Být odpovědí na pozvání Boha

Skutečná velikost člověka nespočívá v tom, že je ‚mikrokosmem‘ zahrnujícím v sobě to, co je duchovní a tělesné, viditelné a neviditelné. Jeho velikost vyplývá především z toho, že je osobou k obrazu Boha. Podle vzoru samotného Boha je obdařen osobním bytím, schopností zodpovědně formovat svou přirozenost a odpovídat na pozvání Stvořitele. Celý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, jak ve sféře duchovní, tak i v tělesné. Ikonická skutečnost v člověku hovoří jak o nejhlubších aspiracích přirozenosti, tak též o důstojnosti lidské osoby. „Obrazem Božím je právě člověk jako osoba, člověk schopný determinovat svoji přirozenost a překročit ji za účelem sjednocení s Bohem."[1] Obraz není ‚něčím‘, nýbrž osobním „esse hominis ex esse Dei" [„bytím člověka z bytí Boha"].

Bůh je konečným pramenem osobního bytí člověka. Způsob bytí Božských Osob je pravzorem lidské osoby. Zjevuje to biblický popis stvoření. Bůh nestvořil člověka tím samým způsobem jako svět věcí, rostlin a zvířat. Mimolidský svět povstal mocí stvořitelského příkazu: „ ... Bůh řekl ..., a stalo se" (Gen 1,3.6.7.9). Člověk byl povolán k bytí způsobem, jaký připomíná poradu a usnesení osob: „Učiňme člověka k Našemu obrazu, k Naší podobě" (Gen 1,26). V tomto povolání se skrývá určité rozhodnutí Boha a zvláštní pozvání. Stvořením osoby Bůh činí Sebe posledním a absolutním „Ty" člověka. Zároveň ho zve k dialogu a setkání se Sebou. Takový je osobní a ontologický status člověka: být odpovědí na pozvání Boha. Ten vyplývá ze samého faktu stvoření a nezávisí na lidské vůli. Nikdo nemá moc nad stvořeností svého bytí. Člověk jakožto svobodná bytost může přijmout nebo odmítnout pozvání Boha. Pokud odmítne, zůstává i nadále lidskou osobou, avšak upadá v nesoulad se svým primárním povoláním. Osoba stvořená k obrazu Božímu je skutečností vztahovou, ontologickou a nezničitelnou, již není možné vymazat ze svého bytí, odvrhnout ji nebo zničit. Zrcadlí se v ní věčnost a věrnost samého Stvořitele. Důstojnost osoby je důstojností nezničitelného obrazu Boha, uskutečněného nejplněji v Kristu.

[Wacław Hryniewicz: Pascha Chrystusa w dziejach człowieka i wszechświata. Zarys chrześcijańskiej teologii paschalnej, Tom 3, Lublin 1991, s. 89-90; do češtiny přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Pravoslavná teologie o zbožštění člověka  
Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
V kříži je příslib nové budoucnosti  
Bůh živý je Bohem milujícím  

Související články:

Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha   
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného 
Kolumbán: Velkou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, pokud ji zachová    
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Lukáš Drexler: Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity 
Dominik Pecka. Trinitární základ křesťanských mysterií  
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil 
Marian Zawada: Rodinnost Boha  
Lukáš Drexler: Bůh  

[1] Olivier Clément: LʼEglise orthodoxe, Paris 1965, s. 61.