Člověk, obraz milujícího Boha

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (srov. Gen 1,26nn): z lásky ho povolal k životu a současně ho určil k lásce.

Bůh je láska (1J 4,8) a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu a udržuje ho ustavičně v bytí, vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství[1]. Láska je proto základní a přirozené povolání každého člověka.

Jako duch v těle, totiž jako duše, která se projevuje v těle, a jako tělo, které je oživováno nesmrtelným duchem, je člověk povolán v této své sjednocené celistvosti k lásce. Láska zahrnuje také lidské tělo a tělo má účast na duchovní lásce.

Křesťanské zjevení zná dva zvláštní způsoby, jak plně uskutečňovat povolání lidské osoby k lásce: manželství a panenství. To i ono je svým vlastním způsobem konkrétním uskutečněním nejhlubší pravdy o člověku, pravdy, že je „podle Božího obrazu".

V důsledku toho sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují. Úplné tělesné sebeodevzdání by byla lež, kdyby nebylo znamením a plodem úplného osobního sebeodevzdání, zahrnujícího celou osobu i v její časové dimenzi. Kdyby si člověk něco vyhrazoval, například možnost rozhodnout se v budoucnu jinak, už tím by jeho sebeodevzdání nebylo úplné.

Úplnost, jakou vyžaduje manželská láska, odpovídá také požadavkům, které vyplývají z odpovědného plození. To je zaměřené na vznik nového člověka a přesahuje svou povahou čistě biologickou oblast. Dotýká se struktury osobních hodnot, k jejichž harmonickému rozvoji je nutný trvalý, svorný příspěvek obou rodičů.

Toto sebeodevzdání je v celé své pravdivosti možné pouze a jedině v „prostoru manželství", ve svazku manželské lásky, na půdě vědomého a svobodného rozhodnutí vstoupit s partnerem do důvěrného, Bohem chtěného společenství života a lásky[2], které jen tímto způsobem ukazuje svůj pravý smysl. Manželství jako instituce není ani neoprávněný zásah společnosti nebo autority, ani nějaká forma uložená zvenčí, nýbrž je to vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky, která se tímto způsobem projevuje navenek jako něco jedinečného a výlučného, aby se tak plně uskutečnila věrnost k plánu Boha, stvořitele. Taková věrnost naprosto neomezuje svobodu osoby, nýbrž ji chrání před každým subjektivismem a relativismem a ponechává jí účast na tvůrčí moudrosti Boží.

[Jan Pavel II.: Familiaris consortio, 11. Český překlad převzat a mírně upraven z vydání: Jan Pavel II.: Familiaris consortio, Praha 1992.]

Od téhož autora:

Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna  
Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství  
Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného   
Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?    
Spes Aedificandi (Naděje na vybudování)   
Redemptoris custos 

Související články:

Hugo ze Sv. Viktora: Životem srdce je láska   
Patrik Galle: Karol Wojtyła: Znamení odporu   
Jan Pavel II.: Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Pavel Evdokimov: Žena je pro muže a muž skrze ženu  
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?  
Hildegarda z Bingenu: Muž a žena jedním tělem ve spojení lásky  
Hans Urs von Balthasar: Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Kolumbán: Velkou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, pokud ji zachová  
Lukáš Drexler: Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?   
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Athenagoras I.: Svátost manželství je svátostí naplnění lidství a znovu nalezeným rájem  
Jan Pavel II.: Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky  
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?  
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil  
Marian Zawada: Rodinnost Boha  

[1] Srov. Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, 12.

[2] Srov. tamtéž, 48.