Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice

Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice

Lukáš Drexler, 21.10. 2015

Jaký je význam lidské sexuality? Lze sexualitu žít i duchovně, nebo se vine mimo duchovnní linii člověka a je tak pouhou tělesnou funkcí? Souvisí sexualita s Bohem a případně jak, nebo jednoduše "Bůh do ložnice nepatří"? Jaká by měla být podoba naší sexuality?

 

Člověk hledá význam vlastní sexuality, která se v něm neustále hlásí o slovo jako otázka, jež volá po zodpovězení, po bytostném zodpovězení. V hledání odpovědi tak nezřídka upadá do krajností, kdy sexualitu na jedné straně v jisté obavě buď odmítá a potlačuje, neguje, nebo na druhé straně se nezřízeně a bezhlavě vrhá do jejího proudu, aniž by pořádně věděl, odkud a kam plyne, a aniž by si uvědomoval, že touto bezhlavostí pomíjí, nebo spíše nastoluje i jistá nebezpečí. Lidská sexualita však jako taková není něčím negativním, ale ani něčím, co je postaveno mimo kontext, mimo celek vztahů a zodpovědnosti všemi směry. Sexualita je totiž Božím úmyslem a Božím darem, tedy něčím výsostně pozitivním, a zároveň něčím, co má svůj účel a řád, ve spojitosti s přesažnou krásou. Sexualita znamená být obdarován i darovat (se). Jak, to nastiňují stručné poznámky na toto téma níže.

 

Lidská sexualita je obrazem Trojice

Lidská sexualita je obrazem Trojice, v níž má svůj zdroj i konečný cíl.

Bůh stvořil člověka „ke svému obrazu" a „podle své podoby" (srov. Gen 1,26), čímž je míněn jak jedinec coby „osoba manifestovaná v těle"[1], tak člověk jako „muž a žena"[2], jako komplementární společenství, kdy muž nachází a poznává sebe v ženě a skrze ni („Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!", Gen 2,23)[3] a podobně žena nachází svoji celistvost, úplnost, sebe samu v muži, „z něhož je vzata" (srov. Gen 2,23), a jeho prostřednictvím. Člověk je tedy „vztahovou jednotkou" muže a ženy a jejich vztahy mají odrážet vztahy zdrojové „vztahové jednotky", kterou je právě Trojice - věčné a dokonalé společenství Tří Osob, Tří v dokonalé Jednotě (proto tito Tři jsou zároveň Jedním, podobně jak muž a žena jsou, nebo přinejmenším by měli být „jedním tělem", což je výrazem bytostné jednoty).

Vztahy Osob Trojice jsou tak tajemným vzorem a zdrojem všech vztahů, tedy i vztahů mezi mužem a ženou.

Od vztahů Osob Trojice můžeme „odezírat" a čerpat:

  • - jejich vzájemnou odevzdanost;
  • - věrnost, a tím pádem i čistotu;
  • - panenskost, neboť celostnost a celistvost;
  • - naprostou vydanost („nahota", která nic neskrývá a cele se dává - právě tak by se měli dávat sobě navzájem i manželé ve své spirituálně-psycho-somatické jednotě; a podobně, ve vzmachu „mystického erótu", se dávají Bohu i mnohé svaté duše a mystici, čímž napodobují a následují bytostnou vydanost „ukřižovaného Erótu", vtělené Lásky, jejíž Srdce z přemíry lásky a vydanosti „puká" ve vrcholné Hodině na Kříži);
  • - plodnost, jejímž nejhlubším výrazem je vzájemné předávání Života, jímž je Duch svatý (tj. třetí Osoba Trojice, podobně jako „třetí" osoba - tj. dítě - zplozená manželi), ale i samotné stvoření a do něj vložená následná plodnost („Ploďte a množte se a naplňte zemi!" - řečeno nejen člověku, ale i živočichům, ale de facto to platí i rostlinné říši);
  • - dále to, jak jedna Osoba skrze své vlastní vydání se a odevzdání druhé Osobě nachází sebe samu v druhé a naopak a je tím v jistém smyslu konstituována (Otcovo otcovství plozením Syna /tj. původ Syna z Otce, podobně jako ženy-Evy z muže-Adama/ a Synovo synovství plozením Otcem a v Synově „přináležitosti" k Otci, podobně jako žena „přináleží" k muži a muž k ženě);
  • - dále naprostou vzájemnou jednotu, od níž je neoddělitelná plodnost - tedy „plodné sjednocení" (právě tak hlásá katolická Církev dva neoddělitelné, současné aspekty lidské, manželské sexuality: sjednocení manželů a plodnost, otevřenost zplození, kdy při odmítání jednoho by šlo o narušení Božího záměru a narušovalo by jak řád vztahů mezi manželi, tak řád jejich vztahu s Bohem[4]);
  • - dále dobrovolný a „plodný" prostor ve vztahu dvou Osob pro třetí Osobu (Duch svatý jako „ten Třetí" coby „osobní výraz" lásky Otce a Syna), čehož „zrcadlením" ve stvoření jsou děti počaté manželi...;
  • - atd.

Ještě mnoho dalšího by bylo možné napsat a vcházet v údiv nad krásou věčné Trojice a toho, jak je její krása vtištěna do celého stvoření, včetně krásy vztahu mezi mužem a ženou.

Trojice je nevyčerpatelným zdrojem celého našeho života ve všech jeho oblastech, tedy i naší sexuality, zdrojem, který zároveň ukazuje, že sexualita není pouze nějaká „praktika", „metoda", „relaxace", „užití si", či naopak od oprávněné a přirozené (a jistě Bohem zamýšlené!) rozkoše oddělený pouhopouhý, technicky nutný „úkon plození", ale že je neoddělitelná od celku, kterým je vztah dvou osob mezi sebou, ale i mezi nimi a Bohem a mezi nimi a dalšími stvořenými osobami, zejména jejich potomky. Proto je třeba ji uvažovat v celku, v předivu těchto vztahů, jejich zdrojů i následků.

   

ukrizovany-jezis-a-maria-ram.jpg
 

 

Eucharistie - „božské milování"

Trojiční tajemství, velmi stručně a nedokonale nastíněné výše, se odráží také v Božím daru eucharistie, která je výrazem trojiční lásky a odevzdanosti a účinným nástrojem, který dává tomuto trojičnímu tajemství působit v životech těch, kdo eucharistii s vírou a úctou přijímají.

Eucharistie je zároveň „zpřítomněním" Kristovy oběti, která mj. obnovuje stvoření padlé do hříchu, vč. narušeného vztahu mezi mužem a ženou.

K tomu už apoštol Pavel píše v 5. kapitole svého listu Efezským (v. 25-33):

 

„Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla.

‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu."

 

Jako byl bok Adama „zdrojem" ženy - Evy, tak z boku Kristova, probodeného na Kříži a z něhož prýští voda a krev, se rodí „nová žena" - Církev. „Nová žena" je „zrozena" z Kristova boku, z jeho oběti na Kříži. A toto je vzorem muži, jak milovat svoji ženu, jak píše i apoštol Pavel. Kristova oběť, která je výrazem i nástrojem věčné oběti lásky v Trojici, se stává vzorem i zdrojem a nástrojem vzájemné lásky mezi mužem a ženou.

Bůh na počátku stvořil muže a ženu, aby se stali „jedním tělem" - což vyjadřuje jak jejich bytostnou jednotu, jejíž prožívaný vrchol se děje ve vzájemném sexuálním spojení, tak jejich plodnost, kdy za přispění obou dochází ke vzniku jejich „jednoho těla", tj. jejich dítěte (jež následně nese rysy obou dvou manželů, kteří se v dítěti „sjednocují", kteří se skrze tohoto „třetího" stávají „jedním", což je plodem jejich sexuálního spojení, během něhož se kvůli „třetímu", kvůli jeho početí také doslova stávají „jedním tělem", což ale neznamená pouze tělesné sjednocení, ale sjednocení celostné, tj. tělesné, duševní i duchovní, sjednocení bytostné, vyjádřené a uskutečňované skrze tělesný akt). Hříchem ale byla tato jednota mezi mužem a ženou narušena („Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout", Gen 3,16), avšak v Kristu a skrze jeho věčnou oběť byla opět obnovena a pozvednuta na mnohem vyšší úroveň, totiž na úroveň účasti člověka na věčném životě Trojice.

Všichni jsme povoláni stát se „jedním tělem" s Kristem a skrze něj s celou Trojicí. Nástrojem tohoto sjednocení je Kristova oběť na Kříži a plody této oběti, kterými jsou svátosti - plody Kristových ran: křest (tj. voda z Kristova boku!) nás „přivtěluje" ke Kristu a eucharistie (tj. krev z Kristova boku!) nás stále více sjednocuje s Kristem (a skrze něj s celou Trojicí) a proměňuje nás v jeho tělo - skrze „tělo Kristovo" (eucharistii) se každý z nás stává „tělem Kristovým" (tj. Církví), skrze svátosti Kristova boku (křest a eucharistii) jsme proměňováni v Kristovu Snoubenku, tj. Církev, novou Evu, která je rozena z jeho probodeného boku. (Skrze toto tajemství Kristova boku se také mj. zjevuje plodnost Boha - Syna i Otce /i Ducha/, neboť „co činí Otec, stejně činí i jeho Syn" /J 5,19/, a co činí v čase Syn na Kříži /rodí „nový život", kterým je Církev, tj. „nové stvoření"/, tím „napodobuje" či „následuje" to, co činí od věčnosti Otec „v nebi" /plodí Život bez konce, tj. Syna, prostřednictvím Ducha Svatého, „Pána a Dárce života"[5]/.)

Ve světle Pavlova úryvku, ale i jiných pasáží atd., lze vidět paralelu mezi přijímáním eucharistie (kdy se stáváme „jedním tělem" s Kristem - eucharistie má účinek sjednocující /utužuje naše sjednocení s Kristem a skrze něj s celou Trojicí/ i plodivý /plodí v nás Krista - Syna Otcova, ale skrze „žitou eucharistii" jsme obdarováváni i plodností, tj. schopností „plodit" Krista v druhých - viz Kristovy výroky, v nichž své učedníky nazývá „matkami", např. Lk 8,21 ad./) a manželským milováním (manželé se stávají „jedním tělem" - jejich manželské pohlavní spojení má jak sjednocující účinek, tak plodivý[6]). Tuto paralelu vizme i v těchto „perichoretických" Ježíšových výrocích, které vztahuje na přijímání eucharistie: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (J 6,56) či na „přijímání" jeho slova, jeho přikázání: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. ... Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce" (J 15,4.10). Ono Kristovo „zůstává ve mně a já v něm", tedy vyjádření prodlévání dvou osob v sobě navzájem (které se teologicky označuje jako „perichoreze"), lze použít jak na vztah mezi božskými Osobami i mezi člověkem a Bohem, ale svoji „ozvěnu" nachází i v intimním spojení muže a ženy, v takřka „eucharistickém" spojení, kterým se dvě osoby bytostně spojují, sjednocují, odevzdávají a plodí nový život (stojí i za zvýraznění, že lidským plozením dává Bůh člověku podíl na své stvořitelské moci a činnosti!, kdy manželé v „kooperaci" se Stvořitelem dávají vzniknout novému životu, který „do té doby" neexistoval). Z tohoto „perichoretického" charakteru při lidské milování, který je odrazem trinitární „perichoreze", vyplývá také to, že i lidské tělo je stvořeno k obrazu Trojice (a není tak určeno pro sebe samo, ale pro sdílení, pro „bipolární společenství" /a ve vztahu k plozenému dítěti dokonce pro „trojiční společenství" coby odraz Boží Trojice/, ve kterém nachází svoji celost, ucelenost, plnost, a také plodnost)!

Paralela eucharistie a manželského spojení, jako i toho, že manželská sexualita je částí celku a nikoli ničím odděleným od celku vzájemného vztahu, vysvítá i na základě manželského slibu:

 

„Já, N, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manžela/manželku.

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."

 

Řečeno s jistou nadsázkou, ač ne zas tak velkou: není snad obojí, tzn. jak eucharistie, tak manželství vč. manželské sexuality, „svátostným přijímáním" (vždyť i manželství je jednou z Kristových svátostí, která - jako všechny ostatní svátosti - má svůj zdroj v Kristových ranách a v Kristově oběti)? Nezaznívá snad v obou aktech („aktu eucharistickém" i „aktu manželském") totéž: „Já odevzdávám se tobě a přijímám tě", a to z obou zúčastněných stran (tj. manžela a manželky nebo křesťana-snoubenky a Krista-Snoubence)? Není snad obojí výrazem a důsledkem onoho: „Toto je moje tělo, které se za tebe (resp. tobě) vydává", kdy tělo je v tomto případě výrazem nikoli pouze pro „tělesnost", „masitost", ale pro celek osoby?

Paralela mezi „manželským aktem" a „aktem eucharistickým" je tak zjevná.

Eucharistie se tak ukazuje být nejen vzorem manželské lásky, ale i jejím nenahraditelným zdrojem a posvěcením. Od eucharistie, která není ničím méně než samotným Pánem, jenž vstupuje do našeho života, a to od nejhlubších útrob až po všechny „periférie" našeho života, se tak můžeme jak učit lásce, Boží lásce, tak se jí samotnou i sytit jako „pravým pokrmem" (srov. J 6,55) a přijímat tak sílu, abychom touto božskou láskou milovali, abychom se dávali tak cele, jako se nám dává náš Bůh - i s tělem a duší, s celou svojí osobou, která je neoddělitelná od těla.

Kristova oběť je tak vzorem manželské lásky (vždyť Kristus je Snoubenec a jeho Církev, jakož i každá jednotlivá lidská duše, je jeho Snoubenka, k jejichž konečnému a věčnému sjednocení, tj. k věčnému „milování" bez konce a stání se „jedním tělem", dojde po všeobecném tělesném vzkříšení a „nanebevzetí" „s tělem i duší" na konci časů), vč. sexuality, jako i jejím nevyčerpatelným zdrojem. V Trojici je ustavičné „krásné milování", které skrze vtělení „pro nás a pro naši spásu"[7] přijalo výraz v pozemském díle Ježíše Krista (a zejména v jeho oběti na Kříži), jednoho ze Tří, a nachází svůj cíl i ve svém stvoření, kterému Trojice, nevzepře-li se jí, dává navěky účast na tomto věčném Božím milování.

 

Tolik pár drobných poznámek o lidské sexualitě a jejím účelu a zacílení z křesťanského pohledu, z pohledu Božího zjevení v Ježíši Kristu. K tématu by se jistě dalo napsat ještě mnoho dalšího, což by však už přesahovalo zamýšlený formát krátkého článku. Pro další možné promýšlení tohoto tématu tudíž odkazuji na další texty, jež v tomto směru mohou být různou měrou nápomocny:

 

KNIHY:

Caffarel, H.: Manželství - cesta k Bohu, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2010, zejména kap. „Manželství a eucharistie".

Healyová, M.: Muži a ženy jsou z ráje, Paulínky, Praha 2009.

Jan Pavel II.: Teologie těla, Paulínky, Praha 2014.

Lemaître, D. - E.: Manželství a eucharistie, Komunita Blahoslavenství, Dolany 2015.

Nicolová, G. P. di - Danese, A.: Láska a chlieb. Manželstvo a eucharistia, Dobrá kniha, Trnava 2005.

Pavel VI.: Humanae vitae, Roma 1968.

Radcliffe, T.: Milovat v svobode. Eucharistia a telo, Serafín, Bratislava 2013.

Rupnik, M. I.: Adam a jeho žebro, Refugium, Olomouc 2010.

West, Ch.: Dobrá zpráva o sexu a manželství, Paulínky, Praha 2010.

 

INTERNET:

Ange, D.: Živá naděje v Kristu II. - vztah sexuality a eucharistie

Baudiš, J., Úvahy o manželství - pravoslavný pohled na manželství

Pospíšil, C. V.: Rodina, manželství a tajemství Trojice

Teologie těla - široce pojaté webové stránky „teologa těla" Karla Skočovského

 

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Evangelium 
Oheň Eliášův
Rány Kristovy
O kontemplaci
Maria souznělá
Odevzdat se Marii
Arte-factum - deo-factum
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici

 

Související články:

Karel Říha: "Tajemství víry" 

 

Poznámky:


[1] Srov. např. SCOLA, A., The Dignity and Mission of Women: The Anthropological and Theological Foundations, in Communio 25, Washington 1998: „tělo vyjadřuje osobu" (s. 49); BARTNIK, Cz. S., Dogmatyka katolicka, Lublin 2000: „tělo jako znamení osoby" (s. 398).

[2] Muž bez ženy a žena bez muže tedy není člověkem ve svém celku!, jak se lze dočíst v knize Genesis: „Bůh stvořil člověka ..., jako muže a ženu je stvořil. ... V den, kdy je stvořil, dal jim jméno Člověk" (Gen 1,27; 5,2).

[3] Srov. např. BALABÁN, M., Hebrejské člověkosloví, Praha 1996, s. 45n.: „Žena ... je vybudována z jeho ‚žebra‘, tedy z toho, co je v muži nejradikálněji vnitřní: ‚Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla‘.  ... Jako by řekl ženě: Ty jsi já."

[4] K tomu srov. zejména encykliku papeže Pavla VI. Humanae vitae z roku 1968.

[5] Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

[6] Srov. opět encykliku papeže Pavla VI. Humanae vitae.

[7] Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

 

[RSS]

Přečteno 468x

další články