Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Oheň Eliášův

Oheň Eliášův

Lukáš Drexler, 20.7. 2012

Eliáš, mezi Izraelity chápaný jako největší z izraelských proroků, svolal na zem Hospodinův oheň, jenž pozřel připravenou oběť. Lze něco takového učinit i dnes?

 

elias-002-vyr-men.jpgEliáš svého času ukázal všem, kdo je pravý Bůh, když na hoře Karmel svolal na obětovaného býka oheň Hospodina, který onoho býka pozřel, kdežto přítomní Baalovi proroci se zesměšnili: tajtrlíkovali kolem svého býka, ale jejich nebůh Baal nehnul ani brvou.[1] Eliáš tak všem ukázal, kde spočívá Boží moc a vůle a oheň Hospodinova Ducha. Jak ale dnes svolat Hospodinův oheň a ukázat tuto moc ohně, jakož i to, kdo je pravý Bůh? Dnes není třeba obětovat býčky na oltář dřeva, ale my sami jsme to tělo a duše, které mají být obětovány na oltáři našeho srdce, posvěceného vodou a krví Beránka[2]. A přijme-li Hospodin naši oběť, jistě budeme zapáleni ohněm jeho Ducha, jímž budeme hořet nejen jako Eliášova, Hospodinem zažehnutá oběť, ale jako keř, který „hořel, ale nebyl tím ohněm stráven."[3] A On ji jistě přijme, je-li to oběť „podle Hospodina", ve shodě s Jeho vůlí! Pak se „na odhalené tváři nás všech" bude zrcadlit „slavná zář Páně", jíž „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně,"[4] který je plamenem Hospodinovým[4b]. Pravého Boha neukážeme pobitím Baalových proroků přesvědčováním, ubíjením lidskými „argumenty" či urážením „jinověrců" (ač i toto si Eliáš dovolil - viz 1Kr 18,27 a 40!), ale mocí ohně Ducha, kterým Hospodin zažehne naši oběť, jíž jsme my sami: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba."[5] Přinášíme-li oběť milou Bohu, nemůže zůstat bez Hospodinova sžírajícího plamene, neboť „každá oběť bude osolena solí" Hospodinova ohně[6]. A hoříme-li ohněm Hospodinova Ducha, nemůže to zůstat skryto ostatním: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře."[7] A Bůh čeká na naši oběť, na naše svolávání Jeho ohně: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!"[8] Ale pokud nehoříme, je na čase ptát se sami sebe, kde je „zakopán pes", zda spíše než Hospodinovi neobětujeme Baalovi a dalším mrtvým a němým modlám, zda vůbec svoláváme Hospodina a jeho Oheň do našeho nitra, na oltář s býčkem umrtveným a rozčtvrceným linií kříže...

Eliáš, muž intimní modlitby[9] a Boží moci navzdory vlastní lidské slabosti[10], je také spolu s Pannou Marií samotnými karmelitány považován za zakladatele karmelitánského řádu. Oheň Eliášovy horlivosti (slovo „horlivost" má svůj kořen právě v praslovanském slově „gorliv", tedy „horoucí", „hořící") hoří jako chrámové věčné světlo i v jeho následovnících, světcích a mysticích řádu karmelitánů, a odráží se i v karmelitánském hesle, jež je citací právě Eliášova výroku: „Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum", tedy „Horlivostí planu pro Hospodina, Boha zástupů"[11].

Stojí také za zmínku, že Eliáš byl spolu s Mojžíšem[12] a Henochem[13] s tělem a duší vzat na nebe[14] (podobně tomu věříme i o Panně Marii), a proto se mohl spolu s Mojžíšem zjevit v Boží slávě Ježíšovi na hoře Proměnění.[15] Tato skutečnost nanebevzetí byla chápána jako důsledek velice výlučného a intimního vztahu s Hospodinem.

Kéž i nás Eliáš, jehož jméno je zároveň i krédem: „Mým Bohem je Hospodin", provází na cestě ke „vzetí do nebe" a vyprosí nám „dvojnásobný díl svého ducha", jak o to žádal jeho učedník Elíša[16]!

 

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Reinkarnace
Kontemplace
O kontemplaci
U Boha a u lidí
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
Našel jsem svůj domov
Arte-factum - deo-factum
Tři údobí duchovního života 

 

Poznámky:


[1] Srv. 1Kr 18.

[2] Srv. J 19,34.

[3] Srv. Ex 3,2.

[4] 2Kor 3,12.

[4b] Srv. Sk 2,3-4.

[5] Řím 12,1.

[6] Srv. Mk 9,49.

[7] Mt 5,14.

[8] Lk 12,49.

[9] Srv. 1Kr 19.

[10] Srv. 1Kr 19,3.

[11] Srv. 1Kr 19,10.

[12] Dt 34,5-6.

[13] Gen 5,24.

[14] 2Kr 2,11.

[15] Mt 17,3.

[16] Srv. 2Kr 2,9.

 

[RSS]

Přečteno 309x

další články