Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Bůh

Bůh

Lukáš Drexler, 1.3. 2010

Tajemství Boha může vyjádřit jen jedno Slovo, to, které se stalo tělem. Věčné Slovo, dokonale "vyslovující" Boha, se stalo tělem, abychom mohli vidět neviditelného Boha.

  

Samo Zjevení a jeho teologická reflexe nás přivádí k Tajemství, k Výhni, která je „středem všech středů". Nepřivádí nás k němu ovšem jen na způsob ohlédnutí či vzpomínky typu „odkud vše", nýbrž a především způsobem výhledu a „vzpomínky"[1] „kam vše", „vzpomínky", která aktualizuje, uskutečňuje stvoření (tzn. že uskutečňuje to, co skutečně „bude" teprve tehdy, až bude tím, čím má být), „vzpomínky na budoucnost". Tím Tajemstvím, k němuž nás přivádí, je Trojice, „skutečný život", actus purus", jehož „nahlížení" (contemplatio) konstituuje nahlížejícího.

Povězme si nyní něco o Trojici, neboť z Ní vše vychází a v Ní má i vše spočinout. Společenství Tří je „východiskem" všeho, a to v „tuto chvíli" „východiskem budoucím" (tzn. že je „budoucím východiskem" celého stvoření, které svého naplnění a uskutečnění dosáhne v eschatonu, na věčnosti, jež se nám v tomto pozemském „předpřítomném čase" jeví jako „budoucnost", ačkoliv je „přítomností" v plném slova smyslu; eschaton je tedy v jistém smyslu „zpřítomněním" stvoření v lůně Přítomného). A naše cesta je tím pádem „cestou do budoucnosti".

 

„Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení..."[2]

 

Již z prvních veršů Bible, v knize Genesis, vysvítá, že Bůh je někdo jiný, než v sebe uzavřený Vládce, nepřístupný ve své „stasis"[3], nesdílející se, povýšenecky trůnící zcela mimo své stvoření. Je někým, kdo tvoří člověka ke svému obrazu podle své podoby - tvoří muže a ženu, bipolaritu v „jednom člověku", tedy navzájem se doplňující společenství, v němž se každý z oněch dvou poznává skrze druhého[4].

Zjevení však dále pokračuje v dějinách. Stvořitel si vybírá národ, jde s ním, podpírá ho a v jeho pádech ho znovu obnovuje. Zjevuje sebe jako „Boha živých"[5], jako otce[6] i matku[7] vyvoleného národa, z něhož má vzejít spása celému stvoření[8]. Své stvoření připravuje na své vrcholné sebezjevení, jež však není nějakým předmětným zjevením, nýbrž zasnoubením „nebe" a „země", tajemnou „výměnou", kdy Bůh se stává člověkem, aby se člověk stal Bohem[9]. Bůh na sebe bere lidskou přirozenost, aby stvoření vnořil do své přirozenosti a dal mu účast na svém životě. Sdílí se stvoření, aby se stvoření mohlo sdílet a sdílelo s Ním. Svoji odvěkou Tvář zjevuje ve tváři vtěleného Syna: „Kdo vidí mne, vidí Otce"[10], a posílá svůj stvořitelský Dech, aby jeho mocí dokonal stvoření[11], aby v jeho síle Logos došel svého cíle[12] a aby „nové stvoření"[13] spatřilo Světlo světa[14]. Skrze vtělenou Tvář se zjevuje neproměnné Společenství Tří. Slovo „se zjevilo skrze tělo, abychom získali pochopení neviditelného Otce"[15] a „Duch o tom vydává svědectví"[16].

 

abstract-3-inv-ram.jpg

 

Tajemství společenství Tří je hlubokým tajemstvím, jež nemůže vyjádřit žádný smrtelník, avšak „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl"[17]. Ovšem, parafrázujeme‑li slova žalmu, „není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od něj nelze slyšet"[18]. Syn nám o něm řekl sebou. On je to Slovo, jež zjevuje Tajemství, On je jediným, kdo mohl „hovořit" o Trojici, jediným, kdo může toto Tajemství „vy‑Slovit". A Slovo to také „řeklo" a stále ještě „mluví", neboť ještě nedospělo k cíli, jímž je přetvoření celého stvoření v Boha. „Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli."[19] Abychom však mohli vrůstat do Tajemství Tří, dalo nám svého Ducha, který nás „uvádí do celé pravdy"[20], neboť „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží"[21]. Proto na sebe Slovo vzalo viditelné tělo, abychom mohli nazírat neviditelné Božství[22].

Ti, „kteří ho přijali a věří v jeho jméno"[23], jimž „dal moc stát se Božími dětmi"[24], v průběhu dějin spásy reflektují toto Tajemství zjevené v příběhu Ježíše z Nazareta a jeho učedníků a vyjadřují ho pojmy osoba (řec. υποστασις [hypostasis], προσωπον [prosópon], lat. persona) a přirozenost (řec. ουσια [úsia], lat. substantia - obojí doslova „podstata", „bytnost"): v transcendentním Bohu jsou tři osoby a jedna přirozenost. Ježíšovo drama odhaluje samotnou „podstatu" Života, jež tkví v sebedarování za hranici života: Otec plodí Syna - zříká se sebe (řec. κενωσις [kenósis]) pro Druhého a dává mu vše, co má, kromě vlastní osoby, tedy kromě svého otcovství a své schopnosti plodit. Syn, jenž má odvěký původ v Otci, v sobě „nezapře" svého Otce a vše, „co činí Otec, stejně činí i jeho Syn"[25] - dává se zpět celý Otci, ztrácí sebe (kenósis) a „umírá" z lásky k Otci. To vše se děje v Duchu, který „je osobní výraz tohoto obdarování, tohoto ‚být láskou‘"[26]. Toto všechno Jsoucí zjevuje v čase, aby čas mohl vyústit do věčnosti.

Zdroj všeho nám tedy odkrývá svoji vlastní identitu, ukázal nám tep, puls vlastního „srdce", odhalil nám svůj život, jenž je paradoxní: život se potvrzuje svým popíráním, život povstává skrze umírání a smrt. Ukázal nám také svůj vlastní paradox, totiž že jedinec, osoba nachází v oné „trinitární dialektice" (teze‑antiteze‑syntéza) sebe skrze druhého: abych měl život, je nezbytné ho z lásky k druhému ztratit, ztratit zcela sebe, „ustoupit" druhému, učinit mu prostor, popřít sám sebe, „vyprázdnit se" pro druhého (to vše je kenósis) a objevit tak svoji vlastní hlubinu, jež skrze toto sebezmaření „vyplave na povrch". Tou hlubinou je skutečná identita duchovního „jsoucna o‑sobě". Tato dialektika je „ek‑statickou dialektikou": je třeba opustit svoji „in se ipsum"‑stasis z nezištné, nepodmíněné lásky k druhému, vyjít z ní (ek‑stasis), tedy ze „sebe", k druhému, abych tak v důsledku v jistém smyslu učinil prostor „sobě samému". Druhý toto vystoupení vyvolává - „hlubina volá po hlubině"[27]. Vyvstává tak paradox „já", paradox identity, jež je nerozlučně spjata s „já" jiného, druhého. Lze tedy mluvit o „paradoxním já", které je skutečně »já« tehdy, když se neobrací k „in se ipsum"[28], ale k druhému, „extra se"[29], když se nevztahuje k sobě, nýbrž zcela a naprosto k „druhému já". „Druhé já" je vždy výzvou ke „stání se sebou". V Trojici se tento „ekstatický akt" odehrává v ustavičném nyní a bezpočátečně. Je to Tajemství, jehož dna nelze dohlédnout, k jehož vyjádření nestačí „celá věčnost", aby mohlo být „vysloveno" vyčerpávajícím způsobem.

Díky „řeči příběhu Ježíše z Nazareta"[30] tak víme, že Bůh není jen Jedním, nýbrž zároveň i třemi Osobami, ovšem Osobami v plném smyslu: „Žádný člověk nemůže v plném smyslu slova říci, že je osoba, protože žádný člověk nemiluje v plném smyslu, než nakolik je účastný plnosti Boží lásky"[31]. „Být osobou" se pojí s láskou a „Bůh je láska"[32]. „Láska je samotným životem Boží přirozenosti"[33], a „ten život byl zjeven"[34].

 

(Mírně upravená část z diplomové práce Člověk jako ekstatická bytost", obhájené roku 2005 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.) 

 

Od téhož autora:

Extáze
Oheň Eliášův 
Kontemplace
O kontemplaci
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
Arte-factum - deo-factum 
Tři údobí duchovního života 
Quicumque - Athanášské vyznání víry  
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice

 

Související články:

Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate)
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice
Andělská chvála Trojice svaté

 

Poznámky:


[1] Anamnésis [řec. αναμνησις] - viz heslo anamnéze.

[2] Katechismus katolické církve, 234, Praha 1995.

[3] Z řec. στασις, jež vyjadřuje určitý „stav", „status" či „postavení" nebo „umístění" jsoucna.

[4] Viz Gn 4,23; taktéž doporučuji BALABÁN, M., Hebrejské člověkosloví, Praha 1996, s. 42-52.

[5] Srov. např. Lk 20,38.

[6] Srov. např. Dt 32,6.

[7] Srov. např. Iz 66,13.

[8] Srov. např. J 4,22 a Mk 16,15.

[9] „Slovo se stalo člověkem, aby se člověk stal Bohem", ATHANASIUS, De incarnatione Verbi, 54; „Syn Boha nejvyššího ... se stal synem člověka ..., aby pak i člověk se stal synem Božím", IRENEUS, sv., Adversus haereses, , III,10,2, in: IRENEUS, sv., Patero kněh proti kacířstvím, Praha 1876.

[10] J 14,9.

[11] „Duch ... je extáze stvoření do Božského světa (theosis)", BARTNIK, Cz. S., Dogmatyka katolicka, Lublin 2000, s. 215.

[12] Srov. Iz 55,11n.

[13] Srov. 2Kor 5,17.

[14] Srov. Zj 21,23.

[15] ATHANASIUS, De incarnatione Verbi, 54,3.

[16] 1J 5,6; srov. též Sk 5,32.

[17] J 1,18.

[18] Ž 19,4.

[19] Ž 19,6, srov. s Iz 55,10-11.

[20] Srov. J 16,13.

[21] 1Kor 2,10.

[22] Srov. výše pozn. 15.

[23] J 1,12.

[24] Tamtéž.

[25] J 5,19.

[26] JAN PAVEL II., Dominum et Vivificantem, 10, Praha 1997.

[27] Srov. Ž 42,8.

[28] Lat. „v sobě samém", „sám v sobě", „do sebe samého".

[29] Lat. „mimo sebe", „vně sebe".

[30] „Životní příběh Ježíše z Nazareta je totiž lidským přepisem jeho věčného Božího synovství", POSPÍŠIL, C. V., Tajemství trojjediného Boha, skripta, Olomouc 2002, s. 85.

[31] BERĎAJEV, N. A., O otroctví a svobodě, Praha 1997, s. 19-22. „Osoba existuje jen v Bohu a jedině Bůh personalizuje, staví do její vlastní pravdy, každou lidskou osobu", EVDOKIMOV, P., Poznanie Boga w kościele wschodnim, Kraków 1996, s. 28.

[32] 1J 4,16.

[33] ŘEHOŘ Z NYSSY, De anima et resurrectione, PG 96 C.

[34] 1J 1,2.

 

[RSS]

Přečteno 385x

další články