Úvod překladatele

Traktát o Nejsvětější Trojici, který zde překládám, je výňatkem z geniálního spisu kardinála J. H. Newmana Gramar of assent (Mluvnice souhlasu), na­psaného r. 1870. Uvážíme-li, že Newman přestoupil už r. 1845 ke katolicismu, můžeme tuto práci zcela klidně nazvat ovocem - ovšem jedinečným, tj. newmanovským - katolického smýšlení. Já se však ani přinejmenším nerozpakuji tento výňatek postavit přímo po bok slavným řečem sv. Řehoře Naziánského o Nejsvětější Trojici. Řehořovy řeči jsou dílem řeckého spekulativního rozumu, Newmanův traktát je však plod na stromě anglického praktického rozumu. V tom je veškerý rozdíl. Zaměstnává-li sv. Řehoře učení o Nej­světější Trojici jakožto celek a systém, Newman věnuje svou pozornost jednotlivým větám, z nichž je složeno. Řehoř pracuje více méně teologickými pojmy, Newman však náboženskými věcmi. U Newmanova traktátu se podivuhodně osvědčuje stará zkušenost „qui bene distinquit, bene docet" („kdo dobře rozlišuje, dobře učí"). Neporovnatelný způsob (mimo­řádná to vloha a přednost praktického anglického ducha), jak Newman duchaplně rozlišuje mezi bohovědou[1] a náboženstvím, jak názorně vykládá jejich vzájemnou závislost a jak ostrovtipně zjišťuje jejich jemně diferencovanou úlohu v životě věřících, uka­zuje Tajemství Nejsvětější Trojice ze stránek, o nichž mnohý katolík neměl dosud nejmenší potuchy a uvádí na pravou míru a do náležitých mezí stále se opaku­jící námitky proti tomuto životnímu a základnímu dogmatu naší katolické víry. Z tohoto důvodu bych na­zval Newmana velikým objevovatelem nových hod­not katolicismu. Z drápu lva... Kdo nezná Newmana a pozorně si přečte a promedituje jen tento jeho traktát, jistě mi s chutí přisvědčí a přesvědčí se, že nepřeháním.

Abych čtenáře připravil na jeho četbu, předesílám hrst stručných poznámek o spisu Grammar of assent, z něho je vyňat.

Newman se pokouší originálním způsobem zachy­tit postup psychologického dění, jež se odehrává v duši vzhledem k souhlasu, s kterým přijímáme ur­čité věty vůbec a obzvlášť náboženské. Rozděluje je podle obsahu na dva druhy. Některé vyjadřují pojmy (notions[2]), jiné pak věci (things). První působí na rozum, druhé na obraznost. Pojímání vět, pokud vy­slovují pojmy o věcech, Newman nazývá principem pokroku. Avšak pojímání vět, pokud vyjadřují věci samy, je principem trvalého poznání. Neopíráme-li se při pojmovém pojímání o konkrétní předměty, propadáme zmatené a neurčité spekulaci. Pojímáme-li pouze věcně, točíme se v úzkém kruhu. „Čím pev­něji se mysl opírá o věci nebo o to, co za věci po­kládá, tím je její názor plodnější a tím je praktičtější ve svých definicích" (kap. III, str. 34).

O souhlasu, který v nás tento dvojí způsob nazí­rání působí, Newman zjišťuje toto pravidlo: protože pojmy pocházejí z abstrakcí, věci však ze zkušenosti, bude náš souhlas tím ostřejší a čerstvější, čím plněji naši mysl zaměstná zkušenost. Naopak bude tím mat­nější a línější, čím více se oddáme pouhým abstrakcím.

Toto pravidlo pak používá u dogmat víry. Promlouvaje o dogmatech všeobecně, uvádí asi toto: Dogmata vyslovují buď pojem nebo věc. Věřit pak znamená souhlasit s nimi, pokud jsou jedním nebo druhým. Souhlasit s dogmatem, pokud vyjadřuje pojem (abstrakci), znamená souhlasit pojmově (notionaly[3]), souhlasit s ním, pokud vyslovuje věc (obraz), znamená souhlasit věcně (realy[4]). Věcný soulad se nazývá souhlasem náboženským, pojmový pak souhlasem teologickým. V prvním se uplatňuje nábo­ženská obrazivost, v druhém teologický rozum.

Mezi těmito oběma souhlasy ovšem nelze stanovit přesné hranice. Rozum i obraznost jsou všem společné. Každý je do určité míry teologem i nábo­ženským člověkem zároveň. Přesto však trvá na tomto rozdělení kvůli praktickým výhodám v náboženském životě a demonstruje věc na dvou základ­ních dogmatech víry: na Jsoucnosti Boží a na Nejsvětější Trojici. O Jsoucnosti Boží podám pouze souhrn Newmanových vývodů. Vývody o druhém dogmatu pozná čtenář obšírně z traktátu o Nejsvětější Trojici, který zde překládám. Tam se názorně poučí o jednotlivostech celé Newmanovy metody.

Promlouvaje o větě „Bůh je", Newman nemíní řešit otázku Jsoucnosti Boží, nýbrž ukázat, co Bůh je, pohlížíme-li na Boží Bytí pojmově a věcně. Bez věty nemůže být žádná víra, jako nemůže být zá­věr bez usuzování. Věta „Je Osobní a Přítomný Bůh" může být pojímána dvojím způsobem: buď jako teologická pravda, nebo jako fakt skutečnosti. Souhlas pojmový a souhlas věcný, jejž této větě dáváme, ji vykládá dvojím způsobem. Užívám-li větu „Bůh je" za účelem rozumových cvičení (tj. zkoumám-li ji, srovnávám-li ji nebo ji rozebírám apod.), vyjadřuje mi ona pojem. Užívám-li ji však za účelem zbožnosti (tj. rozjímám-li o ní, modlím-li se nebo konám-li bohoslužbu), vyjadřuje mi věc a obraz sku­tečnosti. V prvním případě jednám jako teolog, v druhém jako náboženský člověk.   

Při této příležitosti Newman čelí námitce, že teo­logie vlastně víru podrývá, poněvadž ji činí předmětem slov, logiky apod., namísto aby ji činila věcí srdce. Trvají-li teologové na určitých náboženských větách, pokud vyslovují pojmy, nevyplývá z toho, že tak činí vždy a že by tak museli činit. Dogmatických vět, vyslovujících odtažité pojmy, je nezbytně potřeba pro zjištění a objasnění pravd, na nichž má náboženská obraznost spočinout. Znalost musí předcházet náboženskému cítění. Jako musíme napřed vědět, kdo jsou naši rodiče, abychom je mohli milovat, tak musíme napřed znát, kdo je náš Bůh, abychom mohli k němu cítit lásku, bázeň, důvěru. Zbožnost musí mít svůj předmět, a jde-li o předmět rázu nadpřirozeného, nemůže nám být zprostředkován hmotnými symboly, nýbrž větami. Vzorec, který ztělesňuje dogma pro teologa, snadno vnuká předmět pro klanějícího se. V náboženství musí být obraz a afekt vždy pod dozorem rozumu. „Teologie sice může být samostatnou vědou a mimo nábo­ženský život, náboženství se však nemůže vůbec udržet bez teologie" (kap. V., str. 121).

Přidávám ještě jednu a velmi důležitou poznámku. V anglickém jazyku jsou pro víru dva výrazy: belief a faith. První označuje víru přirozenou (lidskou), slovo faith (lat. fides) se však používá pro víru čistě křesťanskou. Newman v Grammar of assent promlouvá o víře ve smyslu prvním. Probírá dogmata o Jsoucnosti Boží a o Nejsvětější Trojici jako pravdy samy pro sebe čili podle názvosloví katolické teologie jako materiální, nikoli však jako formální, předměty víry (formální předmět obsahuje příčinu, proč věřím, tj. proto, že Bůh to zjevil atd.). Na tento rozdíl mezi vírou (souhlasem) přiro­zenou a nadpřirozenou (ve smyslu katolické dogma­tiky) Newman upozorňuje zvláštním způsobem (kap. V., str. 187) a výslovně podotýká, že nadpřirozená víra leží mimo obor pravidelných zákonů myšlení, o které mu běží v této rozpravě.

To snad čtenáři postačí za vodítko. Ostatní se mu při četbě traktátu objasní samo sebou. Doufám, že se mu pak tajemství Nejsvětější Trojice stane tak blíz­kým, jak milým je mu jakožto alfa a omega naší víry.

Alois Lang

 

Více o Johnu Henry Newmanovi 

 

 

Traktát o Nejsvětější Trojici

 

Nyní se obrátím k Nejsvětější Trojici a budu zkou­mat, podobně jako jsem učinil s vírou v Boha, nakolik to učení náleží teologii a nakolik víře a zbožnosti je­dince, a nakolik věty, které je vyslovují, mají ráz rozu­mových pojmů[5] a nakolik znamenají též věci[6] a připouš­tějí souhlas, který dáváme předmětům, předváděným nám obrazností[7]. Nejprve stanovím, co toto naše učení je.

Teistou se nemůže nazývat nikdo, kdo nevěří v osob­ního Boha, jakkoli je nesnadné vymezit pojem slova „osobní". Katolická víra o Nejvyšší Bytosti učí, že podstatný ráz Její Přirozenosti se opakuje trojím zvlášt­ním způsobem, takže Všemohoucí Bůh, místo aby byl jen Jedna Osoba, jak učí přirozené náboženství, má Osoby Tři, a podle toho, jak pohlížíme na tu nebo onu jeho Osobu, je zároveň Otec, Syn a Duch svatý - Božská Trojice, která má vůči Každé Druhé Osobě zvláštní vztahy, označené těmito jmény a je v tomto ohledu odlišná od Každé Druhé.

Tak učí Athanášské vyznání víry, tj. že Jeden Osobní Bůh, který není ani logická ani fyzická jednota, nýbrž živá Monas[8], skutečnější jednost než jí je i sám in­dividuální člověk, je jeden - On („jeden" /"unus"/ nikoliv „jed­no" /"unum"/ pro nerozlučnost Jeho Osobnosti a Přirozenosti) - On je zároveň Otec, je Syn, je Duch sv.[9], z nichž Každý je Jeden Osobní Bůh v plnosti Svého Bytí a Vlastností, takže Otec je vše, co označuje slovo „Bůh", jako bychom nic nevěděli o Synu nebo Duchu sv., a podobně Syn a Duch sv. jsou Každý Sám Sebou vše, co označuje totéž slovo, jako by Druzí Dva byli neznámí. Dále že slovo „Bůh" neznamená nic nad to a mimo to, co je označeno slovem „Otec" nebo „Syn" nebo „Duch svatý", a že Otec není v žádném smyslu Syn, ani Syn není Duch sv. a ani Duch sv. není Otec. Taková je výsada Božské Nekonečnosti, že tato Jedna a zvláštní Osobní Bytost, Všemohoucí Bůh, je skutečná Trojice a přece absolutní Jednota.

Katolické dogma lze shrnout v tento skutečný vzo­rec, který tak zdůrazňoval sv. Augustin: „Tres et Unus" („Tři a Jeden"), nejen Unum („jedno"), proto je tento vzorec klíčem - jak může být nazýván - k Athanášskému vyznání víry. V něm vyznáváme Jednoho Nestvořeného (Unus Increatus), Jednoho Nesmírného (Unus Immensus), Všemohoucího (Omnipotens), Boha a Pána (Deus et Dominus), avšak Každý z těchto Tří je Sám Sebou Nestvořený (Increatus), Nesmírný (Immensus), Všemohoucí (Omnipotens), neboť Každý je onen Jeden Bůh, ačkoliv Žádný není onen Druhý, a Každý, jak označuje slovo Jeden Nestvořený (Unus Increatus), je Jeden Osobní Bůh přirozeného náboženství.      

Je patrné, že toto učení, vyjádřené tímto způsobem, není pojmového (notional) rázu. Jde však o otázku, může-li se ono v jistém smyslu stát předmětem věcného vnímání (real apprehension), tj. může-li některá jeho část působit na obraznost[10] a ovládnout a zaujmout mysl, jak jsem to ukázal výše[11] na větě „Bůh je".

Věta „Bůh je", pojata věcně[12], působí silné a účinné přilnutí, které je s to, aby vzbouřilo mysl. Pohlížíme-li však na ni jen jako na pojem (notion), pak si vyžaduje pouze chladné a neúčinné přijetí, i když by byla přijímána i sebevíce nepodmíněně. Takového druhu bývá souhlas tisíců, jejichž obraznost vůbec není vznícena, jejichž srdce nejsou zapálena, jejichž konání není dotčeno nejvznešenějšími myslitelnými pravdami. Táži se tedy vzhledem k učení o Nejsvětější Trojici, jak jsem je podal, je-li ono s to, aby bylo přijímáno jinak, než pojmově. Je ono teorií, sice nepopiratelnou, ale je adresováno pouze bádajícím a nikomu jinému? Je vypracovanou, jemnou, vítěznou prav­dou, postavenou na obdiv, úplně vyvinutou a šťastně uspořádanou, přesně vyrovnanou, vzdorující každému útoku (na způsob vědecké teze „totus, terres, atque rotandus" - „celý, hladký a kulatý"), vyzývající vše­chny útočníky či snad přichází k neučeným, mladým, zaměstnaným a zkormouceným jako věc, která je má zadržet, proniknout, opřít a nadchnout na cestě ži­votem? To znamená: zda připouští, aby byla držena v obraznosti a přijímána se skutečným souhlasem (real assent)? Myslím si, že ano - a je to normální víra, kterou má každý křesťan, o niž se opírá a která je jeho du­chovním životem - a že dogma, jak jsem je shora vy­ložil, se obrací právě tak na obraznost jako na rozum.

Teď si všimněme něčeho, co není v tomto výkladu obsaženo: chybí v něm vědecké vymezení. Nemohu připustit, že by jím bylo slovo „Osobní" proto, že se ho užívá v obecné mluvě, a ačkoli nemůže znamenat přesně totéž, užívá-li se ho o Bohu, jako když se ho užívá o člověku, přece je ono dostatečně vysvětleno obecným užíváním, aby ho mohlo být zřetelně užito o Boží Přirozenosti. Z jiných slov, která se nalézají v uváděném učení - Tři, Jeden, On, Bůh, Otec, Syn, Duch sv. - není žádné teologii vlastní, všechna mají lidový význam a užívá se jich, pokud jsou do katolického dogmatu uvedena, podle zřejmého a obec­ného významu. Věru, žádné lidské slovo není hodné Nejvyšší Bytosti, žádné není přiměřené. Nemáme však jiná slova než lidská a ta, o něž běží, jsou z nej­prostších a nejpřístupnějších, jaká lze v jazyku najít.   

V uvedeném výkladu nejsou výrazy, které by nepři­pouštěly zřetelný význam, a je jich tam také v tomto smyslu užito. Mimo to znamenají něco, co jsem nazval věcným[13], neboť slova v obyčejné mluvě označují věci[14]. Slova Otec, Syn, Duch sv., On, Jeden a ostatní nejsou výrazy abstraktní, nýbrž konkrétní a jsou s to, aby vyvolávaly obrazy. A tato tak prostá a jasná slova jsou spojena do prostých, jasných, krátkých, kategorických vět. V těchto výrazech samých, ani v jejich skladbě, není nic těžko srozumitelného. Jinak je tomu ovšem s dogmaty ve formálních teologických pojednáních. Tu se setkáváme se slovy substance, esence, existence, forma, subsistence, notio, circumincessio, a ač je lze daleko snáze pochopit, než by se na první pohled zdálo, přece jsou nepochybně adresována rozumu a mohou přikazovat pouze pojmový souhlas (notional assent).

Poznamenávám také, že slova „tajemnost" a „ta­jemství" se nevyskytují ve výkladu, který jsem shora podal o Nejsvětější Trojici. Vynechal jsem je, protože nejsou částí Božské Pravdy jako takové, nýbrž jen vzhledem k tvorům a lidskému rozumu a poněvadž jsou rázu pojmového. Už na první pohled je zřejmé, že to učení je nevyzpytatelným tajemstvím nebo má nevyzpytatelnou tajemnost, jenže málo lidí, vyj­ma teologicky školených, to dobře vidí. A nenahlíží-li vzdělaný člověk, jemuž se to předkládá, tuto tajemnost naráz, pak to jistě znamená, že věty, které toto učení obsahuje, nechápe správ­ně. Z toho následuje, že teze „nauka o Nejsvětější Trojici v jednotě je ta­jemná" je nepřímo článkem víry. Avšak takový článek je pouhým vývodem ze zjevení pravdy a vy­jadřuje pojem, nikoliv věc. Nevztahuje se na přímé po­jímání věci, nýbrž na úsudek našeho rozumu o ní. Tedy, přesně vzato, tajemnost této nauky nenáleží k podstatě způsobu, jímž se ona předkládá nábožen­skému chápání. Avšak zbožná mysl, nahlížejíc tuto tajemnost, si ji přisvojí s láskou jako pravdu zahrnu­tou v Božím zjevení. A protože taková mysl obrací všechno své myšlení na posvátné chování, bude trvat na Tajemství Nejsvětější Trojice s ostychem a úctou jako na pravdě, která tak říkajíc přináleží Nesmírnosti a Nepochopitelnosti Nejvyšší Bytosti.

Přesto však nestavím tajemství do popředí jako pří­mý předmět věcného čili náboženského chápání, ani také jako souhrn učení (pokud se na něj pohlíží per modum unius, „jako na celek"), v němž leží tajemství. Podotý­kám, že mysl může podržet počet vět buď sestave­ných v celek nebo jednu vedle druhé, jednu vedle druhé s náležitým zřením ke všem a pokud každá z nich obecně směřuje k ostatním, avšak každou od­děleně od ostatních, jen kvůli ní samé a nikoliv v jejím spojení s ostatními. Tak mohu docela dobře znát Londýn a najít si svou cestu od ulice k ulici v každé jeho čtvrti bez nesnáze a přece naprosto nedovedu nakreslit mapu Londýna. Srovnání, výpočet, katalogizace, uspořádávání, třídění jsou výkony rozumové, které sice následují po věcném vnímání předmětů, ale přitom nejsou nikterak nutné pro toto vnímání. Mluvíme-li přesně, pak dogma o Nejsvětější Tro­jici není jako celkový soubor nebo jako tajemství formál­ním předmětem náboženského vnímání a souhlasu, nýbrž pokud je počtem vět, pojímaných jedna vedle druhé. Jako celkový soubor je též předmětem sou­hlasu, ale předmětem pojmovým. A předkládá-li se náboženským myslím, bývá od ní přijímán pojmově, a to opět včetně, tj. ve věcném souhlasu, který dá­vají slovu Bůh, jak jim bylo zprostředkováno Církví. O tom bude třeba pojednat šířeji.   

Člověk průměrné inteligence, jak jsem napsal, ovšem naráz užasne nad zdánlivým rozporem vět, které stanoví nebeské dogma a bude pro samočin­nou pohyblivost mysli a její navyklou asociační činnost přinucen na to dogma pohlížet ve světle tohoto rozporu, a to tím více, že trvat na jedné a na všech těchto oddělených větách bude znamenat takovému člověku jedno a totéž, jako trvat na tajemství jakož­to tajemství, a proto na něm bude tak trvat. Pravím však, že potud bude vnímat věc stále jen jako pojem. Bude přijímat smysl každé z těchto dogmatických vět přesně v jejich vztahu k ostatním a bude je sestavovat v jeden celek, a to, co nemůže usku­tečnit, bude pojímat souhlasem, ovšem pojmovým, který však je koneckonců tak pravý, jak jím může být kte­rýkoliv věcný souhlas. Je však otázka, zda je věcný souhlas s tímto tajemstvím jako takovým možný. Odpovídám, že nikoliv, protože, ač si můžeme zobra­zit jednotlivé věty odděleně, nedovedeme si je před­stavit jako celek. Neboť tajemství převyšuje všechny naše zkušenosti, nemáme ve své paměti zkušenosti, které bychom mohli shrnout v celek, které bychom mohli srovnat, odlišit, spojit a tak přeměnit v obraz Nevyslovitelné Pravdy. O tom není pochyb. Avšak co je v určitém stupni věcí zkušenosti, co se skutečně předkládá obraznosti, lásce, zbožnosti, křesťanovu duchovnímu životu, aby na tom spočinul věcným souhlasem, co má platnost věcí a nikoliv pojmů, tím je každá z těchto vět odděleně a sama o sobě a to nejen pro mysl podle její rozumové a přemítavé stránky, nýbrž pro každou náboženskou mysl vůbec, pro dítě nebo sedláka právě tak, jako pro filosofa.

Toto je jen jeden příklad obecné zásady, která se osvědčuje u každého věcného vnímání Boha a Jeho Vlastností, pokud nám to je možné. Vi­díme Ho nejlépe nejen ve stínech, ale nejsme ani s to, abychom je soustředili, neboť se stále mihotají a nejsou nám nikdy přítomny najednou. Rozumovou činností ovšem můžeme sestavovat různé věci, které o Něm zná­me, můžeme o nich promlouvat teologicky, ale ta­kové teologické kombinace nejsou předmětem naší obraznosti, abychom na ně mohli upřít svůj zrak. Náš obraz o Něm není nikdy jednotný, nýbrž se tříští v nesčíslné částečné aspekty, na sobě nezávislé. Jako nemůžeme celou hvězdnatou oblohu uvidět naráz, ale musíme se obracet od východu na západ a potom opět zpátky k východu, abychom spatřili napřed jedno souhvězdí a potom jiné, a ztrácíme z obzoru jedno, abychom viděli druhé, tak, a ještě víc než tak, se má věc s takovým věcným vnímáním, pokud se jím můžeme ujistit o Boží Přirozenosti. Známe o Něm tuto nebo onu pravdu, nedovedeme si je však zobrazit obě zároveň, nejsme s to, abychom si je úkonem své mysli představili. Upouštíme jednu, abychom zachytili druhou. U žádné z nich neprodléváme zplna a neradujeme se z ní, pohlížíme-li na ně v jejich kombinaci. Mimoto naše zbožnost bývá těžce zkoušena a matena dlouhým seznamem tezí, které musí teolo­gie zaznamenávat vymezováním, vykládáním, určová­ním, upravováním, odvažováním, varováním, libo­volným zakazováním, jichž nezbytně a kategoricky vyžaduje nejen slabost lidského myšlení, nýbrž také nedokonalost lidské mluvy. Tímto rozumovým cvi­čením ovšem roste a slaďuje se naše pojmové vnímání dogmatu, avšak ono málo přidává zářivé a životní síle, jíž na naši obraznost jednotlivě a odděleně působí dogmatické věty. A je-li těchto teologic­kých cvičení třeba, jakože tomu tak jistě je, tak jich není zapotřebí tolik pro víru jako spíše proti nevěře.

Vrhni paprsek světla na jeho podstatné barvy a shledáš, že každá je krásná a každou se potěšíš. Pokus se je však sloučit a vyrobíš snad jen bílou skvrnu. Čisté a nerozdílné Světlo vidí jen blažení nebešťané, my zde máme jen slabý odraz jeho lomených paprsků. Ale naší víře a zbožnosti zcela stačí. Sestav z nich vzorec a nezískáš než tajemství, jež sice můžeš popsat jakožto pojem, ale nedovedeš ho namalovat jako obraz. A co má platnost o Božích Vlastnostech, má také platnost o Nejsvětější Trojici v Jednotě. A proto se snad o tomto učení ve svatých knihách nikdy nemluví jako o Tajemství, neboť je adresováno daleko více obraznosti a lásce, nežli rozumu. Proto také - a to je tím zajímavější - toto dogma není ve Vyznáních víry nazýváno tajemstvím, ani v Apoštolském, ani Nicejském, ba ani Athanášském. Příčina, jak se zdá, leží v tom, že Vyznání (Creda) mají své místo v Rituálu, jsou úkonem zbožnosti a mají ráz modlitby adresované Bohu. A mluvit v takových případech o rozumových potížích by nebylo na místě. Je třeba připomenout, že Athanášské vyznání víry občas bylo nazýváno „Psalmus Quicumque". Není pouhou sbírkou pojmů, ač i ty jsou důležité. Je žalmem nebo hymnem chvály, vyznání víry a hluboké a pokorné úcty, jdoucí rovnoběžně s chvalozpěvy vyvolených v Apokalypse. Obrací se právě tak na obraznost jako na rozum. Je válečným zpěvem víry, jímž upozorňujeme nejdříve sebe, potom každého druhého a konečně všechny, kteří jsou v doslechu, v doslechu Pravdy, kde že je náš Bůh a jak se Mu musíme klanět, a jaká bude naše odpovědnost, víme-li, čemu je třeba věřit a přece tomu nevěříme...

 

„Toť žalm, jenž shrnul v píseň slavnostní

všechny zpěvy, jež z nebe došly k nám:

Krédo svatých, Hymnus blažených a šepot varovný

lásky nejlaskavější, jež vzedmul hruď vždy bdělou matčinu."

 

Já osobně jsem v něm vždy viděl nejprostší, nejvznešenější a nejzbožnější formuli, již kdy křesťan­ství vytvořilo, a to daleko více nežli je i Veni Creator a Te Deum. Právě protikladná forma jeho výpovědí, která je pro mnohé kamenem úrazu, protože se zdá, jako by znásilňovala a s jásáním vnucovala vzpírající se mysli svá tajemství, na mne působí i po stránce pojmového vnímání věcí zcela jinak. Chce zarazit naše rozumování, aby se nevrhalo jedním směrem za hranice pravdy a obrací je zpátky směrem opačným. Ovšem velebí Tajemství, ale není to jednoduše sdělení Tajemství pro jeho pouhou tajemnost.

Pokud jde o tuto tajemnost, tu je ještě pozoruhod­nější, že se o ní podobným způsobem mlčí také v po­stupných církevních definicích. Během staletí se vydá­vá Vyznání víry za Vyznáním víry, kánon za kánonem. Papežové a sněmy pokládali za svou povinnost znovu a znovu trvat na tomto dogmatu, prohlašovali je no­vými a dodatečnými větami. Pokud je mi však známo, neužívají ani v nejpečlivěji vypracovaných formulacích slovo „tajemství". Velký toledský sněm[15] s největší teologickou přesností pokra­čuje ve vědeckém rozvinutí tohoto učení, které je čtyřikrát tak dlouhé, jako Athanášské vyznání. Čtvrtý obecný sněm lateránský[16] doplňuje v konečném prohlášení rozvoj svatého učení podle myšlení sv. Augustina. Credo papeže Pia IV. předpisuje obecné pravidlo víry proti soudobým kacířstvím. Avšak v žádném z těchto dokladů nenalé­záme ani slovo „tajemství", ba ani narážky na tajemnost.

Taková je církevní praxe v dogmatických výpovědích o Nejsvětější Trojici, jako by se tu v nich uplatňovala zásada „lex credendi, lex orandi"[17]. Jsem si jist, že se tato praxe zakládá na tradici, protože je jiný zvyk, jde-li o katechismy a teologická pojednání. Ty náleží konkrétním časům a místům a jsou adresovány rozumu. V nich se ovšem trvá na tajemnosti Nejsvětější Trojice a to téměř vždy tímtéž způsobem. Ať je však výklad této odlišné praxe jakýkoliv, Vyznání víry dostatečně ukazují, že dogma, pokud jde o lidovou víru a zbož­nost, vyhovuje svému účelu dokonale, aniž by se zdů­razňovala přímo jeho tajemnost, která je nutně za­hrnuta v souhrnném pohledu jeho oddělených vět.

Tento systematizovaný celek je předmětem pojmového[18] souhlasu, ale jeho věty, každá o sobě, jsou předmětem souhlasu věcného[19].

Abych to ukázal, uvedu jednotlivé věty dogmatu o Nejsvětější Trojici odděleně. Je jich devět, a to:

1. Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi, Otec, Syn a Duch sv.

2. Syn je a byl vždy od Otce.

3. Duch svatý pochází a vždy pocházel od Otce a Syna.

4. Otec je jeden Věčný Osobní Bůh. 5. Syn je Jeden Věčný Osobní Bůh. 6. Duch svatý je Jeden Věčný Osobní Bůh.

7. Otec není Syn. 8. Syn není Duch sv. 9. Duch sv. není Otec.

Ačkoliv těchto devět vět obsahuje Tajemství, přece myslím, že, nepohlížíme-li na ně jako na celek, nýbrž na každou jednotlivou větu zvlášť, jsou nejen pocho­pitelné, ale lze je také věcně chápat.

Připouští-li např. věta „Je Jeden, který o Sobě vydává svědectví" nebo „zjevuje Sebe sama" souhlas věcný, proč by jej taktéž nepřipouštěla věta „Tři jsou, kteří vydávají svědectví"?

Podobně může-li slovo Bůh způsobit v naší mysli obraz, proč by jej nemohla způsobit věta „Otec je Bůh" nebo „Syn" nebo „Duch sv. je Bůh"?

Pravíme-li opět, že „Syn je jiný než Duch sv." nebo „ani Syn, ani Duch sv. není Otec", tak to není jen prostá negace, nýbrž prohlášení, že Každý z Bož­ských Tří je zcela sám sebou úplný a prostě i absolutně Bůh, jako by Druzí Dva nebyli zjeveni.

Dále přijímáme s věcným porozuměním ze zkušenosti, získané z lidských skutků, větu „Andělé jsou učiněni od Boha", opravujíce slovo „učiněni", jak to v tomto případě vyžaduje tvůrčí Moc a duchovní dílo: - proč bychom nemohli podobně zduchovnit lidskou obdobu (analogii) a přece zachovat obraz, předkládá-li se nám „Božské Plození" v názvosloví, které přináleží tomu, co je lidské a pozemské? Uschopňuje-li nás zkušenost, abychom chápali podstatu synovství, jímž se jednomu druhým sděluje bytí a přiroze­nost, proč bychom nemohli týmž způsobem v jisté míře pochopit[20] větu „Slovo je Syn Boží"?

Dále. V přírodě nalézáme hojně příkladů obecného zákona, podle něhož vychází jedna věc z druhé nebo z druhých: z dítěte „vychází" muž, jako by byl jeho quasi-nástupcem; z dítěte a muže „vychází" zase sta­řec, který je oběma podobný, ale není s nimi týž, protože se zdá mít novou, nanejvýš odlišnou osobnost. Takto si můžeme utvořit jakýsi obraz, jakkoliv nejasný, o vycházení Ducha sv. od Otce i Syna. Tolik o dvou nebo třech větách, které se z oněch devíti zdají činit nejvíce překážek věcnému souhlasu.

Nejlépe však porozumíme věci, když se obrátíme k Písmu sv. a Rituálu Církve a všimneme si je­jich shody s tím, o čem jsem promlouval. Obraceje se k těmto velikým skladištím víry a zbožnosti, mu­sím předeslat, že když mluvím o Božím Bytí, nemíním do­kazovat dogma o Nejsvětější Trojici, nýbrž chci jimi oběma jen objasnit působení oddělených článků dog­matu na obraznost. Souhrn pravd uspořádaných v ce­lek není ovšem ve styku s obrazností, nepřeje jí a je mimo ni.

Tak mi budiž rozuměno a v tom smyslu se táži: která kapitola sv. Jana nebo sv. Pavla neoplývá Třemi Jmény Božími, jak jsou shora uvedena v té či oné z devíti vět přímo nebo nepřímo nebo podobně nebo částečně nebo ekvivalentně? Jakého poučení se nám tam dostává od těchto dvou hlavních spisovatelů No­vého zákona, které by nevyrůstalo přímo z Osob Trojice Boží a Jejich úřadu[21]? Zde čteme o milosti Druhé Osoby, o lásce První a o působení Třetí, tam je zase řečeno Synem „budu prosit Otce a On vám pošle jiného Utěšitele", a dále „vše, co má Otec, je Mé, Utě­šitel přijme z Mého". A opět čteme „o předzvědění Otcovu, o posvěcení Duchem svatým, o Krvi Ježíše Krista", a opět, že „se máme modlit v Duchu svatém, trvat v lásce Boží a hledat milost Ježíšovu". A tak se podobným způsobem v té či oné pasáži připisují každé (z božských Osob) tatáž jména a ty­též skutky: každá se uznává za Pána, každá je věčná, každá je Pravda, každá je Svatost, každá je vše ve všem, každá je Tvůrce, každá projevuje nej­vyšší Vůli, každá je Původce nového zrození, každá mluví skrze Své služebníky, každá je Zjevovatel, každá je Zákonodárce, každá je Učitel vyvolených, v každé mají vyvolení společenství, každá je vede, každá je křísí z mrtvých. Co to znamená jiného, než že „Otec je Věčný, Syn Věčný, Duch sv. Věčný, Otec, Syn, Duch sv. je Bůh" Athanášského vyznání víry? A je-li Nový zákon, jak se obecně uznává, tak pravdivý v učení, tak zářivý, tak dojímající, tak uchvacující, tak plný obrazů, tak skoupý na prosté pojmy, jak si to vysvětlit, ne-li tím, že je vzhledem k naší nejvyšší službě Boží tak­řka zvonem, jehož střídavé údery vždy a napořád opa­kují oněch devět vět, jak jsem je zaznamenal a tlumočí zvláštní výpovědi, v něž mohou být roztříděny?

Všimněme si blíže jedné z nich, např. „Syn je Bůh". Jak objasňuje první kapitola evangelia sv. Jana věcný souhlas, který může být dán této větě, a jak mocně vzrušuje náš cit! Nebo vidění našeho Pána v první kapitole Apokalypsy! Nebo první hlava první epištoly sv. Jana! Dále, jak žhnou slova sv. Pavla, když mluví o ukřižování a o smrti Pána Ježíše! Neskrývá se snad v tomto plameni dogmatická výpověď „Syn je Bůh"? Proč by měla smrt Syna vyžadovat větší úctu než jakákoliv jiná smrt, nebyl-li On vedle svého lidství též Bůh? A dále, co v celém Starém zá­koně tak názorně vykládá jeho četné části, zvláště pak Žalmy a Proroky, a dodává jim tak mocnou a přesvěd­čující sílu, ne-li táž teologická formule „Mesiáš je Bůh", věta, která by nikdy nemohla tak živě zpřítomnit písmeno svatého textu v náboženské mysli, kdyby se neobracela na obraznost a kdyby se na ní nemohlo trvat se souhlasem pevnějším než na jiné větě, která podává pouze pojem?

Tutéž sílu dogmatu lze objasnit z Rituálu. Všim­něme si liturgie o Vánocích nebo o Zjevení Páně, o Velikonocích nebo o Nanebevstoupení a (dodal bych) zvláště o Božím těle. Nejsou snad tyto svátky pouhým výkladem slov „Syn je Bůh"? Kdo by se opovážil tvrdit, že se vyznačují podrobností, strohostí a chla­dem, který nám vane vstříc z čistě scholastické vědy? Obracejí-li se pouze na rozum či na obraznost? Zajímají-li naši logickou schopnost či vzrušují naši zbož­nost? Proč pociťujeme často nechuť mít na nich účas­t, ne-li proto, že sami nejsme dosti dobří, že dogma je pro nás příliš teologickým pojmem, příliš málo živým obrazem v nás? A dále, o Božství Ducha sv.: všimněme si v breviáři svatodušních modliteb a jejich oktávy, snad nejmohutnějších v celém církevním roce. Jsou snad vytvořeny z pouhých abstrakcí a závěrů a z toho, čemu se někdy říká metafyzické rozlišování, či nezaujímá kategorická věta sv. Athanáše „Duch sv. je Bůh" tak význačné místo v srdci a obraznosti, že dovedla vytvořit vznešený hymnus Veni Creator a Veni Sancte Spiritus?

Shrnuji právě tak, jak jsem učinil v předešlém od­dílu o jsoucnosti Boží. Náboženství má co činit s tím, co je věcné[22], a věčné je konkrétní (zvláštní)[23]. Bohověda však pojednává o tom, co je pojmové[24], a pojmové je obecné a soustavné. Proto bohověda pojednává o dog­matu Nejsvětější Trojice jako o celku, složeném z ví­cera vět. Naproti tomu náboženství má co činit s kaž­dou z těchto vět, z nichž je ono dogma složeno, zvlášť a odděleně. Náboženství žije a vyrůstá rozjímajíc o nich. Nalézá v nich pohnutky pro zbožnost a věrnou poslušnost. Teologie je však chrání a utváří, její předností je pohlížet na ně nikoliv jako na věty zvláštní a oddělené, nýbrž i jako na soustavu pravdy.

K tomu je třeba ještě něco poznamenat. Jsou-li oddělené články Athanášského vyznání tak těsně spojeny s ži­vou a osobní vírou, jak jsem ukázal, skýtají-li pohnut­ky ke konání, uzpůsobují-li mysl, její zvláštní pohnutí a vnitřní stav, který si člověk odnáší s sebou odtud do budoucího světa, je se potom čemu divit, prohlašuje-li Krédo hlasitě, že ti, kteří nejsou ve svém nitru takoví, jakými je přišel učinit Kristus vírou, nejsou schopní nebe, které jim svou smrtí otevřel? Nevysvět­luje snad důležitost přijetí tohoto dogmatu onu úzkostlivou přesnost, se kterou se v Krédu zdůrazňuje a zno­va a znova opakuje oněch několik vět, z nichž se ono skládá? A smí snad Boží Církev, jíž je svěřeno hlásání evangelia, nedbat závazku, jenž ho doprovází, „Běda mně, nehlásám-li evangelium"? Mají snad její služebníci svým mlčením na sebe uvrhnout prorockou klatbu: „Budiž zlořečen, kdo Boží dílo koná podvodně"? Mohou snad kdy zapomenout na výstrahu, která jim byla dána v ohrazení se Apoštola: „Bůh je věrný, že naše slovo k vám není ano i ne ... Neboť jsme Kristovou vůní libou Bohu mezi těmi, kteří bývají spaseni, i mezi těmi, kteří hynou. - Nejsme zajisté jako mnozí, kteří kazí Boží slovo, nýbrž s ryzostí, jako z Boha, před Bo­hem mluvíme v Kristu"?

 

(Přeložil Alois Lang. Převzato s  laskavým svolením České dominikánské provincie ze zvláštní přílohy revue pro duchovní život Na hlubinu: Kardinál J. H. Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici, Olomouc 1931, s. 11-30. Pro lepší srozumitelnost - s přihlédnutím k anglickému originálu - jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí RTh.)

 

Traktát o Nejsvětější Trojici v anglickém originále (pdf, 88 kB) 

 

Více o bl. Johnu Henry Newmanovi  

 

Od téhož autora:

Bůh - Stvořitel
Před rozjímáním
Modlitba za jednotu
Zkreslené křesťanství  
De Profundis - Z hlubin 
Modlitba za světlo pravdy
O víře, Ježíšovu Srdci a andělích

 

Související články:

Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
Július Pavelčík: Blondel, Newman, Tradícia   
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J. H. Newmanem
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Andělská chvála Trojice svaté 
Lukáš Drexler: Bůh 
Nejsvětější Trojice

 

Poznámky:

[1] Tj. teologií, pozn. RTh.

[2] Angl. pojem notions lze též přeložit jako „názory", „představy", pozn. RTh.

[3] Anglický výraz notionaly lze přeložit také jako „pomyslně", „názorově", „imaginárně". Pozn. RTh.

[4] Anglický výraz realy lze přeložit také jako „skutečně", „opravdově", „reálně". Pozn. RTh.

[5] Anglicky notions - „názory", „pojmy", „představy". Pozn. RTh.

[6] Angl. things - „věci", „předměty". Pozn. RTh.

[7] Angl. imagination - „představivost", „obrazotvornost", „imaginace", „představa". Pozn. RTh.

[8] Mονας - řecky „jednota", „sám". Pozn. RTh.

[9] J. H. Newman zde stran Trojice nemá na mysli pojetí modalismu, jež říká, že v Bohu je pouze jedna osoba, která se projevuje jednou jako Otec, jindy jako Syn a jindy zase jako Duch svatý, nýbrž že v jednom jediném Bohu jsou tři Osoby, kdy každá z nich má plnost Božství, tedy plnost „toho", „co" „dělá" Boha Bohem, jak vysvětluje v následujících řádcích. Pozn. RTh.

[10] Angl. imagination - obraznost - myslet o obrazech, pozn. překl.

[11] V předchozí kapitole, pozn. překl.

[12] Angl. really. Pozn. RTh.

[13] Angl. real. Pozn. RTh.

[14] Angl. things. Pozn. RTh.

[15] Roku 633. Pozn. RTh.

[16] Roku 1215. Pozn. RTh.

[17] Latinsky volně přeloženo „zákon modlitby je zákonem víry" nebo „jak se modlíme, tak věříme". Pozn. RTh.

[18] Angl. notional - „pojmový", „pomyslný", „názorový", „imaginární". Pozn. RTh.

[19] Angl. real - „skutečný", „opravdový", „reálný", „věcný". Pozn. RTh.

[20] Angl. realize - „pochopit"; „uskutečnit" (takto to původně překládá A. Lang). Pozn. RTh.

[21] Angl. office - „úřad", „činnost", „funkce". Pozn. RTh.

[22] Angl. real. Pozn. RTh.

[23] Angl. particular. Pozn. RTh.

[24] Angl. notional - „pomyslné". Pozn. RTh.