Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)

Sv. Řehoř z Nyssy

Jedním ze tří velkých Kappadočanů[1] je sv. Řehoř z Nyssy, narozený kolem r. 335. Stejně jako jeho starší bratr sv. Basil Veliký začínal jako učitel rétori­ky. Pod vlivem přítele obou bratří - sv. Řehoře Naziánského - se uchýlil do kláštera v Pontu, založeného svým bratrem.

Basil ho proti jeho vůli r. 371 ustanovil biskupem v nevýznamném kappadockém městečku. Sv. Řehoř Nysský byl spekulativním typem a hospodářským věcem příliš nerozuměl. To a ariánství, s nímž se musel duchovně utkat, mělo za následek, že v r. 376 ho synoda svolaná do Nyssy obvinila z rozplýtvávání církevního jmění a sesadila ho. Po dvou letech (r. 378) po smrti císaře Valenta se vrátil zpět jako biskup. Rok na to ho synoda v Antiochii pověřila vizitací křesťanských obcí v Pontu. Na Cařihradském koncilu (r. 381) patřil k nejlepším obháj­cům pravověří právě pro své dogmatické vědomosti. Zde měl řeč nad rakví zemřelého předsedy koncilu, antiochij-ského biskupa Meletia.

Řehoř byl uzavřené povahy, hluboce spekulativní. Jako filosof a teolog si získal velké zásluhy o prohloubení křesťanské nauky. Jako řečník byl velmi ceněn i na císařském dvoře, jak dosvědčuje i to, že měl řeč nad rakví manželky císaře Theodosia I. (r. 386) a jejich dcery Pulcherie.

Poslední zprávy o něm jsou z jeho pobytu na cařihradské synodě r. 394.

Z jeho bohaté literární činnosti uvádíme úryvek z dogmatického spisu Proti Eunomiovi. Je to jeho nejobsáhlejší dílo o 12 knihách z doby cařihradského koncilu (r. 381). V něm vyvrací dva spisy, totiž Apologii a Výklad víry, radikálního mluvčího ariánů, biskupa Eunomia, který tvrdil, že Boží Syn musí být bytostí stvořenou, poněvadž se narodil. Sv. Řehoř, stejně jako jeho bratr Basil ve stejnojmenném spise, obhajuje božskou přirozenost Syna i Svatého Ducha.

ThDr. Josef Novák

Proti Eunomiovi (Contra Eunomium, EP 1040-1051)

V,1.

Otec je bez začátku, je nezrozený a je vždy Otcem. Spolu s Otcem myslíme na jeho jednorozeného Syna, který je zrozen z Otce a je věčně s Otcem. Skrze něho (Syna) a s ním - aby snad nevzniklo nějaké nedoro­zumění - myslíme hned na Ducha Svatého. Ten nebyl později než Syn, co se týče existence, jako Jednorozený nebyl nikdy bez Ducha. Duch Svatý je z Boha, jako je z Boha jednorozeného Světlo, a skrze toto pravé Světlo osvěcuje. Mezi ním, Otcem a Synem není časový odstup, ani nemá jinou přirozenost než Otec nebo Syn.

V Boží církvi není a nevznikne taková nauka, která by učila, že by jednoduchý a nesložený (Bůh) byl nejen mnohotvárný a proměnlivý, ale i složen z protichůdných vlastností. Nauka pravdivě a jednoduše představuje Boha, jaký je. Boha není možné vystihnout jménem, není možné si ho představit, není možné ho postihnout jakýmkoli jiným uvažováním. On zůstává zdaleka nepochopitelným nejen pro lidské, ale i andělské a jiné chápání. Není možné ho vystihnout slovy, je daleko vznešenější, než co vyjadřují slova.

3. 

Kdyby někdo žádal vysvětlení Boží podstaty jako nějaký popis či výklad, nebudeme zapírat, že nejsme tak moudří. Jen tolik doznáváme, že to, co je nekonečné svou přirozeností, nelze vyjádřit nějakými slovy.

4.

Ať tedy nejprve dokáže, že církev zbytečně uvěřila, že jednorozený Syn je skutečným Synem, ne adoptovaným od tak zvaného otce, že je podle přirozenosti zrozeným z toho, který je, aniž by se přirozeností lišil od toho, který ho zplodil. Ať mi nikdo neříká, že je výmyslem to, co vyznáváme. Pro to, co říkáme, jako důkaz postačí, že máme tradici, jakési dědictví zděděné od apoštolů, které se k nám dostalo prostřednictvím svatých.

5.

Víme, že božská přirozenost je vždy jedna, táž a vždy stejná. Tělo jako takové však je to, co rozum a smysly poznávají. Tělo spojeno s božstvím nezůstává již při svých omezených vlastnostech, nýbrž stává se silnějším a lepším. Je však možné uvažovat odděleně o vlastnostech těla a vlastnostech božství, pokud máme na mysli každou vlastnost zvlášť. Kupříkladu se řekne: Slovo bylo před věky, tělem se stalo v poslední době. Která podoba je při utrpení políčkována a která bude věčně oslavována? To je jasné i bez vy­světlení, že bit je služebník, ve kterém je Pán, a poct se dostane Pánu, v němž je služebník. Spojením a sloučením obojího se stává oběma společné.

Pán přijímá krvavé rány služebníka a oslavený služebník poctu Pána. Proto se kříž nazývá Pánovou slávou.

7.

Bohem inspirované Písmo, jak je božský apoštol nazývá, je Písmem Ducha Svatého. Písmo chce pomáhat lidem. „Všechno Písmo od Boha vdechnuté je užitečné"  (2Tm 3,16).

8.

Slovo Písma svatého ukazuje jednu známku pravého božství a o té se dověděl Mojžíš, když slyšel hlas z nebe: „Jsem, který jsem" (Ex 3,14). Domníváme se, že musíme věřit pouze tomu božství jako pravému, které je svou existencí věčné a nekonečné. Je vždy totéž, ani nepřibývá, ani neubývá.

12.

Řekli jsme - a teď mluvím jako učitel - že božskou přirozenost poznáváme rozumovou úvahou nejasně a velmi nepatrně. Přece však při naší nedokonalosti jmény, která zbožně vyslovujeme, sbíráme při svých skromných možnostech dostačující povědomost o božství. Tato jména nemají jednotlivý význam, nýbrž jedna vyjadřují to, co v Bohu je, druhá, co v něm není. Kupříkladu říkáme-li, že je spravedlivý a neporušitelný, ukazujeme tím, že ve spravedlivém je spravedlnost a v neporušitelném že není porušení.

13.

Zvídavá lidská mysl hledá, co je možno nalézt rozumovou cestou. Snaží se dotknout nedostupné a vznešené bytosti. A ač má velmi bystrý pohled, nevidí jasně, co nelze vidět, a protože je tak vzdálena, nemůže postihnout hledanou podobu. Nemůže spatřit božství takové, jaké je a o kterém uvažuje, ale z poznání toho, co je v něm a co není, poznává, co je vůbec možné poznat. Z toho, co v Bohu není a co o něm vírou víme, dostáváme se k tomu, co je.

Co Bůh je ve své podstatě, to nepoznáme ze slov. Všemožně se varuje­me, abychom o Bohu nepřinášeli nějaké nemístné názory. Proto jsme uvedli mnoho rozmanitých přívlastků podle rozdílnosti názorů. Apoštol říká: „Jeho věčnou moc a božství lze vidět ze stvoření světa" (Ř 1,20). Proto veškeré tvorstvo a zvláště podle Písma nebeská krása, kterou skutečné vidíme, ukazuje na moudrost Toho, který to stvořil.

Tudíž to, co tu je, ukazuje, že je to dílem moci toho, který to učinil. Slova, kterými se jednotlivé věci přesně a jasně označují, jsou však dílem rozumové schopnosti člověka. Avšak sama rozumová schopnost i nadání jsou Božím dílem.

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora: 

Poznání Boha 
Falešní křesťané 
Prvorozený nového stvoření   

Související články:

 Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství 
Basil Veliký: Z díla sv. Basila Velikého  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry 
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého  
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Origenes - Jeroným: Syn z Otce - Bůh z Boha, Světlo ze Světla 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií 
Basil Veliký: O Duchu svatém (De Spiritu Sancto)
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
Andělská chvála Trojice svaté
Irenej z Lyonu: Proti bludům 
Lukáš Drexler: Bůh 

Poznámky: 

[1] Jsou jimi svatí Basil Veliký, Řehoř Naziánský a Řehoř Nysský. Pozn. RTh.