Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Důkaz apoštolského zvěstování

Důkaz apoštolského zvěstování

sv. Irenej z Lyonu, 3.8. 2009

Několik úryvků z díla "Důkaz apoštolského zvěstování" (či v arménském překladu "Výklad apoštolské nauky") mučedníka a biskupa Ireneje z Lyonu (cca 140/160-202/203), které je souhrnem apologeticky podané katolické nauky, kdy hlavními důkazy jsou naplnění starozákonních proroctví.

 

Sv. Irenej a jeho dílo

sv-ireneus.jpgSvatý Irenej se v historii poprvé objevuje roku 177 a to v Lyonu, kde byl biskupem Pothinem ustanoven za presbytera. Narodil se v Malé Asii, kde byl Polykarpovým žákem, jak sám vypravuje v díle Proti bludům. Právě od něho získal hluboké vzdělání v katolické víře. Později odešel na západ a žil v Lyonu, kde se po Pothinově smrti stal biskupem. Jako biskup projevoval úžasnou činnost jak v šíření katolické víry, tak ve spisovatelském úsilí, stále ve spojení s Římem. Stará tradice, dochovaná svatým Jeronýmem, tvrdí, že zemřel mučednickou smrtí r. 202 nebo 203.

Z jeho spisů se nám dochovaly hlavně dva, ale oba jen v překladu: v latinském překladu Proti bludům a v arménském jazyce Výklad apoštolské nauky. Tento druhý spis, o němž mluví Eusebius, byl pokládán za ztracený až do r. 1904, kdy byl objeven arménským archimandritou Kaparet Ter Mekertcean v klášteře Ečmiadsin. Je to krásný populární souhrn katolických pravd, podaný opravdu procítěným způsobem. Z něho pochází následující úryvky.

 

Důkaz apoštolského zvěstování

 

Duše a tělo

Poněvadž člověk je živočich složený z duše a těla, je proto nutné a vhodné, aby žil silou těchto dvou prvků; a poněvadž z jednoho i z druhého z těchto dvou pocházejí chyby, spočívá čistota těla v odříkání si a v útěku od každé necudné věci a od každého nespravedlivého skutku a čistota duše v zachovávání neporušené víry v Boha bez jakékoliv příměsi nebo ubrání. Neboť Boží služba je zatemněna a zbavena svého lesku, když je ušpiněno a znesvěceno tělo, a je přerušena a zneuctěna a ztratí svou neporušenost, když se lež uhnízdí v duši. Avšak bude zachována ve své kráse a ve svém souladu, když tam bude vždy pravda v duchu a čistota v těle. Vždyť co pomůže poznat pravdu ve slovech a znesvěcovat tělo a konat skutky nepravosti? Anebo jaký užitek může dát čistota těla, kde v duši není pravda? Neboť ony se radují jedna z druhé a sdružují se a stávají se společnými bojovnicemi, aby přivedly člověka k Boží přítomnosti. A proto praví Duch svatý ústy Davida: „Blahoslavený muž, který nekráčel podle rady bezbožníků" (Ž 1,1), to je podle rady lidu, který nezná Boha. Neboť bezbožní jsou ti, kteří se neklaní bytosti pravého Boha...

 

Bůh Stvořitel

Počátkem každé věci je Bůh. Neboť on od nikoho nepochází a od něho má všechno svůj původ. A proto je třeba a je vhodné na prvním místě uznat, že Bůh sám je Otec, že všechno stvořil a upravil, a že to učinil tak, že to, co nebylo, je a že, ač všechno obsahuje, je sám nezměrný. A mezi všemi těmito věcmi je i tento svět, nám přizpůsobený, a na světě člověk. Tedy i tento svět byl stvořen Bohem.

A dokáže se to takto: Je jediný Bůh Otec, nestvořený, neviditelný, původce každé věci, nad nímž není žádného Boha a po němž není jiného Boha; a poněvadž Bůh je rozumný, proto se Slovem stvořil věci. A Bůh je Duch a proto s duchem všechno uspořádal, jak praví prorok: „Dílem Božího Slova byla ustanovena nebesa a dílem jeho ducha všechny jejich mocnosti" (Ž 33,6). Poněvadž však Slovo stanoví, to je uděluje bytí tomu, co je, zatímco Duch pořádá a dává tvar různým silám, právem a nanejvýš vhodně se Slovo nazývá Synem a Duch Moudrostí Boha. Dobře tedy praví jeho apoštol Pavel: „Jeden je Bůh Otec, jenž je nade všemi, se všemi a v nás všech" (Ef 4,6). Neboť nade všechny je Otec, ale se všemi je Slovo, neboť skrze něho byla každá věc učiněna Otcem. Avšak v nás všech je Duch, jenž volá: „Abba, Otče!" (Řím 8,15; Gal 4,6) a připravuje člověka k Boží podobě. Tedy Duch ukazuje Slovo a proto proroci zvěstovali Syna Božího, ale Slovo vyjadřuje Duch a proto on sám je zvěstovatelem proroků a přináší a pozvedá člověka až k Otci.

 

Trojjediný Bůh

To je nařízení a příkaz naší víry, základ a stanovy cesty. Bůh Otec, nestvořený, nezměrný, neviditelný, jediný Bůh, Stvořitel všech věcí - to je první článek naší víry. A druhý článek je tento: Slovo Boží, Syn Boží, náš Pán Ježíš Kristus, jenž se zjevil prorokům podle podoby jejich proroctví a podle příkazu Otcova, jehož činností byla stvořena každá věc. A je to ten, jenž na sklonku času, aby dokonal a zachytil každou věc, se stal člověkem mezi lidmi, viditelným a dotknutelným, aby zničil smrt a ukázal život a aby vykonal spojení a sjednocení Boha s člověkem. A třetí článek: Duch svatý, jehož mocí prorokovali proroci a otcové byli vyučeni v Božím vědění a spravedliví byli vedeni na cestě spravedlnosti; jenž se na konci časů rozlil novým způsobem na lidstvo po celé zemi a obnovuje člověka skrze Boha.

A proto v našem znovuzrození postupuje křest těmito třemi články, dávaje nám v milosti znovuzrození v Bohu Otci, mocí jeho Syna v Duchu svatém. Proto ti, kdo přijali a nosí Ducha Božího, jsou přiváděni ke Slovu, to je k Synu, a Syn je přijímá a představuje Otci a Otec je činí neporušitelnými. Proto bez Ducha není dáno vidět Slovo Boha a také bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci. Poněvadž Syn je Moudrostí Otce a poznání Syna je skrze Ducha svatého. Ale Syn dává charismatické služby, komu chce a jak chce Otec...

 

Spása jedině skrze Ježíše Krista

„Pod nebem není dáno jiné jméno Pána, skrze něž by lidé došli spásy" (Sk 4,12), mimo Boha, jímž je Ježíš Kristus, Syn Boží, jemuž jsou poddáni i ďáblové a zlí duchové a všechny vzpurné mocnosti.

Vzýváním jména Ježíše Krista, ukřižovaného pod pontským Pilátem, se od lidí vzdaluje a odděluje duch zloby, a kdekoliv je volá, když je vzývá někdo z věřících v něho a koná jeho vůli, je u něho blízko a vyslýchá modlitby těch, kdo ho vzývají s čistým srdcem. Díky jeho dílu jsme přijali spásu a neustále chválíme Boha, že nás spasil skrze svou velkou, nevyzpytatelnou a neproniknutelnou trpělivost a hlásá z nebe vykoupení, což je viditelný příchod našeho Pána, to je běh jeho lidského života, což jsme nemohli sami skrze sebe dosáhnout. Neboť to, co je nemožné u lidí, je možné u Boha (srv. Lk 18,27).

Toto je kázání pravdy, toto je způsob našeho vykoupení a cesta života, kterou zvěstovali proroci, kterou potvrdil Kristus, kterou apoštolové dali dále a kterou Církev na celém tomto světě podává svým synům. Tu musíme ochraňovat se vší věrností a zdravou vůlí, snažíce se líbit Bohu dobrými skutky a zdravou vůlí chování.

 

Církev učící

Proto je třeba poslouchat kněží, ty, kteří jsou nástupci apoštolů a kteří přijali s biskupským následnictvím i zaručenou milost pravdy, podle vůle Otce. Všechny ostatní, kteří se vzdalují od apoštolských nástupců a kteří se shromažďují na určitých místech, je třeba pokládat za podezřelé anebo za kacíře, za lidi špatné nauky anebo za lidi, kteří rozdírají jednotu, za lidi pyšné, kteří mají zalíbení v sobě, anebo za pokrytce, puzené láskou k zisku anebo k marné slávě.

 

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1934. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.)

 

Od téhož autora:

Zjevení Syna se rovná poznání Otce 
Až přijde Kristus, uvidí lidé Boha 
Eucharistie, záruka vzkříšení

 

Související články: 

Wincenty Myszor: Symbolika kříže podle sv. Ireneje z Lyonu
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Tertullian: Uplatnění preskripce vůči heretikům 
Hippolyt Římský: Philosophumena (úryvek)
Origenes: Proti Celsovi (Contra Celsum)
Epifanius ze Salaminy: Panarion 
Justin: První apologie

 

[RSS]

Přečteno 410x

další články