Nacházíte se na: Theofil > Patristika > První apologie

První apologie

sv. Justin, 8.5. 2009

Výňatek z jedné z nejvýznamnějších starověkých apologií od svatého mučedníka Justina (+165), v níž mj. vyvrací obvinění z ateismu, nepřátelství vůči státu a nemravnosti, ukazuje na naplněná starozákonní proroctví o Ježíši Kristu a podává svědectví o křesťanské bohoslužbě, v našich úryvcích především o křtu a o eucharistii.

    

Sv. Justin

justin-martyr.jpgSv. Justin, Tertulliánem nazvaný „filosof a mučedník", pocházel z města Flavia Neapolis v Palestině (dříve samařské město Sichem, nyní Nabulus). Jeho rodiče byli řeckého původu. Podle vlastního vyprávění (Dialog s Tryfonem) se jako mladý muž, toužící co nejvíce vědět a znát, seznámil s filosofií stoickou, peripatetickou a pythagorejskou. Protože tyto směry ho neuspokojily, doufal, že v platónské filosofii najde opravdovou moudrost a odpověď po smyslu života. Ale ani tato filosofie mu nedala uspo­kojující odpověď. Když se jednou procházel po mořském břehu (pravdě­podobně v Efezu, kde také vedl rozhovor s Tryfonem), tak se podle vlastního líčení prý setkal s jakýmsi starcem, jenž ho v jeho hledání odkázal na starozákonní proroky a na Krista. To ho přivedlo k dalšímu hledání a nakonec i k přijetí křesťanské víry (mezi r. 133-137). Jako křesťan nosil i nadále plášť, který nosili řečtí filosofové. Aniž, jak se zdá, zastával nějaký církevní úřad, slovem i písmem hájil křesťanskou víru jak proti pohanům a Židům, tak i proti křesťanům, kteří vnášeli do křesťanství nesprávné názory. Jeho činnost vedle Efezu zasahovala až do Říma, kde založil svou vlastní školu. Jeho žákem byl i Tatian, autor spisu či spíše pojednání o harmonii evangelií - Diatessaronu. V Římě byl také (snad na základě obvinění filosofa z kynické školy Krescence) kolem r. 165 ještě se 6 křesťany popraven. Podrobné vylíčení konce jeho života je zachováno v Martyriu sv. Justina a jeho druhů.

 

První apologie

Z jeho literární činnosti přinášíme v upraveném překladu Norberta Lužného průřez z První Apologie. Je sepsána kolem r. 150-155 a adresována císaři Antoniovi Piovi (138-161). Je možné v ní rozeznat dvě části. V první (kap. 1-22), více negativního rázu, vyvrací obvinění podle naší terminologie z ateismu, z nepřátelství vůči státu a z nemravnosti. Současně žádá, aby křesťané nebyli trestáni pouze proto, že jsou křesťany, nýbrž jen pro zloči­ny, kterých by se snad dopustili jednotlivci. Poté dokazuje, že křesťanské uctívání Boha je rozumné, mravouka vznešená a nauka o nesmrtelnosti duše a o zmrtvýchvstání že není nic, čemu by se nemělo věřit. Ve druhé části (kap. 23-67) dokazuje splnění starozákonních proroctví na Ježíši Kristu. Zvlášť cennými jsou jeho sdělení o křtu (kap. 61) a o bohoslužbě (kap. 65-66).

 

ThDr. Josef Novák

 

První apologie (MG6)

6. Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti. Toho uctíváme a tomu se klaníme. Spolu s ním ctíme a klaníme se i Synu, který od něho přišel a nás tomu naučil. Ctíme i sbory dobrých andělů, kteří ho doprovázejí a jemu se po­dobají. Uctíváme a klaníme se i prorockému Duchu. Ctíme tak, že se řídíme rozumem a pravdou. O to se rozdělujeme s každým, kdo se chce dát poučit tak, jako jsme se i my dali poučit, aniž bychom chovali k někomu nějakou nenávist.

10. Jako nás Bůh stvořil, ježto jsme před tím nebyli, tak také soudíme, že se nám dostane jeho nesmrtelnosti a jeho společenství, rozhodneme-li se a zvolíme-li si to, co se mu líbí. Že existujeme, to nebylo v naší moci, avšak tím, že nás vede k tomu, abychom duševními schopnostmi, které nám daroval, volili to, co je mu milé, nás utvrzuje v tom, abychom v něho věřili.

12. I my usilujeme o mír. Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky. Kdyby to totiž všichni lidé věděli, nikdo by si nyní nedovolil špatně jednat kvůli vědomí, že jej čeká věčný trest ohněm, nýbrž všemožně by se snažil žít ctnostně, aby dosáhl Bohem slíbených dober a vyhnul se trestům. Že budou křesťané pronásledováni, to předpověděl náš učitel, Syn a vyslanec Boha Otce a Pána všech, Ježíš Kristus. Podle něho se nazýváme křesťany[1]. Pevně věříme všemu, čemu učil, protože všech­no, co předpověděl, se stalo skutkem. Něco předpovědět a předpověď splnit, to je přece Boží dílo.

13. Když uctíváme tvůrce tohoto vesmíru, nejsme tedy nevěřícími. Který rozumný člověk by to neuznal? Dokážeme, že ne bezdůvodně uctí­váme svého učitele k tomu narozeného, Ježíše Krista, který byl ukřižován za Pontského Piláta, správce Judeje za císaře Tiberia. Jsme poučeni, že Ježíš Kristus je Syn pravého Boha a uvádíme ho na druhém místě. Na třetím místě oprávněně uctíváme prorockého Ducha. Vytýkají nám to jako bláz­novství, kdy prý ukřižovaného člověka uvádíme hned po nezměnitelném a věčném Bohu, Otci veškerenstva. Nevědí o tajemství, které v tom je. Prosí­me vás, poslouchejte, až to tajemství budeme vysvětlovat.

14. Dříve jsme si libovali ve smilstvu, nyní však nacházíme potěšení jen v mravní čistotě. Kdo jsme užívali kouzel, zasvětili jsme se dobrému nezrozenému Bohu. Kdo jsme nade vše milovali majetek a peníze, nyní, co máme, odnášíme do společné pokladny a dělíme se o to se všemi potřebnými. Kdo jsme se dříve navzájem nenáviděli, zabíjeli a nechtěli přijmout do domu ty, kteří s námi nesdíleli naše zvyky, nyní, když se zjevil Kristus, usedáme s nimi ke společnému stolu, modlíme se za nepřátele a snažíme se přemluvit ty, kteří nás nespravedlivě nenávidí, aby žili podle krásných Kristových rad a pevně doufali, že dostanou to, co my od Pána Boha všech.

15. O čistotě Kristus řekl toto: „Kdo by pohleděl na ženu s hříšnou touhou, již s ní před Bohem zcizoložil ve svém srdci" (Mt 5,28) a „Kdo by propuštěnou pojal za manželku, cizoloží" (Mt 5,32). Jako jsou před naším Učitelem hříšníky ti, kteří uzavírají druhé manželství podle lidského zákona, tak jsou hříšníky i ti, kteří hledí na ženu s hříšnou touhou. Bůh vyloučí ze svého království nejen toho, kdo skutečně zcizoložil, ale i toho, kdo chtěl zcizoložit. Bůh nevidí jenom skutky, ale i úmysly.

18. Uznávejte nás alespoň stejně tak jako Pythagora, Platóna, Sókrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že pro Boha není nic nemožného.

19. Kdybychom neměli tělo a někdo kdyby řekl, že z malé kapky lid­ského semene mohou vzniknout kosti, nervy a maso, jak to vidíme na člověku, uvěřil by tomu člověk? Ale ani vy byste z počátku neuvěřili, že je možné, abyste se z malé kapky stali takovými, jakými jste. Stejně tak nevěříte ve zmrtvýchvstání, protože jste nikdy neviděli nikoho vstát z mrtvých. Uvažte však, jako jste na počátku nevěřili, že z malé kapky mohou povstat lidé, a teď vidíte, že je tomu tak, že stejně je možné, aby rozpadlá a jako semena do země zapadlá lidská těla v čase na Boží rozkaz znovu povstala a oblékla neporušitelnost.

21. My jsme byli poučeni, že jen ti budou nesmrtelní, kteří jsou svatým a ctnostným životem blízcí Bohu. Věříme, že ti, kteří žijí hříšným živo­tem a neobrátí se, budou trestáni ve věčném ohni.

30. Kdyby někdo namítnul, že ten, kterého nazýváme Kristem, je člově­kem narozeným z lidí a jeho zázraky byly jen kouzla a proto byl považován za Božího Syna, dokážeme, že nevěříme těm, kteří to říkají, ale že věříme těm, kteří to předpověděli dříve, než se to stalo. My jsme na vlastní oči viděli, že se uskutečnilo a uskutečňuje to, co bylo předpovězeno. Domníváme se, že i vy to uznáte za nejpádnější a nejlepší důkaz.

43. U proroků jsme se poučili, že se dávají tresty, pokuty a odměny podle toho, jak si kdo zaslouží svým jednáním, a považujeme to za správné. Jestli tomu tak není a vše řídí osud, pak na nás vůbec nezáleží. Jestliže je určeno, aby byl jeden dobrý a druhý zlý, pak ani první nezaslouží pochvalu, ani druhý odsouzení. Jestliže lidé nemají možnost svobodně se vyhnout tomu, co je špatné, a zvolit si to, co je dobré, pak jsou bez viny, ať dělají cokoliv. Dokážeme však, že dobře i špatně jedná člověk ze svého svobodného rozhodnutí. Kupříkladu někdo jednou jedná dobře, podruhé špatně. Kdyby mu bylo osudem určeno, aby byl buď dobrý nebo špatný, pak by nikdy nejednal jednou tak a podruhé onak, ani by tak často neměnil své jednání. Kdyby se člověk dobrovolně nerozhodl pro to, co je dobré, kdyby se už dobrým narodil, nezasloužil by si ani odměny ani pochvaly. Naopak zase kdyby jednal špatně, protože nemohl jednat jinak než tak, jakým se narodil, nemohl by být spravedlivě potrestán.

52. Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovala muka.

53. Jak bychom mohli uvěřit ukřižovanému člověku, že on je prvorozeným synem nezrozeného Otce a že bude soudit Všechno lidstvo, kdyby­chom o něm nenašli svědectví hlásaná dříve, než přišel jako člověk, kdyby­chom neviděli, že se to uskutečnilo?

61. Kdo z přesvědčení uvěří, že je pravda, co se od nás dozvěděli a co jsme jim řekli, a slíbili, že podle toho budou žít, poučíme je, že modlitbou a postem mají prosit Boha o odpuštění svých dřívějších hříchů. My se modlíme a postíme s nimi. Potom je zavedeme k vodě. Tam jsou znovuzrozeni týmž způsobem, jako jsme byli znovuzrozeni my. Ve jménu Pána Boha, Otce veškerenstva i našeho Spasitele Ježíše Krista i Ducha Svatého vykonají totiž ve vodě koupel znovuzrození. Toto jsme se dozvěděli od apoštolů.

63. Uvedli jsme svědectví proroků proto, abychom dokázali, že Ježíš Kristus je Syn a vyslanec Boží, že byl dříve jako Slovo, že se někdy zjevil v podobě ohně, někdy v podobě nehmotných bytostí, nyní však z Boží vůle se stal kvůli lidskému pokolení člověkem a uvolnil se vytrpět všechno, co mu na podnět démonů přichystali nerozumní Židé. (...) „Nikdo nezná Otce, než Syn, a nikdo nezná Syna, než Otec a ten, komu by to chtěl Syn zjevit" (Mt 11,27). Židé se tedy domnívali, že k Mojžíšovi mluvil Otec veškerenstva, a zatím to k němu mluvil Boží Syn, který je nazýván andělem a vyslancem Božím. Proto je po právu pokáral prorocký Duch i samotný Kristus, že nepoznali ani Otce ani Syna. O Synu říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají ani Otce, ani nevědí, že Otec veškerenstva má Syna. Syn je Boží slovo, Boží prvorozený a proto také Bůh. Kdysi se v podobě ohně či ne­hmotné bytosti zjevil Mojžíšovi a ostatním prorokům. Nyní v době vaší vlády, jak už jsme pověděli, se z vůle Otce skrze Pannu stal člověkem, aby spasil ty, kteří v něho věří, trpěl pohrdání a soužení, aby svou smrtí a zmrtvých­vstáním přemohl smrt.

65. Když jsme umyli toho, který uvěřil a připojil se k nám, vedeme ho k bratřím - tak si říkáme -, kteří se tam shromáždili a společně se modlí­me za sebe, za toho, který byl osvícen, a za všechny, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, se stali svým jednáním dobrými občany a strážci přikázání a dosáhli věčné spásy. Potom se přinese představenému bratru chléb a pohár vody a vína. Ten je vezme a skrze Syna i Ducha Svaté­ho vzdá chválu a slávu Otci veškerenstva. Dlouze děkuje za dary od něho přijaté. Když skončil prosby a díkůčinění, všichni přítomní radostně zvolají: „Amen". Hebrejské slovo „Amen" znamená „Staň se". Když představený skončil díkůčinění a když všichni projevili radostný souhlas, dávají ti, kterým říkáme jáhni, každému z přítomných částku z posvěceného chleba, vína a vody a zanesou i nepřítomným.

66. Tento pokrm nazýváme eucharistií a nesmí z něho dostat nikdo jiný než ten, kdo věří, že naše nauka je pravdivá, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů a znovuzrození a žije tak, jak přikázal Kristus. My tím nepřijímá­me obyčejný chléb a obyčejný nápoj. Byli jsme poučeni, že tak jako Ježíš Kristus, nás Spasitel a vtělené Boží slovo, měl tělo a krev kvůli naší spáse, tak také pokrm, nad kterým se jeho slovy konalo díkůčinění s modlitbou a kterým po proměně živí naše tělo a krev, je tělem a krví onoho vtěleného Ježíše. Apoštolově ve svých pamětech, zvaných evangelia, nám oznámili, že jim to Ježíš přikázal. Že vzal chléb, vzdal díky a řekl: „Toto čiňte na mou památku: toto je mé tělo" (Lk 22,19). Podobně vzal i kalich, vzdal díky a řekl: „Toto je má krev" (Mt 26,28). A toto sdělil pouze jim. Zlí démoni to napodobili a zavedli v Mithrově kultu. Víte nebo si můžete zjistit, že v Mithrově kultu při obřadech zasvěcení [bohu Mithrovi] je předkládán chléb s pohárem vody a obřad je zakončen jakýmisi písněmi.

 

(Přeložil Norbert Lužný. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno a doplněno redakcí RTh.)

 

Související články:

List Diognetovi
Tridentský koncil o křtu 
Justin: Koupel znovuzrození 
Irenej z Lyonu: Proti bludům 
 Justin: To čiňte na mou památku
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?
Origenes: Proti Celsovi (Contra Celsum)
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

 

Poznámky: 


[1] V řeckém originále je slovo Χριστιανοι [christianoi] - doslova „kristovci"; srov. též např. Sk 11,26 ad. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 687x

další články