Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Proti Celsovi (Contra Celsum)

Proti Celsovi (Contra Celsum)

Origenes, 23.3. 2009

Origenes (cca 185-253/254) byl jednou z největších křesťanských osobností starověku. Na stránkách Revue Theofil přinášíme úryvky z Origenova apologeticky zaměřeného spisu "Proti Celsovi" ("Contra Celsum"), v němž se systematicky ohrazuje vůči protikřesťanským výtkám filosofa Celsa, uvedeným v jeho díle "Pravdivé slovo". Origenes se tak tímto spisem řadí po bok apologetů, jako byli sv. Justin, Athenagoras, Tertullian a další.

   

Origenes

origenes-m.jpgBezesporu nejplodnějším spisovatelem křesťanského starověku je Origenes. O jeho životě jsme dost podrobně zpraveni. Narodil se kolem r. 185 asi v Alexandrii. Jeho rodiče již byli křesťany. Mučednická smrt jeho otce (r. 202/203) a v důsledku toho konfiskace veškerého jmění přivedla rodinu do bídy. Origenes pomáhal vyučováním živit sourozence. Vyučoval jako soukromý učitel filozofii i teologii. Příjmy z učitelské činnosti byly pravděpodobné dost velké, když si mohl r. 212 dovolit cestu do Říma, aby uviděl „prastarou římskou církev". Zde se seznámil s Hippolytem. Když r. 215 císař Caracalla vtrhl do Alexandrie a připravil tam krvavou lázeň zejména filozofům a jejich školám, odešel Origenes se svými přáteli do palestinské Caesareje. Zde na přání biskupa Theoktista a jeruzalémského biskupa Alexandra kázal na křesťanských shromážděních. Kolem r. 217 jej biskup Demetrios povolal zpět do Alexandrie, aby zde učil na katechetické škole. Elementární katechetiku přenechal svému žákovi Heraklovi a sám vyučuje pokročilé filozofii a teologii. Zvláštní péči věnoval studiu Písma sv. a jeho exegesi. Na své cestě do Řecka, kde měl vyjednávat s tamními bludaři, se na přání svých přátel biskupů dal v Caesareji vysvětit na kněze. Poněvadž se ve své rigoróznosti před tím sám dobrovolně učinil eunuchem[1], jeho biskup Demetrios, když se dozvěděl o jeho vysvěcení, jej po jednání na dvou syno­dách zbavil učitelského úřadu, jeho kněžství prohlásil za neplatné, dokonce i exkomunikoval a vykázal z Alexandrie. S tímto postupem souhlasily i ostat­ní církevní obce s výjimkou církevních obcí v Palestině, Arábii, Fénicii a Achaji. Že neučil v církevním duchu, to mu bylo vytýkáno až později. Po svém odchodu z Alexandrie se natrvalo usadil v Caesareji a založil tu školu podobnou alexandrijské. Za císaře Decia byl pravděpodobně v Caesareji uvězněn a mučen. Zemřel r. 253/254 na následky mučení ve věku 70 let pravděpodobně v Tyru.

Origenes byl již za svého života považován za nejlepšího teologa řecké církve. Žádné jméno v křesťanském starověku nebylo však tak sporné jako jeho. Odvolávají se na něho heretici, učí se od něho pravověrní učitelé. Že Origenes chtěl být pravověrným křesťanem, dokazuje i to, že bludné učení považoval za horší než mravní pochybení. Tuto jeho rozpornost je možné hledat v jeho zálibě pro příliš alegorický výklad Písma i ve vlivu platónské filozofie.

 

Proti Celsovi

Z jeho přečetných literárních prací uvádíme průřez spisu Proti Celsovi. Je to nejlepší přednicejská apologie.

Origenes napsal tento spis o 8 knihách, když mu bylo více než 60 let, na prosbu svého přítele. Podnět k tomu dal platónský filozof Celsus svým spisem Pravdivé slovo. Byl to pamflet proti křesťanství, napsaný asi o 70 let dříve. Celsus prohlašuje Krista za obyčejného podvodníka a všechno mimo­řádné v Kristově životě za výmysl prvních Kristových přívrženců, a rychlé rozšíření křesťanství přičítá strachu prostých lidí z posledního soudu a pekel­ného ohně. Origenes vyvrací větu za větou tento Celsův spis. Klidně, důstoj­ně s vědomím vědecké převahy, i když jeho důkazy nejsou právě nejpádnější. Pro pravdivost křesťanství se odvolává na četná uzdravení nemocných a na mravní čistotu věřících. I když se Celsův spis nezachoval, máme jeho hlavní části zachovány v tomto Origenově spisu. Spis je napsán kolem r. 248.

 

ThDr. Josef Novák

 

Proti Celsovi (Contra Celsum, EP  510-536)

1,2

Kdyby někdo z řecké školy, kterou si dobře osvojil, přešel k nám, ten nejen usoudí, že je pravdou, co věříme, ale bude se snažit nauku lépe poznat a doplnit si, co nám zdánlivě chybí, a tím po způsobu řeckých škol dokáže pravdivost křesťanství.

1,3

Co se týče křesťanů, toto: Římský senát, vládci různých dob, vojáci, lidé i příbuzní těch, kteří uvěřili, vyhlásili křesťanům boj. Křesťanství by bylo přemoženo tolika nepřátelskými nástrahami, kdyby nad ně nevynikalo v síle Boží moci. Ono však zvítězilo nad celým světem, který se proti němu stavěl.

1,4

Kdyby neměli všichni podle obecného mínění zdravý názor na mravnost, nebyli by spravedlivě potrestáni ti, kdo na sebe přivolávají Boží soud. Proto není nic divného, že Bůh zasel do lidských duší to, čemu učil skrze proroky a Spasitele. Nikdo se na Božím soudu nemůže vymlouvat, protože Boží vůle je vepsána do jeho srdce.

1,9

Celsus říká, že někteří křesťané nemluví ani nechtějí, aby se mluvilo o tom, čemu věří. Prý říkají: „Neptej se, ale věř - víra tvá tě zachrání." Prý také říkají: „Světská moudrost je špatná, pošetilost však dobrá." K tomu je třeba říci: Kdyby všichni kupříkladu zanechali svých povinností, které jim život ukládá, a jen filozofovali, nebylo by pro nikoho nic snazšího než toto. Nechci se chlubit, ale v křesťanství se najde nemálo výkladů toho, čemu věříme, výkladů prorockých obrazů a evangelijních podobenství i nesmírně mnoho jiných výkladů toho, co se předobrazně stalo či bylo ustanoveno. Jestliže je nemožné, aby to všichni znali buď proto, že jim to život nedovo­luje nebo nemají patřičné schopnosti, takže jen někteří se tomu věnují, najde se lepší cesta, která by mohla mnohým pomoci než ta, kterou dal lidem Kristus? Známe mnoho těch, kteří uvěřili a kteří se zbavili špíny špatnosti, ve které se dříve brodili. Co je lepší: Nechat ty, kteří uvěřili bez hledání důvodů, při víře, že hříchy budou potrestány a dobré skutky odměněny či nechat je, aby pohrdali prostou vírou, dokud nenajdou důvody, aby mohli uvěřit? Je známo, že většina těch - až na malé výjimky -, kteří hledali víru rozumovou cestou, nedosáhli toho, čeho dosáhli ti, kteří uvěřili prostou vírou, a zůstávají takovými, jakými byli dříve.

1,11

Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač tomu možná bude opačně a někdy tomu tak opravdu je?

1,23

Oč je rozhodně lepší, aby člověk, když vidí krásně uspořádaný řád světa, místo všech těch výmyslů uctíval jednoho Stvořitele jednoho světa, který se mu zcela podrobuje a proto nemůže být dílem mnoha stvořitelů.

1,26

Copak Ježíš mohl v tolika málo letech rozsít po celém světě své slovo a nauku bez Boží moci? Na četných místech našeho světa získal pro svou nauku ne pouze několik Řeků, barbarů, moudrých i prostých, kteří až na smrt zápasili o křesťanství a nezapřeli je, což nikdo neučinil pro jinou nauku. Kdo to vše dobře zváží, uzná, že bez Boha lidé nic dobrého neudělají. Tím spíše to bude možné tvrdit o Ježíši. Bude-li kdo srovnávat dřívější mravy těch, kteří přijali Kristovu nauku, s jejich nynějšími mravy, jakým neváza­nostem, bezprávím a vášním byli oddáni dříve, než podle Celsa a jemu po­dobných bylí oklamáni a přijali nauku podle Celsa lidskému životu zhoub­nou, pozná, že ti, kteří přijali Kristovu nauku, stali se lepšími, šlechetnějšími a vyrovnanějšími, takže někteří z opravdu čisté lásky a čistým srdcem uctívají Boha a zdržují se i dovolených radostí.

1,27

Kdyby někdo šel dále, uvidí, že Ježíš se odvážil i toho, co je nad lidské síly, a čeho se odvážil, toho také dosáhl. Od samého začátku nikdo nemohl zabránit, aby se Ježíšova nauka nerozšířila po celém světě: Ani vládci, ani jejich vojevůdci či jim podřízení správcové, ani kdokoliv, abych tak řekl, z těch, kteří měli jakoukoliv moc, ani ti, kteří vládli ve městech, ani vojá­ci ani prostí lidé. Ty všechny přemohla jeho nauka, poněvadž je Boží naukou, a té nelze odporovat.

1,68

Celsus vycítil, že se bude mluvit o velkých Ježíšových zázracích - o několika jsme mluvili -, a na oko přiznává, že jsou pravdivá uzdravení, vzkříšení z mrtvých či nasycení množství lidí několika chleby a ještě bylo sebráno mnoho drobtů. Podle jeho názoru prý to byla šikovnost apoštolů, říká tedy: „Nuže, uvěříme, že jsi to dokázal." Hned však dodává, že totéž činí kouzelníci slibující vždy větší a větší zázraky, a co činí, že se naučili od Egypťanů. ... Nikdo z kejklířů však tím, co dělá, nevede k nápravě mravů, ani nevychovává užaslé diváky k Boží bázni a k úctě k Bohu, ani se nepokou­ší přemluvit diváky žít tak, aby byli Bohem ospravedlněni,

2,9

Židům vytýkáme, že Ježíše nepovažovali za Boha, ač o něm na mnoha místech svědčili proroci jako o tom, který má velkou moc i že je Bohem jako Bůh Otcem všech. Tvrdíme však, že jemu Otec řekl: „Učiňme člověka, aby byl našim obrazem podle naší podoby" (Gn 1,26). Tvrdíme, že Slovo učinilo vše, co mu Otec nařídil. Z mnoha míst v evangeliu je jasné, že ten, který v Ježíši říká: „Já jsem cesta, pravda a život" (J 14,6), není někdo, kdo by neměl tělo a duši. Toto jsme řekli ne proto, že bychom rozli­šovali Božího Syna a Ježíše. Z Božího řízení se Boží Slovo a duše i tělo Ježíše staly jedním.

2,15

Jestliže evangelisté byli pravdomluvní, ale podle Celsa napsali bajky, nenapsali by, že Petr zapřel nebo že se Ježíšovi učedníci pohoršovali. Kdo by napsal, i kdyby to byla pravda, že se to stalo? Jestliže chtěli poslucha­če evangelia učit pohrdat smrtí, když jde o přiznání se ke křesťanství, s největší pravděpodobností by to bylo asi třeba lidem zamlčet.

2,16

My neříkáme, že Kristus zdánlivě trpěl, aby nebylo lží, nýbrž pravdou i jeho zmrtvýchvstání. Jestliže vstal z mrtvých, kdo skutečně zemřel, tedy skutečně vstal z mrtvých. Kdo by však zdánlivě zemřel, nevstal byl skutečně z mrtvých.

2,20

Celsus se domnívá, že se to stalo po nějakém předchozím Božím rozhodnutí, poněvadž to bylo předpovězeno. My s tím nesouhlasíme. Říká­me, že prorokující nebyl příčinou toho, co se stalo - když předpověděl, co se stane -, ale že to, co se stane, stane se, i kdyby to nebylo předpovězeno, a předpovídajícímu to bylo důvodem, proč to předpověděl. Předpovídající asi předem ví, že ze dvou možností - stát se a nestát se - jedno se stane. Neříkáme, že by záleželo na předpovídajícím, že se něco stane či nestane asi v tom smyslu, jako kdyby řekl: Takto se to stane a ne jinak.

2,50

Smyslem zázraků Krista i jeho učedníků nebylo klamat, ale za­chránit duše. Kdo by řekl, že je dílem klamu, jestliže se život denně stává lepší a špatností denně víc a více ubývá?

2,60

Podle Celsa se některým o tom, co si přáli, aby se stalo, zdálo ve snu a sen považovali za skutečnost. Věřit, že se jim to zdálo ve snu, je ne­rozumné, leda že by neměli zdravý rozum nebo to byli šílenci.

3,27

Ty, který víš, co je napsáno o Aristeovi i co se vypráví o Ježíši, pohleď, co každý z obou i teď učinil pro nápravu mravů a pro úctu k nej­vyššímu Bohu. Mohl bys však věřit, že to, co se uvádí o Ježíšovi, se stalo bez Boha? To nelze říci o Aristeovi Prokonnesijském.

3,29

Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru" (Flp 2,15). Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v církvi považováni za špatné, jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?

3,51

Kdo hřeší a zvláště kdo nemravně žijí, ty křesťané vylučují ze svého společenství. Ty, kteří se oddali hříšnému životu či jinak se nedůstojně chovají, křesťané oplakávají jako mrtvé pro Boha. Jestliže změnili své cho­vání, přivádějí je zpět jako z mrtvých vstalé. Přece však je přijímají nazpět váhavěji, než je přijímali na počátku. Kteří po vyznání víry klesli, těm nesvěřují žádné řízení a vedení církve.

3,62

Tedy Bůh-Slovo byl seslán, aby se stal takřka lékařem hříšníků. Celsus se ptá: „Proč nebyl poslán k těm, kteří nezhřešili? Což nehřešit je něco špatného?" Na to odpovídáme: Jestliže Celsus těmi, kteří jsou bez hříchu, rozumí ty, kteří již nehřeší, byl tedy náš Spasitel poslán i k těmto, ale ne jako lékař. Kdyby však těmi bez hříchu rozuměl ty, kteří nikdy ne­hřešili - Celsus nerozlišuje ve své řeči přesně oba výrazy -, odpovídáme na to, že je nemožné, aby člověk nikdy nezhřešil. Toto však říkáme s výjimkou Ježíše jako člověka, protože tento člověk nehřešil (1P 2,22).

5,22

Nikdo nás nesmí podezřívat, že patříme k oněm takzvaným křes­ťanům, kteří v rozporu s naukou Písem odmítají vzkříšení z mrtvých. My neříkáme, že rozpadlé tělo znovu dostane původní podobu, jako mělo dříve, jako nedostane svou dřívější podobu rozpadlé obilné zrno. My však tvrdíme, že jako z obilného zrna vyroste klas, tak i v těle je něco, co se nerozpadá a čím tělo vstane v neporušitelnosti (1K 15,42).

5,23

Je-li třeba to upřesnit, řekneme toto: V obecně chápané lidské přirozenosti něco převyšuje tuto přirozenost. To kdysi učinil Bůh, když povýšil člověka nad tuto lidskou přirozenost a nabídl mu účast na lepší a Bohu bližší přirozenosti a chce, aby takový zůstal, pokud zachráněný svými skutky ukáže, že takovým být chce.

6,10

Charakteristickou vlastností božství je ohlašování budoucích skutečností, což není v lidské moci. Podle výsledku by se dalo soudit, že původcem této předpovědi je Boží Duch.

6,11

Kdyby historie vyprávěla o více takových, kteří se jako Ježíš narodili jako Boží synové, nebylo by mezi nimi velkého rozdílu, protože každý z nich by se prohlašoval za Božího Syna a dovolával se svědectví těch, kdo v něho uvěřili. Tu by bylo na místě ono Celsovo: „I když jedni uvádějí tohoto, druzí onoho, přece všichni mluví stejně: Věř, chceš-li být zachráněn, nebo odejdi" a podobně. Ježíš však, kterého hlásají po celém světě, přišel k lidskému pokolení jako jediný Boží Syn.

6,62

Celsus tvrdí, že v Bohu není nic z toho, co víme. Jestliže tomu „z toho, co víme" rozumíme v širším významu, víme mnoho z toho, co je v něm. V něm je totiž ctnost, blaženost, božství. Kdybychom tomu „z toho, co víme" rozuměli v užším významu - protože všechno, co víme, je méně než Bůh - není absurdní připustit, že Bůh nemá nic z toho, co víme. Co je totiž v Bohu, to převyšuje všechno, co ví nejen člověk, ale i bytost vyšší než člověk.

7,17

Máme-li na mysli u Ježíše to, co učinil jako Bůh, pak tyto skuteč­nosti neodporují představám o Bohu. Jako člověk především vynikal více než každý člověk nejvyšší účastí na jeho Slovu a na jeho moudrosti. Jako moudrý a dokonalý učinil všechno, co bylo třeba učinit pro všechny lidi a rozumové bytosti. Není na tom nic absurdního, že zemřel jako člověk. Jeho smrt byla nejen příkladem smrti pro poslušnost k Bohu, ale byl to též počátek záhuby zla a ďábla, který si podmanil celou zemi.

7,37

Kdo ví, že Bůh je neviditelný a že jsou neviditelné i některé bytos­ti nadané rozumem, neřekne jako ten, který obhajoval vzkříšení: „Jak poznají Boha, když jej nelze smysly postihnout" nebo „Jak je možno poznat něco, co se vymyká smyslovému poznání?" Nejen pro dychtivé po poznání, ale i pro prosté lidí je napsáno, že „neviditelné Boží vlastnosti lze poznat od stvoření světa ze stvořených věcí" (Ř 1,20). Z toho plyne, že lidé zde na zemi mají od věcí smysly poznatelných postupovat až k tomu, co je poznatelné jen rozumem, a nezůstávat jen u toho, co je jen smysly poznatelné.

7,46

„Neviditelné Boží vlastnosti od stvoření světa", to je ty, které je možné poznat jen rozumem, „lze poznat ze stvořených věcí". Ti, kdo jdou dále, nezastaví se při hledání toho, co je neviditelné, jen u stvořených věcí ve světě, ale dostatečně jimi poučeni a po jejich pochopení dostávají se až k věčné Boží moci. Stručně řečeno: Dostávají se až k jeho božství. Pochopili, že laskavý Bůh „zjevil pravdu a to, co je o něm známo" (Ř 1,18-19) nejen těm, kteří mu náležejí, ale i těm, kteří jsou mimo pravou víru a neuctívají ho. Kdo však z těch, kteří se Boží prozřetelností dostali až k poznání takových věcí, dělají něco nehodného tohoto poznání a „potlačují pravdu svou ne­spravedlností" (Ř 1,18), i po tomto poznání nemohou nalézt u Boha omluvu.

8,12

Ctíme tedy Otce pravdy i Syna jako Pravdu, který má dvě přiro­zenosti. Na základě jedné z nich má stejné smýšlení, jednotu a tutéž vůli jako Otec, takže kdo vidí Syna, který je „odleskem jeho slávy a výraz jeho podsta­ty" (Žd 1,3), vidí Boha v tom, který je obrazem Boha.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Od téhož autora:

Zač se modlit především?   

 

Související články:

Klement Alexandrijský (cca 150-211/216) 
Klement Alexandrijský: Strómata (výběr)
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux
Irenej z Lyonu: Proti bludům 

 

Poznámky: 


[1] Tj. „kleštěncem". Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 398x

další články