Hippolyt Římský

Latinsky Hippolytus Romanus

Život

Jeho rodiště (narozen před r. 170) není známé. Nejpravděpodobněji jako Ireneus přišel do Říma z řeckého východu. Protože velmi mnoho cituje z Irenea, je asi správné Fotiovo tvrzení, že byl Ireneovým žákem. Na kněze pro římskou farnost byl vysvěcen za papeže Viktora I. (189-198). Jeho kázání poslouchal i Origenes. Za nástupce Viktora I. papeže Zefyrina (198-217) se rozšířily Sabelliovy bludy a Hippolyt se horlivě zúčastnil jejich potírání, zašel však přímo do opačného bludu subordinacionismu. Poněvadž se rigoristickému, ale i ctižádostivému Hippolytovi postup Zefy­rina a jeho poradce a nástupce Kalista I. (217-222) proti Sabelliovým bludům zdál příliš mírný, postavil se proti a po Zefyrinově smrti se dal  zvolit za římského biskupa, ač právoplatným Zefyrinovým nástupcem byl Kalistus. Hippolyt byl prvním vzdoropapežem v církevních dějinách.

Počet jeho přívrženců nebyl velký, přesto rozštěpení trvalo ještě za papeže Urbana (222-230) a Ponciána (230-236). V r. 235 byli za pronásledování Hippolyt a Poncián odvezeni do vyhnanství na Sardinii. Zde smír obou, Ponciánova dobrovolná abdikace a Hippolytova smrt (r. 235) ukončily schisma. V 3. stol. byly Hippolytovy a Ponciánovy ostatky přeneseny do Říma a Hippolyt byl pohřben při Via Tiburtina a uctíván jako mučedník.

Dílo

R. 1551 nalezená mramorová socha představující sedícího učitele s po obou stranách křesla vytesa­nými tituly Hippolytových spisů dokazuje, že přes povahové nedostatky (rigorismus, ctižádost) byl v křesťanské veřejnosti váženou osobností. Byl mnohostranným spisovatelem, spíše však učeným a pilným sběratelem než samostatně myslícím teologem. Jeho práce obsaho­valy komentáře k Písmu sv., obrany proti herezím, duchovní básně, pokus o sepsání světových dějin. Od něho pochází popis nejstarší římské liturgie. Největší badatelé (Nautin) však připisují spisy dvěma autorům téhož jména. Největší části jeho spisů v řeckém původním textu se bohužel zachovaly jen ve zlomcích. Jako poslední řecky píšící spisovatel v římské církvi záhy v latinské sféře zapadl, ač ještě sv. Ambrož a Jeroným jeho prací užívají. Ve východní církvi, ač tam jeho jméno zapadlo, byly jeho spisy i nadále známy. Svědčí o tom i překlady do arabštiny, syrštiny či gruzínštiny. Sv. Jeroným jej charakterizoval slovy: „Nevíš, čemu by ses měl více obdi­vovat v jeho knihách, zda jeho učenosti či znalosti Písma" (Ep. 70 Ad Magnum).

Philosophumena

Náš úryvek je vzat z jeho obsáhlé práce uváděné pod jménem Philosophumena (volně přeloženo „Filosofické úvahy") a samotným autorem nazvané Vyvrácení všech herezí (Refutatio omnium haeresum nebo Elenchos - pozn. red. RTh). Práce má 10 knih. Kupodivu tento spis není uveden ani v seznamu vtesaném na soše a ani staří spisovatelé jej neuvádějí jako Hippolytovu práci. První knihu známe teprve od r. 1701 a byla uváděna pod Origenovým jménem. Kniha 2 a 3 je dosud ztracena. Kniha 4-10 byla r. 1842 objevena Minoidem Mynasem mezi řeckými rukopisy v athoském klášteře a r. 1851 vydána jako Origenův spis. První kniha obsahuje nástin řecké a východní filosofie. Čtvrtá kniha pojednává o astrologii a magii. Vlastní pojednání o herezích (o 33 gnostických systé­mech) obsahuje 2. část a sice kniha 5-9. K této práci použil nejen Ireneových spisů, ale též vlastních spisů heretiků. Podle poznámek o papeži Kalistovi v 9. knize byla práce napsána až po smrti tohoto papeže, tedy po r. 222.

(Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988 /2. vydání/. Mírně jazykově upraveno /vč. změn některých jmen: např. Hippolyt namísto Hippolytus, Zefyrin namísto Zephyrin, Poncián namísto Pontian apod./ redakcí Revue Theofil.)

Z díla:

Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě   

Dvojí příchod Krista   

Mučednictví 

Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista 

O Křtu Páně

Philosophumena (úryvek)