Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě

Naše víra nezáleží v lichých slovech, ani se nenecháme unášet náhlými hnutími srdce, ani si nenecháme lahodit lichotivými řečmi. Ale neodpíráme víru slovům vyřčeným s božskou mocí.

A tato slova přikazoval Bůh Slovu, Slovo pak je promlouvalo (srov. J 8,26) a jimi odvracelo člověka od neposlušnosti. Nezotročovalo násilným nucením, nýbrž volalo a radilo ve svobodě a dobrovolnosti.

Toto Slovo poslal na konci časů Otec (srov. Gal 4,4). Nechtěl už, aby mluvilo ústy proroka (srov. Žid 1,1-2) nebo aby se muselo vyrozumívat z nejasných výpovědí. Ale nařídil, aby se ukázalo přímo a napohled, tak aby svět byl jeho spatřením zachráněn (srov. J 6,40).

O tomto Slově jsme poznali, že vzalo na sebe tělo z Panny a že neslo starého člověka v nové podobě. Víme o něm, že se stal člověkem z naší hmoty. Jestli totiž nebyl z ní, nadarmo přikazuje, abychom ho napodobovali jako Učitele. Jestli měl snad onen člověk jinou podstatu, proč poroučí podobné věci mně, od narození slabému, a jak může být v takovém případě dobrý a spravedlivý?

Aby však nebyl pokládán za jiného, než jsme my, vzal na sebe i práci, chtěl i hladovět, neodmítal ani žízeň, dopřával si odpočinek spánku, nevzpíral se utrpení, podrobil se smrti a zjevil své vzkříšení. Jako prvotiny obětoval v tom všem své vlastní lidství, abys ty v utrpení nemalomyslněl, ale když o sobě prohlašuješ, že jsi člověk, abys i ty očekával to, co Bůh prokázal tomuto.

Když se poučíš, že je to pravý Bůh, budeš mít spolu s duší nesmrtelné a neporušené tělo a získáš Nebeské Království, ty, který jsi dlel na zemi a poznal jsi Nebeského Krále. Budeš druhem Božím a spoludědicem Kristovým (srov. Řím 8,17), nebudeš podléhat žádostem nebo vášním nebo nemocem, protože ses stal Bohem[1].

Neboť všechno zlé, co jsi snášel jakožto člověk, dával ti Bůh proto, že jsi člověk, Ale všechno, co napodobuje Boha, slíbil Bůh, že udělí, až budeš zbožštěn a staneš se nesmrtelným. Ovšem, „poznej sebe sama"[2] tím, že poznáš Boha, který tě stvořil. Neboť tomu, kdo byl od něho povolán, se dostalo také toho, že poznává a je poznáván (srov. Gal 4,9).

Nebuďte proto mezi sebou hašteřiví ani se nezdráhejte ustoupit. Vždyť „Kristus je Bůh, který je nade všecko" (srov. Řím 9,5). Rozhodl sejmout z lidí hřích, obnovil starého člověka, protože ho na počátku nazval svým obrazem (srov. Gen 1,26), a prostřednictvím jeho podoby ukázal svou lásku k tobě. Jakmile uposlechneš jeho vážných příkazů a budeš dobrým následovníkem Dobrého, budeš mu podobný a dojdeš od něho cti. Bůh přece není žebrák. I tebe udělal bohem ke své slávě.

[Hippolyt Římský: O vyvrácení všech herezí, X, 33-34; in: PG XVI, sl. 3452-3453. Český překlad převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby církve a s ohledem na řecký text a latinský překlad upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

Více o sv. Hippolytovi Římském

Od téhož autora:

Mučednictví  
Dvojí příchod Krista  
Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista  
Philosophumena (úryvek)
O Křtu Páně

Související články:

[1] Sv. Hippolyt zde nemíní, že by se člověk stal Bohem změnou své podstaty z podstaty lidské v podstatu Boží, ale díky účasti stvořeného člověka na nestvořené přirozenosti Boží, jak o tom psal již apoštol Petr (srov. 2Pt 1,4), tedy ve smyslu „připodobněný Bohu Boží milostí". Později se pro tuto skutečnost vžil výraz „zbožštění" neboli „deifikace". Pozn. red. RTh.

[2] „Poznej sebe sama" (řec. Γνωθι σεαυτον [gnóthi seauton]) - slavný náboženský výrok starověkého Řecka, nacházející se na stěně pohanského chrámu zasvěceného Apollónovi a citovaný i v dílech filosofa Platóna. Pozn. red. RTh.