Nacházíte se na: Theofil > Ježíš Kristus > Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus

Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus

sv. Lev Veliký, 10.11. 2023

Lze směle říci, že Chalcedonský koncil (r. 451) je nejdůležitějším koncilem Církve, neboť jasně definoval tajemství Kristovy osoby a jeho dvou přirozeností: přirozenosti božské, kterou Syn má od věčnosti, a přirozenosti lidské, kterou týž Syn přijal v čase skrze lůno Panny Marie, aby v sobě božskou mocí vykoupil a obnovil tuto lidskou přirozenost, zkaženou hříchem člověka, a přivedl ji v sobě i v těch, kteří v něho uvěří, do nebeské slávy. Velkou zásluhu na této stěžejní definici Chalcedonu má tehdejší papež sv. Lev Veliký (+461) a zejména jeho "Dopis Flaviánovi" ("Tomus ad Flavianum"), z něhož přinášíme úryvky, které srozumitelně vrhají světlo na toto tajemství a pomáhají v pochopení pravdy, že Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, aby člověka navrátil do společenství s Bohem.

 

3. papez-lev-veliky-001-upr-men.jpgVznešenost vzala na sebe nízkost, síla slabost, věčnost přijala smrtelnost a pro splacení našeho dluhu se neporušitelná přirozenost spojila s přirozeností schopnou utrpení, aby, jak to bylo přiměřené k našemu vyléčení, mohl jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus (srov. 1Tim 2,5) v jedné přirozenosti zemřít a ve druhé nezemřít.

Pravý Bůh se tedy narodil v celistvé a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý ve svém a celý v našem. „Naším" nazýváme to, co do nás vložil Stvořitel od začátku a co přijal, aby to obnovil.

Vždyť to, s čím svůdce přišel a co svedený člověk připustil, nenechalo ve Spasiteli žádnou stopu. Ani neměl účast na našich poklescích kvůli tomu, že společně nesl slabosti lidí (srov. Mt 8,17; Iz 53,4).

Vzal na sebe podobu služebníka (srov. Flp 2,7), avšak bez nečistoty hříchu. To, co bylo lidské, zvelebil, a to, co bylo božské, neumenšil. Ono sebezmaření (srov. Flp 2,7), kterým se neviditelný učinil viditelným a Stvořitel a Pán všech věcí chtěl být jedním ze smrtelníků, bylo skloněním slitovnosti, nikoliv nedostatkem moci. Proto tedy tentýž, který jakožto Bůh učinil člověka, byl v podobě služebníka učiněn člověkem. (...)

4. Do tohoto slabého světa tedy vstupuje Boží Syn, sestupuje z nebeského sídla, aniž by pozbyl slávy od Otce. Je zplozen novým způsobem, novým narozením.

Novým způsobem, protože ve svém vlastním je neviditelný, avšak v našem se stal viditelným, a neobsáhnutelný chtěl být obsáhnut. Ten, který trvá přede všemi časy, počíná být v čase. Pán celého tvorstva ponechal ve stínu nesmírnost své velebnosti a vzal na sebe podobu služebníka. Bohu nepodléhajícímu utrpení se zlíbilo být člověkem podléhajícím utrpení a nesmrtelnému se zlíbilo podléhat zákonům smrti. (...)

Týž, který je pravý Bůh, je i pravý člověk, a v této jednotě není žádný klam, když jsou zde společně jak nízkost člověka, tak vznešenost Božství.

Neboť jako se v něm Boží přirozenost nemění slitovností, tak v něm lidská přirozenost není pohlcena důstojností. Každá z obou přirozeností působí ve společenství s druhou to, co je jí vlastní. Slovo totiž koná to, co je vlastní Slovu, a tělo uskutečňuje to, co je vlastní tělu.

Jedno z nich se skví zázraky, druhé podléhá příkořím. A jako se Slovo nezříká rovnosti se slávou Otce, tak tělo neopouští přirozenost našeho rodu.

Neboť se musí často říci, že jeden a týž je opravdu Boží Syn a opravdu Syn člověka. Je Bůh tím, že „na počátku tylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh" (J 1,1), a je člověk tím, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (J 1,14).

 

[Lev Veliký: List Flaviánovi (Epistola 28 ad Flavianum), 3-4; in: PL, LIV, 763-767. Český překlad převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby Církve a s ohledem na latinské znění upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Kdo miluje tvůj zákon, těší se z jeho pokoje  
Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí
Půst těla je bez účinku, nezřekne-li se duše zlého  
Zbožné očištění postem a milosrdenstvím   
Řeč na Narození Páně  

 

Související články:

Proč se Bůh vtělil 
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení
František Saleský: List o narození Páně  
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?  
Maxim Vyznavač: Bůh na sebe vzal naši přirozenost  
"Toto je můj Syn, můj jediný Zákon - Ten poslouchejte"   
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky   
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka  
Hippolyt Římský: Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě  
Atanáš Alexandrijský: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem  
Aelred z Rievaulx: Narodil se tělesně, abychom se my narodili duchovně  
Hilarius z Poitiers: Ten, který drží celý svět, se dává zaslechnout v pláči dítěte  
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou  
Anděla z Foligna: Kráčím od Tvého lidství ke Tvému Božství a od Tvého Božství ke Tvému lidství 
Cyril Alexandrijský: Skrze lidská slova Ježíše Krista k nám promlouvá Bůh, který se stal člověkem  
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem 
Irenej z Lyonu: Slávou Boží je živý člověk, životem člověka je patření na Boha  
Maxim Turínský: Kristus napravuje Adamovy cesty od samého počátku   
Hilarius z Poitiers: Vtělení Boha Slova je zárukou naší nesmrtelnosti  
Origenes: Jak je možné poznat Boha a obdržet od něho spásu?  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Řehoř Veliký: Ten, který je věčný, se ukázal v čase   
Řehoř Naziánský: O podivuhodné výměně  
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk 
Atanáš Alexandrijský O vtělení Slova  

 

[RSS]

Přečteno 236x

další články