Skrze lidská slova Ježíše Krista k nám promlouvá Bůh, který se stal člověkem

Mezi výroky jediného Krista[1] najdeme slova vztahující se jak k božskému, tak k lidskému. Když hovoří ve vztahu k božskému a potvrzuje o sobě: „Kdo vidí mne, vidí Otce" (J 14,9) nebo: „Já a Otec jsme jedno" (J 10.30), máme tehdy na zřeteli jeho božskou a nevýslovnou přirozenost, podle které je jedno se svým Otcem s ohledem na jednu a tu samou podstatu, formu, výraz a odlesk jeho slávy (srov. Žid 1,3). Když se však obrací na židy, nijak tehdy nesnižuje svoje božské postavení: „Nyní usilujete zabít mne - člověka - který vám řekl pravdu" (J 8,40), a tak i nyní v něm můžeme rozpoznat Otci rovné a Otci podobné Slovo Boží, avšak omezené mírou svého lidství. Máme-li nepochybně věřit, že ačkoli je z přirozenosti Bohem, stal se tělem (srov. J 1,14) neboli člověkem oživeným rozumovou duší, z jakého důvodu by se kdo měl stydět za jeho slova vyslovená lidským způsobem? Pokud by on odmítal způsob mluvení vlastní člověku, kdo by ho pak přinutil, aby se stal takovým člověkem, jakým jsme my? Proč by se ten, který dobrovolně ponížil sebe sama až k vyprázdnění[2], měl vyhýbat slovům, jež jsou vlastní tomu, který se podrobil vyprázdnění (srov. Flp 2,7)? Proto všechny ty výroky, jež jsou předány v evangeliích, máme připisovat jedné osobě neboli jedné hypostazi Slova, které se stalo tělem, neboť v souladu s Písmy[3] je jeden Pán Ježíš Kristus (srov. 1Kor 8,6).

[Cyril Alexandrijský: Třetí list Nestoriovi, 16-17. Z trojjazyčného vydání Dokumenty Soborów Powszechnych, Tom I (325-787), Kraków 2002, s. 144-145, přeložil a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti 
Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás  
"Jestliže neodejdu, Zastánce k vám nepřijde"  
Kristus při křtu nepřijal Ducha sám pro sebe, ale pro nás  
Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem   
Kdo se narodil z Ducha, stává se s Ním jedno  
Skrze kříž se Kristus stal Králem nad světem  
Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí  

Související články:

Ludvík Granadský: Slovo Boží  
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk  
Origenes: "Učinil mne vybraným šípem"  
Maxim Vyznavač: Bůh na sebe vzal naši přirozenost   
Balduin z Canterbury: Slovo Boží je plné života a síly  
Efrém Syrský: Hojnost Božího slova přesahuje tvé touhy   
Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace) 
Hilarius z Poitiers: Není Božího slova, jež by nebylo třeba naplnit  
Lukáš Drexler: Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana  
Origenes - Jeroným: Nejen smrtelné tělo, i nesmrtelná duše má svůj pokrm  
Lev Veliký: Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie     
Cyril Alexandrijský: Skrze lidská slova Ježíše Krista k nám promlouvá Bůh, který se stal člověkem  
Caesarius z Arles: Jako se tělo posiluje pozemským pokrmem, tak se duše sytí slovem Božím 
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Prokop Švach: Svědectví starokřesťanských autorů o inspirovanosti Písma  
Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)  
Palladios: Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo 
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 
Július Pavelčík: Benedikt XVI.: Verbum Domini  
Jeroným: Neznalost Písma je neznalostí Krista  
Július Pavelčík: Benedikt XVI.: Verbum Domini  
Matta el-Meskin: Více Slova, více světla 
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě  

[1] „Jediného Krista" - toto je narážka na herezi nestorianismu, hlásající, že u Ježíše Krista jsou dva subjekty: subjekt Boží, pojící se s Božskou přirozeností, a subjekt lidský, pojící se s lidskou přirozeností Ježíše Krista. Nestorius, původce této hereze, tedy postuloval dva subjekty, dvě osoby v Kristu. Naopak sv. Cyril ve shodě s Církví zastával a učil to přesvědčení Církve, že v Kristu je jeden jediný subjekt, jedna jediná osoba neboli hypostaze, a to osoba Boží, která v čase přijala konkrétní lidství, skrze něž a v němž však i nadále jedná jen jediný subjekt, a to subjekt Boží, subjekt vtěleného Syna neboli Slova. Je zde tedy jediná osoba, a to osoba Boha, která sjednocuje přirozenost Boží a přirozenost lidskou v jedné jedině osobě Boží, jak to později definuje Chalcedonský koncil (r. 451), která je osobou i lidské přirozenosti Ježíše Krista. Právě tuto skutečnost v uvedeném textu sv. Cyril zdůrazňuje, totiž že ať Kristus hovoří ve vztahu ke svému Božství, ke své božské přirozenosti, nebo ve vztahu ke svému lidství, ke své lidské přirozenosti, stále se vyslovuje jeden jediný subjekt, subjekt Božího Slova, který vypovídá jak o božské sféře, tak o lidské sféře své osobnosti. V Kristu je tedy jen jeden jediný subjekt - subjekt Boží, subjekt vtěleného Slova. Pozn. překl.

[2] Sv. Cyril se zde odkazuje na slavný hymnus apoštola Pavla z Listu Filipským, kde Pavel hovoří o „kenozi" Krista neboli o jeho sebeponížení a „sebevyprázdnění" v okamžiku jeho vtělení neboli při přijetí „podoby služebníka" kvůli naší spáse; srov. Flp 2,7. Pozn. překl.

[3] Starokřesťanští autoři namísto „Písmo" v jednotném čísle psali „Písma" v čísle množném, čímž se označovalo jak množství biblických knih, tak i jednotlivé verše nebo pasáže Bible ve smyslu „výroky". Pozn. překl.