Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie

„Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší!" Svatá Maria, Matko Boží! Mezi názvy Panny Marie je u věřících málo tak domácích a tak milých a častých jako ten, který připomíná její mateřství. Pokaždé, kdy se modlíme Andělské pozdravení, připojujeme k němu slova, která pozvolna přidala zbožnost všech a která Církev potvrdila svou mocí. Z druhé strany nás pak teologové učí, že všechny výsady blahoslavené Panny, její neposkvrněné početí, slavné nanebevzetí, její úkol Prostřednice v díle spásy tkví v jejím Božím mateřství. Jelikož Maria byla od věčnosti vyvolena za Matku vtěleného Slova, proto byla pro nekonečné zásluhy svého Syna uchráněna dědičného i všeho ostatního hříchu; poněvadž byla i tělem úzce spojena s vykupitelským tajemstvím, je jí svěřen úkol Prostřednice všech lidí u Syna; a konečné jako Matka Boha Spasitele vystupuje po smrti na nebesa a je korunována za Královnu všech andělů a svatých.

A tento krásný název Matky Boží, tak vzácný vědě teologů a drahý zbožnosti katolického lidu, byl kdysi blahoslavené Panně Marii upírán. Celá východní církev byla v 5. stol. zmítána prudkým sporem, jehož příčinou i předmětem byl právě název „Matka Boží" udílený Panně Marii. Zápas byl velmi živý, spor byl přednesen až v Římě, dokonce byl svolán všeobecný církevní koncil, aby potvrdil správné učení a odsoudil blud. Byl to shluk velikých událostí, na které sotva pomyslí zbožní věřící, když se modlí růženec nebo Zdrávas. Píšu v květnu, v měsíci Panny Marie, královny máje, v měsíci, kdy se věřící celého světa modlí k přesvaté Panně o to horlivěji a častěji: jistě jim bude milé, když jim v krátkosti vylíčím těch několik stránek z dávných dějin Církve, abych posílil a osvítil zbožnost všech a abych oslavil tu, jež „sama vyvrátila všechna bludařství"[1].

Kněz jménem Anastazius pronesl při kázání v Cařihradě z kazatelny pravdy tato závažná slova: „Nikdo ať se neodvažuje nazývat Pannu Marii Matkou Boží, poněvadž Maria patří k lidskému pokolení a lidský tvor nikdy nemůže porodit Boha." Biskup, dalek toho, aby jej napomenul a odsoudil jeho učení, jej právě naopak podporoval proti protivníkům, kteří se ozývali; kryl jej svou autoritou, zaručil se za čistotu jeho víry a prohlásil, že takto ve skutečnosti smýšlí Církev. Toto se přihodilo ke konci r. 428 a onen biskup se nazýval Nestorius. Jeho stanovisko vzbudilo jednu z největších rozepří, jaké křesťanský starověk prožil.

A názory a chování cařihradského biskupa skutečně nejdříve způsobily veliké pohoršení v jeho vlastním biskupském městě a podnítily mnichy k odporu a nakonec byly odsouzeny celým křesťanským světem. Cařihrad byl středem říše, a proto tato záležitost byla mimořádně vážná.

Nestorius jistě nepopíral, že Slovo v lůně Panny Marie na sebe vzalo lidské tělo; s celou Církví vyznával, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (J 1,14). Věděl, že zvěstující anděl Marii, nazývaje ji plnou milostí, řekl: „Hle, počneš a porodíš Syna. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího" (Lk 1,31n). Také věděl, že Alžběta, když ji přišla Panna navštívit, ji pozdravila: „Jak to, že Matka mého Pána přichází ke mně?" (Lk 1,43). Ale všechny tyto slavné důkazy Bohem inspirovaných spisovatelů Nestoriovi nestačily, nebo spíše jeho učení jim dávalo takový smysl, že starobylé pojmenování, tak drahé všem věřícím, pro něho nebylo přijatelným. Marie pro něj byla matkou člověka, matkou Krista, ale nikoli Matkou Boží.

Nestorius užíval způsobu oblíbeného u všech bludařů, když tvrdil, že název Matka Boží není výslovné uveden v Písmu svatém, k němuž nemáme právo cokoliv přidávat.

Pramenem a základem Nestoriova bludného učení však bylo, že v Kristu viděl jen člověka, v němž se božství Slova usídlilo jako v chrámě, člověka lepšího a světějšího než kdokoliv z lidí, člověka úplně uchváceného Božstvím, člověka spojeného s Bohem, ale nikdy ne Bohočlověka.

Cařihradský biskup brzy našel sobě rovného protivníka, který byl s to se s ním měřit a vítězně obhájit učení víry. Nestorius byl biskupem v Cařihradě, hlavním městě říše, ale Cyril, tak se jmenoval jeho protivník, byl patriarchou v Alexandrii, hlavním městě Egypta. Oba prožili před povýšením na biskupy dlouhá léta v klášterních samotách a v cvičení řeholních ctností, oba obzvlášť studovali Písmo svaté u slavných učitelů a sami se tak stali slavnými teology. Cyril však studoval v Alexandrii u svého strýce Theofila, po němž zasedl na biskupský stolec, kdežto Nestorius vykonal svá studia v Antiochii. Antiochie a Alexandrie nebyly jen velikými sídly patriarchů Východu a soupeři nádherou a obchodem, závodily i v posvátných vědách, kdy každá z nich měla své názory, svůj způsob výkladu Písem a svou teologii. Antiochijští mistři kladli důraz především na doslovný, literní význam Písem a na jejich význam mravní a životní; obzvlášť hodnotili Spasitelovo lidství, což nám Jej připodobňovalo v utrpení a ve smrti. Naopak Alexandrie, hrdá na své učení, v němž vynikli Klement (Alexandrijský) a Origenes, dávala přednost volnějšímu výkladu, který více dbal na symbolický význam textů, více si všímala zjevení božských Osob Otce, Syna i Ducha Svatého nežli drobných událostí ze života Kristova; Kristovy skutky a řeči rádi vykládali obrazně, alegoricky a tak lépe zachovávali nadsmyslovost jeho Božství. Souboj mezi těmito dvěma směry byl nevyhnutelný a propukl, když Nestorius zavrhl Boží mateřství Mariino.

A alexandrijský patriarcha, brzy informován o událostech v Cařihradě, chtěl skutečně varovat své věřící a duchovenstvo před novými bludy, které mu byly ohlášeny. Jak ve velikonočním listu z r. 429, tak v listu mnichům egyptské pouště zaujal ke sporné učené otázce přesné stanovisko, ovšem ještě bez jmenování osob, a důrazně vykládá pravé a zděděné učení. Zároveň se prostřednictvím dvou dopisů pokouší navázat přímý styk se svým druhem v úřadě - Nestoriem - v Cařihradě a snaží se jej přivést k pravé víře. Když Nestorius odpovídal vyhýbavě, Cyril se ihned pustil do boje. Obrátil se na dvůr císaře Theodosia a na papeže Celestina. Nestorius rovněž vyložil věc papeži a žádal, aby sněm rozhodl o sporu a vyslovil se pro pravé učení. První sněm se konal ke konci července nebo začátkem srpna 430 v Římě a sešli se na něj k papeži italští biskupové. Tento sněm soudil na základě dokladů poslaných od obou stran a 11. srpna 430 byly z Říma odeslány dopisy do Cařihradu, do Antiochie a do Efezu. Jimi bylo odsouzeno učení Nestoriovo a alexandrijský patriarcha byl pověřen provedením rozsudku. Cyril byl připraven; předvídaje rozhodnutí Říma sestavil dvanáct vět, dvanáct anathemat, jimiž vyložil své učení o Vtělení. První článek prohlašoval Pannu Marii za Matku Boží.

Cyril zastával proti Nestoriovi jednotu Slova s lidstvím a hájil, že tato tajemná jednota je podstatná. V Kristu není vedle Božího Slova člověk, kterému bychom mohli přisuzovat jako další osobě úkony vlastní lidské přirozenosti, zrození, utrpení a smrt. V Kristu je jen jedna bytost, člověk a Bůh zároveň, vtělený Bůh, jehož se týká všechno, co Kristus vykonal a vytrpěl za pozemského života. Nestorius se chtěl vyhnout pojmenování „Matka Boží" a proto rozšiřoval dvojznačný název „Matka Kristova", ale Cyril nechce přijmout tuto polovičatost. Je-li v Kristu jen jedna osoba, osoba božská, pak trpěl a za nás zemřel Bůh, jakož i Bůh se narodil z Marie Panny, a Maria je tak opravdu Matkou Boží. Zdá se, že Cyril, unesen horlivostí pro víru a proniknut vlastními teologickými názory, asi sám překročil zdravé učení a některá slova později potřebovala přesnějšího vysvětlení[2]; ale přinejmenším ve smyslu útoku a v úmyslu, který k nim Cyrila pobízel, odpovídala požadavkům víry. Ostatně Řím promluvil a Antiochie nemeškala postavit se po bok Cyrilovi.

Obecný církevní koncil byl svolán do Efezu na 7. června 431, na den Letnic; byl to třetí ekumenický koncil, druhý po Nicejském (r. 325). Po dlouhém čekání se Cyril dne 22. června rozhodl zahájit sněm pokládaje nařízení z Říma za dosti jasný příkaz. Téhož dne byl Nestorius prohlášen za „zbaveného biskupské hodnosti a vyloučen z veškeré kněžské společnosti". Pozvolna se ke svým druhům přidali i opozdilí biskupové a schválili rozsudek. Není třeba široce popisovat obtíže, jaké potkalo provádění usnesení sněmu. Trvalo dlouho, než nastal pokoj, a značná část východní církve, kdysi kvetoucí a prospívající křesťanské obce, ještě dnes vyznává Nestoriovu víru[3].

Těchto několik dějinných vzpomínek na nejužívanější obrat naší víry nám pomůže k vážnému pochopení i nejprostších výrazů naší víry a naší náboženské úcty. Modlitby a pojmenování, které pokládáme za hotovou věc, které máme a neznáme přitom jejich plnou cenu, ty dědíme z dávného a slavného odkazu. Největší lidé církevních dějin, nejstarší patriarchové a biskupové obětovali svůj odpočinek a čas, aby je šířili a obhajovali. Dokázali jejich souvislost s Písmem svatým, uvedli je v soulad se zjeveným učením, abychom my, když se je po nich modlíme, mohli Boha vzývat v „duchu a pravdě" (srov. J 4,23-24), jak si to On sám přál. Ale povznesme se nad dějiny těchto věroučných sporů, povznesme se nad všechny lidské zápasy a upřeme zrak víry k Duchu Svatému, Dárci života a Vůdci Církve. On osvěcoval a řídil práci otců, On vedl rozhodnutí sněmů a výroky papežů, On bdí nad pokladem víry a nad čistotou učení. Vzýváme‑li Pannu Marii jako Matku Boží, nemodlíme se jen se všemi starými otci a učiteli, kteří jí zachovali její pojmenování, ale také a především se modlíme s Duchem Svatým, který jediný „proniká hlubiny Boží" (1Kor 2,10), a jedině On nás může naučit, abychom se modlili, jak je třeba. S Církví, spojující se jménem Cyrilovým prohlášení Božího mateřství Marie, se modleme k Bohu, našemu Otci, slovy liturgické modlitby ze svátku alexandrijského patriarchy: „Ó Bože, jenž jsi ze svého vyznavače a biskupa blaženého Cyrila učinil nepřemožitelného obránce Božího mateřství blahoslavené Marie Panny, na jeho přímluvu dej nám, kteří věříme, že Maria byla opravdu Matkou Boží, abychom byli spaseni pro její mateřskou ochranu, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen!"

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, 6 (1930), s. 289-294, a upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.]

Texty sv. Cyrila Alexandrijského:

Cyril Alexandrijský: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti 
Cyril Alexandrijský: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás  
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí  
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem  
Cyril Alexandrijský: Skrze kříž se Kristus stal Králem nad světem  
Cyril Alexandrijský: "Jestliže neodejdu, Zastánce k vám nepřijde"  

Související články: 

[1] Citace antifony z matutina mariánských hodinek. Pozn. red. RTh.

[2] Cyril Alexandrijský ve skutečnosti nepřekročil zdravé učení, ale v době, kdy nebyly ještě definitivně vytříbeny některé další teologické subtilní termíny, a také pod vlivem apollinaristy podvržených spisů používal pravověrným způsobem takové termíny, které se později používaly v odlišném významu (výraz mia fysis - „jedna přirozenost" užíval pro označení jednoho subjektu vtěleného Boha, tj. synonymně s termínem hypostasis - „osoba", a nikoliv pro jednu smíšenou přirozenost jako později heretičtí monofyzité). Cyril tedy byl pravověrným, ovšem jeho vyjadřování v některých teologických otázkách mohlo být v pozdějších dobách mylně vykládáno kvůli dobově podmíněnému užití některých tehdejších teologických výrazů. Srov. k tomu např. Altaner, B. - Stuiber, A.: Patrologie. Leben, Schriften und Lehre der Kirchenväter, Freiburg - Basel - Wien 1980, s. 287-288. Pozn. red. RTh.

[3] Problémem pro tyto církve bylo právě Cyrilovo málo subtilní teologické vyjadřování, které při jím užívaném termínu mia fysis („jedna přirozenost") navozovalo dojem, že v Kristu došlo ke smíšení jeho dvou přirozeností - Boží a lidské - v jednu. Ovšem Cyril měl tímto výrazem na mysli ne jednu smíšenou přirozenost Bohočlověka, podobně jako monofyzité, ale jediný subjekt v Kristu, tj. jedinou hypostazi, a to hypostazi božskou, která sjednocovala obě přirozenosti v Kristu, tj. přirozenost Boží i lidskou, jak je již uvedeno i v předchozí poznámce. Pozn. red. RTh.