duchovní život, řeholní život, zasvěcený život
(z řec. μοναχος [monachos] - „o samotě žijící", „osamocený", „sám", v křesťanství ve významu „ten, který žije jen pro Boha")
Toto specificky křesťanské označení znamená nejdříve eremitu nebo anachoretu, poustevníka. Od 4. století pak označuje zbožné muže žijící v klášterním společenství. Jako v řeckém Orientě byli mnichy nazýváni basiliáni, tak po celá staletí se na Západě rozuměli mnichy benediktini. Příslušníci žebravých řádů nejsou mnichy v pravém slova smyslu. Klášterní mnišství má tyto podstatné znaky: kontemplaci, společný život, touhu po zdokonalování pod opatovým vedením, chórovou modlitbu a slavné sliby.
(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Václav Bartůněk, 11.3. 2010
Přečteno 1167x
Pozornosti doporučujeme nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy", např.:
Zákon (mojžíšský) - Ikona, ikony - Ikonostas - Omofor, omoforion - Jóta, ióta - Mystický sňatek - Levitace - Bilokace - Didascalia apostolorum - Rovný, rovná apoštolům - Vtělení - Epifanie - Paraklét, Paraklétos ad.