Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431)

Dvě školy - dva obrazy Krista

Samo o sobě odpovídá logice, že theologické myšlení po upřesnění víry v Trojici učitelským úřadem na obou prvních ekumenických koncilech se obrátilo k tajemství Kristovy osoby. A přece tento obrat není logickým procesem, ale byl vyvolán dlouho existujícím protikladem dvou theologických škol a zostřen církevně-politickou řevnivostí.

Alexandrijská katechetická škola, která uctívala své hlavy v Klementu Alexandrijském a v Origenovi, největším theologovi řecké církve, používala při vysvětlování Písma svatého alegorické metody. Myslela platónsky, její silou byla theologická spekulace. Náleželi k ní Athanáš a tři Kappadočané[1]. Jejím největším theologem byl začátkem 5. století Cyril Alexandrijský, od roku 412 patriarcha tohoto města. Ve snaze co možná nejvnitřněji znázornit spojení božství a lidství v Ježíši Kristu, mluvil Cyril o „jedné přirozenosti vtěleného Slova" a znázorňoval je výstižným obrazem: Božská přirozenost proniká lidskou jako oheň žhavé uhlí nebo hořící kus dřeva. Chybělo mu cítění pro to, že tento způsob vyjadřování a tyto obrazy mohly svést k tomu, že by se lidská přirozenost Kristova ztratila a úhrn obou přirozeností by se chápal jako „smíšení" (synkrasis).

Naproti tomu škola antiošská, za jejíhož zakladatele se pokládá Lucián z Antiochie (nebo Samosaty), se vyznačovala pečlivým a střízlivým gramaticko-historickým vykládáním Písma svatého. Myslíc více aristotelsky, měla lehký přídech racionalismu. Její velmi zasloužilá a vysoce uctívaná hlava ve 4. století, Diodor z Tarsu (+ před 394) pojímal jakožto svědomitý vy­kladač Písma lidské bytí Kristovo tak vážně, že se ocitl v nebezpečí, že bude jeho bytostné spojení s božstvím od něho uznávaným uvolňovat a chápat jen jako morální. U jeho velkého žáka Jana Zlatoústého, který se stal 398 jako nástupce Nektariův cařihradským biskupem, tato tendence sotva vystoupila, více již u vlivného exegety Theodora z Mopsvestie (+428), ostře zdůrazněna naproti tomu u jeho žáka Nestoria, který se v roce úmrtí svého učitele stal cařihradským biskupem. Rozdíl pojetí se stává zřejmým na obraze, který antiošští používali pro spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu: Slovo bydlí v člověku Ježíši jako v chrámu.

Cyril - patriarcha alexandrijský, Nestorius - patriarcha cařihradský: řev­nivostí obou biskupských sídel se zostřovalo napětí pocházející ze směru ško­ly. Cařihrad, císařské sídlo na Bosporu, zastínilo a znenáhla zakrylo Ale­xandrii, vysoce váženou jako sídlo vědy a útulek pravověří. Již Chrysostom (+407) musel trpět žárlivostí ctižádostivého a po moci toužícího patriarchy Theofila z Alexandrie; Cyril byl jeho synovcem a nástupcem. Bylo jen zcela pochopitelné, že s velkou horlivostí zaujal stanovisko proti povážlivým Nestoriovým ná­zorům o osobě Kristově.

Cyril proti Nestoriovi

Věren své antiošské školní theologii polemizoval výřečný Nestorius ve svých kázáních proti označování Matky boží jako „Theotokos" - „Bohorodička"; prý se může nazývat jen „Christotokos" - „rodička Krista", protože přivedla na svět člověka Ježíše, v němž Bůh „bydlel jako v chrámu". Lid církve se nechtěl vzdát čestného titulu Matky Boží, který se mu stal důvěr­ným a teprve tehdy si toho Cyril všiml. V obvyklém velikonočním dopise biskupům Egypta z roku 429 a v okružním listu svým nejvěrnějším stou­pencům, mnichům čítajícím do tisíců, zavrhl Cyril Nestoriovu nauku a obrátil se k papeži Celestinu I. (422-432) o rozhodnutí. Celestin se připojil na sy­nodu v Římě (430) k Cyrilovu pojetí. Ten nyní vyzval Nestoria k odvolání a zaslal mu seznam 12 omylů (anathematismy), které má odpřísáhnout. První zní: „Nevyzná-li někdo, že Emmanuel je skutečně Bůh a že svatá Panna je Bohorodička, protože podle těla porodila vtělené Slovo Boží, budiž proklet." Třetí anathematismus odsuzoval Antiošskými užívaný výraz „spojení" (synapheia) božství a lidství ve vtěleném Slově, ale používal pro obě přiroze­nosti nesrozumitelného výrazu „hypostasis" ve smyslu „podstata".

V boji o titul „Bohorodička" se tedy utužil dlouho existující protiklad škol alexandrijské a antiošské. Antiošský patriarcha Jan se postavil zásadně na stranu Nestoriovu, ale napomínal jej k míru, protože také „Bohorodička" prý má správný smysl. Nestorius zůstal tvrdý. První ze 13 protianathematismů - které dnes platí jako nesprávné - odmítal „Theotokos". Pohnul však císaře Theodosia II., aby 19. listopadu 430 okružním listem všem metropolitům Východu a Západu (pro tento z příkazu Valentiniána III.) svolal na svato­dušní svátky 431 do Efezu ekumenický koncil, který měl velký, v nejnovější době archeologicky prozkoumaný Mariánský chrám, který se nyní stal koncilním chrámem. Dramatický průběh tohoto koncilu můžeme sledovat lépe než průběh předchozích, protože máme jeho akta a četné dopisy.

Bohorodička v Efezu (431)

Osobním císařovým dopisem byl do Efezu pozván také největší theolog západní církve, Aurelius Augustinus. Ale ještě dříve, než jej zastihlo císařské pozvání, zemřel ve svém Vandaly obleženém městě Hippo. Vedoucí osob­ností efezského koncilu se stal Cyril Alexandrijský. Zahájil jej současně jako papežův zástupce se šestnáctidenním zpožděním 22. června 431, ačkoliv Antiošští se svým patriarchou Janem  ještě  nedorazili.  Nestorius  odmítl, ačkoliv byl v Efezu přítomen, přes trojí vyzvání účast. Lidová nálada v Efezu mu byla tak nepřátelská, že ke své osobní ochraně si vyžádal a dostal císařskou tělesnou stráž.

V zahajovacím zasedání byl přečten a schválen Cyrilův naučný list o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Předčítala se sbírka příslušných míst ze spisů církevních Otců, kteří dosvědčovali starou víru, jako protiklad pak dvacet míst ze spisů Nestoriových. Potom se přistoupilo, nepochybně unáhleně, k rozsudku: „Od něho (=Nestoria) urážený Pán Ježíš Kristus určuje skrze svatý synod, že Nestorius je vyloučen z biskupské hodnosti a veškerého kněžského společenství." 198 přítomných biskupů podepsalo rozsudek. Nastala noc. Za jásotu lidu byli biskupové ve svitu pochodní doprovázeni do svých příbytků.

Císařský koncilní komisař Kandidián protestoval proti zahájení koncilu bez Antiošských. Jeho a Nestoriova zpráva šla k císaři, k císaři šla také zprá­va koncilu. Nyní (26. nebo 27. června) se objevilo 43 antiošských biskupů, ustavili se jako protikoncil a vyloučili z církevního společenství Cyrila a efezského místního biskupa Memnona, kterého vedle tohoto a po něm činili zodpovědným za to, co se stalo. Také Antiošští ospravedlňovali svůj postup u císaře. Theodosius krátce prohlásil vše dosud provedené za neplatné. Anti­oští jásali - příliš brzy.

Koncil, který ve svém druhém sezení 10. července v Memnonově domě přijal tři papežské legáty, dva biskupy a jednoho kněze, prohlásil ve čtvrtém sezení ze 16. července rozsudky antiošského protikoncilu za neplatné, exkomunikoval v pátém sezení (17. července) patriarchu Jana a jeho přívr­žence a přijal konečně v posledním, sedmém sezení (snad 31. července), které se zase konalo v Mariánském chrámě, šest kánonů, které směřovaly proti Nestoriovi a jeho přívržencům. V okružním listě informovali nepří­tomné biskupy o tom, co se stalo.

Nestoriánům se podařilo zachytit všechny dopisy Cyrilovy a koncilní větši­ny císaři. Posel převlečený za žebráka propašoval konečně v duté holi Cyrilův dopis - již nezachovaný - mnichům v Cařihradě, Nestoriovi nepřátelským, do města. Tito táhli v zástupech před císařské sídlo, nedosáhli však ničeho více, než že Theodosius potvrdil sesazení Nestoria jako i jeho protivníků Cyrila a Memnona a oba poslední dal vsadit do vězení. Do Efezu byl poslán nový koncilní komisař vyšší hodnosti, pokladník Jan. Jazýček váhy kolísal, ale věc Antiošských se ještě nezdála ztracenou. Znovu obvinili Cyrila, že svedl ostatní biskupy většiny a že vzbouřili lid; hájili svoji nauku předlože­ním vyznání víry. Císař povolal po osmi zástupcích obou stran k sobě k po­dání zprávy. Ale nyní u něho nastal obrat. Po nějakém čase už antiošské zástupce nepřipustil před sebe a rozhodně se odřekl Nestoria: „Nikdo už se mnou nesmí mluvit o tomto muži." Byl odeslán do vyhnanství do jednoho kláštera u Antiochie, posléze do Horního Egypta. Až dodnes je sporné, jak dalece byl kacířem v pravém slova smyslu a kolik v jeho osudu způsobila nedorozumění.

Účastníci synody se směli vrátit domů, také Cyril. 30. října 431 došel do Alexandrie. „Dosáhl jak theologicky, tak církevně-politicky mohutného úspě­chu" (Ostrogorsky). Ale také papež Sixtus III. (432-440) dal na památku tohoto koncilu umístit na vítězném oblouku baziliky Santa Maria Maggiore od něho nově vystavené a dosud ještě zachované mariánské mozaiky.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 

Související články:

Theotokos
Nestorianismus
Emilián Soukup: Bohorodička
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Wincenty Granat: Boží mateřství Panny Marie
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie   
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem  

Poznámky: 

[1] Tj. Basil Veliký, Řehoř Naziánský a Řehoř Nysský. Pozn. RTh.