Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325)

„Velký a svatý synod 318 Otců" v Nicei

Protože ještě jiné církevní sporné otázky působily neklid, jako termín sla­vení velikonoc, svolal Konstantin biskupy říše do Niceje v Bithynii a nařídil, že jako vysocí úředníci smějí použít na cestě císařské pošty. Obyčejně uvá­děný počet účastníků 318 je biblická reminiscence na 318 služebníků Abra­hamových (Gen 14,14), ve skutečnosti jich bylo sotva více než oněch 220, jejichž jména známe. „Otec církevních dějin" Eusebius z Césareje mluví o více než 250, ale zdůrazňuje jejich původ ze všech částí ekumeny: (Koncil) „obsahoval Syřany a Kiličany, Féničany, Araby a Palestince, k tomu Egyp­ťany, Thébany, Libyjce, právě jako příchozí z Mezopotámie. Ano, synodu se účastnil dokonce jeden biskup z Persie a v tom hemžení nechyběl Skytha. Pontus a Galatie, Kapadokie a Asie, Frygie a Pymfylie poskytly výběr svých. Dokonce i Thrákové a Makedoňané, Achajové a Epirští, přišli i mužové, kteří bydleli ještě dále než tito, jedním z četných účastníků shromáždění byl dokonce onen velmi proslulý muž (Hosius) ze Španělska. Z císařského města (Říma) však biskup (Silvester) pro své stáří nepřišel, ale dostavili se od něho kněží, aby zastupovali jeho místo." Západ byl zastoupen nesmírně slabě.

Koncil zasedal od 20. května do 25. července 325 v jednom sále císař­ského letního paláce v Niceji. Císař se dostavil osobně, měl latinskou řeč nabádající k míru, ale nezasahoval do jednání a „přenechal předsedům koncilu slovo" (Eusebius). Není jisto, kdo to byli, protože z tohoto ani z následují­cího koncilu nemáme žádné protokoly.

Mnoho biskupů „nosilo rány našeho Pána Ježíše na svém těle", protože v předcházejících pronásledováních statečně vyznali svoji víru, jako biskup Pavel z Nové Césareje na Eufratu, jehož obě ruce byly ochrnulé, protože jejich šlachy byly zničeny žhavým železem, a Egypťan Pafnucius, který v Maximinově pronásledování ztratil oko. Arius hájil svoji nauku osobně. Nejmocnějším z jeho 17 stoupenců byl dvorský biskup Eusebius z Nikomedie. V „dlouhých poradách, mnoha bojích a přesných úvahách" nabyla převahy pravověrná protistrana za vedení biskupa Marcela z Ankyry (Ankara), bis­kupa Eustathia z Antiochie a alexandrijského jáhna Athanáše a přepracovala křestní symbol církevní obce v Césareji, který předložil její biskup Eusebius, na nicejské vyznání víry, které v jednoznačných výrazech vyloučilo každé podřízení Loga Otci: je „z podstaty Otce", „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zplozený, ne stvořený, stejné podstaty s Otcem". V dodatku byly výslovně odsouzeny nejdůležitější Ariovy výroky. Vyznání víry bylo koncilem přijato 19. června 325, pouze dva biskupové od­mítli podpis. Byli jako Arius vyloučeni z církevního společenství a posláni do vyhnanství. Symbolum[1] bylo vyhlášeno císařem jako říšský zákon.

Menší projednávané záležitosti zaměstnávaly koncil ještě další měsíc. Do­šlo k dohodě o výpočtu termínu velikonoc, dnes ještě běžném, v neděli po prvním jarním úplňku a biskupovi města učenců Alexandrie byl svěřen úřad, aby každoročně vyhlašoval jím vypočtené datum velikonoc Císař povýšil také toto usnesení na říšský zákon. Rigoristickému biskupovi Meletiovi z Lykopole, který byl nespokojen s mírným zacházením alexandrijského biskupa se slabými v diokleciánském pronásledování, bylo zakázáno vměšování do jeho práv. Ve dvaceti krátkých opatřeních zaujal koncil stanovisko k menším sporným otázkám a nejasnostem a ukázal tím směr církevnímu životu (od­tud kánon = pravidlo, měřítko). Kánony zde jako u následujících koncilů vrhají plné světlo na dobovou situaci církve. Musela se zlikvidovat doba pronásledování: kánon 11. stanoví, že ti, kdo odpadli v Liciniově pronásle­dování, mohou být zase přijati jako plnoprávní po dvanáctiletém pokání ve třech stupních. Mezi mnohými, kdo se po osvobození připojili k církvi, byli oportunisté a kariéristé: kánon 2. potvrzuje již stávající pravidlo, že nově pokřtění nemají být hned svěceni na kněze nebo biskupy, ale teprve po delším osvědčení. Jiné kánony se týkaly ústavy a liturgie církve: podle kánonu 4. se uděluje biskupské svěcení nejméně třemi biskupy; biskupovi alexandrijskému se v kánonu 6. podřizují všichni metropolitové a biskupové Egypta, Libye a Thebaidy, takže zaujímá stejné (patriarchální) postavení jako římský biskup. Kánon 20. stanoví, že o nedělích a během celé doby velikonoční se při modlitbě stojí. Nesčetněkrát byl na pozdějších koncilech opakován kánon 17. proti braní lichvářských úroků.

Řecký církevní historik Sokrates sděluje, že nicejský koncil chtěl zavést celibát biskupů, kněží a jáhnů, ale ustoupil od toho, když vyznavačský biskup Pafnucius varoval před tím, aby jim bylo ukládáno příliš tvrdé jho. Zpráva není nevěrohodná. Její jistější historické jádro je, že koncil potvrdil východní praxi, že neženatí kněží se po vysvěcení nežení, naproti tomu již ženatí mo­hou pokračovat ve svém manželství. 3. kánon koncilu dovoluje klerikovi žít jen s matkou, sestrou a tetou nebo takovými osobami, které nevzbuzují po­dezření.

Po skončení koncilních jednání pozval Konstantin, který tehdy dosáhl své­ho dvacátého výročí panování, biskupy na hostinu tak skvělou, že Eusebius svoji zprávu o tom uzavírá: „Člověk by se mohl domnívat, že to vše je jen sen a ne skutečnost." Plný lesk císařství a znovuzřízené říše padl na tento první ekumenický koncil církve, povstalé z pronásledování. Vytoužený mír to nepřineslo, je to výchozí bod silných věroučných bojů, které vyplňují půl století.

Spor kolem Nicaena

Několik let po koncilu dosáhla v Niceji poražená, ariánům nakloněná střední strana pod vedením Eusebia z Nikomedie vlivu na Konstantina a po­užila ho k bezohlednému boji proti hlavě pravověrných, Athanášovi, který postoupil na alexandrijského biskupa. Roku 335 byl vypovězen do Trevíru. Jeho „Život" poustevníka Antonína, který propagoval na Západě ideu mnišství, byl sepsán teprve kolem roku 357. Znovupřijetí Aria do církevního společenství bylo zmařeno jen jeho smrtí (336). Nový říšský koncil v Serdice, dnešní Sofii, v roce 342 nevytvořil znovu církevní jednotu, ale koncil v nové roztržce: Zápaďané prohlásili Athanášovo sesazení za neoprávněné a obnovili Nicaenum, odděleně zasedající východní země odsoudili jej i papeže Julia I., u kterého našel přijetí. Razily formuli, která obcházela nicejské „soupodstatný" (homoúsios). Razily se kompromisní formule, např. že Syn je Otci „podobný", „ve všem podobný" nebo „podobné podstaty s Otcem". Protivníci Nicaena pohnuli císaře Konstancia přátelského ariánům k novému říšskému synodu, který pro Západ zasedal v Rimini, pro Východ v Seleukii v roce 359, ale zase nepřinesl usmíření. V Rimini shromáždění biskupové (asi 400) obnovili Nicaenum, biskupové v Seleukii zůstali rozštěpeni. Císař Konstancius vyhrožoval vyhnanstvím všem biskupům, kteří nechtěli podepsat formuli (Otec a Syn jsou podobni podle Písma Svatého) navrženou v Nice (Nicenum místo Nicaenum). Ačkoliv papež Liberius a sv. Hilarius z Poitiers odmítli podpis, nebyl zcela nepravdivým výrok pronesený později sv. Jero­nýmem: „Zemský okrsek povzdechl a s překvapením zjistil, že se stal ariánským."

Teprve Konstanciova smrt (361) přinesla obrat. Naděje jeho nástupce, Juliána Apostaty, že od něho nařízený návrat vypovězených biskupů obou stran povede k seberozsápání a k zániku jím nenáviděného křesťanství, se nesplnila. Také ariánsky smýšlející císař Valens nemohl zadržet rozštěpení a zánik arianismu a semiarianismu, pod kterýmžto jménem se shrnují různé od­růdy umírněných ariánů. Mírová politika katolicky smýšlejícího císaře Graciána (375-383) a papeže Damasa I. (366-384) se prosadila také na Východě tím spíše, když tak zvaní „mladonicejští", tři velcí Kappadočané Basil, Řehoř Naziánský a Řehoř Nyssenský, odklidili teologická nedorozumění, která se stavěla proti správnému chápání nicejské formule, které shrnuli do slov: „Jedna podstata, tři osoby." Je pochopitelné, že přísní staronicejští v Alexandrii a na Západě toto řešení brali s nedůvěrou a například v Antiochii, kde vypukl rozkol, podporovali staronicejce Paulina proti mladonicejci Meletiovi. Císař Theodosius I. pojal plán odstranit ještě existující napětí na no­vém říšském koncilu a zpečetit mír. Mělo to rovněž vložit svorník do trinitárního vyznání: božství Ducha svatého.

Ze svého stanoviska totiž ariáni a semiariáni důsledně prohlásili Ducha svatého za výtvor Synův. Také proti nim v letech 362-363 na dvou synodách v Alexandrii vystoupil Athanáš. Více římských synod odsoudilo „protivníky Ducha svatého" (pneumatomachy). K nim náležel cařihradský biskup Macedonius, proto se někdy nazývali macedoniáni.

Pokračování

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 

Související články: 

Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Arianismus, ariánství
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Augustin: O Trojici (De Trinitate)
Řehoř z Nyssy - Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 

Poznámky:

[1] Tj. vyznání víry, pozn. red. RTh.