Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Malé dějiny koncilů - Úvod

Malé dějiny koncilů - Úvod

Hubert Jedin, 9.10. 2007

Církevní koncily - a především tzv. "ekumenické" - jsou vždy významným mezníkem v životě církve i jednotlivého křesťana. Jsou odpovědí církve na její aktuální problémy a potřeby, která však má nadčasovou platnost a je stálou inspirací pro každého, kdo má zájem "zpřesňovat" a prohlubovat svoji "orthopraxi" "orthodoxií".

K objasnění pojmů

Ekumenické koncily jsou dle platného církevního práva (CIC[1] can. 222-229) shromáždění biskupů a určených hodnostářů, kteří jsou povoláni pa­pežem a za jeho předsednictví rozhodují o záležitostech křesťanské víry a církevní disciplíny, která potřebují potvrzení papežem. K účasti jsou opráv­něni kardinálové, i když nemají biskupské svěcení, patriarchové, arcibiskupové a biskupové včetně titulárních biskupů (poslední jen tehdy, když jsou ve svolávání výslovně jmenováni), opati-primasové a generální opati monastických kongregací, generální představení exemptních řádů a opati a preláti s vlastní oblastí jurisdikce. Právo k účasti je vázáno na osobu; zastoupení je možné, ale nepodmiňuje většinové hlasovací právo. Účastníci mají právo, se souhlasem vedení koncilu, činit návrhy na program koncilu. Ekumenický koncil má „nejvyšší moc nad veškerou církví".                                

vaticaniic.gifOd ekumenických koncilů se odlisují provinciální koncily biskupů církevní provincie pod jejím metropolitou a plenární koncily obsahující více církev­ních provincií, které se konají za předsednictví papežského legáta (CIC can. 281-283). Diecézní synody pořádané biskupy nejsou koncily v přísném slova smyslu, protože na nich je biskup sám zákonodárcem.

Zatímco provinciální koncily se váží na prastarou instituci církevní ústa­vy, metropolitní svazek, plenární koncily zahrnují biskupy více církevních provincií některé země nebo skupiny zemí, ve které se ukazuje žádoucím koordinování práce v misiích a v duchovní správě; tak sloužily tři plenární koncily v Baltimore (1852-1884) výstavbě duchovní správy ve Spojených státech amerických.

Od provinciálních a plenárních koncilů ve smyslu církevního zákoníku se liší biskupské konference, které se konají v mnoha zemích (v Německu od roku 1848) periodicky za předsednictví biskupa hodností nejvyššího, pří­padně kardinála, někdy také příslušného nuncia nebo papežského delegáta. Zabývají se společnými záležitostmi diecézí příslušné země, nemají však zákonodárnou moc jako koncily, takže jejich rozhodnutí právně nezavazují účastníky. V misijních zemích zahrnují biskupské konference někdy biskupy celých „regionů", jako biskupská konference pořádaná od 10. do 17. prosince 1958 v Manile, která shromáždila za předsednictví kardinála Agagianiana přes sto biskupů ze zemí Dálného Východu od Japonska po Indonésii. Dru­hým vatikánským koncilem se staly biskupské konference důležitou součástí církevní ústavy.

V této knížce[2] se nezabýváme ani těmito biskupskými konferencemi ani koncily nižšího řádu, ale výhradně jednadvaceti ekumenickými koncily uzna­nými v církvi. Pro ekumenický charakter koncilu není po prvním tisíciletí směrodatným úmysl a vůle svolavatelů uspořádat takový koncil, a také uznání rozhodnutí papežem nemá ještě v tomto období od začátku charakter formálního potvrzení jako jednoznačně při pozdějších ekumenických konci­lech. Uznání právě těchto 21 koncilů jako ekumenických se nezakládá na nějakém zákonodárném aktu papežů, který by se na ně všechny vztahoval, nýbrž prosadilo se v církevní vědě a v praxi. Postup recepce není ještě vě­decky v jednotlivostech prozkoumán, ale již nyní je možno říci, že osm eku­menických koncilů starověku platilo již začátkem 16. století jako pevné veličiny. Kolísání se ukázalo při posuzování prvních lateránských koncilů a - pochopitelně - basilejského koncilu. Kardinál Dominik Jacobazzi nevypočítává ve svém díle O koncilu, sepsaném během 5. lateránského koncilu, ale uveřejněném teprve 1538, první a druhý lateránský koncil právě jako basilejský; podobně biskup Matěj Ugoni ve své práci o koncilu z roku 1532. Na tridentském koncilu se Španělé a Francouzi stavěli proti uznání 5. late­ránského koncilu. Naproti tomu kardinál Bellarmin má již dnešní počítání. To dosáhlo všeobecného uznání tím, že na základě rozhodnutí komise pro to zřízené přešlo do římského vydání koncilů (1608-1612).

Historická skutečnost je tedy mnohem rozmanitější, než dávají tušit jednoznačná označení a definice církevního zákoníku. Vystupuje v ní mno­hem více typů koncilů, jejichž odlišení není dokonce ani pro historika vždy­cky lehké. Několik naznačení musí postačit.

Za vzor biskupských shromáždění církevního starověku, synodů (od synodos = shromáždění, ale také: místo shromáždění) se v pozdější době považuje shromáždění „apoštolů a starších" v Jeruzalémě, popsané ve Skutcích apoštolských 15,6-29, před nímž vystoupili Pavel a Barnabáš pro svobodu pohanokřesťanů od židovského zákona s tím výsledkem, že zprostředkující Jakubův návrh byl přijat a sdělen antiošské obci: „Zalíbilo se Duchu sva­tému a nám nevkládat na vás jiné břemeno kromě následujících nezbytných věcí: abyste se zdržovali od obětí modlám, od krve, od zadáveného a smil­stva". Oněch 85 „apoštolských kánonů", které byly údajně sestaveny Kle­mentem Římským a jsou zachovány v 8. knize apoštolských konstitucí, nepo­chází z apoštolské doby, ale bylo pravděpodobně sestaveno teprve začátkem 5. století s použitím kánonů starších koncilů, především antiošského z roku 341. Ve středověku byly považovány za pravé.

Možno pochybovat, že nejstarší nám známé biskupské synody, které se shromáždily ve druhé polovině 2. století v Malé Asii proti sektě montanistů[3], navazují na „apoštolský koncil", právě jako není prokázáno, že jejich před­lohou byla římská provinciální shromáždění. Nejpřesvědčivějším vysvětlením však je, že biskupové sousedních obcí se scházeli, aby se společně poradili o omylech ve víře a roztržkách, které činily potíže jejich obcím, a aby učinili rozhodnutí. Přitom příslušela samozřejmě apoštolským obcím iniciativa a přednost. Římský biskup Viktor shromáždil v roce 191 synod, na němž bylo zaujato stanovisko proti termínu velikonoc obvyklému na Východě.

Ve 3. století jsou biskupské synody, které částečně navazují na vznikající metropolitní svazky, současně ale pokračují dále, již stálým zařízením. V ro­ce 256 shromažďuje kartaginský biskup Cyprián 87 afrických biskupů, aby posílil svoje pojetí neplatnosti křtu kacířů. Brzy po roce 300 se schází v Elvíře 19 španělských biskupů a 24 presbyterů ze všech provincií poloostrova a ukládají v 81 dosud zachovaných kánonech ustanovení o církevní disciplí­ně. Těmto synodům chybí ovšem ještě ostře vymezená kompetence; považují se za svědky tradice, jejich autorita závisí na tom, zda jejich ustanovení budou přijata celou církví. Z 5. kánonu nicejského koncilu, který předepisuje dva synody v každém roce, plyne, že biskupské synody byly začátkem 4. století stálou institucí.

Možnost a současně nutnost shromažďovat biskupy z celé ekumeny, tj. řecko-římského kulturního světa, vyplynula teprve, když křesťanství dosá­hlo uznání za Konstantina Velikého a stalo se převažujícím, konečně pak státním náboženstvím. Jednota a pořádek církve byly nyní současně ve stát­ním zájmu. Již roku 314 svolal Konstantin synod 33 biskupů ze všech částí Západní říše do Arles. Zabýval se sporem s donatisty[4] vypuklým v Africe, otázkou platnosti křtu kacířů a velikonočním termínem. O deset let později následoval po něm první ekumenický synod v Nicei, který byl současně říš­ským koncilem. Nesmí se ale přehlédnout, že mnohé říšské kon­cily byly plánovány jako ekumenické, ale jako takové se neprosadily, jako např. synod v Serdice (343) a pro Východ a Západ odděleně zasedající sy­nody v Seleukii a Rimini (359-360), zatímco naopak jen pro východní část říše zamýšlený koncil cařihradský (381) dosáhl na základě autority římského biskupa uznání také na Západě pro svoje všeobecně významné věroučné definice o božství Ducha svatého.

Souběžně s výstavbou metropolitní a patriarchální ústavy šlo vytváření ty­pů synodů: patriarchálních synodů, které byly svolávány od patriarchů ale­xandrijského, antiošského a - něco později - od cařihradského; provinciál­ních synodů, které se na Východě scházívaly dvakrát ročně, aby rozhodly o volbě a svěcení biskupů a urovnaly spory. Vedle toho se konaly v Africe plenární koncily afrických biskupů v Kartagu. Ty nebyly vázány na církevní provincii nebo patriarchát. Není to přehánění, řekne-li se: „V těchto syno­dech pulsoval život staré církve; ekumenické koncily byly závěrečným kame­nem budovy synodů".

Nový typ koncilu vzniká v říších germánských, kde králové vykonávali rozhodující vliv na zemské církve. Tyto říšské nebo národní koncily, které zároveň byly spojeny s říšskými shromážděními světských pánů, ale ne s ni­mi totožné, se jmenovaly „generální synody" nebo „generální koncily", proto­že se neomezovaly na biskupy jedné církevní provincie, ale týkaly se celé říše. Nebyly to ale všeobecné koncily ve smyslu moderního pojetí. Také na smíšených říšských shromážděních se biskupové pravidelně odděleně radili o církevních záležitostech, i když ustanovení byla někdy v období Karlovců vyhlašována od krále jako říšský zákon. Po celý raný středověk pořádali ně­mečtí králové v Německu a Itálii říšské synody, na nichž často byli přítomni světští páni, aniž tím byl porušen církevní charakter těchto synodů. Kromě říšských synodů se konaly synody pouze biskupské, jako mohučského arci­biskupa Aribona v Seligenstadtu a Höchstu (1023-1024). V Anglii zůstaly říšské sněmy odděleny od říšských synodů zasedajících za předsednictví arcibiskupa canterburského.

Projevuje-li se ve visigotských, franských a německých říšských koncilech, které byly pořádány panovníky, „laické panství" v církvi, pak je to na kon­cilech pořádaných papeži od pronikání gregoriánské reformy vzestup refor­mního papežství v boji o „svobodu" církve. Reformní koncily Lva IX. a řím­ské postní synody jeho nástupců byly předstupni papežských generálních koncilů středověku, které dosáhly ekumenického uznání.

Převládající postavení papežství se stává zřejmým od 12. století, když nyní, zvláště ve 13. století, se konají národní koncily za předsednictví papež­ských legátů jako 1256 v Ostřihomu pro Uhry, 1263 v Paříži pro Francii, 1287 ve Würzburku pro Německo. Tento typ mizí ve 14. století se vzestu­pem západních národních států a oslabením papežství velkým schismatem. Národní biskupská a duchovenská shromáždění pořádaná bez papežského spolupůsobení, která se ráda vyhýbají označování za národní koncil, mají většinou protipapežskou tendenci, jako pařížské národní koncily z let 1395, 1398 a 1406, které se zabývaly urovnáním schismatu. Je to doba, kdy ko­nečně po selhání všech ostatních prostředků měl ekumenický koncil převzít přemožení schismatu, ovšem pod vlivem koncilní teorie se také snažil konstituovat se jako vrchní instance nad papežstvím.

Tím spíše se staly v období věroučných roztržek plánované a skutečně po­řádané národní koncily stálou starostí papežů a podstatným důvodem ke svolání všeobecného koncilu. V Německu plánovaný národní koncil ve Špýru (1524) se neuskutečnil, shromáždění kléru v Poissy (1561) spojené s ná­boženskou diskusí, které se rovnalo národnímu koncilu, posílilo Pia IV. v je­ho rozhodnutí znovu zahájit tridentský koncil.

Tridentinská reforma oživuje provinciální koncily, od 14. století téměř všeobecně opomíjené. Milánské provinciální koncily pořádané sv. Karlem Boromejským se staly vzorem pro četné jiné. „Národní shromáždění francouzského kléru" od 16. do 18. století nebyla koncily, ale sloužila především povolování daní pro francouzského krále: „assemblée"[5] z roku 1682 přijalo přesto čtyři galikánské články.

Je nutno ještě odstranit jedno nedorozumění. Ekumenické koncily nemají své jméno od toho, že shromažďují, i když jen v přibližně úplném počtu, bis­kupy celé obydlené země; dokonce na I. vatikánském koncilu nebyla tato podmínka splněna. Ani všechny církevní provincie nebyly vždy zastoupeny na ekumenických koncilech. Označení „ekumenický" jen říká, že podstatná část veškerého episkopátu byla na těchto koncilech přítomna a že její usnesení byla přijata římským biskupem a veškerou církví (tak ve staro­věku), případně potvrzena papežem a vyhlášena (tak od středověku). Poslední příznak je podle současného stavu teologického poznání a církevního prá­va rozhodující. Jeden moderní teolog (Forget) definuje ekumenický nebo všeobecný koncil jako „slavnostní shromáždění biskupů zemského okrsku na základě svolání, s autoritou a pod vedením papeže, s cílem společně se radit o všeobecných záležitostech církve a vydat zákony". Dějiny koncilů ukazují cestu, kterou instituce prošla od začátku až k této jejich současné podobě.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381)

Malé dějiny koncilů - Tridentský koncil (1545-1563) 

   

Poznámky:


[1] Kodex církevního práva (latinsky Codex Iuris Canonici), pozn. RTh.

[2] Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Pozn. RTh.

[3] Montanismus - heretické hnutí poloviny 2. století, rozšířené především v Malé Asii a severní Africe. Zakladatelem byl Montanus, kterého v jeho činnosti podporovaly dvě ženy - Maximilla a Priscilla. V hnutí se kladl důraz mj. na přísnou askezi, extatické a prorocké projevy a hnutí bylo v opozici ke vznikající hierarchické církevní struktuře. Tímto heretickým hnutím byl ovlivněn Tertullian. Pozn. RTh.

[4] Donatismus - schismatické a heretické hnutí 4. stol., které bylo důsledkem tehdejšího pronásledování křesťanů. Donatisté (jméno podle biskupa Donáta) byli proti opětovnému přijetí do církve těch, kteří při pronásledování zapřeli Krista, i když posléze činili pokání. Donatisté mj. tvrdili, že tito svým odpadnutím ztratili křest i kněžské svěcení. Učení bylo odsouzeno církví na několika synodách (lateránská r. 313, v Arles r. 314, v Kartágu r. 411), teologicky se bludy donatistů zabýval sv. Augustin. Pozn. RTh.

[5] Francouzsky „sněm", „shromáždění". Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 943x

další články