Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?

Josef a Maria byli manželé, i když „nežili manželsky"[1]. Mnohé to jistě vede k úvaze, že se v tomto případě nejednalo o skutečné manželství, o manželství v plnosti, se vším všudy, ale pouze o jakousi „hru", např. kvůli společenské ochraně Marie, „aby nepřišla do řečí", ap. Ale jak tomu v Božím Zjevení bývá, nic v něm není nahodilé, bez významu, náhodné nebo zbytečné. I manželství Josefa a Marie mělo a má totiž epifanický, tj. zjevitelský charakter, jako každý úkon vtěleného Slova v tomto světě.

Toto manželství plně souvisí s panenstvím Marie, a tudíž i Josefa, které pak těsně souvisí s Božím mateřstvím Marie, tj. že ona byla vyvolena stát se matkou Božího Syna. Panenství Marie a Josefa však neznamená, že jim bylo něco upřeno, ale přesně naopak: Maria a Josef byli Mariiným Božím mateřstvím pozváni k plnosti eschatonu, kde „se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé" (Mt 22,30). Je-li vtělení Božího Syna v lůně Mariině „bodem zlomu" celého kosmu, pak manželství Josefa a Marie a Svatá rodina jsou „místem zlomu", kde ustává „staré", tj. stará podoba manželství, plodnosti a rodiny určená tomuto pomíjejícímu světu, a zároveň nastává „nové", tj. nová, věčná podoba manželství, plodnosti a rodiny určená světu budoucímu, věčnému.

V tomto světě totiž muž pojímá ženu a v tělesném sjednocení plodí společné dítě, které je vyznáním a plodem jejich vzájemné lásky. V eschatonu jde však o novou, věčnou úroveň toho všeho. Manželství zde znamená zasnoubení Nebe se zemí, Nestvořeného se stvořeným, Boha s člověkem, Syna se svou Snoubenkou Církví, kdy Božské a lidské se natolik sjednocují, že spolu v nejtěsnějším sjednocení „plodí" a „rodí" společné Dítě, kterým je Boholidství, tj. zbožštěné stvoření, jehož Hlavou je zlidštěný Syn Boží, neboli „Syn-všechno-ve-všem" (srov. „Bůh všechno ve všem" v 1Kor 15,28). A právě tato skutečnost byla Bohem zjevena a uskutečňována v lůně skutečného manželství a skutečné rodiny Josefa a Marie, kdy ve formě „starého manželství" došlo zároveň k přechodu na formu „nového manželství", manželství eschatického: k zasnoubení Syna se svou Snoubenkou Církví neboli vykoupeným a v eschatonu zbožštěným lidstvem a vůbec celým stvořením[2]. V tomto eschatickém manželství a eschatickém plození již není potřeba tělesného, tj. pohlavního sjednocení a plození, protože plodnost se zde uskutečňuje boholidsky: Duch Boží, za souhlasu a sjednocující spolupráce matérie, oplodňuje stvořenou matérii, která se stává Pannou, po celou věčnost spoluplodící a rodící Syna. A tak div, který byl na počátku díla spásy zjeven a uskutečněn u Panny Marie, se stává vlastností boholidské skutečnosti: být Pannou, a přesto zároveň i Matkou, podobně jako je tomu u Panny Marie, ale i podobně jako je tomu u Boha Otce: panenský Otec od věčnosti a po celou věčnost rodí Syna[3]; panenský proto, že ač ze svého vše cele (neboli celého Sebe) dává, přesto Ho „neubývá" a nic netratí ze své osobní integrity, ze své Plnosti. A na tomto Otcově rození Syna má právě v tomto boholidském úkonu, v oné kooperaci stvoření a Boha podíl i samo stvoření, jak to bylo předobrazeno i započato v manželství Josefa a Marie a jejich Svaté rodině, obrazu Trojice.

A tak přirozené se láme v eschatické a staré v nové, a v manželství Josefa a Marie je tak přítomno zároveň jak „staré", tak „nové", jak přirozené, tak eschatické, a to od pozemského k nebeskému vzmachem Boží milosti a moci, kterým je vtělení Božího Syna, plného „milosti a pravdy" (J 1,14). Bůh tímto vzmachem neruší staré, ale staré vykupuje a vede k naplnění, kterým je nebeský, eschatický blažený stav člověka, kdy člověk se v nebi „již nežení ani nevdává", ale „je jako anděl" (srov. Mt 22,30) a jako Snoubenka nebeského Ženicha, s nímž v panenské plnosti věčně plodí společné boholidské Dítě.

Je to vlastně podobný div, pro lidskou přirozenost „nepřirozený", jako když panna se stala matkou, aniž by přestala být pannou. V Panně Marii je přítomno obojí: panenství i mateřství, a to jak v rovině přirozené, stávající, tak i v rovině nadpřirozené, eschatické. Je pannou i matkou „po lidském způsobu", a zároveň je pannou i matkou „po nebeském způsobu". A to první přechází v druhé, ve kterém nachází své naplnění, své dovršení.

Koneckonců ani žádné svátostné manželství není skutečností ryze pozemskou, nýbrž je povoláno k eschatonu, tj. k dovršení svého cíle, svého účelu v nebi, v nebeském bytí. To znamená, že každé manželství má své eschatické zaměření a povolání k eschatickému naplnění: „staré" je pozvedáváno k „novému", čehož prvním krokem je udělení svátosti, která manželům dává účast na Kristově snoubenecké lásce k Církvi neboli Boha k vykoupenému stvoření. Právě toto předjímá i dovádí k naplnění panenské manželství Josefa a Marie a právě k tomuto jsou povoláváni manželé, v čemž mají vzor i Josefa s Marií: Josef i Maria se stávají panenskými vůči stávajícímu světu, aby se stali věčně plodnými vůči Bohu i vůči povstávajícímu novému světu: v tomto smyslu je Ježíš, Syn Boží, skutečným dítětem jich obou.

Josef s Marií tedy neuzavřeli a nežili manželství „jen jako", ale doopravdy, a to směrem k eschatickému, nebeskému, věčnému naplnění, které nalezli v totálně christocentrickém zaměření na Syna Božího, který se stal člověkem, neboli nechal se „nalézt" v člověku, aby byl člověk navěky „nalezen" v Bohu. A manželství Josefa a Marie není pro nás pouhým vzorem, ale v jistém smyslu i zdrojem našeho svátostného manželství, neboť se stalo zdrojem Ježíšova boholidství, které se stalo zdrojem všech svátostí, jež nám On udělil a které vyplývají z jeho lidství obětovaného na Kříži. A toto lidství, nebo spíš boholidství, které je pokladnicí všech milostí Boha, bylo zasazeno právě uprostřed manželství Josefa a Marie.

Od téhož autora:

Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Musí být biskup skutečně ženatý? 

Související články:

Wincenty Granat: Josef (Svatý Josef)  
Wincenty Granat: Panenství Panny Marie
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
Panenství pro Boží království očima církevních otců 
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Jan Pavel II.: Redemptoris Custos (Ochránce Vykupitele) 
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Efrém Syrský: Toho, jehož neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria 
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie  
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Jan van Ruysbroeck: Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc! 
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2 
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí 
Lukáš Drexler: Musí být biskup skutečně ženatý? 
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Wincenty Granat: Boží mateřství Panny Marie
Ambrož Milánský: Matka Boží, vzor panenství
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil  
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně 
John Saward: Bohorodička jako Svatyně  
Marian Zawada: Rodinnost Boha 

[1] Srov. např. Wincenty Granat: „Panenství Panny Marie" nebo: Jean-Claude Michel: „Mariino panenství po porodu".

[2] Srov. Řím 8,20.21-22: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. ... I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu."

[3] Srov. sv. Řehoře z Nyssy (4. stol.), který hovoří nejen o panenství Boha Otce, ale o panenství každé z Osob Nejsvětější Trojice: „Vyžaduje to však mnoho porozumění, abychom byli schopni poznat velkolepost této milosti (panenství), která se vyjasňuje v neporušitelném Otci. A již zde na počátku se nalézá paradox: Hle, panenský Otec má Syna, zrozeného bez utrpení. Panenství je rovněž v přirozenosti Jednorozeného Boha, prvního ze všech nevinných, ne jen zrozeného v čistotě, ale i žijícího mezi námi v panenství. To samé panenství vidíme v nenarušené a porušení nepodléhající čistotě Ducha Svatého - každá neporušená čistota je panenskou čistotou." (De virginitate, 2)