Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Benedikt XVI.: Verbum Domini

Benedikt XVI.: Verbum Domini

Július Pavelčík, 11.1. 2012

KNIHA - Benedikt XVI.: Verbum Domini: posynodní apoštolská exhortace o Božím slově v životě a poslání církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, 151 s., ISBN 978-80-7195-271-8.

  

úvodu papež Benedikt XVI. avizuje, že touto exhortací chce seznámit Boží lid s výstupy a pokyny XII. řádného generálního shromáždění biskupského synodu, které se konalo 5.-26.10. 2008 ve Vatikánu, jehož tématem bylo Boží slovo v životě a poslání církve. (1)[1] Jedná se o ústřední téma křesťanského života. „Církev je totiž na Božím slovu založena, rodí se a žije z něj." (3) Vodítkem pro celou exhortaci, její strukturu a obsah, je pojetí Slova z prologu Janova evangelia (Jan 1,1-18): „Slovo, které je od počátku u Boha, se stalo tělem a učinilo si příbytek mezi námi." (5)

 

První část s názvem s názvem Verbum Dei („Slovo Boží") má jako motto citaci z Jan 1,1.14.[2] V prvním oddílu s názvem Bůh, který mluví se poukazuje na skutečnost, že Bůh sám ze své iniciativy vstupuje do dialogu s člověkem a pozývá ho, aby měl účast na dialogu lásky mezi třemi božskými osobami. benedikt-xvi-verbum-domini-upr-men.jpg(6) Protože se Bůh vyslovuje různými způsoby, můžeme mluvit o „symfonii Slova". Lidskou řečí pak můžeme o Božím Slově mluvit analogicky a rozlišovat jeho různé významy, o kterých „je třeba věřící vzdělávat, aby rozuměli jeho různým významům a chápali jeho jednotící smysl". (7) Božím Slovem (Logos) tak je v plné míře osoba Ježíše Krista, vtělené Boží Slovo; pak samo stvoření; slovo Boží vyslovované v dějinách spásy ústy proroků a v kázání apoštolů; a nakonec Písmo svaté. Boží slovo ve svém kosmickém rozměru je základem veškeré stvořené skutečnosti. (8) Člověk jako Boží partner v dialogu má z hlediska dějin spásy ve stvoření jedinečné a zvláštní postavení (srov. Gen 1,27). Toto jeho postavení je výsadou, ale také závazkem naslouchat ve svědomí Božímu slovu, které je vepsané do srdce člověka jako přirozený zákon, a žít podle něho. (9) Boží slovo dává smysl všemu, je základem všeho; kdo toto uznává, je opravdový „realista". (10) Nejvíc prostoru se v tomto oddílu věnuje christologii Slova. „Zde stojíme přímo před Ježíšovou osobou. Jeho jedinečný a zvláštní příběh je definitivní Slovo, které Bůh říká lidstvu. (...) Apoštolská víra dosvědčuje, že věčné Slovo se stalo jedním z nás. Božské Slovo se vskutku vyjadřuje slovy lidskými." (11) Naplněním Ježíšova poslání je nakonec velikonoční tajemství: „zde jsme postaveni tváří tvář ‚zvěsti o kříži‘ (1Kor 1,18). Slovo oněmí, stává se smrtelným mlčením, protože se ‚vyslovilo‘ až k mlčení, když nezamlčelo nic z toho, co mělo sdělit." (12) „Kristova smrt svědčí o tom, že Boží Slovo se stalo až do krajnosti ‚tělem‘, lidskými ‚dějinami‘." (13) V symfonii stvoření je Ježíš Kristus „sólo"; jako definitivní Boží Slovo, vrchol Zjevení, „První a Poslední" (Zj 1,17), dává definitivní smysl stvoření a dějinám (eschatologický rozměr Božího slova). (14) Velmi důležitý je pneumatologický rozměr Božího slova; bez vedení Ducha Svatého a bez jeho působení v životě církve a každého jednotlivého věřícího není totiž možné autentické pochopení křesťanského zjevení, Božího slova, Písma svatého. (15-16) Obsah Kristova zjevení se uchovává a předává v živé Tradici církve a v Písmu svatém. (17) „Vždyť Boží slovo se nám dává v Písmu svatém, inspirovaném svědectví o Zjevení, které spolu s živou tradicí církve tvoří nejvyšší pravidlo víry." (18) Písmo svaté jako „Boží řeč písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha Svatého" má inspirovaný charakter. Tato skutečnost má rozhodující význam pro správný výklad Písma, který má být veden v témže Duchu, v jakém bylo napsáno. „Pokud v nás ochabne vědomí inspirace, vystavujeme se nebezpečí, že budeme Písmo číst jako zajímavý historický předmět, a ne jako dílo Ducha Svatého, ve kterém můžeme slyšet přímo Pánův hlas  a poznávat jeho přítomnost v dějinách." (19) S tím souvisí otázka pravdy obsažené v knihách Písma, které „učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naší spásu." (19; cit. z Dei Verbum, 11)

Druhý oddíl věnuje pozornost odpovědi člověka Bohu, který mluví. Bůh člověka povolává, aby vstoupil do smlouvy s Ním, aby byl jako adresát slova „partnerem" v dialogu. „Boží slovo zjevuje synovskou a vztahovou povahu našeho života." (22) Bůh ve svém slově vstupuje do dějin ve prospěch člověka, naslouchá mu a odpovídá na jeho otázky. (23) Člověk může rozmlouvat s Bohem Jeho slovy, jak ukazuje především kniha Žalmů a další biblické texty, kde se člověk v modlitbě obrací k Bohu. „Takovým způsobem se slovo, kterým se člověk obrací k Bohu, stává samo také Božím slovem, jako potvrzení dialogického rázu celého křesťanského zjevení, a celá existence člověka se stává dialogem s Bohem, který mluví a naslouchá, volá a hýbe naším životem. Boží slovo tu zjevuje, že nad celou existencí člověka je Boží volání." (24) Celé dějiny spásy ukazují vnitřní propojení mezi Božím slovem a vírou, jež je „vlastní odpovědí člověka Bohu, který mluví." (25) Na druhé straně má člověk ve své svobodě možnost vystoupit z dialogu s Bohem, nenaslouchat jeho slovu, což je v Písmu velmi často chápáno jako hřích. (26)

Ve třetím oddílu se dokument věnuje hermeneutice Písma svatého v církvi, tedy tomu, jak člověk může správně „uchopit" Boží slovo, kterému naslouchá. Původním místem biblické hermeneutiky je církev. „Právě vnitřní propojení Slova a víry jasně ukazuje, že autentická hermeneutika Bible může být jedině ve víře církve, (...) bez víry neexistuje přístupový klíč k posvátnému textu." (29) Život církve je původním prostorem výkladu Písma; víra církve uznává Bibli jako Boží slovo. Autentický výklad Písma proto vždy musí být v souladu s touto vírou. (29-30) Vhodnou exegezí pro Bibli je teologická exegeze, která zahrnuje dvě metodologické roviny, historickou-kritickou a teologickou, jež mají být vzájemně propojené.[3] (34) Jejich oddělení může vést k nebezpečnému dualismu a sekularizované, pozitivistické hermeneutice, která odmítá působení Božského v lidských dějinách. (35) Při interpretaci Písma je také třeba dbát na harmonické používání víry a rozumu, a tak zabránit extrémům, jako jsou na jedné straně fideismus a fundamentalismus a na druhé čistý racionalismus a pozitivismus. (36) Autentický výklad Písma je spojen s životem věřícího a církve, který je životem „podle Ducha" (Gal 5,16). Proto je také důležité při výkladu Písma správně chápat duchovní smysl a přechod od smyslu literního k duchovnímu, od litery k duchu. „Tohoto přesahu za literu nelze dosáhnout v jednotlivém literárním úryvku, ale jen ve vztahu k celku Písma. Ono je totiž jediným Slovem, ke kterému jsme povoláni přesažením litery směřovat." (38) Principem, na kterém je založen vztah jednoty všech „Písem" k jedinému „Slovu", je Kristova osoba. (39) Tajemství Krista zakládá tři aspekty vztahu mezi Starým a Novým zákonem: aspekt kontinuity, aspekt přelomu a aspekt naplnění a překonání. (40) Naslouchání Písmu, autentická hermeneutika víry je úzce propojena s dialogem církve, který má několik rozměrů: dialog se Židy (43), ekumenický dialog (46) a také dialog uvnitř církve mezi pastýři, teology a exegety (45). V oblasti biblického bádání je třeba dbát na to, aby výklad Písma nebyl jen věcí akademickou, intelektuální; autentický výklad je totiž zásadně spojen se životem vedeným podle Písma. „Písmu se může porozumět jen tak, že se žije." (47) Život svatých, kteří „se nechali utvářet Božím slovem skrze pilné naslouchání, četbu a rozjímání", je nejhlubším výkladem Písma. (48)[4]

Druhá část dokument s názvem Verbum in Ecclesia („Slovo v Církvi") je uvedena citací Jan 1,12.[5] První oddíl mluví o vztahu mezi Slovem Božím a církví. Církev je zde představena jako společenství těch, kteří ve víře Boží slovo přijímají a odpovídají na ně. Identita a existence církve je zásadním způsobem spojena s Božím Slovem. „Církev nežije ze sebe samé, nýbrž z evangelia a z evangelia stále a nově čerpá orientaci pro svou cestu. Je to charakteristika, kterou by měl každý křesťan uvážit a vztáhnout na sebe: pouze ten, kdo bude především naslouchat slovu, může se pak stát jeho hlasatelem." (51)

Tématem druhého oddílu je skutečnost, že privilegovaným místem Božího Slova v církvi je posvátná liturgie. „Každý liturgický úkon je ze své podstaty prodchnutý Písmem svatým." (52) Zvlášť ve svátostech se projevuje performativní povaha Božího slova, která je vlastní Božímu jednání v dějinách spásy: Bůh to, co říká, činí. (53) O propojení slova a svátosti se zvlášť mluví v souvislosti s eucharistií. „Slovo a eucharistie k sobě navzájem patří tak těsně, že jedno nelze pochopit bez druhého: Slovo se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá vhledu do Písma svatého, tak jako Písmo svaté ze své strany osvětluje a vykládá eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii zůstává chápání Písma skutečně necelé." (55) Svátostná povaha Božího slova má základ v tajemství vtělení Božího Slova. „Boží Slovo činí samo sebe vnímatelným pro víru skrze ‚znamení‘ lidských slov a gest. Víra tedy uznává Boží Slovo přijetím gest a slov, jimiž se nám ono samo představuje. Svátostný horizont zjevení proto naznačuje dějinně spásný způsob, jakým Boží Slovo vstupuje do času a prostoru a stává se partnerem v rozhovoru s člověkem, který je povolán přijmout jeho dar vírou." (56) Kromě eucharistie mluví dokument o roli Písma u svátosti smíření a pomazání nemocných.(61) V této souvislosti se věnuje zvláštní pozornost důležitosti lekcionáře (57), službě lektorátu (58 ), homilii (59-60), denní modlitbě církve (62), benedikcionálu (63). Benedikt XVI. také uvádí konkrétní návrhy a pokyny pro liturgické oživení: slavení bohoslužby slova (65); slovo a ticho (66);[6] slavnostní přednes Božího slova (67); Boží slovo v křesťanském chrámě (68); výlučnost biblických textů v liturgii (69); liturgický zpěv inspirovaný Biblí (70); zvláštní pozornost nevidomým a neslyšícím (71).

Kromě liturgie je třeba umožňovat věřícím setkání s Písmem i v jiných oblastech křesťanského života. Tak se totiž prohlubuje nejen znalost Písma, ale, a to především, znalost Krista, s kterým se věřící setkává ve svátostech.

Ve třetím oddílu Boží slovo v životě církve dokument ukazuje, kde a jakým způsobem je to možné realizovat: v oblasti pastorace (73), katecheze (74), při formaci křesťanů (75),[7] při velkých církevních shromážděních, v souvislosti s povoláním (77-85). Při četbě Písma obecně „je třeba vyvarovat se rizika individualistického přístupu, (...) je třeba přistupovat k posvátnému textu vždy ve společenství církve". (86)

 

Třetí část Verbum mundo („Slovo světu"), uvedena citací Jan 1,18[8], ve svém prvním oddílu ukazuje, že je posláním církve zvěstovat Boží slovo světu. Společenství věřících není jen příjemcem Božího zjevení, Božího Slova, ale také jeho hlasatelem, zvěstuje světu Logos naděje (91), Boží království, tedy Ježíše Krista (93). „Proto je církev ve své podstatě misijní." (91) Za hlásání jsou odpovědní všichni věřící různých stavů. (94) Při různých způsobech tohoto hlásání je třeba dbát „na vnitřní vztah mezi předáváním Božího slova a svědectvím křesťanů". (97) „Církev se žádným způsobem nemůže omezovat na ‚udržovací‘ pastorační službu těm, kteří už Kristovo evangelium znají. Misijní rozlet je jasným znamením zralosti církevního společenství. (...) Boží slovo je spásonosná pravda, kterou potřebuje každý člověk v každé době. Proto musí být hlásáno výslovně." (95)

Aby Boží slovo bylo živé a účinné, musí se jako takové projevovat v životě věřících a také skrze život věřících, skrze jejich svědectví ve světě. To však znamená brát lidí a svět vážně v jejich potřebách a angažovat se v jejich prospěch. Právě na toto téma se zaměřuje druhý oddíl třetí části. Adresátem křesťanské angažovanosti jsou „nejposlednější bratři" (99), mládež (104), migranti (105), chudí (107)[9] a zvlášť pak trpící (106). Cílem této angažovanosti je spravedlnost (100), smíření a pokoj mezi národy (102) a také ochrana stvoření (108). Základem, „hnacím motorem" a naplněním veškerého křesťanského nasazení pro druhé je „láska, která se nám zjevila v Kristu". (103)

Stranou Božího slova nezůstává ani kultura, jak ukazuje čtvrtý oddíl. Bůh se totiž člověku zjevuje skrze jazyky, obrazy a výrazy různých kultur. Kultura je základním prvkem lidské zkušenosti. (109) Zvláštní postavení v této souvislosti má Písmo svaté jako velký kód pro kultury (110); jeho znalost je třeba podporovat na školách a univerzitách, ve vyučování náboženství (111). Přitom je nutné (naučit se) využívat různé společenské sdělovací prostředky, zvlášť tzv. new media. Velkou roli v moderní komunikaci hraje internet, „který představuje nové fórum, na němž je třeba dát zaznít evangeliu. ale s vědomím, že virtuální svět nebude nikdy moci nahradit svět reálný a že evangelizace bude moci využívat virtuality, kterou new media nabízejí k vytváření významných vztahů, pouze dospěje-li se k osobnímu kontaktu, který zůstává nenahraditelný". (113) Boží slovo, které překračuje hranice kultur (116), je schopné dosáhnout ke všem lidem v jejich vlastním kulturním kontextu, přičemž vzorem inkulturace je samo vtělení Slova. (114) Nezbytnou součástí tohoto procesu je překládání a šíření Písma. (115) Podstatnou součástí ohlašování Božího slova je náboženský dialog[10] (117), v dnešní době aktuální především s muslimy (118), ale nejen s nimi (119). Základem každého náboženského dialogu je respektování náboženské svobody, svobody vyznávat vlastní náboženství a svobody svědomí. (120)

závěru dokumentu Benedikt XVI. shrnuje jeho obsah v konstatování, že „v základu každé pravé a živé křesťanské spirituality je v církvi hlásané, přijímané, slavené a rozjímané slovo Boží" (121). Proto je třeba naslouchat Božímu slovu a znovu formou nové evangelizace objevovat jeho ústřední postavení v životě církve. (122) „Zvěstování Slova vytváří společenství a působí radost." (123) Eminentním konkrétním příkladem propojení těchto dvou skutečností je Maria, „Matka Slova a Matka radosti" (124). Papež v různých částech dokumentu poukazuje na neopomenutelný mariologický rozměr všech úvah o Božím Slově.[11]

 

Celou exhortaci v její struktuře můžeme sledovat jako jistou formu „teo‑logie" ve vlastním smyslu spojení slov „Bůh" (theos) a „slovo" (logos). Dokument ve třech částech ukazuje tři základní aspekty „Slova". Prvním momentem „teologie" - ve smyslu důležitosti i ve smyslu chronologickém - je „Boží Slovo", které různými způsoby „mluví" k člověku (= I. část: teo‑logie jako „Boží slovo"). Církev pak je společenstvím těch, kdo ve víře Boží slovo přijali a odpovídají na ně svým životem a v liturgii (II. část: teologie jako „slovo k Bohu"). Církev Boha, s nímž vede dialog víry, zvěstuje světu, hovoří o Něm světu (teologie jako „slovo o Bohu"). V tomto dialogickém procesu vidíme obvykle chápanou teologii jako „slovo o Bohu" až na posledním místě. Autentická „teologie" vyžaduje mlčenlivé[12] naslouchání Bohu a vztah k Bohu. Abychom o Bohu mohli mluvit, musíme ho nejdřív poznat, to ale předpokládá, že on se nám dává poznat v dějinách spásy, ve stvoření. Boží slovo nejdřív vyžaduje odpověď víry, ve víře [vyznání, liturgie] spojené s aktivní láskou [život ve všech jeho oblastech]. Až na základě takovéto autentické, žité zkušenosti s Bohem, s Božím slovem, je možné a legitimní o Něm adekvátně a autenticky mluvit.

 

Verbum Domini v českém překladu na internetu

 

Od téhož autora:

Bible
Kniha Zjevení
Zjevení Janovo
O marnotratném otci
Apoštol Pavel a Písmo
Bible a moderní kritika
Evangelium podle Jana 
Číst Bibli zase jako Bibli 
Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Evangelium podle Matouše 
K bohatým v Jakubovom liste 
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla 

 

Související články:

Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera 

 

Poznámky:


[1] Čísla v závorce označují čísla paragrafů, ne stran.

[2] „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. ...a Slovo se stalo tělem."

[3] Tři základní kriteria, která zohledňují božský rozměr Bible, jsou: jednota celého Písma; živá Tradice celé církve; analogie víry. (34)

[4] „Svatost církve představuje hermeneutiku Písma, kterou nikdo nemůže opominout." (49)

[5] „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi."

[6] „Ticho v okamžiku, kdy je přepokládáno, se má považovat za ‚součást bohoslužby‘." (66)

[7] „[Cíl], k němuž synod směřoval, totiž aby měla celá pastorace církve více biblickou povahu." (75)

[8] „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu."

[9] „Církev nesmí chudé zklamat." (107)

[10] „Je velmi důležité, aby náboženství mohla v našich často sekularizovaných společnostech podporovat mentalitu, která ve všemohoucím Bohu vidí základ všeho dobra, nevyčerpatelný pramen mravního života, oporu hlubokého smyslu pro všeobecné bratrství." (117)

[11] Maria jako vzor poslušné víry, naprosté pohotovosti vůči Boží vůli a učenlivosti vzhledem k Božímu slovu. Výzva k prohlubování vztahu mezi mariologií a teologií Slova. (27-28) Mariino ano je vzorem spojení Slova a víry. (29) Mariánská modlitba jako příležitost k hlubšímu rozjímání tajemství vtěleného Slova (88).

[12] „Slovo skutečně může být zvěstováno a může se mu naslouchat pouze v tichu, vnějším i vnitřním. (...) Znovuobjevit centrální místo Božího slova v životě církve znamená také znovuobjevit smysl usebrání a vnitřního klidu." (66) Dokument také mluví o „Božím mlčení", které se v dynamice křesťanského zjevení ukazuje „jako významný projev Božího slova". (21)

 

[RSS]

Přečteno 136x

další články