Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Úvod do Nového zákona

Úvod do Nového zákona

Július Pavelčík, 3.5. 2014

KNIHA - Petr Pokorný - Ulrich Heckel: Úvod do Nového zákona. Přehled literatury a teologie, Vyšehrad, Praha 2013, 840 s., ISBN 978-80-7429-186-9.

 

V novodobé historii české novozákonní biblistiky se stalo jakousi tradicí, že v letech končících trojkou vycházejí v knižní podobě kvalitní (původní české) Úvody do Nového zákona. V r. 1993 vyšel v nakladatelství Vyšehrad Literární a teologický úvod do Nového zákona od Petra Pokorného,[1] profesora na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, a o deset let později v nakladatelství Trinitas Úvod do Nového zákona od Ladislava Tichého,[2] profesora[3] na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. V této „trojkové" tradici pokračuje také Úvod do Nového zákona. Přehled literatury a teologie od Petra Pokorného a Ulricha Heckela, který vydalo nakladatelství Vyšehrad v r. 2013 při příležitosti 80. narozenin profesora Petra Pokorného. Jedná se o překlad[4] původně německého originálu Einleitung in das Neue Testament. Seine Literatur und Theologie im Überblick, vydaného roku 2007 nakladatelstvím Mohr Siebeck v Tübingen v řadě UNI-Taschenbücher. Zatímco první dva jsou středního rozsahu, tento poslední je v kvantitativním ohledu výrazně převyšuje. Rozsahem, ale nejen jím, se proto řadí k takovým dílům světové novozákonní introdukce napsaným jednotlivci, jako jsou např. Úvody od R. Browna[5], U. Schnelleho[6] nebo I. Broera[7].

pokorny-heckel-uvod-do-noveho-zakona-2.jpgRozsah a charakter podílu Ulricha Heckela, který „z této knihy udělal skutečnou učebnici" (s. 17), je podle P. Pokorného tak zásadní, že „se stal i jejím spoluautorem" (s. 17). Ačkoli je U. Heckel spoluautorem, tak koncepce zůstává zásadně koncepcí prof. Pokorného, jeho „originálním badatelským přínosem" (s. 17).

Podtitul monografie Přehled literatury a teologie vytyčuje dvě základní intence a tendence, které s ohledem na novozákonní introdukci dlouhodobě stojí v popředí autorova zájmu.[8] „Tato učebnice zahrnuje látku literárních úvodů, ale neomezuje se jen na otázky vzniku a vzájemných vztahů jednotlivých spisů, nýbrž má především přispět k pochopení jejich teologie" (s. 22). Záměrem této „příručky" je „v jediném svazku podat nezbytné informace pro pochopení spisů Nového zákona" (s. 30). Už na tomto místě můžeme čtenáře ujistit, že uvedený záměr byl zcela jednoznačně a bezvýhradně naplněn.

Již ze samotné struktury Úvodu je evidentní široce pojaté syntetické uchopení Nového zákona v celku a v jednotlivých částech. Celá první úvodní kapitola (s. 21-52) se věnuje důležitým základním hermeneutickým otázkám, jejichž reflexí autor propojuje dnešního čtenáře, který promýšlí své postavení v dnešním světě a v dějinách, s biblickým světem. Vyjasnění výchozí pozice čtenáře a jeho vztahu a přístupu ke specifickému svědectví novozákonních textů je v současné době, která se intenzivně zabývá problémy hermeneutiky a výkladu obecně, nezbytným předpokladem pro správné a adekvátní uchopení těchto textů.[9]

Nezbytnou součástí tohoto adekvátního uchopení Nového zákona je znalost prostředí, v němž vznikl, především židovských náboženských a helénistických kulturních tradic, na jejichž pozadí je možné mu porozumět jak v tom, co má s nimi společné, tak také v tom, co je pro něj zvláštní a jedinečné. Bez znalosti těchto tradic není možné správně vykládat literární a teologické rysy novozákonních spisů a jejich vzájemných vztahů. Proto pojednání o nich autor zařadil hned do druhé kapitoly (s. 53-84).

Umístěním kapitol o kánonu (třetí kapitola, s. 85-109) a textu (čtvrtá kapitola, s. 110-138) Nového zákona před pojednání o jeho jednotlivých spisech provedl prof. Pokorný zásadní strukturální změnu oproti svému Úvodu z r. 1993, kde tomu bylo naopak. Důvody pro tuto změnu, jak sám uvádí, jsou didaktické, „abychom se nejprve seznámili s pojmy a výsledky, na něž se specifické úvody k jednotlivým spisům neustále odvolávají. Rozhodujícím důvodem byl věcný motiv, totiž vyjasnění předpokladů naší práce: Proč se z nejstarší křesťanské literatury zabýváme právě sedmadvaceti novozákonními spisy? To je otázka, která stojí za všemi jednotlivými úvahami o spisech Nového zákona. Odpověď zní: Protože církev je uznala za kanonické. Jejich obsah se stal určujícím pro to, co bude v následujících staletích až po dnešek považováno za základ víry v křesťanském smyslu" (s. 769).[10] Prostor, který autor věnuje novozákonnímu kánonu, jeho historickým a teologickým aspektům, nelze než jednoznačně ocenit. Objasnění otázek kolem kánonu jako historicko-teologické veličiny, která zásadním způsobem vyjadřuje sebechápání a identitu křesťanské církve směrem dovnitř i navenek, osvětlení „smysluplnosti" celku spisů Nového zákona jako kánonu, tedy jako sbírky spisů autoritativních a normativních pro víru a život křesťanské církve, můžeme pojímat (ačkoli to autor takto explicitně neformuluje) jako další hermeneutický předpoklad (vedle výše uvedených) pro adekvátní pochopení Bible jako Božího slova. Společenství věřících křesťanů je původním místem biblické hermeneutiky,[11] vnitřní propojení Slova a víry ukazuje, že autentická hermeneutika Bible může existovat jedině ve víře církve, která uznává Bibli jako Boží slovo, bez víry neexistuje přístupový klíč k posvátnému textu.

Od páté kapitoly až do konce knihy se autor věnuje jednotlivým novozákonním spisům, přičemž postupuje podle hlediska chronologického, totiž „podle historického pořadí jejich vzniku" (s. 31). Proto v této kapitole (s. 139-347) začíná novozákonní epistolografií obecně a sedmi autentickými Pavlovými listy konkrétně.[12] Tato koncepce vychází z většinového, ne však zcela bezvýhradně přijímaného názoru v odborné biblistické obci, že právě tyto listy,[13] napsané v padesátých letech 1. st. po Kr., jsou nejstaršími novozákonními spisy, resp. nejstaršími dochovanými křesťanskými spisy. Dovolíme si tvrdit, že uvedený historický, resp. chronologický důvod není jediný, ačkoliv je jediným explicitně uvedeným důvodem pro jejich zařazení na začátek speciálních úvodů. Podle recenzenta je zcela evidentní, že pro prof. Pokorného představují tyto spisy teologické jádro Nového zákona, protože všechny další spisy v jejich teologické interpretaci poměřuje s těmito sedmi, v nichž je přítomná autentická Pavlova teologie. Neznamená to, že by ostatní hodnotil negativně, jako jakýsi úpadek vzhledem k ní, ale spíše to, že jejich odlišnost, jinakost formuluje právě s ohledem na ni.

V páté kapitole v části 5.6 snad nejvýrazněji v celé monografii vidíme autorův zájem o teologická témata a důraz, který na ně klade. Na tomto místě totiž představuje starší ústní tradice, které byly rozvinuty už před sepsáním Pavlových listů a v nichž se vyjadřovala křesťanská víra a bohoslužebný život prvních věřících společenství. „Jedná se zejména o christologické výsostné tituly, vyznavačské formule, prvky bohoslužby a Ježíšových výroků, které nalezly uplatnění („Sitz im Leben") v liturgii, zvěstování a misii křesťanských obcí" (s. 148-149). Část 5.6 je vlastně historicko-teologickou sondou do christologických a eklesiologických konstitutivních prvků prvotního křesťanství, které pak dále v dějinách zásadním způsobem utvářely, utvářejí a budou utvářet identitu křesťanů, autentických křesťanských společenství. Protože zde není prostor věnovat se každému listu zvlášť, můžeme pouze stručně uvést, že každý jednotlivý oddíl, věnovaný autentickým Pavlovým listům, má shodnou strukturu, rozdíly v ní jsou podmíněny specifickou problematikou příslušného listu - aspekty teologickými, eklesiologickými nebo souvisejícími s integritou listu. V celku nám tu před očima vystupuje paleta různých konkrétních problémů, s nimiž se apoštol Pavel potkával v průběhu své intenzivní misijní činnosti, a jejich teologických, etických a praktických řešení, která pro jednotlivá církevní společenství formuloval.

Obsahem šesté kapitoly (s. 348-567) jsou synoptická evangelia a Skutky apoštolů.[14] Všeobecné uvedení do evangelií je pojato skutečně dost široce. Autor se v něm totiž neomezuje pouze na prezentaci jednotlivých návrhů řešení synoptického problému se svými sympatiemi pro teorii dvou pramenů,[15] ale vložil do něho dva exkurzy,[16] které sice svým charakterem patří spíše do pojednání o exegezi Nového zákona, na druhé straně však na tomto místě vhodně osvětlují různé zásadní procesy, které stojí za výslednou podobou evangelií; téměř patnáct stran pak také vyčlenil prezentaci některých apokryfních evangelií. Důvod jejich uvedení je také v jistém smyslu historický: „Pojednání o těchto evangeliích ukáže, že teorie dvou pramenů si s ohledem na synoptická evangelia zachovává svou platnost, nicméně u Tomášova evangelia a čtyř perikop papyru Egerton můžeme pravděpodobně počítat s tradicemi, které jsou na kanonických evangeliích nezávislé" (s. 380). Pojednání o jednotlivých kanonických evangeliích začíná nejstarším, totiž Markovým evangeliem (s. 393-460). Relativně velký prostor věnovaný tomuto evangeliu je podmíněn nejen jistým autorovým vlastním zájmem,[17] ale především tím, že se na něm jako na prvním „prototypu" literárního žánru evangelia[18] dají nejlépe popsat a pochopit charakteristické a konstitutivní prvky tohoto žánru sui generis. U tohoto evangelia autor také ve dvou exkurzech blíže objasňuje dva základní aspekty Ježíšova veřejného působení v jejich literárním zpracování v evangeliu, totiž zázraky (s. 414-425) a podobenství (s. 426-429). Zatímco autora evangelia podle Marka lze ještě považovat za „stoupence Pavlovy teologie" (s. 442), Matoušovo evangelium (s. 461-510) už vykazuje jasné známky konfrontace s pavlovským pojetím křesťanství.[19] Mezi novozákonními spisy patří k těm, které zvlášť kladou důraz na zásadní vztah kontinuity mezi křesťanstvím a židovstvím. Matouš „připomíná kontinuitu ježíšovské tradice a tradice židovské tím, jak vědomě s pomocí Tóry demonstruje, že v Ježíšově příchodu jsou naplněny jak požadavky Zákona, tak zaslíbení proroků" (s. 485). Proti tendenci jaksi automaticky spojovat Lukáše s Pavlem a podle toho jej také posuzovat hodnotí prof. Pokorný Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů (s. 510-567)[20] jako samostatný teologický počin jejich autora, který novým způsobem interpretoval Ježíšův příběh a jeho spásný význam pro helénistické adresáty. „Lukáš byl svébytným teologem, jehož duchovní výkon nemůžeme poměřovat mírou shody s Pavlovou teologií" (s. 559).[21]

Výrazně svébytnou skupinu v rámci Nového zákona představují janovské spisy, k nimž se řadí Janovo evangelium, tři Janovy listy a Zjevení Janovo. Jejich společným znakem, jak napovídá jejich souhrnné označení, je, že jejich autor je nějakým způsobem spojován s někým, kdo se jmenoval Jan. O těchto v kontextu Nového zákona relativně mladých spisech, které vznikly kolem roku 100 po Kr., se pojednává v sedmé kapitole (s. 568-651) ve dvou částech. V první (7.1) jsou společně rozebírány evangelium a listy, protože svým jazykovým a teologickým charakterem jsou si velmi blízké, ačkoli jsou žánrově odlišné. Ve druhé části (7.2) se zvlášť věnuje Zjevení Janovu, které „má v mnoha ohledech specifické postavení" (s. 568).[22] Za napsáním evangelia a listů stojí janovská škola, lokalizovaná do Efezu, která vykazuje několik styčných bodů s pavlovskou tradici, z nichž je možné usuzovat na jejich duchovní kontakt. „Nicméně janovské spisy představují v rámci novozákonního kánonu jedinou skupinu textů, která vznikla relativně nezávisle na Pavlovi" (s. 612). Zjevení Janovo jako jedinou novozákonní apokalypsu je možné adekvátně pochopit pouze na pozadí širšího fenoménu židovské apokalyptiky, které autor věnuje samostatný exkurz (s. 631-634). O Zjevení ve vztahu k Pavlovi říká, že „bylo Pavlovým myšlenkovým dědictvím ovlivněno, i když jeho pisatel vůči Pavlovi pociťoval nedůvěru" (s. 642).

Do předposlední, osmé kapitoly (s. 652-768) autor zařadil společně jedenáct ostatních novozákonních listů, a to jak deuteropavlovské, tedy ty, „které pocházejí od Pavlových žáků a explicitně se na apoštola odvolávají" (s. 652),[23] tak také zbývající tzv. katolické listy[24] a List Židům. Všechny tyto spisy vypovídají o „velkých dějinách působení apoštola Pavla" (s. 652), tedy o jeho nesporné autoritě ve druhé až třetí křesťanské generaci po jeho smrti. V této souvislosti je důležité pochopit problematiku (kanonické) pseudepigrafie v Novém zákoně, tedy uvádění jako autora v názvu spisu toho, kdo není jeho skutečným autorem. Prof. Pokorný v exkurzu o pseudepigrafii (s. 655-659) konstatuje, že „křesťané mohou problém pseudepigrafie, pokud jej nechtějí ignorovat, zvládnout pouze zásadní reflexí" (s. 659). Sám nabízí řešení aplikováním Pavlova učení o ospravedlnění hříšníka z Boží milosti na autory novozákonních pseudepigrafů (tamtéž). Deset z jedenácti pojednávaných listů navazuje na apoštola Pavla buď v užším, nebo širším smyslu. Pouze List Jakubův vykazuje rysy polemického vyrovnávání se s Pavlem. „Tím, jak autor listu Jakubova polemizuje s falešným paulinismem, dosvědčuje vliv Pavlovy teologie v rané církvi. Kvůli této polemice musí být i list Jakubův interpretován v souvislosti s Pavlovým vlivem" (s. 763).

Závěr s názvem „Společné rysy a rozdíly novozákonních spisů" (s. 769-783) představuje autorovo celkové shrnutí jeho názorů na celek Nového zákona, jak krystalizuje na základě jeho dílčích pojednání v předchozích částech monografie. Celek Nového zákona i jeho jednotlivé spisy vnímané ve své specifické rozdílnosti a ve svých specifických důrazech jsou tu uvedeny do zásadní spojitosti s osobou Ježíše Krista a jeho „absolutním významem pro lidskou naději" (s. 771), založeným v jeho vzkříšení Bohem jako eschatologické události, na pozadí těch teologických a historických aspektů a faktorů, které zásadním způsobem ovlivnily nejen vývoj a podobu raněkřesťanských církví, ale také další směřování křesťanství v dějinách.

Desátá kapitola obsahuje „chronologii novozákonní doby v širším rámci dějin" (s. 785-789) a „geografický přehled dějin raného křesťanství" (s. 790-791).

Závěrečná jedenáctá kapitola (s. 792-798) podává přehled základních edic biblických a jiných starověkých textů, příruček a biblických komentářových řad. Monografie je ještě doplněna nezbytným seznamem zkratek a třemi rejstříky: 1. spisů, 2. věcným a 3. hebrejských, řeckých a latinských pojmů.

Co se týče formální stránky, kniha je přehledná, jasně strukturovaná, čtenář se v ní neztrácí. „Intratextualita", časté odkazování na kapitoly, poznámky pod čarou apod. výrazným způsobem přispívá k lepší a lehčí orientaci v tak rozsáhlé monografii. Bohatá bibliografie u každého oddílu nevypovídá pouze o autorově znalosti a sečtělosti, ale také vážnému zájemci umožňuje orientaci v příslušné odborné, tematicky vymezené literatuře. Snad by bylo vhodné české vydání doplnit s ohledem na českého čtenáře větším množstvím té literatury, která je dostupná v češtině (nebo také ve slovenštině). Několik překlepů nebo jiných menších nedůsledností[25] s ohledem na rozsah monografie v žádném případě nesnižuje její hodnotu.

Čtenář nemusí souhlasit (a to i zásadně) s některými (nebo snad i mnohými) autorovými názory (to by snad ani nebylo profesně zdravé a normální) - to však není automaticky důvod k jejich kritice v recenzi, ale spíše k výměně názorů na úrovni odborně profesionální. Čtenář však v každém případě musí uznat, že prof. Pokorný „to má v hlavě srovnané", v případě Nového zákona skutečně eminentním způsobem. Velmi masivní práce primárně s vlastními novozákonními texty, o něž autor opírá své myšlenky a svou argumentaci, je také projevem vynikající zběhlosti v Písmu a zralosti v práci s ním.

To, co čtenář snad nejvíce ocení, je syntetický charakter knihy v tom smyslu, že podává ucelený obraz Nového zákona na způsob mozaiky, v němž každý kousek má své jasné místo a postavení v celku, a jako takový je skutečně projevem náhledu a nadhledu prof. Pokorného, za kterými jsou vidět desetiletí intenzivní práce s Novým zákonem na vysoké profesionální úrovni a téměř z každého aspektu. Jasné kontury obrazu a jeho částí také dokazují, že za sice relativně podrobnými, ale přece jen souhrnnými informacemi introdukčního charakteru stojí vynikající znalost dílčích literárních, historických a teologických problémů jak celku Nového zákona, tak také jeho jednotlivých spisů. Vystupuje tu před námi komplexní jednotný obraz Nového zákona a jeho historického a náboženského ukotvení.

Úvod do Nového zákona od P. Pokorného a U. Heckela si zcela jednoznačně zasluhuje označení „dobrá univerzitní učebnice" podle charakteristiky na s. 17: „Dobrá univerzitní učebnice by měla být vědeckým projektem interpretace dlouhodobých tendencí bádání v jejich celku - projektem přesahujícím rozměr jednotlivých monografií."

Bez nadsázky - opus magnum, velká syntéza.

 

Od téhož autora:

Bible
Kniha Zjevení
Zjevení Janovo
O marnotratném otci
Apoštol Pavel a Písmo
Bible a moderní kritika
Evangelium podle Jana 
Číst Bibli zase jako Bibli 
Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Evangelium podle Matouše 
K bohatým v Jakubovom liste 
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla  

 

Poznámky:


[1] Pokorný, P.: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1993, ISBN 80-7021-052-4.

[2] Tichý, L.: Úvod do Nového zákona, Trinitas, Svitavy 2003, 294 s., ISBN 80-86036-79-0. Jedná se o přepracované vydání Úvodu, který poprvé vyšel spíše jako skriptum v r. 1992: Tichý, L.: Úvod do Nového zákona, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992, 135 s.

[3] V r. 2003 ještě docenta.

[4] Který pořídili Pavel Moskala a Lucie Kopecká.

[5] Brown, R. E.: An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York 1997.

[6] Schnelle, U.: Einleitung in das Neue Testament, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2002 (4. vyd.).

[7] Broer, I.: Einleitung in das Neue Testament I./II., Echter, Würzburg 1998/2001.

[8] Stačí poukázat na atributy jeho prvního díla: „Literární a teologický úvod do Nového zákona".

[9] Ohledně podrobnějšího pojednání o hermeneutických otázkách nemůžeme v této souvislosti opominout rozsáhlý příspěvek P. Pokorného s názvem „Hermeneutika jako teorie porozumění" in Pokorný, P. a další: Hermeneutika jako teorie porozumění. Od základních otázek jazyka k výkladu bible, Vyšehrad, Praha 2005, ISBN 80-7021-779-0, s. 15-215.

[10] „Kanonicita je tedy dostačujícím důvodem zájmu, není však sama o sobě zdůvodněním významu novozákonních textů" (s. 769).

[11] Zde stačí poukázat na to, že všechny novozákonní spisy jsou podstatně svázané s vírou v Ježíše Krista, jsou svědectvím o něm. Nejsou to nějaké neutrální, ryze „popisné" spisy, ale spisy, které psali věřící autoři pro společenství věřících adresátů a o předmětu víry, nebo přesněji o osobě víry, Ježíši Kristu.

[12] Zde můžeme vidět také změnu oproti Úvodu z r. 1993, ve kterém prof. Pokorný nejdříve pojednával o evangeliích, Skutcích apoštolů, ale také o třech janovských listech. Podobně a zcela programově člení svůj Úvod prof. Tichý, který respektuje „tradičnější řazení novozákonních knih", jež „má také své opodstatnění" (Tichý, Úvod, s. 5).

[13] Jsou to: První list Tesalonickým, List Galatským, První a Druhý list Korintským, List Filipským, Filemonovi a Římanům.

[14] Zde je také rozdíl oproti vydání z r. 1993 - viz poznámka č. 12. Ohledně tradičnějšího řazení si opět dovolíme citovat prof. Tichého: „Zřejmě právem se dnes považuje za prakticky nesporné, že Janovy listy tvoří jednu skupinu s Janovým evangeliem, protože mají svůj původ ve stejném prostředí, v tzv. ‚janovské škole‘. Ale domnívám se, že snad ještě oprávněnější je ponechat Janovo evangelium pohromadě s předcházejícími třemi synoptickými evangelii kvůli nespornému významu společného literárního druhu. Asi ještě silnější pouto existuje mezi Lukášovým evangeliem a Skutky apoštolů, neboť se jedná o dvojdílo jednoho a téhož autora. Nicméně i zde se mi jevil důvod probrat všechna čtyři novozákonní evangelia v jednom sledu za sebou minimálně stejně závažný" (Tichý, Úvod, s. 5).

[15] „Schéma teorie dvou pramenů představuje bezesporu silné zjednodušení vztahů závislosti, které jsou ve skutečnosti podstatně komplexnější. Přesto je jeho základní struktura jako východisko pro další práci nepostradatelná. Teorie dvou pramenů se na základě své funkční věrohodnosti osvědčila" (s. 362).

[16] „Kritika tradice ve škole dějin formy" (s. 352-356), „Kritika redakce" (s. 365-367).

[17] Prof. Pokorný napsal samostatný komentář k Markovu evangeliu: Pokorný, P.: Výklad evangelia podle Marka, Praha 1981 (2. vyd.).

[18] „Musel to být právě autor Markova evangelia, kdo vytvořil literární žánr ‚evangelium‘" (s. 395).

[19] K tomu srov. především s. 491-495.

[20] Český čtenář má od autora k dispozici dílo k teologii těchto dvou spisů: Pokorný, P.: Vznešený Teofile. Teologie Lukášova Evangelia a Skutků apoštolských, Mlýn, Třebenice 1998. Jedná se o výtah z původního německého originálu Pokorný, P.: Theologie der lukanischen Schriften, Vandenhoeck Ruprecht, Göttingen 1998.

[21]Považovat jej za falešného interpreta Pavla je nepochopením a chybným metodickým krokem, neboť Lukáš je zde poměřován měřítkem, které si nestanovil" (s. 560).

[22] V Úvodu z r. 1993 prof. Pokorný Zjevení věnuje samostatnou kapitolu na závěr speciálního úvodu do jednotlivých novozákonních knih. Podobně také Tichý, Úvod, cit. d.

[23] Koloským, Efezským, Druhý list Thesalonickým a pastorální listy (První a Druhý list Timoteovi a List Titovi).

[24] Tři listy Janovy byly uvedeny už u Janova evangelia; ostatní jsou: List Jakubův, První a Druhý list Petrův a List Judův. Na tomto místě si recenzent dovolí položit několik otázek: Proč List Jakubův je v názvu osmé kapitoly uveden v závorce? Proč je pojednán na úplném konci Úvodu jako poslední z novozákonních spisů, když pro to není důvod ani historický, resp. chronologický, ani „tradiční" (ve smyslu použitém v poznámce č. 12)? Je to skutečně velmi neobvyklé a vyvolává to dojem jistého ([ne]chtěného?) despektu vůči tomuto spisu.

[25] Např.: s. 57, odst. 2: „§ 1.5.2" neexistuje; s. 88, odst. 4: „za druhé"; s. 96, odst. 4: „ve které?"; s. 118, odst. 3: má být „P52"; s. 168, pozn. 114: „epi" přehodit s „eis", epi totiž znamená „na", eis „v"; s. 194, pozn. 190: název monografie je uveden dvakrát; s. 202, odst. 3: „27. aklamace"; s. 245, pozn. 346: „viz pozn. 331); s. 246, odst. 2: má být „proeuéngelisato"; s. 267, odst. 5: „(viz pozn. 385)"; s. 323, druhý. ř. zespodu: „přestoupili"; s. 336, odst. 4: „(genitiv podmětu)"; s. 395, odst. 2: „kdo vytvořil"; s. 396, pozn. 120: Ricoeurovo dílo u lit. § 6.2.5 nenajdeme; s. 406, odst. 2: není jasná spojitost M. Hengela s pozn. 136 (tam je uveden K. Th. Heckel); s. 465, pozn. 382: má být zřejmě uvedeno „E. Schweizer, NTD"; s. 468, odst. 3: „rovněž o nové, třech židovských ctnostech"(?); s. 506, pozn. 542: „Srv. pozn. 542"(?); s. 512, třetí ř. zespodu: „Tübingen 20.."(?); s. 519, odst. 2: „následující po L 9,17"; s. 545, odst. 3: „pro teologic utváření"; s. 575, odst. 1: „hledání Řeků"; s. 615, odst. 1: „ce místní křesťanské obce"; s. 625, odst. 4: „dosud pod vlivem"; s. 630, pozn. 223: „v pečlivém"; s. 672, pozn. 49: Jungbauerovo dílo je uvedeno dvakrát; s. 698, odst. 4: má být zřejmě „3,12-15 Závěr listu" (viz přehled na předchozí straně) + o napomínání Titovi se mluví v předchozích verších, zde je nepodložená duplikace; s. 718, pozn. 194 a 224: „Weiß"; s. 733, pozn. 247: „Prima Petri"; s. 756-757: dvakrát v jednom odstavci je uvedeno číslo poznámky „333".

 

[RSS]

Přečteno 267x

další články