Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Číst Bibli zase jako Bibli

Číst Bibli zase jako Bibli

Július Pavelčík, 5.6. 2012

KNIHA - Jaroslav Vokoun: Číst Bibli zase jako Bibli. Úvod do teologické interpretace Písma, Česká biblická společnost, Praha 2011, 238 s., ISBN 978-80-87287-37-8.

 

Otázka interpretace Písma je pro věřícího křesťana zásadní a formuje, resp. měla by formovat nejen jeho přístup k Bibli, nýbrž celou jeho křesťanskou existenci. Ta zcela zásadním způsobem stojí na osobě Ježíše Krista, který je z křesťanského hlediska ústřední postavou celého Písma svatého.

jaroslav-vokoun-upr.jpgV době, kdy snad cítíme jistou „hypertrofii" různých hermeneutických přístupů a exegetických metod, se českému čtenáři dostává do rukou kniha Jaroslava Vokouna, která mu podle názvu představuje teologickou interpretaci Písma (TIS). Jaroslav Vokoun se dlouhodobě zabývá současnou angloamerickou teologií[1], která je významným zdrojem teologického myšlení, z něhož TIS vychází.

Monografie je rozdělena do dvou základních částí.

První oddíl první části čtenáře provede různými možnostmi četby a interpretace Písma v souvislosti s články víry, v kontextu církevního společenství, ale také s ohledem na narativní charakter Bible. Dále se zde seznámíme se značným množstvím metafor četby Písma, které mohou být pro mnohé velmi inspirativní. Není opomenut ani vztah Bible k světu, kanonická autorita Písma, spojení Bible a teologie a také upozornění na meze výkladu. Druhý oddíl představuje různé skupiny nebo autory, kteří formulovali teologické principy pro četbu a výklad Písma. Třetí oddíl obsahuje ve zkratce několik hermeneutik (např. misijní, existencialistickou atd.). Ve čtvrtém oddíle autor podává základní charakteristiky přístupů k Písmu různých křesťanských denominací a také postkritické židovské hermeneutiky. Pátý oddíl nám přibližuje některé důležité momenty, resp. přístupy související s teologickou interpretací v době přechodu od moderny k postmoderně. V posledním, šestém oddílu autor ukazuje, jak může náš přístup k Bibli obohatit obecná hermeneutika, která se zabývá obecnými zásadami výkladu kteréhokoli textu.

Ve druhé části monografie už jednotlivé oddíly nejsou číslovány. V prvním oddílu s názvem „Bible v dějinách svého působení" autor nejdříve na příkladu Mt 16,11‑23; 25,31‑46 a 22,1‑14 ukazuje proměny výkladu textu v dějinách a pak na příkladech americké zkušenosti exodu a mnišského hnutí dokládá, jak Bible nebo spíše její jisté pochopení ovlivňovalo chod dějin. Na příkladu recepce Písně písní pak autor demonstruje[2], jak bylo možné různým způsobem aplikovat figurativní četbu Bible v dějinách. Autorova kázání na Skutky apoštolů jsou příkladem tématu oddílu s názvem „Zvěstování - cíl teologické interpretace Písma". V následujícím oddílu („Profily") autor předkládá charakteristiku čtyř autorů: exegetický utrakvizmus D.M. Williamse, který zastává kompatibilitu historické a teologické exegeze; inkarnační hermeneutiku J. Zimmermanna;[3] literární interpretaci Písma „po Bachtinovi" především v podání W.L. Reeda a vizuální exegezi M. O'Kana. V krátkém oddílu „Teologická interpretace Písma - osobnosti, platformy, projekty" nás autor odkazuje na publikace vhodné k dalšímu studiu TIS. V „Čítance k teologické interpretaci Písma" nacházíme úryvky různých křesťanských autorů od starověku až po moderní dobu jako příklady různých přístupů k biblickému textu. Závěrečný oddíl obsahuje „Tři pohledy na vztah teologie a filologie" od Jany Nechutové, Petra Pokorného a Petra Piťhy.

Už prostý přehled obsahu knihy ukazuje na jistou polytematičnost, až snad nesourodost představovaného materiálu. Autor prochází množství oblastí, sub-témat, které patří k TIS. Kniha poskytuje množství skutečně zajímavých a podnětných myšlenek jak pro laického čtenáře, tak také pro teologa. V mnoha ohledech nabízí možnost k zamyšlení se nad některými zásadními otázkami souvisejícími s Biblí, její četbou a výkladem. V českém prostředí nemáme nic srovnatelného a přinejmenším z tohoto důvodu je třeba jednoznačně vysoce ocenit a přivítat vydání této monografie.

Dovolíme si však poukázat na některé aspekty publikace také „z druhé strany".

Je zcela pochopitelné, že v rámci tak širokého a reprezentativního záběru, jaký v knize nacházíme, se autor nutně musí uchylovat k jisté schematizaci a k zjednodušení. Některá taková zjednodušení ale mohou být pochopena docela jinak, než by si snad autor přál. Tak např. na s. 18 nacházíme ve druhém odstavci úvahu o tom, že Písma bychom měli vykládat způsobem apoštolským.[4] Ne tak docela, protože pro křesťany už i novozákonní (= apoštolské) knihy, vokoun-cist-bibli-zase-jako-bibli-men.jpgkteré vydávají různá svědectví o definitivním Božím zjevení v Ježíši Kristu, představují kromě jiného a v této souvislosti apoštolský výklad Starého zákona. Nelze však automaticky aplikovat způsob (Ježíšovy[5] a) apoštolské aplikace na dnešek, protože tato apoštolská interpretace, tedy aktualizace Starého zákona v souvislosti s osobou Ježíše Krista, se sama stala pro křesťany normativní, kanonickou. To znamená, že způsob aktualizace apoštolské aktualizace [sic!] by měl být (nutně) jiný než sama apoštolská aktualizace.

Jedna z otázek, kterou si čtenář spontánně klade, je: O jaký žánr se vlastně jedná? Pokud je to odborná monografie,[6] tak trpí jistými „profesionálními" nedostatky, především odkazovými náležitostmi; bylo by např. vhodné u přímých citací uvádět (na mnoha místech) konkrétnější odkazy, ne pouze jména (tak je to legitimní v populární nebo popularizační literatuře).[7] Např. v části o metaforách čtení se často uvádí jméno autora, ale není uvedeno, kde konkrétně to autor vyslovil, resp. napsal. Také zde dost výrazně chybí jakýkoli pokus o systematizaci, konzistenci, koherenci a výraznější propojení jednotlivých částí. Pokud by se jednalo o typ popularizační literatury, tak čtenář by jistě uvítal např. alespoň stručnou prezentaci alespoň některých autorů v knize častěji citovaných. Autor publikace je určitě zná, ale „běžný" čtenář ne, resp. nemusí. Otázkou také může být, proč autor v některých případech neodkazuje českého čtenáře rovněž na literaturu dostupnou v češtině.[8]

Některé výroky mohou být bez dalšího dovysvětlení (mimořádně) zavádějící: „Nečteme Písma jako knihu o minulosti" (s. 19). „Intenci autora, vtělené do textu, může porozumět pouze ten, komu byl text určen (předpokládaný, ‚ideální‘, ‚implicitní‘ čtenář)" (s. 19).[9] „Číst Bibli ve vztahu k dnešnímu světu a životu - Bůh nás nechtěl informovat o tom, co řekl dávno té či oné biblické postavě, chce nás oslovit dnes" (s. 21). „Dnešní čtenář nepotřebuje znát ani tak původní smysl textu, jako to, jaký význam má dnes text pro něj" (s. 103). „Historicko-kritické přístupy často naopak omezují možnosti textu" (s. 113).[10] Uvedené výroky (naskládané takto vedle sebe) bez širšího a zároveň hlubšího objasnění ukazují na potlačování toho „historického". To by si ale zřejmě nepřál ani autor sám.[11]

Sebepochopení jednotlivých křesťanských konfesí se kromě jiného projevuje v jejich odlišném přístupu k Písmu, v jejich hermeneutice. Čtenář se v této souvislosti nedozví, který konfesijní přístup autor upřednostňuje, ke které denominaci se autor řadí z tohoto (hermeneutického) hlediska. Nemůžeme se tak zbavit dojmu, že je nám tu prezentována jistá forma „konfesně-biblického" (křesťanského) synkretizmu nebo eklekticizmu, který by se vydával za přístup ekumenický.[12] Autor přístupy různých církví prezentuje, ale nehodnotí, explicitně nesrovnává, jako kdyby chtěl z každé něco vybrat tak, aby tu druhou nebo ty ostatní neurazil. Naopak se tomu v plné míře brání a nechce to udělat. Snad aby jako primárně ekumenický teolog „neurazil"?[13] Synkretizmus nebo eklekticizmus i v té nejmenší podobě ale není a ani nemůže být ekumenický (resp. naopak), neboť stírá hranice a nedá se s ním vést smysluplný dialog.

Autor ve své monografii představuje různé teologické interpretace, různé autory, jejich principy apod. Nebylo by proto správnější používat častěji plurál „teologické interpretace",[14] a ne singulár „teologická interpretace"? Také by bylo vhodné jejich metodologie konkrétně demonstrovat na nějakém příkladu, aby se ukázaly rozdíly mezi nimi.

Dále si můžeme klást otázku, co se vlastně myslí „teologickou" interpretací? Definice na s. 58 je značně vágní,[15] což potvrzuje také např. charakteristika na s. 109, kde je TIS představena jako jakási „chytrá horákyně".[16]

Čtenáře také trochu mrzí, že nikde v knize nenajde autorovo vlastní pojetí TIS, všechny definice a charakteristiky jsou „podle někoho". Autorovým příkladem teologické interpretace jsou jeho kázání nad Skutky apoštolů (s. 143-164),[17] tady však není uveden přístup, metodologie (TIS),[18] s níž by byla tato kázaní kompatibilní, takže se vnucuje otázka, nakolik jsou autorovou (v nejlepším smyslu) „přirozenou" reflexí (v rámci přípravy na kázaní), resp. nakolik odpovídají nějakému modelu TIS. Autorova kázaní jsou spíš aktualizací než výkladem textu. Zde se pak vnucuje otázka všeobecnějšího charakteru: je nějaký zásadní rozdíl mezi teologickou interpretací a aktualizací či aplikací biblického textu, která vychází ze smyslu získaného historicko-kritickou exegezí?[19]

Biblický text sám „klade" významná omezení výkladu, a to i teologickému. Uvažujme o jeho dvou základních charakteristikách. 1. Biblický text je „jiný",[20] v mnoha ohledech patří do jiného světa, než je ten náš současný: jeho jazyk, doba a kultura, ve které byl napsán, svět představ v něm přítomný atd. V těchto aspektech je zásadně přítomný podstatný lidský aspekt textu Písma.[21] 2. Biblický text je kanonický,[22] což mimo jiné znamená, že na základě svého božského původu (podstatný božský aspekt) byl a je v křesťanské církvi uznán za autoritu, která má normativní charakter pro víru a život společenství věřících. K autoritě se obecně přistupuje jinak, než k tomu, kdo/co autoritou není. V přístupu k Písmu je proto potřebný i jakýsi faktor respektu, který v jistém smyslu souvisí také s respektováním jeho jinakosti a zároveň poukazuje na jistý rozdíl vzhledem k prosté aplikaci obecné hermeneutiky. Biblický text sám jako autorita v konečné instanci nepřipouští soukromý výklad (srov. 2Pt 1,19-21).[23]

Oba aspekty jsou v případě Písma svatého zásadně a organicky propojené. Tyto skutečnosti ne nevýznamným způsobem korigují čtenářovo předporozumění, resp. jeho jistou možnou libovůli nebo subjektivní vnímaní biblického textu. Teologická interpretace tak nemá příliš velký manévrovací prostor, pokud důsledně rozlišujeme výklad textu a jeho aktualizaci, resp. aplikaci, a to i teologickou. Boží jednání s lidmi a Boží komunikace s nimi není vystavena ryze individuálnímu výkladu; aspekt společenství je nesporně správný, ale důležitý je taktéž aspekt autority jako toho, kdo v rámci uchování identity společenství, jehož existence je založena na jistém konkrétním Božím jednání,[24] rozhoduje o tom, co k této identitě ještě patří, co ji vytváří, a co již ne.[25] „Běžný" nebo „laický" čtenář samozřejmě může Písmo číst a nějak ho chápat a také vztahovat na sebe, ale položme si otázku: Kdo určuje nebo může/má určovat hranice adekvátního, přijatelného chápání posvátného textu Písma? To je totiž v náboženském kontextu, kde se vždy počítá s nějakou, přinejmenším duchovní autoritou, žádoucí. Tento „objektivní" moment ve výkladu se zdá být v knize výrazně potlačený.

Z hlediska stylistického si dovolíme tvrdit, že především pro první část charakteristický bonmotový, sentencovitý, vypointovaný styl jako takový v sobě skrývá nebezpečí jistého zjednodušení a zkreslení toho, co snad autor chtěl původně říct. Také výroky různých autorů, původně formulované nebo vyslovené v nějakém kontextu, v souvislosti s nějakou širší argumentací, ale zde prezentované bez onoho původního pozadí a vytrženy ze souvislostí, mohou představovat jistý problém pro čtenáře, autorem určitě nechtěný.

Monografie J. Vokouna na čtenáře působí jako koláž, „slepenec",[26] v němž se jen obtížně hledá jednotící prvek. Práce budí dojem autorových výpisků z četby, kdy se omezuje na prezentaci různých názorů a autorů. Nenacházíme zde kritické vyrovnání se s názory uváděných autorů či alespoň částečnou odbornou polemiku.[27] Jaký je nakonec - vedle všech těch různých autorů, přístupů, citátů atd. - autorův vlastní názor, jeho vlastní pozice v kontextu TIS? To se nedozvíme. Souvisí to snad také s tím, že tam nenacházíme nějakou jednotící linii?

Pro některého čtenáře tak výsledný dojem z publikace může být vyjádřen slovem „rozpačitost". Na jedné straně se autor věnuje tématu, ke kterému v české prostředí neexistuje žádný diskurs. Projevuje skutečně obdivuhodnou znalost množství autorů, literatury a také dílčích problémů, souvisejících s TIS. Na druhé straně práce postrádá jisté formální náležitosti a snahu o systematizaci dané problematiky, která by čtenáře dovedla k jasnější, ucelenější a konzistentnější představě o tom, co TIS je. Multa, sed non multum.

V každém případě monografie Jaroslava Vokouna stojí za to, aby si ji přečetl každý, kdo má vážný zájem o čtení a chápaní Bible.[28]

 

Od téhož autora:

Bible
Kniha Zjevení
Zjevení Janovo
O marnotratném otci
Apoštol Pavel a Písmo
Bible a moderní kritika
Evangelium podle Jana 
Číst Bibli zase jako Bibli 
Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Evangelium podle Matouše 
K bohatým v Jakubovom liste 
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla  

 

Poznámky:


[1] Srov. např. Vokoun, J., Postkritický proud v současné angloamerické teologii, Vyšehrad, Praha 2009; Týž, K rekonstrukci teologie po konci novověku: postkritický přístup, Jihočeská univerzita,České Budějovice 2008.

[2] Oddíl „Figurativní četba Písma svatého - kdysi a dnes".

[3]Bůh se nám dává poznat v dějinách, a každá teologická hermeneutika musí začít zde... Bůh nikdy neodhaluje sám sebe ‚čistě‘, ale vždy inkarnačně, takže Písmo se řídí skutečnými principy inkarnace v jejich lidských i božských prvcích. Text je jak lidský, tak božský (Jens Zimmermann)" (s. 37).

[4] „Vzorem zvěstování a vzorem výkladu Písma nám musí být apoštolové" (s. 18).

[5] Autor na s. 16-17 uvádí v této souvislosti příklad emauzských učedníků z Lk 24.

[6] Kromě jiného je recenzovaná třemi recenzenty.

[7] Srov. např. s. 19 et passim.

[8] Např. na s. 97 by bylo vhodné ohledně podrobnějšího seznámení se se židovskou hermeneutikou odkázat např. na Stemberger, G., Talmud a midraš. Úvod do rabínské literatury, Vyšehrad, Praha 1999; Dohmen, Ch. - Stemberger, G., Hermeneutika židovské Bible a Starého zákona, Vyšehrad, Praha 2007.

[9] Zde zřejmě došlo k jistému terminologickému nedorozumění, protože „ideální/implicitní" čtenář není ten, kterému byl text určen. Ten se totiž v narativní kritice označuje jako „skutečný" nebo „zamýšlený skutečný". K představení narativní kritiky a její terminologie srov. úvod v Moloney, F.J., Evangelium podle Jana, Sacra Pagina, sv. 4, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008.

[10] Spíše je tomu opačně. Text sám totiž ve své omezenosti (např. omezená slovní zásoba a použitá gramatika atd.) omezuje možnosti výkladu.

[11] Srov. s. 102-103.

[12] „Jak je patrné i z této knihy, dnešní pokusy o obnovu teologické interpretace Písma spojují také teology napříč konfesemi, od římských katolíků přes pravoslavné až po baptisty a metodisty. Protože jde o četbu ve víře a v tradici obecné církve, je naděje, že by toto úsilí mohlo mít i ekumenický přínos" (s. 104-105).

[13] V této souvislosti si dovolíme uvést jako příklad metaforu četby Písma „vykládat Bibli jako ústavu" (s. 24-25). „Když Nejvyšší soud vykládá ústavu, musí ji vykládat závazně (...). I Bibli je třeba vykládat závazně, normativně a neskončit u nezávazných diskusí a mnohoznačných závěrů (...). (...) Společným problémem je autorita deuterokanonických spisů (ústavních dodatků). V obou případech je zde magisterium řádné a mimořádné (ústavní soud). Ani v jednom z případů toto magisterium nemůže rozhodovat svévolně, ale je vázáno textem, který vykládá" (s. 25). Atd. Použitá terminologie jasně ukazuje, že takovýto model četby je aplikovatelný pouze v katolické církvi. To však autor explicitně neuvede.

[14] Jako je tomu např. v podnadpisu na s. 58.

[15]Teologické interpretace Písma jsou taková čtení Písma, která vědomě usilují o to, učinit zadost vnímané teologické povaze textu a zahrnout teologické vlivy (společenské i personální; minulé i současné) do vykladačova zkoumání, kontextu i metody (Christopher Spinks)" (s. 58).

[16] „Teologická interpretace je dialogická, je konverzací - není ani jen akademická nebo ani jen církevní, není ani jen historií, ani jen teologií, není ani jen věcí rozumu, nebo jen věcí víry. Teologická interpretace se musí snažit zahrnout oba členy zmíněných dvojic, zůstat v rozhovoru s protichůdnými perspektivami a překročit obojí pozice. / Teologická interpretace nepatří ani k modernismu, ani k postmodernismu, snaží se zužitkovat zdroje nabízené těmi i oněmi a transcendovat jemnůstky sporů mezi nimi. Teologická interpretace má podstatně dialogickou povahu, otevřenou konverzaci."

[17] Proč má potřebu název doplňovat Skutky apoštolů Petra a Pavla? Také je pravda, že tato kázání předpokládají exegezi a teologickou interpretaci („exegetický utrakvizmus") - ale pak to už tedy není příklad samotné teologické interpretace.

[18] Pokud se pohybujeme na rovině odborné, tak je žádoucí ji nějakým způsobem formulovat a demonstrovat.

[19] Nebo z druhé strany, jaký je zásadní rozdíl mezi teologickou interpretací Písma a kanonickým přístupem k Písmu?

[20] K hermeneutickému respektování „jinakosti", resp. autonomie objektu srov. vynikající knihu: Sousedík, S., Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky, Triton, Praha 2008.

[21] Tomu se především věnuje historicko-kritická exegeze.

[22] Toto je jedno z autorových východisek. K problémům (ale samozřejmě i k pozitivům) spojeným s kanonickým přístupem srov. Čapek, F., Hebrejská Bible, její kánon a možnosti výkladu: kánon jako interpretační možnost rozvedená na pozadí díla B.S. Childse a J.A. Sanderse, Mlýn, Jihlava 2005.

[23] Mimochodem, toto teologicky závažné novozákonní místo v monografii o teologické interpretaci Písma nenacházíme ani jednou.

[24] Ve Starém zákoně je to např. zásadní událost exodu; eminentním způsobem v Novém zákoně pak Boží jednání v osobě Ježíše Krista.

[25] V listech apoštola Pavla vidíme, jakým způsobem autorita apoštola rozhoduje (s příslušnou argumentací) o problémech, o sporných věcech, o správném, tj. víře odpovídajícím konání atd.

[26] Můžeme v této souvislosti jako příklad uvést vedle sebe stojící (a vzájemně neslučitelné) protikladné metafory četby na s. 26; čtení jako ústava a jako pochopení vtipu. Mimochodem je také dobré si uvědomit, že každá z uvedených metafor na s. 22-33 „kulhá" při aplikaci na Písmo.

[27] Je možné, že to souvisí také s tím, že autor se vyrovnává se svou protestantskou zkušeností, která v její liberální podobě už pro něho není přijatelná. Autor tak představuje především svoje hledání, svůj existenciální vztah k Bibli.

[28] V souvislosti s tématem recenzované knihy doporučujeme čtenáři dokument ze strany katolické církve Benedikt XVI., Verbum Domini: posynodní apoštolská exhortace o Božím slově v životě a poslání církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011.

 

[RSS]

Přečteno 295x

další články