Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem

Chce-li tedy někdo vidět Boha, který je z přirozenosti neviditelný a jehož nelze vůbec spatřit, dochází k jeho chápání a poznání na základě jeho děl. A stejně tak pro nemožnost spatřit Krista svou myslí nechť jej spatří díky jeho tělesným skutkům a sezná, zda jsou lidské, nebo božské. Pokud by byly pouze lidskými, pak nechť se jim vysmívá, jestliže však sezná, že nejsou lidskými, ale že jsou Božími, nechť se již nevysmívá tomu, co přesahuje posměch, ale spíše nechť žasne nad tím, že skrze tak prosté skutky nám byly zjeveny božské skutečnosti, že skrze smrt k nám všem dospěla nesmrtelnost, že díky vtělení Slova se došlo poznání všeobecné prozřetelnosti, jejímž zakladatelem a tvůrcem je samo Boží Slovo. Neboť právě proto se stalo člověkem, abychom se my stali Bohem[1], a proto se zjevilo skrze tělo, abychom došli poznání neviditelného Otce; a právě ono snášelo pohanu od lidí, abychom obdrželi za dědictví nesmrtelnost. V ničem nedošlo újmy, neboť je samotným Slovem a netrpitelným a nezničitelným Bohem. Avšak trpitelné lidi, pro něž to vše snášelo, svou vlastní netrpitelností zachovalo a zachránilo. Zcela velkolepé skutky Spasitelovy, uskutečněné skrze jeho vtělení, jsou takového druhu a tak veliké, že kdyby je někdo chtěl vylíčit, byl by jako člověk, který pohlíží na rozlehlost moře ve snaze spočítat jeho vlny. Neboť jako je nemožným obsáhnout pohledem všechny vlny, poněvadž jak přicházejí, přesahují schopnost vnímání toho, kdo se o to pokouší, tak i ten, kdo usiluje pojmout všechny velkolepé skutky Krista učiněné v jeho těle, zjišťuje neschopnost tohoto ve své mysli, protože ty přesahují možnosti jeho myšlení a jsou početnější, než se domnívá, pokouší-li se je pojmout. Proto je lepší nehovořit o nahlíženém celku, z něhož nelze vyjádřit ani část, ale zmínit jediné a ponechat ti údiv z celku. Vše je totiž podobně podivuhodné, a kamkoli se pohlédne, tam božství Slova přivádí nazírajícího k nesmírnému úžasu.

[Atanáš Alexandrijský: O vtělení Slova, 54, 1-5. Na základě polského překladu (Atanazy z Aleksandrii: O wcieleniu Słowa, Warszawa 1998), s ohledem na řecký text (J.-P. Migne: Patrologia graeca, Paris 1857, sl. 192-193) přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Chvála postu  
 Obnov naše dny jako na počátku
List o usneseních Nicejského koncilu  
 Trojice je svatá a dokonalá   
O vtělení Slova 

Související články:

Proč se Bůh vtělil 
 CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení  
Atanáš Alexandrijský O vtělení Slova 
Řehoř Veliký: Ten, který je věčný, se ukázal v čase  
Maxim Vyznavač: Bůh na sebe vzal naši přirozenost  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Hippolyt Římský: Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě  
Aelred z Rievaulx: Narodil se tělesně, abychom se my narodili duchovně  
Hilarius z Poitiers: Ten, který drží celý svět, se dává zaslechnout v pláči dítěte 
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem  
Lev Veliký: Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus   
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou 
Hilarius z Poitiers: Vtělení Boha Slova je zárukou naší nesmrtelnosti  
Origenes: Jak je možné poznat Boha a obdržet od něho spásu?  
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka  
 Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Irenej z Lyonu: Zjevení Syna se rovná poznání Otce  
Řehoř Naziánský: O podivuhodné výměně   
Lev Veliký: Řeč na Narození Páně  

[1] Tento slavný výrok lze přeložit i jako: „Neboť právě proto se vtělilo, abychom my byli zbožštěni", nebo doslova: „Neboť ono se včlověčilo, abychom my byli učiněni božskými." Zdánlivě provokativní, až snad zdánlivě rouhavý výrok, tak často v různých variacích uváděný v dílech církevních otců, však neznamená nic jiného, než že Bůh vzal vtělením účast na naší, lidské přirozenosti, čímž člověku udělil dar účasti na božské přirozenosti, jak píše i apoštol Petr: „Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha" (2Pt 1,4), nebo jak předestírá apoštol Jan, teolog vtělení: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha" (J 1,12-13). Koneckonců sám Ježíš v citaci starozákonního žalmu (Ž 82,6) nazval vyvolené bohy: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové‘. ...  Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy - a Písmo musí platit ..." (J 10,34-35; srov. k tomu např. výklad sv. Augustina k Janovu evangeliu, 48, 9; nebo podobně u Cyrila Alexandrijského, II, 9, a dalších). Člověk tak tím, že Bůh vtělením přijal „lidskou kvalitu", aniž by přestal být Bohem, získává jako Boží dar možnost přijmout „Boží kvalitu", aniž by přestal být člověkem; v této účasti na Boží přirozenosti se člověk stává nesmrtelným, neporušitelným, nezničitelným, jak se to stalo i vzkříšenému tělu Krista, v němž lidská přirozenost, a tedy člověk jako takový, dosáhla svého cíle a naplnění. Pozn. překl.