Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty

Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty

Lukáš Drexler, 25.6. 2019

Úcta k Srdci Ježíšovu není nějakou dobovou a přežitou sentimentální zbožností z doby ač nedávné, přesto minulé, ale je naší odpovědí na Boží pozvání vstoupit skrze otevřenou ránu v probodeném Srdci vtěleného Boha do jeho i našeho Ráje. K přehledu, kudy a jak se ubíraly formy této privilegované úcty, může napomoci následující stručný dějinný nástin.

 

Počátek úcty a období patristiky

Úcta k Božskému Srdci Páně má svůj počátek a základ ve vtělení druhé Božské Osoby Trojice - Syna[1], v jeho hypostatické jednotě s v čase přijatou lidskou přirozeností.[2] Božská Osoba v určitý okamžik, „když se naplnil stanovený čas"[3], a pro celou věčnost na sebe bere lidství v jeho celosti a tak v „Božím těle" již navždy tepe lidské srdce, o kterém již Starý zákon vypovídá coby oukrizovani-3-upr-men.jpg středu člověka a zdroji života[4] a veškerého lidského jednání. Srdcem se má milovat moudrost, bližní, ale především Bůh.[5] To vše naplňuje ve svém Boholidství Osoba Syna.

K zjevení tajemství Synova boholidského Srdce, hlubiny tohoto navždy otevřeného Srdce[6], dochází v Ježíšově „Hodině", tj. v „Hodině Kříže", kdy setník umučenému Bohočlověku probodává bok, aby se přesvědčil o Ježíšově skonání. Tímto aktem dochází k naplnění starozákonních proroctví o Mesiáši a o příchodu Mesiášova kralování.[7] Apoštol Jan právě na základě těchto starozákonních proroctví chápe tuto událost probodení Kristova boku jako vrcholný projev theofanie[8], jak to později rozvíjí i církevní otcové a starokřesťanští autoři. Ti ji spojují s událostí „prvního stvoření" člověka, tj. prvního páru - Adama a Evy, a v souladu s apoštolskou tradicí vnímají Krista jako „druhého Adama"[9] a církev, která povstává z Kristova probodeného boku, jako „novou Evu"[10] a celou tuto událost tudíž jako „nové stvoření" člověka. V tomto kontextu můžeme zmínit patristické autory jako Tertulliana[11] († cca 220), Pseudo‑Cypriána[12], sv. Jana Zlatoústého[13] (†407), sv. Atanáše Alexandrijského[14] (†373), sv. Ambrože[15] (†397), sv. Augustina[16] (†430), sv. Lva Velikého (†461) a další. Až na výjimky[17] všichni tito autoři vnímají událost Kristova probodeného boku zejména ve vztahu k církvi, eklesiologicky, resp. sakramentologicky[18] (což jsou dva neoddělitelné aspekty, neboť skrze svátosti „vody a krve" se rodí církev, „nová Eva"[19]).[20] Až později dochází k postupné „interiorizaci" vnímání probodeného boku Ježíše, a to oběma směry: akcent je kladen jak na jednotlivou zbožnou duši namísto církve jako doposud, tak na „niternost boku" Kristova coby zřídla lásky či „bezpečného útočiště", a to obzvláště ve spojitosti s biblickou Písní písní,[21] konkrétně s veršem 2,14[22], kdy „rozsedliny skály" jsou ztotožňovány s ránou v boku Krista, který je sám skálou,[23] jak to dosvědčuje např. sv. Řehoř Veliký[24] (†604). Jako svědka sloučení obojího, tedy jak eklesiologického přístupu, tak oné „interiorizace", lze uvést sv. Bedu Ctihodného[25] (†735).

 

Středověk

Toto „interiorizované" chápání Kristovy rány v boku a jeho lásky k nám, lidem, postupně převládne a vede k dalšímu, hlubšímu pochopení i formám osobní zbožnosti, jak dosvědčují zvučná jména dějin úcty k Božskému Srdci z období středověku napříč mnoha spiritualitami (benediktini[26], cisterciáci, kartuziáni, františkáni, dominikáni), z nichž uveďme zejména sv. Anselma z Canterbury[27] (†1109), sv. Bernarda z Clairvaux[28] (†1153), sv. Luitgardu (†1246), sv. Mechtildu z Hackebornu[29] (†1298), sv. Gertrudu z Hackebornu (†1292), sv. Gertrudu Velikou[30] († cca 1302), Mechtildu Magdeburskou[31] († mezi 1284-1294), katerina-sienska-pijici-z-kristova-boku-vyr.jpgsv. Antonína Paduánského[32] (†1231), sv. Bonaventuru[33] (†1274), bl. Jindřicha Susa[34] (†1365), sv. Kateřinu Sienskou[35] (†1380), Ludolfa Kartuziána (†1378), Lanspergia (†1539) a další. Jedná se o plod středověkého rozjímání Kristova lidství a zejména jeho utrpení a ran[36]: „Ctitelé Srdce čtou v raněném Srdci o krvavé Golgotě, o bolestném utrpení Vykupitele trním korunovaného a třemi hřeby hanebně připevněného ke Kříži, ale také o jeho vítězství nad peklem a hříchem, o jeho dobrotě a neskonalé lásce: On je odpočinkem duším, silou jejich slabosti, jejich spolehlivým, vždy se nabízejícím útočištěm."[37]

Úcta rány v boku a Kristova probodeného Srdce je však v rozmezí 12.-16. stol. stále záležitostí individuální, tzn. záležitostí na sobě nezávislých jedinců.[38] Dosud nedošlo k rozvinutí nějakého vnějšího kultu, nějaké formy, způsobu modliteb ap. - jedná se o individuální, soukromou zbožnost, o intimní přátelství s Kristem, který se odhaluje vyvoleným duším a zjevuje jim to nejintimnější: „nitro Srdce".[39] Existují ale modlitby osobního či lokálního rázu. V této době rovněž není doložena existence vyobrazení samostatného lidského srdce Ježíše Krista a tím pádem ani jeho užívání v rámci kultu Nejsvětějšího Srdce, ale pouze výjevy Kristova ukřižování s důrazem na jejich realističnost. Dochází však k významnému rozšíření úcty ke Kristovu probodenému boku, resp. k probodenému Srdci, a tak může být řečeno, že „většina světců 15. století by mohla být nazývána ‚světci Nejsvětějšího Srdce‘."[40]

 

Novověk

Dílo Ludolfa Kartuziána se zasloužilo o rozšíření úcty k Srdci Ježíšovu mezi kartuziánskými kláštery. Na těchto základech pak stavěl Lanspergius neboli Jan Spravedlivý (†1539) se svým dílem Pharetra divini amoris („Šípy božské lásky"). Tento autor je význačný tím, že se modlí přímo k Ježíšovu probodenému Srdci a že k prohloubení této pobožnosti propaguje vyobrazení tělesného Srdce či pěti ran Krista. Jeho šíření úcty k Srdci Ježíšovu nezůstává bez vlivu (sv. Petr Kanisius /†1597/ ad.). Úcta k Srdci Ježíšovu se šíří dále, kromě doposud zmíněných řeholních rodin nyní i mezi jezuity (sv. Petr Kanisius, sv. František Borgiáš /†1572/ ad.) a jinde (sv. František Saleský /†1622/, sv. Jana de Chantal /†1641/[41]), a postupně se „osamostatňuje" od svého sepjetí s úctou k pěti ranám Ježíšovým a dochází ke společným formám úcty k Srdci Páně.

V 17. století se tato úcta šíří zejména z německých oblastí dále do Francie a jeho řeholních rodin (např. benediktinky), ale s misiemi i do zámoří. Prvním aktérem veřejné pocty Srdci Ježíšovu je francouzská benediktinská Kongregace Naší Paní z Kalvárie, založená kapucínem o. Josefem[42] (†1638), který „tuto úctu včlenil mezi povinné exercicie."[43] Podobně učinil i sv. Jan Eudes[44] (†1680) při zakládání dalších dvou kongregací, kdy jedna z nich, Kongregace od Ježíše a Marie, byla ustanovena za tím účelem, aby „zvláště uctívala velebné Srdce (Ježíšovo a Mariino), které považuje za svého hlavního patrona a za určující vzor, který předkládá svým dětem,"[45] což se v případě obou těchto společenství projevovalo mj. zasvěcováním jejich kaplí a kostelů Nejsvětějšímu Srdci. Eudesem založená společenství od r. 1672 rovněž slaví svátek Nejsvětějšího Srdce. Sv. Janu Eudesovi se také přičítá prvenství v zavedení liturgického kultu k Srdci Ježíšovu a k Srdci Mariinu coby autora oficia a mše na jejich počest.

K nejvýznačnější události v dějinách úcty k Nejsvětějšímu Srdci však dochází v souvislosti s dnes již kanonizovanou francouzskou řeholnicí Řádu Navštívení Panny Marie[46] sv. Markétou Marií Alacoque[47] (1648-1690), jíž se v roce 1675 zjevuje Ježíš, odhaluje jí své Srdce a jeho tužby a volí si sv. Markétu za zvěstovatelku těchto tužeb Srdce Ježíšova věřícím: colombiere-alacoque-men.jpg„Mé božské Srdce plane tak vášnivou láskou k lidem a zejména k tobě, že nemohouc už zdržet samo v sobě plameny své vroucí lásky, musí je vylévat tvým prostřednictvím a zjevovat se lidem, aby je obohatilo svými drahocennými poklady, jež ti odhaluji a jež obsahují posvěcující a spasitelné milosti, potřebné k vyrvání lidstva z propasti záhuby; a vyvolil jsem tě jako propast nehodnosti a nevědomosti k naplnění toho velikého úmyslu, aby vše bylo učiněno skrze mne."[48] Úcta k Srdci Ježíšovu tímto nabývá výrazně smírného rázu[49] a je spjata s tzv. přísliby Ježíšovými těm, kteří budou konat dle Ježíšových tužeb zprostředkovaných sv. Markétou, a dále s prvními pátky, tedy výrazně s úctou eucharistickou.[50] Je to právě tato forma úcty k Nejsvětějšímu Srdci, která se postupně a trvale rozšiřuje v celé církvi. Dochází také k přechodu od soukromé a individuální úcty k úctě kolektivní.[51] Duchovním vůdcem této vyvolené duše se stává další významná osobnost v dějinách úcty k Srdci Páně, jezuita Klaudius de la Colombière[52] (†1682). Toto sepjetí sv. Markéty a sv. Klaudia rovněž předznamenává pevné sepjetí úcty k Srdci Ježíšovu a jezuitského řádu,[53] které je vyjádřeno i slovy Panny Marie ke sv. Klaudiovi během mystického zjevení, jehož se 2. července r. 1688 dostalo sv. Markétě: „A ty, věrný služebníku mého Božského Syna, máš důležitou úlohu v tomto cenném Pokladu, protože je-li dcerám Navštívení dána výsada dávat je poznávat a rozdávat druhým, otcům Tovaryšstva Ježíšova je vyhrazeno dávat chápat jeho užitečnost a hodnotu."[54]

Šíření této úcty podle zjevení a příkazů udělených Ježíšem sv. Markétě však nebylo bez překážek, vč. mnoha výsměchů či dočasných zákazů (viz i trvalý odpor jansenistů), které však byly postupně překonávány. Jistý zlom v šíření této úcty v církvi představuje rozhodnutí Svaté Kongregace pro Obřady z 26. ledna 1765, jež polskému primasovi[55] a římskému arcibratrstvu Srdce Ježíšova povoluje mši a oficium, což je chápáno jako první vyjádření církve k této úctě, která tím nedovoluje „nic více než rozvíjet kult již ustanovený,"[56] a to zejména v upomínce na Boží lásku. Úcta, nyní tak silně spjata s jezuitským řádem, neustává ani po zrušení tohoto řádu r. 1773[57] a nezeslábne ani pronásledováním ctitelů v dobách francouzské revoluce,[58] ba spíše naopak se probodené Srdce Ježíšovo stává silným symbolem a oporou a jasným objektem úcty, pro kterou je založeno mnoho nových řeholních společenství, a jeho velkým ctitelem je i sám francouzský král Ludvík XVI. (†1793).

 

19. století

V 19. století dochází k dalšímu šíření a rozvoji úcty k Božskému Srdci. Kromě vzniku a šíření rozličných bratrstev a arcibratrstev vzdávajících úctu Nejsvětějšímu Srdci[59] dochází k zasvěcování diecézí Božskému Srdci biskupy a r. 1833 se řeholnicím v Oiseaux povoluje slavit první měsíc Nejsvětějšího Srdce v roce. Apoštolátu úcty se opět chopí řád jezuitů, obnovený r. 1814, a stejně tak činí i další řehole a kongregace. Roku 1856 nařizuje Svatá Kongregace slavit v celé církvi svátek Nejsvětějšího Srdce vždy v pátek po oktávu Nejsvětější Svátosti a - po blahořečení Markéty M. Alacoque r. 1864 a po dvousetletém výročí jejího prvního zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v r. 1875, zvýrazněném položením základního kamene baziliky Sacré‑Cœur v Paříži - papež Lev XIII. (†1903) dne 28. června 1889 tento svátek povyšuje na svátek první třídy a o deset let později jednak schvaluje Litanii k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu pro veřejné užívání[60] a jednak vydává encykliku Annum Sacrum o zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci. Následující rok dochází k oslavám dvousetletého výročí úmrtí tehdy ještě blahoslavené Markéty včetně velké pouti do Paray‑le‑Monial.

 

20. století

Kroky Lva XIII. jsou pak o něco později umocněny papežem Piem XI. (†1939), který r. 1929 tento svátek zařadí mezi nejdůležitější církevní svátky. Z jeho pera rovněž pochází encyklika z r. 1928 Miserentissimus Redmptor pojednávající „o smíru, jímž jsme všichni povinni Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu." Tomu ještě na základě encykliky srdce-jezisovo-2-vyr-upr-3-men.jpgQuas primas z r. 1925 předchází doporučení Pia XI. každoročně na svátek Krista Krále obnovovat zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci, jak se to činí dodnes. A na práci svých předchůdců v tomto směru navazuje i papež Pius XII. (†1958) svojí encyklikou z r. 1956 Haurietis aquas „o úctě k Božskému Srdci Ježíšovu".

Významnými událostmi ve 20. století ve vztahu k úctě Srdce Ježíšova je také zcela jistě blahořečení Jana Eudese r. 1909 a jeho svatořečení r. 1925, zejména pak ale svatořečení Markéty M. Alacoque r. 1920 a blahořečení Klaudia de la Colombièra r. 1929, který pak byl svatořečen až ke konci 20. století, konkrétně v roce 1992.

K úctě Ježíšova Srdce se vyslovuje rovněž papež Pavel VI. (†1978), který na toto téma r. 1965 uveřejňuje apoštolské listy Investigabiles divitias Christi a Diserti interpretes facti.[61] Ke ctitelům Srdce Ježíšova z řad papežů náleželi také Jan Pavel II. (†2005)[62] a jeho nástupce Benedikt XVI.[63].

Pokračování.

[Upravená a doplněná část z licenciátní práce Hlavní teologické prvky úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v českých katolických časopisech konce 19. a první poloviny 20. století, obhájené roku 2016 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.]

 

Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty

 

Od téhož autora:

Bůh
Přijetí Boha
Oheň Eliášův  
Rány Kristovy
O kontemplaci  
Maria souznělá
Odevzdat se Marii 
"A hned vyšel ven..."  
Našel jsem svůj domov
Panna Maria - Matka Boží
Arte-factum - deo-factum 
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana 
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera 
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik  
Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Tři údobí duchovního života
V čem spočívá věčný život 

   

Související články:

Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista
Mechtilda Magdeburská: Kterak duše chválí Svatou Trojici
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
R. Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce   
Silvano Fausti: ... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok
Markéta Marie Alacoque: Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy  
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce  
Veronika Giuliani: O ranách Pána Ježíše 
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě
Bonaventura: O Božském Srdci Páně
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Lukáš Drexler: Rány Kristovy
Dobrotivý Pelikáne
Kdo jsi, Bože?  

 

nejsvetejsi-srdce-jezisovo-001-4.jpg  

 

Poznámky:


[1] Srov. Moel, C. J.: Sacred Heart, Devotion to, in Aa.Vv.: New Catholic Encyclopedia, XII, New York - St Louis - San Francisco - Toronto - London - Sydney 1967, s. 818.

[2] Jan 1,14; Lk 1,30-38; Mt 1,20.

[3] Gal 4,4.

[4] „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život", 4,23.

[5] „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou", Dt 6,5; srov. Dt 10,15.

[6] Jan 20,27.

[7] Ez 47,1n; Zach 12,10; 13,1; Iz 12,3; 44,3; Jl 4,18 ad.

[8] Srov.: „... posledním a vrcholným projevem Ježíšovy lásky bylo to, že chtěl, aby rána kopím otevřela naší lásce cestu až k Němu", Doyère, P.: Gertrude dʼHelfta (sainte), in Aa.Vv.: Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique, VI, Paris 1967, sl. 335 (česky: Týž: Svatá Gertruda z Helfty, řeholnice, 1256-1301/2, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 130).

[9] Srov. 1 Kor 15,45.

[10] Srov. Ef 5,25-32; srov. též Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, Srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 49; Moel, C. J.: Sacred Heart, Devotion to, in Aa.Vv.: New Catholic Encyclopedia, XII, New York - St Louis - San Francisco - Toronto - London - Sydney 1967, s. 819.

[11] „Jestliže totiž Adam byl předobrazem Krista, Adamův spánek předznačil smrt Krista usínajícího ve smrt, aby potom z rány v boku byla utvořena pravá matka živých, církev", Tertullian, De anima, 43 (citováno dle Michalský, J.: Duch i Nevěsta, Prostějov 1928, s. 37 a 106, upraveno).

[12] „Uhozen do dutiny boku, z boku vytryskla bohatě krev smísená s vodou, z čehož si vytvořil svatou církev, jíž zasvětil zákon svého utrpení právě sám: ‚Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘", Pseudo‑Cyprián: De montibus Sina et Sion, 9 (citováno dle Michalský, J.: Duch i Nevěsta, Prostějov 1928, s. 37-38, upraveno).

[13] Podívej se, odkud [krev] nejprve vytryskla a z jakého pramene vytekla. Nejprve vyprýštila ze samotného Kříže; oním zdrojem byl Pánův bok. Když totiž Ježíš zemřel a visel ještě na Kříži, přistupuje vojín, bodne ho kopím do boku a hned vytekla krev a voda. ... Jedno je symbolem křtu, druhé je symbolem svátosti [tj. eucharistie]. ... Na nich totiž byla založena svatá církev, a to na koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým, totiž na křtu a na svátostech, jež zřejmě vyšly z boku. Ze svého boku tedy Kristus vybudoval církev, jako z boku Adamova vyšla jeho manželka Eva. ... Jako z onoho boku stvořil Bůh ženu, tak i ze své ho boku nám dal Kristus vodu a krev, aby tím obnovil církev", Jan Zlatoústý: Katecheze, III,13-19 (citováno dle Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve [online], in Revue Theofil).

[14] „Nebyl proboden v žádné jiné části než ve svém boku, odkud se vyřinula krev a voda, aby tak jako klam přišel prostřednictvím ženy utvořené z boku Adamova, mohlo z boku druhého Adama přijít vykoupení a očištění prvního - vykoupení krví a očištění vodou.", Atanáš Alexandrijský: De Cruce et Passione, 25, in PG, 28,227-230 (homilie připisovaná sv. Atanášovi; citováno dle Milward, P.: Devotion To the Sacred Heart: Part I [online], in Catholic Culture).

[15] „Když spal, z jeho boku Bůh vzal, on je totiž ten, který ulehl a usnul, probudil se, neboť Bůh jej pozvedl. Co znamená žebro, ne-li jeho moc? Když mu voják otevřel bok, vyšla hned voda a krev, prolitá za život světa. Tento život světa je bok Kristův, a toto žebro náleží druhému Adamovi. ... Poslední Adam je Kristus, bok Kristův je život církve. My jsme proto údy jeho těla, z jeho těla a z jeho kostí. ...Toto je bok, který vyšel z Krista, aniž by umenšil jeho tělo. ... Toto je Eva, matka všech živých", Ambrož: Expositio evangelii secundum Lucam, II,86 (citováno dle Vopřada, D.: Svatý Ambrož a tajemství Krista, Praha 2015, s. 105).

[16] „Evangelistou bylo užito podmanivého slova, kdy on neřekl: ‚probodl‘, ale: ‚otevřel‘, že tím, v jistém smyslu, mohla být otevřena brána, skrze niž se vyřinuly svátosti církve, bez nichž není možné vstoupit do života, který je skutečným životem. ... První žena byla utvořena z boku muže, který usnul, a byla nazvána Živa a matka všech živých. ... Tento druhý Adam naklonil svoji hlavu a upadl ve spánek na kříži, aby pro něj mohla být utvořena snoubenka z toho, co vyřinulo z boku usnuvšího. Ó smrti, skrze niž mrtvý povstal opět k životu! Co může být čistší než tato krev? Co může více udílet uzdravení než tato rána?", Augustin: In Evangelium Ioannis tractatus, CXX,2 (citováno dle Augustine, St.: Homilies on the Gospel of John; Homilies on the First Epistle of John; Soliloquies [online], in Christian Classics Ethereal Library).

[17] Např. dle sv. Ireneje z Lyonu († cca 202) je voda z Kristova boku „vírou církve", pneumatoforickým učením církve (Adversus haereses, III,24,1; česky: Ireneus: Patero kněh proti kacířstvím, Praha 1875, s. 279).

[18] Neboť vodu a krev z Kristova probodeného boku tito autoři chápou ve vztahu k vodě křtu a krvi eucharistie.

[19] Srov. výše Augustinovu citaci z In Evangelium Ioannis tractatus, CXX,2.

[20] Srov. Sypko, J.: Serce Jezusa, in Chmielewski, M. (ed.): Leksykon duchowości katolickiej, Lublin - Kraków 2002, s. 814.

[21] Srov. též Ratzinger, J.: Hledět na probodeného, Brno 1996, s. 46.

[22] „Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!", Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad, Praha 1996, s. 621.

[23] Srov. např. 1 Kor 10,4.

[24] „Neboť jako holubice hledá výživu v puklinách, tak zbožná duše, aby nasytila sebe samu, nachází potravu v ranách Kristových. ... Jeskyní ve zdi však rozumíme ránu v boku, učiněnou kopím", Řehoř Veliký: Komentář k Písni písní, in PL, 79, col. 499 (citováno dle Petrovits, J. J. Ch.: Devotion to the Sacred Heart, St. Louis - London 1918, s. 9 a 12).

[25] Ten v ráně v boku, jak píše v komentáři k Písni písní (IV,9), nahlíží lásku Spasitele ke své církvi.

[26] O úctě k Srdci Ježíšovu v benediktinské tradici v období středověku viz text: Lukáš Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici [online], in Revue Theofil.

[27] „Jestliže nám ono otevření boku ukázalo poklady jeho dobroty, ukázalo nám i lásku jeho duše k nám", Anselm z Canterbury: De Passione Christi, in PL, 158,761-762 (citováno dle Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 68).

[28] Zejména 61. homilie jeho Kázání na Píseň písní (česky: Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní, I-II, Praha 2009, 2012).

[29] Srov. heslo Mechtilda z Hackenbornu (Mechthilde von Hackenborn) in Letz, J.: Mystičky Západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu, Prešov 2002, s. 72-73.

[30] Zejména její spis Legatus divinae pietatis (česky: Gertruda z Helfty: Posel božské lásky, Olomouc 2014). Srov. též Doyère, P.: Gertrude dʼHelfta (sainte), in Aa.Vv.: Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique, VI, Paris 1967, sl. 331-339 (česky: Týž: Svatá Gertruda z Helfty, řeholnice, 1256-1301/2, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 124-136); Letz, J.: Gertrúda Veľká alebo Helftská (Gertrud die Grösse alebo von Helfta), in Týž: Mystičky Západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu, Prešov 2002, s. 88-92.

[31] Mnohé, z hlediska úcty k Srdci Ježíšova významné pasáže v jejím spise Das fließende Licht der Gottheit (česky: Mechtilda Magdeburská: Tekoucí světlo Božství, Stará říše na Moravě, 1920) - viz tematické ukázky zde a zde.

[32] Např. homilie z Neděle velikonočního oktávu, I,8.10-11 ad.

[33] Zejména spis Vitis mystica (Réva mystická), dříve připisovaný sv. Bernardovi z Clairvaux, v poslední době však spíše sv. Bonaventurovi, a v něm především kapitola 3. a 24. (česky: Mystická réva neboli Pojednání o umučení Páně, in Po cestách mystiků k lásce Boží, Olomouc 1937, s. 47-85), a dále např. Lignum vitae („Strom života"), 29-30.47; De perfectione vitae ad sorores („Sestrám o dokonalosti života"), VI.

[34] Např.: „Uzavři se do otevřeného boku k mému srdci zraněnému láskou a zde si zvol bydliště a stánek. Zde tě očistím živou vodou a ozdobím svou růžovou krví. Spojím se s tebou a nic nás na věky nerozdvojí.", Suso, J.: O věčné Moudrosti, XVII (citováno dle Suso, J.: O věčné moudrosti, Olomouc 1937, s. 100), nebo jemu připisovaná Knížečka o lásce, III: „Hle, máš nejpevnější štít, hlubokou ránu v jeho srdci; kdo se do té ukryje, je zachráněn. To je nejbezpečnější místo rajské: je nepřístupné všemu nečistému a vědí o něm a mají přístup jen čistí duchové. Tam se uchyluj v každém soužení, a tak unikneš všem nepřátelům." (citováno dle Suso, J.: Knížečka o lásce, in Po cestách mystiků k lásce Boží, Olomouc 1937, s. 149-150).

[35] Ta vzpomíná ránu v Kristově boku ve více svých textech, např. v Listech, zde upozorňujeme zejména na Dialog s Boží prozřetelností, 75 (česky: Kateřina Sienská: Dialog s Boží Prozřetelností, Praha 1998, s. 119-122).

[36] Srov. Aumann, J.: Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Praha 2000, s. 108.

[37] Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 72. Srov. též: „Pobožnost k Ježíšovu Srdci se ... zrodila v ovzduší kristocentrické a mystické spirituality, které se vytvořilo kolem benediktinského a františkánského řádu. Pobožnost ke Kristovu lidství ... napomáhala rozjímání o křesťanských tajemstvích a úctě k Ježíšovu utrpení, k pěti ranám, k probodenému boku. ... Některé texty poukazovaly na Ježíšovo otevřené srdce jako na útočiště duší, poklad božských bohatství, výrazný symbol lásky, která žádá lásku.", Sanna, I.: Nejsvětější Srdce Ježíšovo, in Fiores, S. de - Goffi, T., (eds.): Slovník spirituality, Kostelní Vydří 1999, s. 572, a Moel, C. J.: Sacred Heart, Devotion to, in Aa.Vv.: New Catholic Encyclopedia, XII, New York - St Louis - San Francisco - Toronto - London - Sydney 1967, s. 819.

[38] Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 68.

[39] „Od 12. do 16. století není známa žádná modlitba k nejsvětějšímu Srdci, která by se obecně používala mezi ctiteli této zbožnosti, vyjma modlitby Summi Regis Cor aveto („Budiž pozdraveno, Srdce Nejvyššího Krále"), velmi rozšířené od 14. století.", Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 72-73.

[40] Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, Srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 50.

[41] Tito dva světci mj. spolu zakládají Řád Navštívení Panny Marie, jehož řeholnicí později bude i sv. Markéta Marie Alacoque, nejslavnější vizionářka Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

[42] Občanským jménem François Leclerc du Tremblay.

[43] Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 77.

[44] Deville, R.: Jan Eudes, in Boriello, L. - Caruana, E. - Del Genio, M. R. - Suffi, N., (eds.): Slovník křesťanských mystiků, Kostelní Vydří 2012, s. 420-421.

[45] Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 77.

[46] Mimochodem, tento řád byl založen svatými Františkem Saleským a Janou de Chantal, kteří sami byli velkými ctiteli Srdce Ježíšova, jak již bylo řečeno výše.

[47] Srov. např. Le Brun, J.: Marguerite-Marie Alacoque (sainte), in Aa.Vv.: Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique, X, Paris 1980, sl. 349-355 (česky: Týž: Svatá Markéta-Marie Alacoque, řeholnice, 1647-1690, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 107-117).

[48] Alacoque, M. M.: Vlastní životopis sv. Markéty Marie Alacoque, Praha 1939, s. 81.

[49] Srov. Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, Srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 122-128.

[50] „Tu mi odhalil své Srdce a pravil: ‚Hle, Srdce, jež tolik milovalo lidi, že ničeho neušetřilo až do vyčerpání všech sil a obětování se na důkaz lásky; místo uznání se mi od většiny jich dostává jenom nevděku jejich neuctivostmi a svatokrádežemi a lhostejností i opovržením, jež mají ke mně v této svátosti lásky. Co mi je však ještě trudnější, chovají se tak i srdce, jež mi jsou zasvěcena. Proto tě žádám, aby první pátek po oktávě Božího Těla byl zasvěcen zvláštnímu svátku k uctění mého Srdce, aby se toho dne chodilo ke svatému přijímání a konala se veřejně smírná modlitba na odčinění urážek, jich se mému Srdci dostalo po dobu, kdy bylo vystaveno na oltářích. Slibuji ti též, že se moje Srdce rozšíří a bude s hojností rozlévat účinky své božské lásky na ty, kdo mu budou vzdávat tuto poctu a postarají se, aby mu byla vzdávána.", Alacoque, M. M.: Vlastní životopis sv. Markéty Marie Alacoque, Praha 1939, s. 133; srov. též Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, Srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 118-120; srov. též Kubíček, E.: Velká přípověď božského Srdce Ježíšova, Brno 1909; Králiček, J.: Prisľúbenia Božského Srdca, Ružomberok 1940; srov. též popularizační „zkratku": Zaslíbení Pána našeho Ježíše Krista, jichž se dostalo sv. Markétě Marii Alacoque pro ctitele jeho Božského Srdce, in Zasvěcení, č. 1 (1924), s. 2; srov. rovněž Rozjímání o zaslíbeních Srdce Páně, pravděpodobně z pera redaktora časopisu Josefa Čiháka (první dva díly jsou signovány „Č."), uveřejňovaná na pokračování v časopise Zasvěcení, počínaje č. 2 r. 1924 (s. 20-23) a končící č. 12 r. 1925 (s. 177-182). K sepjetí s eucharistií srov. např. Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, Srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 115-121.

[51] Srov. též Kubíčková, J.: „Hleďme častěji za den na obraz Božského Srdce Páně." Brněnská diecéze a kult Nejsvětějšího Srdce, in Hojda, Z. - Prahl, R., (eds.): Bůh a bohové. Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, Praha 2003, s. 107, pozn. 2.

[52] Srov. např. Monier-Vinard, H.: Claude la Colombière, in Aa.Vv.: Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique, X, Paris 1980, sl. 939-943 (česky: Týž: Svatý Claude la Colombière, francouzský jezuita, 1641-1682, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 118-123); Colombière, K.: Vlastníma očima. Duchovní deník, Velehrad 2003, s. 5-30; Collantes, J.: Klaudius de la Colombière, in Boriello, L. - Caruana, E. - Del Genio, M. R. - Suffi, N., (eds.): Slovník křesťanských mystiků, Kostelní Vydří 2012, s. 485-486.

[53] Srov. Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 82; Ambros, P.: Obnova úcty nejsvětějšího Srdce Ježíšova, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 186.

[54] Colombière, K.: Vlastníma očima. Duchovní deník, Velehrad 2003, s. 30; srov. též Kajpr, A.: Krásné výročí, in Posel Božského Srdce Páně, 7 (1938), s. 133-135; Ambros, P.: Teologické aspekty úcty Božského Srdce Ježíšova, in Kaiserová, K. - Mikulec, J. - Šebek, J., (eds.): Srdce Ježíšovo. Teologie - symbol - dějiny, Ústí nad Labem 2005, s. 29; Týž: Obnova úcty nejsvětějšího Srdce Ježíšova, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 186.

[55] Srov. k tomu Rejzek, A.: Památný list biskupů slovanských, zaslaný r. 1765 z Polsky do Říma za tou příčinou, aby úcta božského Srdce Páně od apoštolské stolice potvrzena byla, in Škola Božského Srdce Páně, 2 (1886), s. 55-58; 3 (1886), s. 90-92; 4 (1886), s. 109-115; 5 (1886), s. 153-157; 6 (1886), s. 181-183; 7 (1886), s. 215-220; 8 (1886), s. 244-249; 9 (1886), s. 282-286; 10 (1886), s. 309-313; 11 (1886), s. 344-347; 12 (1886), s. 377-380; 2 (1887), s. 45-50; 3 (1887), s. 77-81; 4 (1887), s. 110-116; 5 (1887), s. 146-151; 6 (1887), s. 179-185; 7 (1887), s. 209-211; 8 (1887), s. 238-241; 9 (1887), s. 274-277; 10 (1887), s. 307-309; 11 (1887), s. 336-339.

[56] Hamon, A.: Nejsvětější Srdce, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 83.

[57] Srov. Ambros, P.: Obnova úcty nejsvětějšího Srdce Ježíšova, in Aa.Vv.: Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 187.

[58] Srov. též Sanna, I.: Nejsvětější Srdce Ježíšovo, in Fiores, S. de - Goffi, T., (eds.): Slovník spirituality, Kostelní Vydří 1999, s. 572.

[59] Např. Apoštolát Svaté hodiny, Apoštolát modlitby, Apoštolát Ježíšova Srdce v agonii a mnohá další.

[60] Srov. Hrubík, F.: Litanie o nejsv. Srdci Ježíšově, in Časopis katolického duchovenstva, 5 (1899), s. 320-321.

[61] Srov. Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996, s. 54.

[62] Srov. např. inkriminované pasáže v papežově díle Život Kristův, zejm. LX,4; LXXIV,3, ad.

[63] Srov. např. jeho ještě „předpapežské" dílo Schauen auf den Durchbohrten. Versuche zu einer spirituellen Christologie (česky: Hledět na probodeného. Pokus o spirituální kristologii, Brno 1996).

 

[RSS]

Přečteno 168x

další články