O bohopoctě vtěleného Krista

Bohopocta (cultus latriae), nejvyšší projev náboženské úcty, přísluší pouze Bohu pro jeho nestvořenou dokonalost a naprostou svrchovanost. Svatým a světicím Božím přísluší pro jejich stvořenou dokonalost úcta (cultus duliae), Panně Marii přísluší cultus hyperduliae.

Ačkoliv rozdíl mezi obojí úctou byl v Církvi vždycky přesně zachováván, přece se výraz latria (řec. προσκυνησις [proskynésis]) používal také pro úctu ke svatým, takže jeho význam je třeba odvodit ze souvislosti.

Zde jde především o to, zda táž bohopocta, která přísluší Bohu Slovu, se má vzdávat vtělenému Kristu, Bohu-člověku, jeho lidství a zejména jeho Nejsvětějšímu Srdci.

1. Výklad

Efezský koncil (431) prohlásil proti Nestoriovi, že Emanuel (vtělený Boží Syn) má být uctíván jedním a tímtéž klaněním (μια προσκυνησις [mia proskynésis]; Denzinger, 120); 5. ekumenický koncil v Cařihradě (553) stanovil pak ještě konkrétněji: „Tvrdí-li někdo, že se klaníme Kristu ve dvojí přirozenosti, a proto zavádí dvojí klanění Bohu, Slovu zvlášť a člověku zvlášť, kdo však Boha, vtělené Slovo s jeho lidstvím neuctívá jedním klaněním, jak Církev zachovávala od počátku, buď vyobcován z Církve"[1] (kán. 9; Denzinger, 221). Sem též náleží konstituce Pia VI. proti Pistojským (Denzinger, 1561).

Předmětem (materiálním objektem - obiectum materiale) bohopocty je celý Kristus: Bůh a zároveň člověk. Protože úcta náleží osobě a Kristus je pouze jedna osoba, přísluší mu též pouze jedno klanění čili jedna bohopocta. Důvodem (formálním objektem - obiectum formale), proč má být bohopocta vzdávána celému Kristu Bohu-člověku, je nestvořená a nekonečná dokonalost jeho Božské osoby.

Pánu Ježíši Kristu se tedy nesmí vzdávat dvojí úcta - jiná Synu Božímu a jiná Synu Panny Marie -, poněvadž dvojí úcta by směřovala ke dvěma osobám. Z bohopocty povinné Kristu se dále nesmí vylučovat jeho lidství, jakoby bohopocta příslušela pouze jeho božství, poněvadž by pak nebyl uctíván Kristus celý.

2. Důkaz

a) Pán Ježíš Kristus, pokorný srdcem a vzhlížející k Otci, jemuž jedinému Židé vzdávali bohopoctu, této bohopocty, dokud žil na zemi, výslovně nepožadoval. Častěji však přece jen naznačil, že tutéž úctu bude sám požadovat a přijímat: „Já nehledám svou slávu; je někdo, kdo hledá a soudí" (J 8,50); „Otec chce, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal" (J 5,23). Těm, kteří padli k jeho nohám a klaněli se mu, nebránil (J 9,38, srov. Zj 19,10; 22,9). V řeči na rozloučenou Pán Ježíš Kristus přikazoval učedníkům, aby prosili Otce v jeho jménu, ale rovněž: „Budete-li mne za cokoliv prosit v mém jménu, učiním to" (J 14,13-14). Takové projevy bohopocty přísluší Pánu Ježíši Kristu též podle synoptiků (Mt 18,19; 28,19).

V Církvi bylo jméno Ježíš vroucně vzýváno a zbožně uctíváno již v apoštolských dobách: „A dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby ve jménu Ježíš pokleklo veškeré koleno těch, kteří jsou na nebi, na zemi i těch, kteří jsou v podsvětí" (Flp 2,9-10); „Klaňte se mu všichni Boží andělé" (Žid 1,6). Tak Církev již od počátku co nejskvěleji dokazovala víru ve svého Božského zakladatele.

Apoštolové, kteří znali pokoru svého Mistra z vlastní zkušenosti a pohoršovali se nad jeho potupnou smrtí, mu brzy poté vzdávají bohopoctu. Právě tak, jako byl dosud vzýván Jahve (Hospodin), má být vzýván Pán Ježíš Kristus (Sk 1,24; 7,59; 8,24; 14,21; 22,16). Vzývat znamenalo tehdy totéž, co se klanět. Touto bohopoctou věřící chtěli od Pána dosáhnout pomoc a milost (1Kor 7,25; 1Tim 1,12-16; 2Tim 1,18; 4,17) nebo nějaké časné dobro, jako zdraví, sílu apod. (2Kor 12,7-9; Jk 5,14; Sk 3,16; 4,10-12; 9,34). Věřící projevovali bohopoctu Pánu Ježíši vírou a láskou (1Pt 1,8; 2Pt 1,1; J 1,13). Ve Zjevení (5,13) líčí sv. Jan velkolepý projev takové bohopocty: „A všechno tvorstvo, které je na nebi, na zemi, pod zemí, na moři i co je v nich, všechny jsem slyšel říkat: ‚Tomu, jenž sedí na trůnu, Beránkovi chvála a čest a moc na věky věků. Amen.‘" Ve všech těchto místech se jedná o bohopoctu, povinnou oslavenému Kristu.

b) Otcové. Origenes rázně odmítá Celsa, že křesťané se prý vedle Boha klaní též jinému, a zastává se dávného zvyku v Církvi, aby byl Kristus uctíván jako Bůh. (Contra Celsum, 8,12-16). Sv. Atanáš píše: „Stvořené věci se neklaníme. To je pohanský a ariánský blud. Klaníme se Pánu tvorstva, jenž se stal člověkem, Slovu Boha. - V každém případě se neklaníme tomuto tělu, oddělujíce je od Slova. - My Slovo učiněné tělem uznáváme za Boha. Kdo bude tak bláhový, aby řekl Pánu: ‚Opusť tělo, abych se ti klaněl‘?" (Epistula ad Adelphium, 3). Sv. Augustin píše: „Nikdo toto tělo nepožívá, dokud se mu nepoklonil" (Enarrationes In Psalmos, 98,9). Sv Cyril Alexandriský: „Vzdáváme mu bohopoctu vtělenému, jako mu příslušela dříve, než se vtělil" (Adversus Nestorii blasphemias, II,11).

c) Theologicky se tato bohopocta vtěleného Krista dá odůvodnit tak, že vlastní úcta vždy náleží osobě. Pánu Ježíši Kristu, jenž je jednou Božskou osobou ve dvojí přirozenosti, má být vzdávána jedna úcta, a to bohopocta. Bohopocta pak osobě Krista přísluší proto, že její dokonalost je nestvořená a nekonečná. Protože předmětem této bohopocty je celá osoba Krista, má se vzdávat ji i všem jejím částem, lidství, duši, tělu, srdci. Jak osobě tak i jejím částem přísluší jedna a táž bohopocta.

a) Jedná se zde o lidství Krista, jež je s jeho Božskou osobou nerozlučně spojeno a v ní bytuje (viz Hypostatická unie). Samo o sobě, oddělené od osoby Krista, nemůže a nesmí být předmětem bohopocty, poněvadž nemá jinou než stvořenou dokonalost: Humanitas Christi non adoratur propter se (Lidství Krista se neuctívá pro sebe). Bohopocta, jež přísluší celému Kristu, se ale vzdává zároveň také jeho lidství. Hlavním a celistvým předmětem bohopocty (obiectum totale et primarium) je Božská osoba Krista, částečným a podružným, ale skutečným předmětem bohopocty (obiectum partiale et secundarium) je Kristovo lidství: Humanitas Christi adoratur in se (Lidství Krista se uctívá jako takové). Důvodem (formálním objektem - obiectum formale) pro bohopoctu Kristova lidství je nekonečná dokonalost Božské osoby Krista, která si je nerozlučně přivlastnila. Pius VI. právem zavrhl bezbožné tvrzení Pistojských, že přímá bohopocta Kristova lidství je vlastně bohopoctou vzdávanou tvoru (Denzinger, 1561).

Na otázku, zda se Kristovu lidství s ohledem na milost a dary, jimiž bylo obdařeno, smí kromě bohopocty vzdávat i taková úcta jako Panně Marii nebo svatým (cultus duliae nebo hyperduliae) je třeba odpovědět záporně. Taková úcta jakožto nižší je obsažena v bohopoctě, nejvyšší náboženské úctě, a je tedy zbytečná. Kdyby se Pánu Ježíši Kristu vzdávala úcta nižší než bohopocta, jež by se mu tímto upírala, tato nižší úcta by pro něho byla urážkou. Ostatně již skutečnost, že Církev Pánu Ježíši Kristu nikdy nevzdávala jinou úctu než bohopoctu, je pádným důkazem proti nějaké nižší úctě Kristova lidství.

b) Jako tedy lidství Krista smí a má být vzdávána bohopocta, poněvadž je nerozlučně spojeno s jeho Božskou osobou, tak i jednotlivým částem lidství a tajemstvím pozemského Kristova života. Zvláštní úcta se v Církvi vzdávala těm částem lidské přirozenosti Krista, ve kterých se výrazně zračí Boží dokonalosti, hlavně láska k pěti ranám Pána Ježíše Krista, v nichž je zobrazeno hořké umučení a smrt Páně; dále Nejsvětější Krvi, jež je výkupným za naši spásu, a Nejsvětějšímu Srdci Páně, jež nám zobrazuje nekonečnou lásku k nám.

U této bohopocty theologové rozlišují bližší předmět (obiectum materiale proximum), tj. pět ran nebo Srdce Páně, od předmětu celkového, jímž je Ježíš Kristus, Bůh-člověk; a dále důvod bližší, ve kterém se přednostněji odráží ta která Boží dokonalost (obiectum formale proximum, manifestativum), od důvodu posledního, jímž je nestvořená dokonalost Kristovy osoby. Tímto bližším důvodem při úctě pěti ran Pána Ježíše Krista je láska, kterou nám projevil svým utrpením, a při úctě jeho Nejsvětějšího Srdce je to táž nekonečná láska, kterou nám prokázal a dosud, hlavně v nejsvětější eucharistii, prokazuje.

K tomu, aby některá část Kristova lidství byla uctívána zvláště a veřejně, je zapotřebí schválení učitelského úřadu Církve, jemuž přísluší rozhodovat, zda se v dotyčné části některá Boží dokonalost skutečně zračí a zda se taková úcta s ohledem na místní a časové poměry doporučuje.

c) Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu tedy přísluší zvláštní úcta, a sice bohopocta. Uctíváme Kristovo živé Srdce, jež je v oslaveném těle Boha-člověka, a to nejen proto, že je důležitou částí tohoto těla, nýbrž především proto, že je zřejmým znamenám jeho nekonečně lásky k nám. Bližším předmětem této úcty je tedy Srdce Ježíšovo, znamení nekonečné lásky, čili Ježíšovo Srdce planoucí žárem lásky k nám. Bližším důvodem pro tuto zvláštní úctu je, že právě Srdce Páně nám co nejzřejměji ukazuje Kristovu nekonečnou lásku.

α) Srdce totiž bylo a je téměř u všech a všude nejvhodnějším náznakem lásky, takže tuto lásku často obrazně označujeme srdcem (Př 23,26). Láska a ostatní vnitřní pocity působí na srdce tak, že se radostí rozšíří a zármutkem a strachem zúží, zkrátka při každém prudším hnutí mysli se ozývá. Je tedy zcela dobře odůvodněno, že právě Ježíšovo Srdce je nám názorným obrazem jeho nekonečné lásky.

Uctíváním tohoto Srdce si vděčně připomínáme všechna dobrodiní a milosti, jež vyplynula z jeho Srdce, vyvrcholila na kříži a ustavičně se nám rozdávají a přivlastňuji v nejsvětější eucharistii. Pán Ježíš Kristus, aby nám co nejjasněji znázornil svou nekonečnou lásku, dal kopím proklát svůj bok, z něhož vyplynula krev a voda, náznaky svátostí křtu a eucharistie, jimiž Kristem založená Církev vede věřící ke spasení.

β) Účelem této úcty k Nejsvětějšímu Srdci je vděčná upomínka a horlivá oplátka Kristovy lásky (1J 4,9), smírná náprava urážek způsobených Srdci Páně hlavně v nejsvětější svátosti a věrné následování lásky k Bohu a k bližnímu a tichosti, poslušnosti a pokory, tedy vesměs ctností, které Kristus překrásně projevoval svým Srdcem (Mt 11,29).

γ) Dějiny veřejné úcty. Veřejná a slavná úcta Srdce Páně se začala vzdávat následkem zjevení, kterých se dostalo sv. Marii Markétě Alacoque (+ 1690) v Paray le Monial. Papež Kliment XIII. r. 1765 dovolil, aby se konal svátek Božského Srdce, a Pius IX. jej ustanovil pro celou Církev. Na rozšíření této úcty si velké zásluhy získalo Tovaryšstvo Ježíšovo. Ač tato zjevení byla příležitostí a podnětem k rozšíření úcty Božského Srdce, přece se tato úcta nezakládá pouze na nich. Jejím pevným základem je nauka Církve o příslušné bohopoctě, jež náleží jak celému lidství Ježíše Krista, tak i jeho částem, hlavně těm, v nichž se ukazuje neskonalá láska Ježíše Krista Bohočlověka.

δ) Tato úcta není zcela nová. V Církvi se láska Pána Ježíše Krista, znázorněná srdcem, vždy vděčně uctívala a někteří světci a světice uctívali výslovně Srdce Páně. Je to ostatně zcela přirozený vývoj, pokud odvěký strom víry a zbožnosti v Církvi přináší nové ovoce. Jako bývají postupem časů důkladněji poznány a přesněji odůvodněny články víry, tak bývají i poklady Božské lásky názorněji představovány vděčné úctě a zbožnému rozjímání věřících. Právě tato úcta je maximálně současná v době, kdy se srdce odcizila víře a Bohu, kdy v bezohledném sobectví pozbyla lásky k Bohu a bližnímu a kdy hledají pouze vlastní prospěch a požitek. Nejlepším a nejúčinnějším prostředkem proti této velmi rozšířené mravní chorobě je jistě vroucí úcta k Božskému Srdci. „Kdo pak bude tak tvrdý a kamenný, aby se nedal pohnout k lásce tohoto přelaskavého Srdce, jež bylo probodeno a zraněno kopím proto, aby naše duše měla skrýši a útočiště před útoky nepřátel," říká překrásně Pius IX (Breve beatific. c. b. Margarethae Alacoque).

(Převzato z Richard Špaček, Katolická věrouka, II, Praha 1930. Upraveno redakcí Revue Theofil.)  

Od téhož autora:

  O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi
O druhém příchodu Krista a jeho znameních
O sestoupení Krista do předpeklí
O bohopoctě vtěleného Krista 
O královském úřadě Kristově
O zmrtvýchvstání Krista  

Související články:

David z Augsburgu: Srdce Kristovo pramenem živoucí krve  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty 
Marie Celesta Crostarosa: V Srdci Slova jsou ukryty všechny dary 
Origenes - Jeroným: Syn z Otce - Bůh z Boha, Světlo ze Světla 
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce 
Grzegorz Ryś: Proč jsou rány vzkříšeného Krista nezhojené? 
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 
Markéta Marie Alacoque: Chtěla jsem jen a jen kříž 
Marie Celesta Crostarosa: Slovo je Srdcem Otce  
Michal Altrichter: Hlas ticha Volajícího na poušti  
Juliana z Norwiche: Ježíš, naše pravá Matka 
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce  
Veronika Giuliani: O ranách Pána Ježíše 
Radovan Malý: Historicita Ježíše Krista
Bonaventura: O Božském Srdci Páně 
Lukáš Drexler: Rány Kristovy 
Dobrotivý Pelikáne
Litanie

Poznámky:

[1] „Si quis in duabus naturis adorari dicit Christum, ex quo duas adorationes introducunt, separatim Deo Verbo, et separatim homini... sed non una adoratione Deum Verbum incarnatum cum propria ipsius carne adorat, sicut ab initio Dei Ecclesiae traditum est, talis anathema sit."