Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Historicita Ježíše Krista

Historicita Ježíše Krista

Radomír Malý, 2.8. 2010

Je Ježíš Kristus skutečnou historickou postavou, nebo jen pouhým mýtem či smyšlenkou nějaké náboženské skupiny? Základní úvod do tohoto tématu podává český katolický historik PhDr. Radomír Malý (*1947).

Ježíš Kristus! Kolikrát už bylo toto jméno skloňováno v dějinách ve všech pádech! Pro křesťany je Bohočlověkem, který přišel na svět skrze početí z Ducha svatého, byl ukřižován za hříchy lidí a svým zázračným zmrtvýchvstáním přemohl smrt. Pro jiné byl pouhým člověkem, filozofem a náboženským reformátorem, pro další zase podvodníkem. Vyskytli se i takoví, kteří popírali jeho historickou existenci, prý byl jen legendární postavou jako bohové a hrdinové antické mytologie.

Jaká je pravda? Co konkrétně víme o historicitě Ježíše Krista? Máme tady křesťanské prameny, především evangelia a Nový zákon a také svědectví křesťanských pisatelů prvních staletí. Jenže to nestačí. Abychom mohli spolehlivě konstatovat, že Ježíš Kristus je opravdu historickou osobou, nutno se ptát, jestli máme nějaké zmínky o něm i v mimokřesťanské literatuře.

jezis-rimske-katakomby-4-stol-men.jpgOdpověď je jednoznačně kladná. Základní informaci čerpáme od největšího a nejvýznamnějšího římského historika Cornelia Tacita, jenž líčí ve svých Análech (15,44), jak císař Nero začal pronásledovat křesťany, když na ně svedl zapálení Říma, čehož se s největší pravděpodobností dopustil on sám: „Proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nejrafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti a které nazýval christianos (křesťany). Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, aby propukla nanovo..." Tacitus, který byl - jak dokazuje uvedený citát - zavilým nepřítelem křesťanství, přesto potvrzuje jako dějinný fakt základní údaj evangelistů o Ježíši Kristu jako historické osobě popravené za císaře Tiberia za vlády prokurátora Pontia Pilata v Judei. Tacitus žil a psal na přelomu 1. a 2. stol., byl tedy jen nepatrně časově vzdálen od Ježíše Krista. Nečinilo mu žádné obtíže zjistit, jestli se jednalo o osobnost reálnou nebo vybájenou. Kdyby šlo o tu druhou variantu, samozřejmě by ji neopomenul s veškerou jizlivostí uvést, neboť patřil k zásadním odpůrcům křesťanství. Nikdo z historiků též nikdy nezpochybnil pravost uvedeného citátu, případný pozdější křesťanský falzifikátor by se totiž nespokojil s pouhým suchým konstatováním údaje o popravě Ježíšově a doplnil by další data, která by svědčila v Kristův prospěch, neboť šlo o postavu pro křesťany drahou a posvátnou.

Pro Tacita nebylo obtížné zajít jednoduše do římského columbaria, kde byl uložen státní archiv. Tam putovaly mj. i úřední materiály jednotlivých správců provincií (prokurátorů) včetně Pontia Pilata. Máme spolehlivé zprávy, že se tam nacházel i Pilátův protokol o procesu s Ježíšem Nazaretským. Dosvědčují to ve 2. stol. dva křesťanští spisovatelé: sv. Justin a Tertulian. Justin píše ve své Apologii Ježíše Krista císaři Antoninu Piovi: „A že se toto stalo, můžete se dovědět z protokolů sepsaných pod Pontským Pilátem..." Tvrdit, že Justin si vymýšlel nebo jen naslepo hádal, by bylo absurdní. Ihned by jej popravili pro podvod. Prvotní křesťané si pokládali za čest zemřít pro Krista, ale ne kvůli podvodu. A takový podvod by římský císař snadno odhalil, stačilo jen zavítat do columbaria a prohlédnout si Pilátovy spisy. Přesto nikdy nikdo prvotní křesťany z nějakého podvodu neobvinil. Podobně i Tertulian uvádí ve své Apologii: „To vše o Kristovi Pilát hlásil tehdejšímu císaři Tiberiovi..." Zmíněné dokumenty se žel nedochovaly, padly patrně za oběť tak jako téměř celý archiv pozdějším barbarským nájezdům, kdy nepřátelé Říma všechno ničili.

Křesťanská literatura uvádí na podporu historicity Ježíše Krista ještě další citáty z děl historiků, ty však nejsou dostatečně průkazné. Suetonius píše ve svých Životech dvanácti císařů, že Claudius vyhnal z Říma Židy, kteří se bouřili „pro jakéhosi Krésta". Jestli šlo o Ježíše Krista, nelze spolehlivě říct. Plinius ml. zase v dopise císaři Trajánovi sděluje, že křesťané „velebí Krista jako Boha", což o jeho historicitě příliš nevypovídá.

Průkazná svědectví ale existují u dvou dalších autorů konce 1. stol. Proslulý satirik Lukianos ze Samosaty v díle „O Peregrinově smrti" se vysmívá prvotním křesťanům a píše v 11. kap.: „...dosud uctívají toho velkého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž za to, že uvedl v život ten nový kult... Jejich první zákonodárce je přesvědčil, že si jsou navzájem bratry, jakmile se zapřou a pominou řecké bohy a budou se klanět tomu svému ukřižovanému mudrci a žít podle jeho přikázání..." Lukianos žil v Sýrii, čili nedaleko míst spjatých se životem a smrtí Ježíše Krista, mohl si proto všechno „na místě" ověřit. Jestliže přesto píše o Kristu jako o historické osobnosti a nemá o tom nejmenší pochybnost, je zřejmé, že o historickou osobnost opravdu šlo. Kdyby v tom byly nějaké nesrovnalosti, Lukianos ve své zaujatosti vůči křesťanům by toto rozhodně neopomenul napsat. V Sýrii žil koncem 1. stol. také spisovatel Mara bar Sarapion, jehož dopis synovi z vězení (byl neprávem obviněn ze zločinu) je uchován v Britském muzeu. Mara se tam srovnává se Sokratem, Pythagorem a anonymním „židovským králem", kteří byli také nespravedlivě obžalováni. Z pasáží věnovaných „židovskému králi", aniž ho jmenuje, je zřejmé, že se jedná o Ježíše Krista.

jezis-s-apostoly-domitilla-katak-350-upr-vz.jpg

  

Toto jsou pohanské prameny, dosvědčující historicitu Ježíšovu. Máme ale ještě prameny židovské. Dějepisec židovsko-římské války Josephus Flavius, jenž zemřel někdy po r. 100, píše o Ježíši Kristu ve své 18. kap. Židovských starožitností takto: „V této době žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazývat člověkem, konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu. Získal si mnoho Židů, též i mnohé z Řeků. On byl ten Kristus. A když ho Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních lidí mezi námi, ti, kteří ho od počátku milovali, se ho nevzdali. Zjevil se jim totiž znovu živý třetího dne, jak i toto i tisíce dalších mocných věcí o něm předpovídali Boží proroci. A ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul..."

Tady jsme ovšem na rozpacích. Flavius zde píše o Ježíši tak, jako by byl sám křesťanem. Origenes ve 3. stol. však uvádí, že Flavius nevěřil v mesiášské poslání Ježíšovo. Proto nemůžeme pozdější křesťanskou interpolaci (vsuvku) vyloučit. Nemuselo jít o úmyslný podvod, někdo třeba napsal na okraj papyru s textem glosu, jak bylo tenkrát zvykem, další opisovač nepochopil, že jde o pozdější přípis a zařadil ji do textu. Jeden z opisů Flaviových Starožitností z 9. stol. z Byzance má přitom s největší pravděpodobností originální Flaviův text o Ježíši, který zní: „V této době žil Ježíš, člověk moudrý, kterého Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních mužů mezi námi. Ti, kteří ho od počátku milovali, se ho však nevzdali. Ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul." Interpolovat do starověkých textů nebylo totiž vůbec snadné, neboť existovalo pokaždé více opisů a každé závažné porušení textu by se snadno odhalilo. Druhý, kratší text Flaviových Starožitností považují proto solidní historikové za autentický, první, delší, obsahuje pravděpodobně pozdější vsuvky, které však nenarušují základní strukturu vlastního textu. Buď jak buď, Flavius se v této kapitole o Ježíši jako historické osobě rozhodně zmiňuje.

Ale i kdyby ne, tak Flaviovy Starožitnosti obsahují ještě další zmínku o Kristu a sice ve 20. kapitole, kde je psáno: „Velekněz Ananiáš shromáždil soudní radu a předvedl před ni bratra Ježíše řečeného Kristus, jenž se jmenoval Jakub...." A propos: Termín „bratr" v semitské mluvě se nevztahuje pouze na fyzického bratra, ale na jakéhokoliv příbuzného z boční linie.

Dalším důležitým pramenem k historicitě Ježíše Krista je Talmud. Jedná se o kodex židovského zákona s komentářem, vzniklý v letech 70-300 po Kr. Obsahuje dílčí urážlivé poznámky o Ježíši z Nazareta: byl prý nemanželským synem nazaretské ženy Marie, falešným prorokem a podvodníkem. Tyto hanlivé urážky Ježíše Krista jsou ve skutečnosti cenným argumentem pro jeho historicitu. Kdyby talmudista měl stín pochybnosti o jeho reálné existenci, zajisté by nevynechal příležitost vypořádat se s touto „pověrou", ohrožující tradiční židovství.

Tyto pohanské a židovské prameny dokazují jednoznačně neudržitelnost názoru, že Ježíš Kristus je pouhou vymyšlenou postavou. Poprvé s tím přišel v 19. stol. osvícenský biblista David Friedrich Strauss v Německu, který se stýkal s Karlem Marxem a ovlivnil ho. Proto součástí komunistické ideologie se stalo klišé o „nehistoricitě" Ježíše Krista. Nicméně odborná historiografie nikdy toto stanovisko nepřijala. Proto i sovětská komunistická dějeprava, nechtěla-li se totálně zesměšnit, musela koncem 60. let alespoň připustit názor, že Kristus mohl historickou osobností skutečně být, mohl být prý jakýmsi „lidovým prorokem". Ve prospěch historicity Ježíšovy osobnosti hovoří i psychologie a sociologie. Křesťanství jako hnutí totiž nelze vysvětlit bez pronikavé a silné osobnosti reálného zakladatele, který musel být historickou postavou, kdyby ne, tak by se křesťanství nezformovalo do těch podob, v jakých je známe. Kristus je tedy stejně nezpochybnitelnou dějinnou osobností jako Caesar, Marcus Aurelius nebo Karel Veliký. K tomu by se daly ještě připojit vnitřní důkazy, čerpané z Nového zákona a svědectví prvotních křesťanů, ale to by byla již jiná kapitola.

 

Související články:

Ježíš Kristus 
R. Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista
R. Špaček: O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi
R. Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí
R. Špaček: O zmrtvýchvstání Krista 

 

[RSS]

Přečteno 142x

další články