Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > O zmrtvýchvstání Krista

O zmrtvýchvstání Krista

Richard Špaček, 4.5. 2010

Na zmrtvýchvstání Krista zde nepohlížíme ze stanoviska apologetického, že je pečetí naší víry a zárukou našeho budoucího zmrtvýchvstání, nýbrž ze stanoviska věroučného, že Kristus vstal z mrtvých a vstoupil do královského stanu slávy, kterou si zasloužil svým utrpením a smrtí a doplnil a dokonal naše vykoupení.

    

vzkriseni-15-stoleti-vyr-men.jpg

   

Smrt a zmrtvýchvstání spolu těsně souvisí. Římský katechismus učí: „Nakonec zmrtvýchvstání Krista bylo nutné i proto, aby bylo dokonáno tajemství našeho spasení a vykoupení. Kristus nás totiž svou smrtí zbavil hříchů, vstal z mrtvých a vrátil nám ona dobra, která jsme pozbyli hříchy. Proto říká apoštol (Řím 4,25): ‚Kristus byl vydán pro naše hříchy a vstal pro naše ospravedlnění.‘ Aby tedy spáse lidského pokolení nic nescházelo, tudíž jako musel zemřít, tak musel vstát z mrtvých" (I,6,12). Písmo totiž obojí často spojuje: „Tak je psáno, a tak bylo třeba, aby Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a aby bylo hlásáno pokání a odpuštění hříchů pro jeho jméno mezi všemi národy" (Lk 24,46-47). Apoštol Pavel spatřuje ve smrti a zmrtvýchvstání Krista náznak našeho ospravedlnění. Jako Kristus umřel a vstal z mrtvých, tak i my máme odumřít hříchům a povstat k novému životu (Řím 6,6). Obojí - jak smrt a zmrtvýchvstání, tak odpuštění hříchů a naše posvěcení - je znázorněno křtem, ponořením a vynořením z vody, kdy ponořením je zobrazena smrt a pohřeb Krista a vynoření znázorňuje jeho zmrtvýchvstání a naše posvěcení (Řím 6,4; 2Kor 5,15).

 

Věta: Kristus vstal z mrtvých třetího dne z vlastní moci.  

 

1. Výklad

a) Zmrtvýchvstání Kristovo je ústředním článkem víry, o který se opírá veškeré Kristovo učení. „Nevstal-li však Kristus z mrtvých, marné je naše kázání a marná je i naše víra. My pak jsme shledáni jako lživí Boží svědkové, poněvadž jsme svědčili proti Bohu, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil, pokud totiž mrtví nevstávají z mrtvých" (1Kor 15,14-15).

b) Odpůrců zmrtvýchvstání Kristova byla vždy veliká řada, obzvláště mezi racionalisty. Tak v novější době A. Harnack uměle vytvořil rozdíl mezi velikonoční zvěstí o prázdném hrobě a mezi velikonoční vírou o Zmrtvýchvstalém. První prý náleží do dějin, které však o ní nic nevědí, druhá prý náleží do oboru víry. Co tato poznala, je nejlépe nechat na pokoji a ani o tom nemluvit. Jiní opět tvrdí, že Kristus ve skutečnosti z mrtvých nevstal, nýbrž že apoštolové z horlivé víry a vroucí touhy po něm se vžili do přesvědčení, že z mrtvých vstal, a to také kázali jiným. Modernisté vykládají zmrtvýchvstání tak, že to byla původně víra v Ježíšův nesmrtelný život u Boha (dekret Lamentabili, viz in Denzinger, 2037).

Je tedy třeba dokázat, že Ježíšovi učedníci měli pro víru ve Zmrtvýchvstalého skutečný podklad. Jejich víra byla ovšem opřena o nadpřirozenou událost a byla tedy též nadpřirozenou milostí.

 

2. Důkaz

a) Kristus předpověděl, že vstane z mrtvých, a to třetího dne. „Syn člověka (...) třetího dne vstane z mrtvých" (Mt 20,19; Mk 10,34; Lk 18,33). „Zbořte tento chrám a já jej ve třech dnech postavím" (J 2,19; Mt 12,40). Proto též Židé pravili Pilátovi: „Pane, rozpomněli jsme se, že ten svůdce, když byl ještě živ, řekl: ‚Po třech dnech vstanu‘" (Mt 27,63).

Zmrtvýchvstání Páně zvěstovali andělé: „Není zde, ale vstal. Rozpomeňte se, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka (...) musí třetího dne vstát z mrtvých" (Lk 24,6-7).

vzkriseni-002-men.jpgTo, že Kristus svou předpověď splnil, bylo nepochybně potvrzeno jeho prázdným hrobem, četnými zjeveními Zmrtvýchvstalého a účinky, jež způsobil na svých učednících. Dosvědčili to jeho učedníci a učednice (Mt 28,5-8; Mk 16,1-8; Lk 24,1-9; J 20,1-2) a Židé, kteří, ač to chtěli zakrýt, přesto to museli uznat (Mt 28,11-15). Dále to dokazují četná zjevení Zmrtvýchvstalého. Je ovšem nesnadné zjistit, kolikrát a v jakém pořadí se to stalo, ale to je podružnou otázkou. Je však nepochybně jisté, že učedníci se častěji na vlastní oči, ano, i hmatem přesvědčili, že před nimi stojí Kristus živý a se svým tělem, týž, který se s nimi dříve tak často setkával. Kristus se nezjevil pouze jedenkrát a zběžně jednomu učedníku toužícímu po vidění nebo úzkostlivě rozrušenému, nýbrž se často, v noci i za bílého dne, ukázal mnoha důkazy (Sk 1,3) zjevuje se po čtyřicet dnů, měl k nim delší výklady, jedl s nimi a nechával se od nich dotýkat. Jeho zjevení byla vnějšími událostmi, jež se opakovaly před těmi, kteří zmrtvýchvstání neočekávali, kteří dotyčné předpovědi nechápali a kteří se, považujíce celé Kristovo dílo za ztroskotané, vrátili k dřívějšímu zaměstnání. Nejlepším důkazem toho je nevěřící Tomáš (J 20,24nn).

b) Apoštolové, jak se opětovně zmiňuje Písmo, o zmrtvýchvstání pochybovali a uvěřili v ně stěží a pozvolna, kdy bylo ke každému zjevení zapotřebí zázraku (J 20,25; Lk 24,11nn a 24,38-43). Sv. Pavel se dovolává mnoha svědků, kteří byli tehdy ještě na živu (1Kor 15,6).

Skutečnost, že Kristus vstal z mrtvých, vysvítá mnohem jasněji z toho, že apoštolové byli po velikonocích a po letnicích zcela proměněni. Nedali se ani hrozbami ani žalářem ani mukami ani smrtí zadržet, aby nehlásali Židům i pohanům zmrtvýchvstalého Krista.

c) Kristus vstal z mrtvých z vlastní moci. „Zrušte tento chrám a ve třech dnech jej postavím" (J 2,19). „Mám moc (život) dát a mám moc jej zase přijmout" (J 10,18). Hlavní příčinou zmrtvýchvstání je Ježíš Kristus, Boží Syn. Spojit duši s tělem je totéž jako stvořit, což je výlučné dílo božské všemohoucnosti. Proto Kristus na důkaz své moci stejné s Otcem prohlásil: „Jako totiž Otec křísí a oživuje mrtvé, tak i Syn oživuje, koho chce" (J 5,21). Písmo říká častěji, že Otec vzkřísil Krista; Církev pak opětně prohlásila, že Kristus vstal vlastní mocí (virtute propria; 11. toledská synoda). Obojí je oprávněné. Jakožto Bůh vstal z vlastní moci, jakožto člověk byl vzkříšen od Boha. Vzkříšení Ježíše Krista se přivlastňuje Otci též proto, poněvadž je výlučným dílem Boží všemohoucnosti, jež je primárně přivlastňována osobě Otce.

d) Kristus se nazývá prvotinou zmrtvýchvstalých (1Kor 15,20; Kol 1,18; Sk 26,23) proto, poněvadž prvý na svém těle zjevil účinek vykoupení, stal se vzorem pro všechny spravedlivé, kteří vstanou z mrtvých, aby podle svých zásluh byli připodobněni Kristu (Flp 3,20-21; Řím 8,11), a v oslaveném těle nás ospravedlňuje, když do nás vlévá svou milost a oživuje nás jako své údy. Proto také sv. Pavel napomíná věřící, aby v sobě nosili obraz Kristův, Krista, jeho životodárného ducha a aby žili tak jako Kristus hlava (Řím 6,8; 1Kor 15,45.49; 2Kor 3,17; 13,5; Gal 2,20; 3,27; 4,6.19).

To, že Kristus je prvotinou zmrtvýchvstalých, není třeba vykládat, že co do času vstal z mrtvých první. Stačí, že je příčinou našeho zmrtvýchvstání a že je ze všech zmrtvýchvstalých nejvznešenější. Někteří theologové tvrdí, že ti, kteří vyšli z hrobu, když Kristus zemřel (Mt 27,52), opět zemřeli a že opět zemřeli také ti, kteří již dříve byli vzkříšeni z mrtvých (Lazar - J 11; dcera představeného synagógy - Mk 5,35-43), neboť jejich vzkříšení nebylo eschatologickým vzkříšením, ale bylo pouze znovuoživením, tedy opětovným přivedením k pozemskému způsobu existence.

e) Kristus vstal z mrtvých proto:

  1. aby se naplnily předpovědi Písma (1Kor 15,4; Lk 24,25nn; Ž 15 a Sk 2,24nn; Ž 13,33; Iz 55,3 a Sk 13,34; Oz 13,14 a 1Kor 15,54; Žid 2,14), na něž se též sám odvolával;
  2. aby splnil své předpovědi;
  3. aby potvrdil naši víru a posilnil naši naději (Tes 4,14);
  4. aby vynikla Boží spravedlnost, která Krista za jeho ponížení a utrpení oslavila nejen na duši, nýbrž i na těle, jež bylo na našem vykoupení tolik zúčastněno. To, že vstal třetího dne, záviselo na svobodném Božím rozhodnutí.

Pro Krista má zmrtvýchvstání ten veliký význam, že na zemi obdržel největší vyvýšení a nejlepší ospravedlnění a dále že byl uveden ve svá práva v nebi, kde po pravici Otce má největší slávu a moc nad celým světem (Sk 2,33; 13,33; Řím 1,3,4; Žid 1,3; 1Pt 1,21; J 13,31). Pro nás pak jeho zmrtvýchvstání má ten význam, že se na jeho těle skvěle zjevila sláva, účinek vykoupení, a že smrt byla zásadně přemožena a bude zcela odstraněna o posledním soudu (1Kor 15,26).

f) Otcové. Na důkaz z tradice by stačila jediná skutečnost, totiž že článek o zmrtvýchvstání Krista byl vždy podstatnou částí všech vyznání víry. Otcové je dokazovali proti pohanům, jimž se zdálo být nemožným; tak činil např. Origenes proti Celsovi.

Sv. Augustin ve zmrtvýchvstání Kristově vidí i nemožné věci, které se přece skutečně staly (tria incredibilia, quae tamen facta sunt):

a) Kristus vstal z mrtvých;

b) přesvědčil o tom své učedníky, a

c) tito obrátili k této víře svět.

Každá následující událost plyne z předchozí. Výsledek všech tří vidíme před sebou, víru celého křesťanstva (De civitate Dei, 22,5).

Jizvy na rukou, na nohou a v boku Kristus na svém oslaveném těle ponechal, a to na svou oslavu a na důkaz dobytého vítězství nad smrtí. Na otázku, proč je ponechal, sv. Tomáš Akvinský (Summa theologiae, 3, q. 64, art. 4) odpovídá, že pro vlastní oslavu, dále aby utvrdil apoštoly ve víře ve své zmrtvýchvstání, aby na ně ukazoval jako na naléhavou přímluvu za nás vůči nebeskému Otci a konečně aby zavrženým dokázal, že jsou na věky odsouzeni právem.

 

vzkriseni-ucednici-upr-vz.jpg

   

 

O zjeveních Zmrtvýchvstalého

Jejich pořadí byl asi následující:

  1. Marii Magdaléně (Mk. 16,9-11; J 20,11nn),
  2. jiným ženám (Mt 28,8-10),
  3. dvěma učedníkům jdoucím do Emaus (Lk 24,1335; Mk 16,12-13),
  4. Petrovi (Lk 24,34; 1Kor 15,5),
  5. apoštolům bez Tomáše (Lk 24,36nn; Mk 16,14nn),
  6. všem apoštolům (J 20,24nn),
  7. několika učedníkům u Genezaretského jezera (J 21,1nn),
  8. více než 500 bratří v Galileji (1Kor 16,6),
  9. Jakubovi mladšímu (1Kor 15,7),
  10. učedníkům v Jeruzalémě před nanebevstoupením (Mt 28,18-20; Mk 15,14nn, Lk 24,44nn, Sk 1,4nn).

Kristus zůstal po svém zmrtvýchvstání na zemi celkem čtyřicet dní a často se zjevil různým lidem (Sk 1,3). Chtěl tím dokázat, že vstal z mrtvých doopravdy a oslavený. K prvnímu účelu postačilo, že se zjevil častěji a měl společenství s učedníky, požíval s nimi pokrm a nápoj a vybídl je, aby se dotekem přesvědčili o jeho skutečném těle. Co se týče druhého účelu, nechtěl s nimi mít ustavičně společenství jako dříve, aby se nezdálo, že vstal v témže těle, v jakém žil dříve (srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, 3, q. 55, art. 3). Celou svou slávu jim nechtěl zjevit proto, aby nezačali pochybovat, zda je tímž, který zemřel.

 

(Převzato z: Richard Špaček, Katolická věrouka, II, Praha 1930. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články:

Ladislav Pokorný: Velikonoční třídení (triduum)
Ladislav Pokorný: Neděle zmrtvýchvstání Páně
Richard Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí
Richard Špaček: O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi
Richard Špaček: O druhém příchodu Krista a jeho znameních
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu 
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis) 
Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista 
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae)
Radovan Malý: Historicita Ježíše Krista
Augustin: Totožnost Kristova těla
Justin: To čiňte na mou památku
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně 
Richard Špaček: Křest
Justin: První apologie

 

 

 

[RSS]

Přečteno 377x

další články