Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Křest

Křest

Richard Špaček, 15.3. 2010

"Křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu", jak mimo jiné říká Katechismus katolické církve. V následujícím textu nabízíme základní systematické uvedení do skutečnosti svátosti křtu od katolického dogmatického teologa a bývalého děkana teologické fakulty v Olomouci Richarda Špačka (1864-1925).

 

1. Název

krest-katakomby-marcellina-a-petra-men.jpgNázev křest, křtít je od kmene Krist(us) a znamená úkon, jímž se ten, kdo jej přijme, stane křesťanem. Lat. baptismus - „křest", baptizare - „křtít" z řec. βαπτισμος [baptysmos] - „ponoření", „potopení", βαπτιξει [baptydzei] - „ponořit", „potopit", jež se v Písmu užívá o obyčejném mytí a koupeli (2Kr 5,14; Júd 12,7), o očistách u Židů předepsaných zákonem (Mk 7,4; Žid 9,10), obrazně o velikém utrpení a smrti (Lk 12,50; Mk 10,38), o přehojné milosti (Lk 3,16) a o svátostném křtu (Mt 28,19; Řím 6,3-4). V Písmu a u otců jsou pro křest také obrazná pojmenování.

Z obrazného významu křtu, totiž že se jím rozumí hojná milost Ducha svatého, vznikl zvyk nazývat náhradu skutečného křtu - dokonalou lítost spojenou s touhou po něm - jako křest touhy (baptismus flaminis), a odtud, totiž že křest znamená i veliké utrpení, bylo mučednictví pro Krista nazváno jako křest krve (baptismus sanguinis).

Pro vnějším znamení, tj. pro látku se křest nazývá: lavacrum aquae - „vodní koupel" (Ef 5,26), „voda věčného života" (srov J 4,14), unda genitalis - „plodící voda", aqua vitalis - „živoucí voda" (srov. J 4,10), „svátost vody" (Tertullián).

Pro formu se nazývá: „znamení", sigillum - „pečeť", „znak", „znamení", „tajemství víry", „svá­tost víry", „svátost Trojice".

Pro účinky se křest nazývá: „koupel znovu­zrození a obnovy Ducha svatého" (λουτρον της παλλιγενεσιας [lútron tés palligenesias] - Tit 3,5), „obmytí hříchů" (Sk 22,16), „osvícení" (φωτισμος [fótysmos]), „svátost osvícení". Řečtí otcové křest nazývají rovněž φωτισμος [fótysmos], φως [fós], σφραγις [sfragis]: Cyril Jeruzalémský nazval katecheze pro křtěnce Catecheses illuminandorum (φωτισμενων [fótismenón]). Tyto názvy, které užívají otcové, jsou tedy odvozeny z Písma a nikoliv z pohanských očistných obřadů.

 

2. Pojem

Křest je nejprvnější a nejpotřebnější svátostí, v níž člověk bývá skrze vodu a Boží slovo (vzývání Boží Trojice) očištěn od dědičného hříchu a ode všech hříchů spáchaných před křtem a v Ježíši Kristu znovuzrozen k věčnému životu a posvěcen. Římský katechismus (II,2,5) vymezuje křest takto: „Sacramentum regenerationis per aquam in verbo" - „Svátost znovuzrození skrze vodu ve slovu". V tom jsou spo­jeny Jan 3,5 s Ef 5,26.

Sv. Augustin na otázku: „Quid est baptismus?" odpovídá takto: „Lavacrum aquae in verbo" („Co je křest? Vodní koupel ve slovu.").[1] Sv. Tomáš Akvinský proti Hugovi od Sv. Viktora, jenž nazýval vodu, byla-li posvěcena, křtem, zdůrazňoval, že křest bývá vykonán skrz obmytí s předepsanou formou a nikoli skrze vodu.[2] Po metafyzické stránce stačí, definuje-li se křest jako Sacramentum regenerationis, tj. jako svátost znovuzrození. V této definici svátost označuje druh (genus proximum) a znovuzrození rozdíl druhový (differentia specifica), jímž se liší ode všech ostatních svátostí. Ve vyjádřeních římského katechismu a katechismu schváleného na valné schůzi rakouských biskupů ve Vídni dne 9. dubna 1894 je vyjádřena obojí stránka - metafyzická i fyzická. (Definici římského katechismu znovu opakuje Katechismus katolické církve z r. 1992 v par. 1213, který tamtéž o křtu dále říká: „Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu (‚vitae spiritualis ianua‘) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání." - Pozn. redakce Revue Theofil.)

 

3. Význam

Význam křtu je tak veliký proto, že je to jediný prostředek duchovního obnovení ustanovený od Ježíše Krista, a tudíž i brána do církve a k jejím duchovním pokladům, jež jsou pokřtěnému otevřeny. Pouze křest může zachránit člověka od věčné záhuby. Kdo není pokřtěn, ne­může platně přijmout jiné svátosti. Mezi svátostmi má tedy křest první místo, poněvadž je branou duchovního života, jak praví Evžen IV. v de­kretu pro Armény (Denzinger, 696). U otců byl křest vždy v popředí (Primum omnium sacramentorum locum tenet.) v teorii i v praxi. Tertullián napsal monografii De baptismo (O křtu) a o křtu se důkladně pojednává v katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského a Řehoře Nysského (Oratio catechetica magna, 33-40), v Ambrožových De mysteriis (O tajemstvích, 1-5), v Augu­stinových spisech (De baptismo, Contra Cresconium grammaticum Donatistam, Contra Litteras Petiliani, De Unico Baptismo contra Petilianum, Contra Epistolam Parmeniani, Enchiridion de Fide, 49-53), v homiliích sv. Basila Velikého (Homil. in s. baptisma) a sv. Řehoře Naziánského (Orationes, 40).

Když se pak začal šířit křest nemluvňat, původní vážnost této svátosti byla poněkud zastíněna, jak vysvítá ze stížnosti pařížské synody (r. 829). krest-001.jpg„Křest u nás nynějších křesťanů zůstává daleko za prvním svatým přijímáním, jež do našeho vnitřního života zasahuje svou živou vzpomínkou zcela jinak, než to ona svátost dovede. U prvních křesťanů tomu bylo jinak". Tehdy ten, kdo přijal křest, se dobrovolně a úplně rozešel se svou minulostí. Opustil cestu temnoty a smrti a vkročil na cestu světla a života. Nyní, když býváme křtěni jako nemluv­ňata, nevíme nic ani o přípravě ani o povinnostech, jež jsme skrze kmotry převzali. A přece je to nanejvýš důležité, aby věřící poznali právě tuto svátost jako nejprvnější a nejpotřebnější a aby si jí vážili. Nejlepším prostředkem k tomu je častější obnova křestního slibu, jak to doporučují svatí Jeroným a Bernard.

Náboženská očišťování, něco na způsob křtu, byla obvyklá i mimo křesťanství u Židů a u pohanů, Babyloňanů, Indů, Egypťanů, Římanů a Řeků. V pohanském křtu se po svátosti křtu opičil zlý duch, jak tvrdí Tertullián (De praescriptione haereticorum, 40; De baptismo, 5) a sv. Justin (Apologia I, 62). Ale očisty byly u pohanů značně rozšířeny a vyvěraly z obecné touhy lidstva po mravní očistě, jež byla vyjadřována čistotou fyzickou. Dle mínění mnohých pohanských národů vzniká dešťová a hlavně pramenitá voda v blízkosti božstva. Očistami předepsanými u Židů (Lev, 11-15) se zjednává čistota před zákonem. Farizeové jim přikládali veliký význam (Mt 6; 15,2; Lk 11,38). V době Ježíše Krista přibyla ještě jedna očista, tzv. křest proselytů (tebilah) pro pohany, kteří zcela přestoupili k židovství. Vnější křestní obřad byl tedy již tehdy dostatečně znám. Je to patrné i ze křtu, kterým křtil v Jordánu Jan Křtitel (Mt 3,1-12; Mk 1,1-8; Lk 3,1-8).

 

4. Ustanovení

  

Věta: Svátost křtu ustanovil Ježíš Kristus. (De fide.)

 

Výklad

Podle prohlášení tridentského sněmu (VII. zasedání, 1. kánon) je článkem víry jednak to, že Kristus křest ustanovil, jako i to, že křest je pravá a vlastní nebo skutečná svátost. Ustanovení křtu Ježíšem Kristem je nutné do­kázat zvláště těm, kteří o něm pochybují, nebo je dokonce zavrhují. A. Harnack zcela otevřeně tvrdí: „Že Ježíš ustanovil křest, se nedá přímo dokázat" (Dogmengeschichte, I,88). Pius X. zavrhl větu mo­dernistů: „Křesťanská obec zavedla povinnost křtu tím, že jej přijala za nutný obyčej a sloučila s ním závazek křesťanského vyznání" (Denzinger, 2042, srov. 2088).

 

Důkaz

a) Dle Nového Zákona Ježíš Kristus, ač osobně sice podle všeho křest neudílel, výslovně učil o nutnosti křtu a výslovně nařídil apoštolům, aby všechny, kdo uvěří, křtili: „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha (svatého), nemůže vejít do Božího království" (J 3,5). Vnější obřad křtu se děje skrze vodu a znovuzrození, ospravedlnění se děje skrze Ducha svatého. Jako těmito slovy Ježíš Kristus zdůraznil nutnost křtu pro všechny, tak před svým nanebevstoupením rozkázal křtít všechny: „Jděte tedy a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude po­křtěn, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen" (Mk 16,15). Když tedy Kristus učil nutnost křtu pro všechny a přikázal křtít všechny, zajisté také ustanovil křest.

Apoštolové také hned o Letnicích křtili a prohlašovali křest za nezbytný prostředek spásy. Na otázku: „Co máme činit?" Petr odpovídá: „Čiňte pokání a každý z vás ať je pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů" (Sk 2,38; 8,12.36-37; 16,33 ad.). Tudíž všeobecně a formálně by apoštolově nemohli ve jménu Ježíše Krista křtít, kdyby jim to Ježíš nepřikázal. Apoštolové křtili i ty, kteří byli do církve přijati zázračně, jako Kornélia (Sk 10,47-48) a Šavla (Sk 9,15.18). Sv. Pavel spojuje se smrtí Páně křest tak jako eucha­ristii (Řím 6,3) a tvrdí, že býváme v Kristu pokřtěni (1Kor 1,2; 6,11; 12,13). Tak mohli na křest nahlížet pouze v tom případě, pokud jej Ježíš ustanovil.

b) Z nejstaršího církevního podání - z Didaché (kap. 7; Enchiridion patristicum, 4), z Barnabášova listu (11,11; Enchiridion patristicum, 34), z Hermova pastýře (9,16,13; Enchiridion patristicum, 92) a z Justinovy Obrany (I,60) - vysvítá, že se křest udílel v církvi všem, kdo byli do církve přijati, na odpuštění hříchů. Tento všeobecný obyčej, jenž se zachovával od počátku a bez jakéhokoliv odporu, by se nedal vysvětlit, kdyby křest nebyl ustanoven Ježíšem Kristem.

 

Doba ustanovení

Dobu, kdy Kristus ustanovil křest, neudávají všichni teologové stejně. Jejich různé názory se však nikterak nepříčí skutečnosti, že Kristus křest ustanovil.

a) Někteří teologové byli toho názoru, že se tak stalo, když byl Kristus křtěn v Jordánu. Tak to tvrdili svatí otcové Ambrož (ln Lucam, 2,83) a Jan Zlatoústý (In Matthaeum homiliae, 12,3) a po nich scholastikové spolu se sv. Tomášem Akvinským (Summa theologiae, III,66,2); s nimi souhlasí i Římský katechismus (II,2,20). Týž církevní učitel odvozuje povinnost křtu z příkazu Páně (Mt 28,19). Jak vysvítá z výroků těchto teologů, Kristus tehdy sdělil vodě očistnou a posvěcující moc, naznačil vnější znamení křtu, vodu za látku, a vzývání Boží Trojice, která se tehdy zjevila („apparuit manifestissima Trinitas,"[3] říká Augustin v In Ioannis Tractatus, VI,5), za formu. Křest Ježíše Krista by byl předchozím poukazem na svátostný křest, jenž měl být ustanoven později.

krest-pane-1.jpgb) Dle jiných teologů Kristus ustanovil křest při rozmluvě s Niko­démem (J 3,1‑21). Tito teologové se spolu s Dunsem Scotem odvolávali na to, že Kristovi učedníci křtili (J 3,22; 4,2), a to křtem svátostným. Dá se však stěží pochopit, že by Kristus ustanovil křest během soukromé rozmluvy s mužem, který nebyl činný při šíření Božího království na zemi. Ve zmíněné rozmluvě Kristus rovněž poukazuje na křest, jenž měl být ustanoven, a zdů­razňuje jeho nutnost. Mimo to nelze dokázat, že by Kristus osobně křtil, a u žádného evangelisty také v řeči Páně, když poprvé rozesílal učedníky, není ani zmínka o nějakém příkazu křtít (Mt 6,1-42; Mk 6,7-18; Lk 9,1-6). Tyto dvě skupiny, jež kladou ustanovení svátostného křtu před utrpení Páně, jsou nuceny předpokládat, že Kristus ve křtu své zásluhy rozděloval dříve, než je svou smrtí získal.

c) Třetí skupina tvrdí, že Kristus ustanovil křest po svém zmrtvýchvstání, když při vystupování na nebesa přikázal apoštolům: „Jděte tedy a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). V tomto názoru zaráží, že by Ježíš nejpotřebnější svátost ustanovil teprve v posledních okamžicích pozemského života.

Žádný z těchto tří názorů tedy nelze výlučně hájit a je podle všeho nejsprávnější, spojí‑li se všechny v jedno asi takto: Kristus již tím, že se dal pokřtít a že jeho učedníci křtili, svou naukou o křtu dále připravil tuto svátost tak, že když odcházel z tohoto světa, mohl křest uložit za povinnost. V tomto smyslu odpovídá již sv. Bonaventura na otázku: „Quando institutus fuit baptismus? Dicendum, quod materialiter, quando baptizatus fuit Christus; formaliter, cum resurrexit et formam dedit (Mt 28,19); effective, cum passus fuit, quia inde habuit virtutem; sed finaliter, cum eius praedixit necessitatem et utilitatem"[4] (J 3,5) (Commentarius in Evangelium Joannis, 3,19).

 

5. Námitky proti ustanovení svátosti křtu Ježíšem Kristem

Zatímco Luther s ohledem na Mt 28,19 a Mk 16,16 rozhodně trval na tom, že křest byl nařízen a ustanoven Ježíšem Kristem, liberální prote­stantská teologie to popírá. Dle A. Harnacka je toto ustanovení nejisté. Dle H. J. Holtzmanna má křest analogie v židovských a pohanských očistách a byl naznačen křtem proselytů a předobrazen křtem Krista v Jordánu. To, že se Kristus dal pokřtít, je sice jisté, je však pochybné, zda dal učedníkům příkaz křtít. Křest zavedla církev navazujíc na tento křest Kristův, jenž jí byl vzorem (Lehrbuch der neutestament Theologie, I,381, 1897). Téměř doslovně Holtzmannův názor opakuje Loisy (L' Evangile et l'église, 1902). Důvody, o něž opírají svůj názor, odporující evangeliím i celému církevnímu podání, jsou zcela bezpodstatné. Kristus prý výrok Mt 28,19 ve skuteč­nosti nepronesl. Konec prvního evangelia je prý úhrnnou zprávou o tom, co učedníci od Zmrtvýchvstalého v oněch dnech slyšeli a co se od něj naučili. Onen Ježíšův výrok prý nebyl míněn jako křestní formule (Seeberg, Dogmengeschichte, l2,62). Do evangelia byl prý vsunut mnohem později, když se v církvi již vyvinula víra v Trojici.

Výrok Ježíše Krista, o nějž tolik běží, nelze z prvního evangelia vyřadit jinak než svévolně a násilím. Je kriticky co nejlépe zaručen a vyskytuje se ve všech rukopisech, nejstarších překladech a kritických vydáních. Otcové před Eusebiem Cesarejským jej dobře znali. Nejen že se onen výrok k tomuto evangeliu dobře hodí, nýbrž je téměř nutným požadavkem, když byl křest dostatečně připraven. Když Kristus nejen ve čtvrtém evangeliu nýbrž i u synoptiků (Mt 11,27; 12,32; Mk 3,29; Lk 12,10 atd.) výslovně jmenoval tři božské osoby, pak je i trojiční formule u sv. Matouše, kterou pronesl na konci své po­zemské činnosti, co nejlépe odůvodněna. Kropatschek, protestantský teolog, poznamenává (Die Trinität; in Biblische Zeit- und Streitfragen 15, 1910): „Právě tato rozmanitost formulí o Trojici je nápadný úkaz v novozákonním podání. Kdyby trojiční formule byla na několika místech strnulá, dala by se odstavit jako cizorodé těleso. Novozákonní spisovatelé však v tako­vých myšlenkách žili, a ty se u nich dostavují bez úmyslu a přemýšlení..." Proti trojiční formuli a příkazu Páně křtít ve jménu Trojice nesvědčí Skutky apoštolské, které častěji o apoštolech vypravují, že křtili ve jménu Ježíš. Dle Didaché je být pokřtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého totéž jako být pokřtěn ve jménu Páně (Didaché, 7 a 9).

Svátostný křest nelze vůbec odvozovat z mimokřestanských náboženských očist. I když tu a tam byly podobné vnější obřady, nejsou to tudíž stejné křty. U pohanského křtu se na přijímateli nepožadovala vnitřní příprava, nýbrž takový křest byl čarovným prostředkem, jímž se získávala čistota. Komu byl tento prostředek udělen, ten se také stal účastným jeho účinku. Židovské křty, které nevyhovovaly mravním poža­davkům proroků (Iz 1,16; Ž 51,9.12), neměly větší ceny.

 

6. Křest Jana Křtitele

Křest, jímž křtil Jan Křtitel v Jordánu, měl mravní význam; byl to křest pokání na odpuštění hříchů (Mk 1,4.8; Mt 3,11; Lk 3,3). Tento křest byl z nebe, od Boha (Mk 11,30), ale „farizeové a zákoníci sami proti sobě pohrdli Božím úmyslem, krest-pane-3.jpgkdyž se od něho nedali pokřtít" (Lk 7,29-30). Tímto křtem se dal pokřtít Kristus. Podstatný rozdíl mezi křtem svým a křtem Kristovým Jan Křtitel určil takto: „Já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přijde po mně, je mocnější než já... On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm" (Mt 3,11).

Někteří otcové Janovu křtu připisovali odpuštění hříchů. Toto udílel Bůh kajícím hříšníkům, kteří na znamení pokání při­jímali tento křest. Podle scholastiků je tento křest přípravou na křest svátostný, jak píše sv. Tomáš Akvinský: „Baptismus Joannis non erat per se sacrameutum sed quoddam sacramentale disponens ad baptismum Christi"[5] (Summa theologiae, III,38,1). Petr, Ondřej, Filip, Natanael a učedníci Jana Křtitele tento křest přijali (J 1,35-51). Sv. Augustin (Sermones, 146; Contra litteras Petiliani donatistae libri tres, 32,75) si stěžuje, že ti, kteří jsou pokřtění po křesťansku, se o sv. Janu dávají pokřtít v moři, očekávajíce od toho mimořádné účinky. Proti protestantům, kteří novozákonním svátostem připisovali tutéž působnost jako křtu Janovu, že se jím i oněmi pouze vzbuzuje víra, prohlásil tridentský sněm: „Bude-li kdo tvrdit, že Janův křest měl týž účinek jako křest Kristův, budiž vyobcován z církve" (VII. zasedání o křtu, kánon 1).

 

(Převzato z: Richard Špaček, Katolická věrouka, III, Praha 1922. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články: 

Velikonoce
Pascha, Pesach
Justin: První apologie
Tridentský koncil o křtu 
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Justin: To čiňte na mou památku
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?
Brigita Švédská: O Kristově křtu v Jordánu
Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista 
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Ladislav Pokorný: Neděle zmrtvýchvstání Páně
Ladislav Pokorný: Velikonoční třídenní (triduum)
Richard Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí 
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3
Richard Špaček: O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi

 

Poznámky:


[1] Augustin, In Evangelium Ioannis tractatus, 15,4: Quid est baptismus Christi? Lavacrum aquae in verbo (Ef 5,26). Tolle aquam, non est baptismus; tolle verbum, non est baptismus." - „Co je křest Kristův?Vodní koupel ve slovu /Ef 5,26/. Odstraňte vodu a není to křest, odstraňte slovo a také to není křest."

[2] Tomáš Akvinský, Summa theologica, 3,66,1: Quidam ergo existimaverunt quod ipsa aqua sit sacramentum. Quod quidem sonare videntur verba Hugonis de sancto Victore. Nam ipse in communi definitione sacramenti dicit quod est materiale elementum, et in definitione Baptismi dicit quod est aqua. Sed hoc non est verum. Cum enim sacramenta novae legis sanctificationem quandam operentur, ibi perficitur sacramentum ubi perficitur sanctificatio. In aqua autem non perficitur sanctificatio, sed est ibi quaedam sanctificationis virtus instrumentalis, non permanens, sed fluens in hominem, qui est verae sanctificationis subiectum. Et ideo sacramentum non perficitur in ipsa aqua, sed in applicatione aquae ad hominem, quae est ablutio." - „Někteří se tedy domnívali, že voda sama je svátostí. A zdá se, že to říkají slova Huga od svatého Viktora. Neboť on v obecném výměru svátosti praví, že je hmotný živel; a ve výměru křtu praví, že je voda. Ale to není pravda. Neboť totiž svátosti Nového zákona působí nějaké posvěcení, svátost se dokonává tam, kde se dokonává posvěcení. Ve vodě se však nedokonává posvěcení, nýbrž je tam nějaká nástrojová síla posvěcující, ne trvalá, nýbrž plynoucí do člověka, jenž je podmětem pravého posvěcení. A proto se svátost nedokonává ve vodě samé, nýbrž v užití vody na člověku, což je obmytí."

[3] „Zde se nejzřejměji zjevuje Trojice."

[4] „Kdy byl ustanoven křest? Budiž řečeno, že co se týče materie, tak tehdy, když byl Kristus pokřtěn; co se týče formy, pak tehdy, když byl vzkříšen a udělil formu (Mt 28,19); co se týče účinku, pak tehdy, když podstoupil utrpení, poněvadž odtud měl moc; avšak co se týče účelu, tak tehdy, když ohlásil jeho nezbytnost a prospěšnost (J 3,5)."

[5] „Křest Janův nebyl sám o sobě svátostí, ale spíše jakousi svátostinou, připravující na křest Kristův."

[RSS]

Přečteno 492x

další články