Proč jsou rány vzkříšeného Krista nezhojené?

Dva evangelisté - Jan a Lukáš - si při popisu zjevení se vzkříšeného Pána apoštolům všímají gesta, kterým toto setkání začíná: ukázání probodených dlaní učedníkům. „Ukázal jim ruce a bok," píše Jan (J 20,20). „Pohleďte na mé ruce a nohy," říká Ježíš znepokojeným a vylekaným Jedenácti v Lukášově podání (Lk 24,39).

Po staletí se lidé pozastavovali nad významem tohoto gesta. Za jakým účelem zmrtvýchvstalý Pán na svém těle zachoval rány? Proč je ukazuje? Pro zvýraznění realismu utrpení? Pro prokázání totožnosti svého těla (tj. že vstal z hrobu v tom samém těle, v jakém byl umučen)?

„Zachoval rány pro den Posledního soudu," tvrdili jiní. A právě takového Jej rovněž představovali na vytesaných portálech kostelních bran nebo na freskách se scénami posledních časů na jejich západních stěnách: Kristus přicházející k Poslednímu soudu ukazuje shromážděnému lidstvu svoje probodené ruce. Ne nějakou knihu. Ne soupis našich přestoupení. Ne sbírku paragrafů. Dokonce ani desky s přikázáními. Pouze své rány! Každý jistě uzná, že v této intuici se skrývá pravdivá a hluboká náboženská citlivost, prožívání víry jako vztahu k osobě (Osobě!) - jako lásky, a nikoliv jako světonázoru nebo pouze etického systému. Je to citlivost, která nebanalizuje lidský hřích; a předkládá rovněž opravdové impulzy k obrácení.

Avšak nejkrásnější objasnění Ježíšova gesta, a snad i nejpřiléhavěji „držící se" Písma, jsem nalezl v homilii sv. Antonína Paduánského, který ho klade do souvislosti s textem proroka Izajáše (49,14-16): „Sijón říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.‘ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko? (...) I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu! Hle, vepsal jsem tě do svých dlaní."

Aby bylo možné něco napsat - říká Antonín - je zapotřebí list, inkoust a pero. Aby Bůh nezapomněl na člověka, zapisuje jméno každého z nás do dlaní Krista, a jako inkoust užívá Jeho krev a jako pero užívá hřeby (text je ostatně možné přeložit i jako: „Hle, vyryl jsem tě do svých dlaní"[1]).

Ježíš nám tedy ukazuje dlaně ne proto, aby nám vyjevil povahu a logiku soudu, ale aby nám odhalil své ustavičné milosrdenství! To není odkaz na den parusie, ale na nyní - na takové chvíle, kdy se nám zdá, že nás Bůh opustil, že se námi nezabývá, že nás ponechal osiřelé uprostřed nejbolestnějších prožitků; když se cítíme vydáni na pospas zlu, bezbranní vůči jeho agresi. On však není takovým, aby na nás zapomněl. Dokonce i kdyby chtěl... Každého z nás si vyryl do dlaní. Aby nezapomněl! Jméno každého z nás jej pálí v rukou. Ustavičně. Naštěstí.

[Grzegorz Ryś: „Dlaczego zmartwychwstały Jezus ma rany?", in: Deon.pl (text původně z knihy: Grzegorz Ryś: Moc Słowa, Kraków 2016); do češtiny přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Milosrdenství je radikální zdarmadanost   
Páté tajemství růžence: Korunování Panny Marie  

Související články:

Antonín Paduánský: "Pokoj vám!"
Antonín Paduánský: Pán můj a Bůh můj
Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo  
David z Augsburgu: Srdce Kristovo pramenem živoucí krve  
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benedik. tradici 
Marie Celesta Crostarosa: V Srdci Slova jsou ukryty všechny dary  
Marie Celesta Crostarosa: Hledej potěšení v Kristových ranách  
Jan Damašský: Stav Krista po zmrtvýchvstání  
Juliana z Norwiche: Ježíš, naše pravá Matka  
Veronika Giuliani: O ranách Pána Ježíše 
Augustin: Totožnost Kristova těla 
Lukáš Drexler: Rány Kristovy

[1] V latinském textu Izajáše, který uvádí sv. Antonín Paduánský, je: In manibus meis descripsi te - dosl. „Do svých rukou jsem tě vepsal", které lze ovšem přeložit i právě jako: „Do svých rukou jsem tě vyryl", podobně jako tomu je i v původním hebrejském znění biblického textu. Pozn. překl.