Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici

Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici

Lukáš Drexler, 26.11. 2016

Probodený bok Kristův, resp. jeho probodené Srdce je význačnou "veličinou" v dějinné teologické reflexi církve i její duchovní zkušenosti, a to napříč spiritualitami, kdy snad není světce, který by nebyl zasažen Kristovým zasažením v boku. Vzhledem k rozsáhlosti této reflexe a zkušenosti se v následujícím textu zaměřujeme pouze na jednu z těchto spiritualit, benediktinskou, a navíc v užším časovém vymezení, konkrétně v éře středověku, ovšem v návaznosti na výpovědi Písma a patristické tradice.

 

jezis-kristus-bok-vyr-men-upr.jpg
 
  

Úvod

Probodený bok Kristův, resp. probodené Srdce Ježíšovo je význačnou „veličinou" v teologické reflexi církve i duchovní zkušenosti v běhu dějin křesťanské spirituality. V našem textu se zaměříme na reflektování této „veličiny" v benediktinském mnišství v období středověku, bez ohledu na jeho různé větve (původní, reformované). Podobně v následujícím přehledu striktně neoddělujeme skutečnost probodeného boku Krista a probodeného Srdce Ježíšova, nýbrž zde budeme tyto dvě skutečnosti pojednávat jako souvztažné, od sebe neoddělitelné a de facto jako vypovídající o tomtéž tajemství.

   

Písmo

Vnímání skutečnosti Kristovy rány v boku má svůj počátek v Kristově ukřižování na Golgotě, kdy „mu jeden z vojáků probodl bok; a ihned vyšla krev a voda" (J 19,34), což evangelista Jan následně interpretuje ve vztahu k proroctví proroka Zachariáše, které zní: „Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným" (Zach 12,10, což nachází ozvěnu ještě ve Zj 1,7), a podle všeho i v odkazu na texty jiných proroků, v nichž tito zaslibují vytrysknutí očistného a životdávajícího, „křestního" pramene (zejména Ez 47,1, odkazující na vodu vytékající „zpod pravého boku domu", tj. chrámu, jímž je Kristus /srov. zejm. J 2,19-22/, dále pak Zach 13,1, Iz 12,3, 44,3 a Joel 4,18), jejž zaslibuje i sám Ježíš (J 4,13-14 či 7,37-39).

 

Patristika

Tuto Janovu inspirovanost dále potvrzují a rozvíjejí církevní otcové a starověcí autoři, kteří tuto událost v souladu s apoštolským odkazem (kromě Jana srov. text apoštola Pavla in Ef 5,21nn) kladou zejména do vztahu szrozeni-cirkve-men.jpg událostí stvoření prvního páru, tj. Evy z Adamova boku ve chvíli uvedení mrákoty na Adama Bohem, v analogii k „novému stvoření", tj. zrodu Církve - Nové Evy z boku Krista - Nového Adama ve chvíli „mrákoty" na dřevu Kříže. Tento svatootecký důraz má tedy výrazně eklesiologickou, resp. sakramentologickou charakteristiku, kdy voda a krev, vyřinuvší se z Kristova probodeného boku, coby „viditelná znamení neviditelné milosti" jsou de facto oním „žebrem" Nového Adama, z něhož je vzdělána Nová Eva - Církev, aby s ním byla spojena „v jedno tělo", čehož předobrazem je vztah muže a ženy, Adama a Evy. K tomu vizme např. svědectví Tertulliana (+ cca 220): „Jestliže totiž Adam byl předobrazem Krista, Adamův spánek předznačil smrt Krista usínajícího ve smrt, aby potom z rány v boku byla utvořena pravá matka živých, církev"[1], Pseudo-Cypriána: „Uhozen do dutiny boku, z boku vytryskla bohatě krev smísená s vodou, z čehož si vytvořil svatou církev, jíž zasvětil zákon svého utrpení právě sám: ‚Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘"[2], sv. Jana Zlatoústého (+ 407): „Podívej se, odkud [krev] nejprve vytryskla a z jakého pramene vytekla. Nejprve vyprýštila ze samotného Kříže; oním zdrojem byl Pánův bok. Když totiž Ježíš zemřel a visel ještě na Kříži, přistupuje vojín, bodne ho kopím do boku a hned vytekla krev a voda. ... Jedno je symbolem křtu, druhé je symbolem svátosti. ... Na nich totiž byla založena svatá církev, a to na koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým, totiž na křtu a na svátostech, jež zřejmě vyšly z boku. Ze svého boku tedy Kristus vybudoval církev, jako z boku Adamova vyšla jeho manželka Eva. ... Jako z onoho boku stvořil Bůh ženu, tak i ze své ho boku nám dal Kristus vodu a krev, aby tím obnovil církev"[3], a další (sv. Atanáš Alexandrijský, sv. Augustin, sv. Řehoř z Toursu ad.).

patristickém období se samozřejmě najdou i jiné akcenty vztažené k této události probodení Kristova boku a vody a krve prýštící z této rány, jako např. u sv. Ireneje z Lyonu (+ cca 202), kde vodou z Kristova boku je „víra církve", pneumatoforické učení Církve,[4] avšak eklesiologický, resp. sakramentologický akcent je nejvýraznější.

Postupně však dochází k „interiorizaci" úcty k probodenému Ježíšovu boku, a to oběma směry - akcent je kladen jak na jednotlivou zbožnou duši namísto církve, tak na „niternost boku", obzvláště ve spojitosti s biblickou Písní písní, konkrétně s veršem 2,14: „Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!", kdy „rozsedliny skály" jsou ztotožňovány s ránou Krista, který je sám skálou (srov. např. 1Kor 10,4), v jeho boku, jak dosvědčuje např. papež s benediktinskými kořeny sv. Řehoř Veliký (+ 604): „Neboť jako holubice hledá výživu v puklinách, tak zbožná duše, aby nasytila sebe samu, nachází potravu v ranách Kristových. ... Jeskyní ve zdi však rozumíme ránu v boku, učiněnou kopím."[5] Jako svědka sloučení obojího, tedy jak eklesiologického přístupu, tak oné „interiorizace", lze uvést benediktina sv. Bedu Ctihodného (+ 735), který v ráně v boku, jak píše rovněž v komentáři k Písni písní (IV,9), nahlíží lásku Spasitele ke své církvi.

 

Středověk

Dědicem předchozí linie výkladu směřující od zejména eklesiologického vnímání významu Kristovy rány v boku k interiorizované úctě k ráně v Kristově boku, resp. v Srdci Ježíšově jsou zejména středověké řády, na prvním místě benediktinské tradice a dále františkánské, dominikánské a následně i kartuziánské.

Středověk obecně ve zbožnosti akcentuje Kristovo lidství[6], neoddělitelně spjaté s jeho utrpením, jež je nejvíce vyjádřeno a symbolizováno jeho pěti ranami, z nichž nejvýraznější a nejvíce zdůrazňovaná je právě rána v Kristově boku, respektive jeho probodené Srdce, jež je „velesvatyní"[7] chrámu jeho těla. Úcta ke Kristovu lidství, resp. k jeho tělesnému utrpení je ve středověku spjata rovněž s velkou úctou k eucharistii - Kristovu svátostnému tělu a plodu jeho oběti na kříži a jeho probodeného boku. Plody rozjímání Kristova lidství a jeho utrpení tudíž nacházíme i v nemálo dílech zmíněných řeholních rodin. My se však zde budeme věnovat pouze benediktinské tradici.

           

1. Raná benediktinská tradice

Jedněmi z nejstarších svědectví o boku, resp. Srdci Páně v benediktinské tradici tak kromě již výše uvedených jsou např. slova sv. Petra Damiána (+ 1072) o Srdci Ježíšově coby „nebeské pokladnici", plné „moudrosti a vědění"[8], z jejíž plnosti Ježíš obdarovává naši chudobu, podobně jako v tomtéž smyslu slova Jana z Fécampu (+ 1078)[9] či sv. Anselma z Canterbury (+ 1109): „Jestliže nám ono otevření boku ukázalo poklady jeho dobroty, ukázalo nám i lásku jeho duše k nám"[10], který tak zde zvýrazňuje otevření Ježíšova boku coby projev Kristovy lásky. Petr Damián také vyzývá ke vstoupení do Kristova Srdce, abychom v něm nalezli úkryt: „Vstupte do Srdce Ježíšova, které je bezpečným příbytkem, útočištěm všech ubohých."[11]

K ráně v boku coby otevření dveří pro vyřinutí křestního pramene, jak bylo typické v době patristiky, se vrací Rupert z Deutzu (+ 1135), který tuto ránu vnímá jako „jediný vchod, který umožňuje přístup k Bohu"[12], neboť skrze tento křestní pramen je „smazán hřích světa", podobně jako i kardinál Drogon (+ 1138), jenž tento pramen z Kristova boku dává do vztahu s Iz 12,3 a s řekou vycházející z Edenu a rozdělující se do čtyř toků (Gen 2,10), jimiž jsou dle Drogona pravda, moudrost, síla a láska[13].

 

2. Bernard z Clairvaux

Důležitým svědkem úcty ke Kristovu probodenému boku, resp. Srdci Ježíšovu v rámci benediktinské tradice, v tomto případě v reformované, cisterciácké větvi, je velký světec Bernard z Clairvaux (+ 1153). Pomineme-li homilii De passione Domini (O utrpení Páně) neboli De vitis mystica (O mystické révě), jež byla dříve připisovaná právě sv. Bernardovi, avšak nyní mnozí jako jejího autora určují sv. Bonaventuru z Bagnoregia (+ 1274), a tudíž je toto dílo nejistého autorství, pak sv. Bernard pojednává o ráně v boku Kristově zejména v 61. homilii svých Kázání na Píseň písní[14], drobně i v některých jiných kázáních tohoto korpusu.

Ve své 61. homilii vykládá již zmíněný verš Pís 2,14 v intenci rovněž již zmíněné výše, tedy „rozsedliny skalní" vnímá jako rány Krista, který je onou skálou. Bernard zde nejprve prezentuje rány Kristovy coby „potvrzení víry ve zmrtvýchvstání a Kristovo Božství" (LXI,3), bernard-a-jezis-kristus-vyr-ret-vz-men.jpgpodobně jako v případě apoštola Tomáše po Kristově vzkříšení, a dále jako „bezpečné a pevné útočiště pro slabé" (tamtéž), neboť Kristus Spasitel „‚snesl rány pro naše provinění‘ (Iz 53,5)" (tamtéž). Z těchto „rozsedlin ... také rozlévá ... milosrdenství", abychom mohli „sát med ze skály a olej z tvrdého kamene" a tak „okusit a vidět, jak dobrý je Hospodin" (LXI,4). Rány Kristovy rovněž zjevují Boží vůli, neboť „pronikající hřeb[15] se ... stal klíčem, který otevírá, abych viděl Hospodinovu vůli", jíž je, že „v Kristu Bůh opravdu se sebou smířil svět." Skrze tyto rány v těle Kristově, skrze „tyto tělesné rozsedliny se zpřístupňuje tajemství srdce, zjevuje se ona velká svátost lásky, ukazuje se ‚hlubina milosrdenství našeho Boha, s nímž nás navštívil ten, který vychází z výsosti‘ (Lk 1,78)" (tamtéž). Nitro Boha, zjevené skrze přijaté lidství při vtělení, je skrze toto do jeho nejhlubších útrob probodené lidství zcela odhaleno a již není nic, „co by se skrze tyto rány neukázalo": „Z čeho jiného než z tvých ran by totiž jasněji bylo patrné, že ‚ty, Pane, jsi laskavý a mírný, plný milosrdenství‘ (Žl 86,5)?" (tamtéž).

Skrze Kristovy „rozsedliny skály", tj. jeho rány, jsme uvedeni „do svatyně" a skrze ně je nám dán přístup k „hojnosti dobrotivosti, plnost milosti, dokonalost ctností" (LXI,5), neboť v nich jsou „uloženy ... poklady něžné lásky a bohatství dobroty" Hospodina, jež je však skryta „těm, kteří spějí k zahynutí" (tamtéž).

Zajímavým spojením je také vztažení těchto „rozsedlin" k „rozsedlině skály", v níž se skryl Mojžíš, když kolem něj procházel Hospodin, aby jej Mojžíš viděl alespoň zezadu (srov. Ex 33,22). Z toho důvodu se chce v těchto „rozsedlinách skalních" skrýt i sv. Bernard (LXI,6).

Prodlévání v těchto puklinách se netýká pouze jednotlivých zbožných duší, ale i celé církve, jak nás Bernard zpravuje v LXI,7, tudíž i jí je adresováno zvolání Krista: „Holubičko moje v rozsedlinách skály (Pís 2,14)".

Kristovy rány jsou také posilou mučedníkům při jejich utrpení, pozvednou-li svou tvář a pohled ke Kristovým ranám (LXI,8). Ve chvíli utrpení je však třeba mučedníkovi prodlévat „v nitru Kristově, který ho otevřenými ranami zve, aby vstoupil" a nalezl v nich „bezpečí". „Kdyby byl ve svém vlastním nitru, určitě by vnímal meč, který ho proniká; bolest by pak nesnesl, podlehl by a zapřel. On však přebývá na skále, a není tedy divu, že je tvrdý jako skála" (tamtéž).

Sv. Bernard z Clairvaux však o ranách v Kristově těle, zejména o ráně v boku, mluví i v dalších kázáních na Píseň písní, např. v LXII,6-7, kde prodlévání v Kristových ranách doporučuje k rychlejšímu uzdravení zraněné duše. Jak tohoto uzdravení zraněného svědomí nebo ... očištění bystré mysli" dosáhnout? „Horlivým rozjímáním o Kristových ranách" (LXII,7). A až duše dosáhne „dokonalého očištění a uzdravení", „bude moci s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážet slávu Páně" (tamtéž; srov. s 2Kor 3,18). V XXII,7 pak „proud krve", který „štědře vytryskl z pěti ran na jeho těle", zejména z jeho „vlastního boku", vnímá jako „cenu zadostiučinění, aby jí usmířil Otce", tedy jako plod „vrcholu lásky", kdy Boží Syn „vydal sám sebe na smrt".

 

3. Bernardovi současníci a následníci

Podobným způsobem rány Kristovy, zejména ránu v boku či Ježíšově Srdci, vnímají a o nich píší další spolubratři sv. Bernarda či autoři benediktinské tradice. Vilém ze Saint‑Thierry (+ 1148) tak Srdce Ježíšovo vnímá jako symbol slitovné lásky a jako příbytek milosrdenství a ránu v boku jako vstup do archy, do samotného Srdce Ježíšova, nejsvětější svatyně a archy úmluvy, do zlaté schrány obsahující manu Božství[16], podobné náhledy zastává i bl. Guerric z Igny (+ 1157)[17] či Godefroy z Admontu (+ 1165). Mezi „zřeci" a ctiteli tajemství Kristova boku můžeme dále zmínit komentátora Písně písní Wolbera Kolínského (+ 1167), viktoríny Richarda (+ 1173)[18] a Huga od Sv. Viktora (+ 1141), opaty Gilberta Holandského (+ 1174) a Egberta z Schönau (+1185)[19], abatyši a komentátorku Písně písní Herradu z Landsbergu (+ 1195)[20], překladatele Písně písní Willirama z Ebersbergu (+ 1085) nebo převora Caesaria z Heisterbachu (+ 1240).

 

4. Ženská mystika benediktinské tradice

Významnými svědky vnímání významu probodeného lutgarda-001-vyr-men.jpgKristova boku, resp. jeho Srdce jsou mystičky benediktinské mnišské tradice.

Mezi prvními jmenujme stigmatizovanou vlámskou cisterciačku sv. Luitgardu (+ 1246), které Ježíš ukázal ránu v boku a dával jí z ní pít a spojil a dokonce vyměnil své Srdce s jejím. Podobné zkušenosti byly známy i cisterciačce bl. Beatrix z Nazaretu (+ 1268), rovněž stigmatizované Luitgardině spolusestře bl. Idě z Lovaně (+ 1300) a mystičkám spjatým s benediktinským klášterem v Helftě: sv. Mechtildě z Hackebornu (+ 1298), která byla sestrou zakladatelky a abatyše kláštera v Helftě Gertrudy z Hackebornu (+ 1292), sv. Gertrudě Veliké (+ cca 1302) a původně bekyni Mechtildě Magdeburské (+ mezi 1284-1294). Všechny tři, a zejména první dvě jmenované, se výrazně zapsaly do dějin úcty k probodenému boku Krista, resp. Srdci Ježíšovu.

 

5. Mechtilda z Hackebornu

Mezi Mechtildou z Hackebornu a Gertrudou Velikou bylo pouto velkého přátelství. Stejně jako Gertruda „i Mechtilda byla obdařena mystickými milostmi a zjeveními. Obě dvě se vzájemně svěřovaly a jejich dvě jména jsou v dějinách spirituality neodlučitelná."[21] Gertruda Veliká dokonce sepsala Mechtildiny milosti a prožitky do knihy Liber specialis gratiae (Kniha zvláštních milostí). „Obě dvě viděly tělesné Srdce v jeho božskosti i lidskosti,"[22] mechtilda-z-hackebornu-001-upr-men.jpgoběma se Srdce Ježíšovo zjevuje pod různými symboly, které vyjadřují jeho ctnosti: jako lyra, svítilna, kadidlo, zlatá číše, nevysychající pramen, dům odpočinutí, nekonečně cenný poklad... Božské Srdce Ježíšovo coby střed Ježíšovy osobnosti je zároveň prostředníkem mezi Bohem a stvořením. „Pro obě dvě ... je tělesné Srdce Ježíšovo slavným symbolem lásky a všech citů vtěleného Slova vůči Otci i vůči lidem."[23] Kristus Mechtildě „jako útočiště daroval své Srdce: žít v tomto Srdci pro Mechtildu znamenalo být ustavičně v Boží přítomnosti."[24] Zároveň jí dal poznat, že „z jeho přebohatého Srdce pramení všechny milosti, jež Bůh uděluje lidem, každému dle jeho schopností."[25] Ji samou pak zcela sjednocuje se sebou samým, vč. jeho Srdce: „‚Pohleď, dám ti moje oči, abys jimi viděla všechny věci, moje uši, abys jimi mohla naslouchat všem věcem; dám ti moje ústa, abys jimi mohla vyslovovat všechno, co říkáš, modlíš se a zpíváš. Daruji ti svoje srdce, abys jím všechno promyslela a mě a všechny věci pro mne milovala.‘ Po těchto slovech vtáhl tuto duši zcela do sebe a sjednotil se sebou tak, aby se jí zdálo, že vidí Božíma očima, slyší Božíma ušima, hovoří Božími ústy a cítí, že nemá už jiné srdce než Božské. Bůh jí často dopřál, aby to takto prožívala."[26]

 

6. Mechtilda Magdeburská

Mechtilda Magdeburská, nejprve bekyně a dominikánská terciářka, na sklonku života pak řeholnice helftského kláštera, je snad historicky „první v duchovní literatuře, kdo mluví o zjevení Srdce Kristova"[27]: „Za těžkých dnů mé nemoci se mé duši zjevil Bůh a ukazuje mi rány svého srdce ..."[28] Mechtilda Magdeburská traktuje ránu v boku a Božské Srdce na více místech svého díla Tekoucí sláva Božství (Das fließende Licht der Gottheit)[29], které se dochovalo ve dvou různě dlouhých verzích[30]. Otevření „nebeské brány" Ježíšova Srdce a výron krve z něho chápe jako otevření nebeského království, jak jí vysvětlil sám Ježíš: „‚Jakkoli všechna chudoba a všechna práce a všechna muka a potupy, to vše bylo klepáním na nebeskou bránu až do té chvíle, kdy krev mého srdce tekla na tuto zem. Teprve tehdy bylo nebeské království otevřeno‘" (VI,24). Krev z Ježíšova probodeného Srdce se tak stává naší „mateřskou potravou" sytící nás Božstvím: ‚Mé tělo bylo tehdy lidsky mrtvé, když krev mého srdce s paprsky Božství tekla mým bokem. Krev tryskala z milosti podobně jako mléko, jež jsem sál ze své panenské Matky‘" (tamtéž). Krev Kristova, kterou „lil ze svého nevinného srdce", je „krev nebeského Otce", která „v Kristu dává vykoupení a víru" (V,34). Z „Božího Srdce" rovněž „vytekly ... rozmanité vzácné Boží dary", jejichž „nošením" máme přinášet mnohé ovoce (V,22). Boží Srdce je „bezedné" (tamtéž), toto „sladké srdce" však „usmrtily ... žalostná potupa" a „strastné bolesti" (VII,18). A z jeho „rány hluboké" pak vytryskl „spoutaný tok lásky" a „věrný výron srdce" (tamtéž). Proto Mechtilda prosí: „Přemilý Ježíši Kriste! Prosím tě, aby mých patero smyslů se muselo a mohlo bez ustání radovat ze zkrvaveného kopí a z rány tvého sladkého srdce a aby se z nich má ubohá duše radovala věčně a se mnou ti, za něž křesťansky musím a míním prosit" (tamtéž). „Silnou láskou, kterou Ježíš uvnitř rozpoltil své sladké Srdce," bude „osvícena a pozlacena" koruna, již „nebeský Otec uchystal ... pro svého Jednorozeného Syna Ježíše Krista, našeho Vykupitele," po završení všeho, tj. po soudném dni, neboť „korunu utváří a květy zdobí přítomnost všech blažených, jimž se v soudný den dostane království Božího" (VII,1).

Dle Mechtildy je Božské Srdce také místem sjednocení milující duše s Bohem a místem jejího přetvoření, neboťohnivé je moje srdce" (I,29), místem připodobnění se Jemu a takřka svatebním ložem: „A On jí ukáže s velikou touhou své Božské Srdce. To je jako rudé zlato, které hoří v ohromné výhni. A On ji vsadí do svého žhoucího Srdce, že vysoké Kníže a malá děva se tak objímají a spojují, jako voda a víno. A ji to zničí a vyjde ze sebe tak, že více už nemůže, a On chřadne láskou po ní jako vždycky: neboť mu nepřibývá ani neubývá. I ona praví: Pane, tys moje útěcha, má žádost, má tekoucí studnice, mé slunce, a já jsem tvým zrcadlem. To je dvorní cesta milující duše, která nemůže žít bez Boha" (I,4). Právě v Božském Srdci nachází své naplnění lidské žádosti: „Žádosti svého srdce neklaď nikam jinam leč do mého Božského Srdce a na mou lidskou hruď. Jen tam budeš potěšena a mým Duchem zulíbána" (I,43). Milující duše je rovněž vyzvána k připodobnění se a sjednocení s Kristem trpícím, vč. jeho probodeného boku: „V pravé lásce milující duši ... proklává slepý nevinné lásky bok sladkým kopím; i vytéká z jejího srdce mnohé svaté naučení. ... Tato muka trpí každá duše, která ve svaté srovnalosti všeho svého konání je opravdu proniknuta pravou Boží láskou" (III,X).

V Mechtildině díle rovněž nacházíme jedinečnou intuici o souvislosti duchovního „srdce Otcova", ze kterého od věčnosti „vychází" Syn, a Ježíšova tělesného probodeného boku, z něhož je skrze vodu (křtu) a krev (eucharistie), které z něj vychází, zrozena Církev - Kristovo Mystické Tělo a každý jeho úd včetně samotné Mechtildy. Jako kdyby mystička naznačovala, že Ježíšovo probodené tělesné Srdce je odrazem a výrazem Otcova věčného „duchovního srdce", a to vše zdravě zasazeno do trojičního kontextu: „Pane Ježíši Kriste, jenž jsi vyplynul bez počátku ze srdce svého věčného Otce duchovně a zrodil jsi se z čisté, neporušené Panny, z těla Svaté Marie, a jenž jsi se svým Otcem jeden duch, jedna vůle, jedna moudrost, jedna moc, jedna nejvyšší síla nade vším, co kdy bylo bez konce! Pane, věčný Otče, poněvadž já, ze všech lidí nejnehodnější, také z tvého srdce vyplynula jsem duchovně a zrozena jsem, Pane Ježíši Kriste, z tvého boku tělesně a Duchem vás obou, Pane Bože a Člověče, očištěna jsem - tedy mluvím, ubožačka zkormoucená, takto: Pane Otče nebeský, ty jsi mým srdcem! Pane Ježíši Kriste, ty jsi mým tělem! Pane Duchu Svatý, ty jsi mým dechem! Pane, Svatá Trojice, ty jsi mým jediným útočištěm a mým věčným odpočinutím" (V,6). 

Zajímavým Mechtildiným příspěvkem k tematice rány v boku a Božského Srdce Ježíšova je pojednání o Kristových nezhojených ranách po vzkříšení, které se po dokonání všeho zhojí: „Po pravici našeho Pána stojí Ježíš, náš Vykupitel, s otevřenými ranami, krvavý, neobvázaný, aby přemáhal Otcovu spravedlnost, která je mnohému hříšníku velice blízká: neboť dokud na zemi trvá hřích, je nutno, aby rány Kristovy byly otevřeny, krvavě bez bolesti. Ale po soudu si Kristus obleče takové roucho, jaké nikdy nebylo spatřeno, ačkoli ho Bůh neušitého ve vidění neukázal. A sladké rány se zahojí, jakoby růžový list byl položen na místa ran. Na nich pak bude vidět veselé barvy lásky, jež nikdy nezaniknou. Potom chce nestvořený Bůh všechno své tvorstvo učinit novým, a to tak novým, aby nikdy nestárlo" (II,3).

 

7. Gertruda Veliká

Pravděpodobně nejvýraznější, co se týče traktování rány v boku či Srdce Ježíšova a úcty z toho vyplývající, z této helftské trojice mystiček je sv. Gertruda z Helfty nazývaná Veliká, blízká přítelkyně sv. Mechtildy z Hackebornu, jak již bylo řečeno, jimž dvěma je připisováno společné autorství nemálo modliteb. Mimo to je sv. Gertruda autorkou soupisu Mechtildiných zkušeností a zážitků nazvaného Liber specialis gratiae (Kniha zvláštních milostí). Jejímu autorství je však na prvním místě připsána velká část díla Legatus divinae pietatis (Posel božské lásky)[31] neboli Révélationes (Zjevení) či Insinuationes (Postupné pronikání) nebo také známého jako Herold božské lásky, zejména jeho II. kniha, a dále Exercitia spiritualia (Duchovní cvičení) a sbírka modliteb Preces gertrudianae (Modlitby sv. Gertrudy).

Pročteme-li si její nejvýznamnější dílo Posel božské lásky, jež obsahuje jak její vlastní zápisky, tak zápisy osob z jejího okolí o ní a o jejích zážitcích, zjistíme, že zmínky o ráně miguel-cabrera-sv-gertruda-vyr-men.jpgv boku, resp. o Srdci Ježíšově jsou v tomto díle jednak hojné a jednak přímo stěžejní, ústřední. Dalo by se říci, že stejně jako je Srdce Ježíšovo centrálním symbolem a orgánem lásky Boha k jeho stvoření pro spásu stvořeného, stejně tak je ústřední orgánem či osou Gertrudiny zkušenosti s Bohem, reflektované v jejím díle.[32] Její zbožnost je tak zcela v intenci zbožnosti středověku, která se zabývá Ježíšovým lidstvím, zejména jeho utrpením, avšak nad to Gertruda „věří, že má být poselkyní Srdce Bohočlověka, Spasitele, jenž se smilovává nad všemi."[33] Probodené Srdce Ježíšovo je jí takřka vším - jak klíčem k chápání Boží lásky, tak klíčem k chápání stvoření v dramatu spásy. Srdce Ježíšovo dokonce Gertrudě udílí neodolatelnou výmluvnost: „Sotvaže namočila ostrý jazyk do krve srdce, hovořila tak laskavě a moudře, že leckdo, třeba i tvrdého a zvráceného smyslu, pokud v něm byla ještě jiskřička lásky, změkl nebo byl alespoň pohnut k touze po polepšení" (I,6) a nadto poznačuje její knihu: „Když byla tato kniha napsána, zjevil se Gertrudě Pán Ježíš, vzal napsaný svazek a přitiskl si ho na svou hruď se slovy: ‚Tuto knihu jsem proto tak hluboko vtiskl do své hrudi, abych pronikl její jednotlivá písmena sladkostí svého Božství, jako sladká medovina nasytí střídu čerstvého chleba. Proto v ní bude každý, kdo ji s pokorou a zbožností čte k mé slávě, čerpat plod věčné spásy. ... Přikryji tuto knihu svým nejsvětějším životem, ozdobím ji rudými skvosty svých pěti ran a svou božskou milostí je zpečetím sedmi dary Ducha svatého jako sedmi pečetěmi, aby to nikdo nemohl vytrhnout z mé ruky‘" (V,33).

Rány Kristovy a Ježíšovo Srdce Gertruda ukazuje z mnoha úhlů: rány Kristovy jsou uzdravením ran duše (II,4), zřídlem „sladkého nápoje lásky" Kristovy (tamtéž)[34], místem „duchovního odpočinku" (tamtéž coby odkaz na Pís 2,14; srov. též V,30 nebo též V,32 o Gertrudině věčném spočinutí na hrudi Pána); ze Srdce Kristova vytéká „záplava vroucí lásky", která dává „vodu zbožnosti k omytí jakékoli urážky", dále „záplava sladké lásky", která dává „mast vděčnosti proti jakémukoli protivenství", a „síla mocné lásky", „aby byla páskou (tj. obvazem) ospravedlnění", aby všechny Gertrudiny „myšlenky, slova a skutky" směřovaly ke Kristu (II,5); blízkost Kristově hrudi a jeho Srdci očišťuje a dává sílu k našemu obnovování podle obrazu a podoby Boží: „V tobě, a v nikom jiném dostáváme sílu, kterou jsme obnovováni podle obrazu a podoby našeho Počátku. Hořící peci, která přeměňuješ rudu na vyčištěné, vybrané zlato ..." (II,7); voda a krev z rány v boku „dokáže omýt každou skvrnu tělesné rozkoše v lázni lásky" (II,4); Božské Srdce je „pokladnicí božské věrnosti a neomylné pravdy" (II,20), „pokladnicí Božství, v němž je veškeré dobro," (III,23; srov. též III,24 či V,30), „vznešenou archou Božství" (II,22) či „nebeskou archou, v níž tělesně přebývá celá plnost Božství" (V,10), Gertrudiným chrámem (III,26) či „jedinečnou vznešenou svatyní" (V,1), „sladce znějícím nástrojem", na němž sv. Gertruda „silou Ducha Utěšitele" zpívá „jako ozvěna" Bohu Otci „chválu a dík ode všech, kteří jsou na nebi, na zemi i v podsvětí, a od toho, co je, co bylo a co bude" (tamtéž); v blízkosti „neuhasitelného ohně Božského Srdce" se duše „takřka přirozeně stává ohnivou" (III,17; srov. též V,27, příp. viz níže); probodené Srdce obmývá „vodou, jež z něj vytéká," a napojuje „oživující krví svého Srdce" (tamtéž); přijetím eucharistie duše „skrze ránu v boku Ježíše Krista", do níž se zakořenila, je „nesmírně proniknuta silou lidství a Božství" Bohočlověka podobně jako ratolest mízou pravého vinného kmene (tamtéž), neboť tento vznešený dar" eucharistie je plodem Kristova probodeného Srdce (tamtéž). Srdce Kristovo je Gertrudou představeno také jako „hořící lampa", visící uprostřed Gertrudina „nehodného srdce", nebo naopak jako zdroj oleje pro lampy našeho srdce (IV,52) či jako „nástroj klanění hodné Trojice" a dokonce i jako Gertrudin „pokorný ... a ochotný služebník", připravený pro ni všechno pohotově vykonat, aby doplnilo všechny její nedbalosti (III,23). „Přesvatá rána v boku", která je bohatá a přebohatá ve všech dobrech," očišťuje zbožné, tj. líbající ji, ode všech poskvrn v oné růžové vodě, kterou z ní vojákovo kopí vylilo," a pak jsou tito „bělejší než sníh" (IV,2). „Předrahá krev" z rány v boku také „zdobí všemi druhy ctností a skrze vůni, jež se z ní line," vtahuje „do pramene všeho dobra" (tamtéž). Ježíšovo Srdce přetéká a navěky vyniká božskou vděčností a bohatstvím veškeré blaženosti" (V,34).

Gertruda však nemluví jen o ráně v boku či o Srdci Ježíšově, ale i o „hrudi Pána", v níž „jsou skryty všechny poklady veškeré blaženosti" a jež je „svatyní, která k sobě přitahuje veškeré dobro nebe i země" (IV,4). Apoštol Jan ji v jednom zjevení poučuje, že on, který už všechno přemohl a stal se s Bohem jeden duch", může Ježíšovu Srdci naslouchat na straně hrudi, která je neprobodnutá, podobně jako tomu bylo u Poslední večeře, neboť díky sjednocení s Bohem Jan již dokáže „proniknout hluboko, kam tělo nedosáhne." Avšak Gertrudě zatím apoštol přisoudil být „tam, kde je Božské Srdce otevřeno, aby z něho mohla tím svobodněji čerpat plnost sladkosti a útěchy, které bez ustání dává všem žíznícím v hojné míře", neboť Gertruda „zatím ještě žije v těle a nedokáže stejným způsobem trvalé proniknout ani je probádat" (tamtéž).

Božské Srdce dále těm, kdo odpírají hříchu, dává „ze záře svého Božského Srdce světlo poznání" (IV,5). A stává se také přímluvcem: „Mé srdce hořící láskou klepe za tebe na dveře mého božského milosrdenství, aby ti vyprosilo odpuštění všech hříchů" (IV,9) a zušlechťovatelem skutků činěných ke cti Boží: „Díla, jež se konají s úmyslem vzdávat čest Bohu, vtahuje Božské Srdce do sebe a zušlechťuje je a úchvatným a nevýslovným způsobem je doplňuje. Ačkoli tedy všechny dobré skutky působí spásu, jež přesahuje lidskou schopnost chápat, jsou skutky, jež do sebe vtahuje Božské Srdce, mnohem důstojnější a spásonosnější, jako je živá bytost vyšší a cennější než mrtvá" (IV,9). Srdce Ježíšovo podobně jako „zlatá kaditelnice" svým voňavým kadidlovým kouřem", který se z něj linul, spojeným s jednotlivými modlitbami celé církve" těmto modlitbám udílí „úchvatný lesk a nejpříjemnější vůni", neboť Kristovo utrpení za církev a spojení s ním „obvykle mimořádně účinně podporuje naše prosby u Boha Otce" (IV,26). Ježíšovo Srdce se rovněž stává zdrojem všech milostí pro církev, které je dáno rozdělovat papeži (IV,10), a tak mnoho přetéká láskou, že bohatství božské milosti se neuděluje podle lidských zásluh, nýbrž podle přemíry lásky Božského Srdce" (V,7).

Již výše jsme se zmínili o Srdci jako „hudebním nástroji", což Gertruda vyjadřuje i na jiných místech, kde Božské Srdce přirovnává k „nejsladším varhanám" (IV,14; V,1) nebo k „citeře před tváří slavné Trojice", čímž všechna cvičení zbožnosti a všechna slova, jež byla zpívána ..., vydávala před Bohem úchvatný zvuk ... a skrze Ježíšovo nejsvětější Srdce nejlíbeznější melodii ve vysokých, jasně znějících tónech ... k zalíbení nejblaženější Trojice" (IV,39). Rovněž Duch svatý jemně klepe na struny citery ... Božského Srdce, aby nad všechny tvory chválil a oslavoval požehnanou Pannu-Matku" (IV,46).

Ježíš své Srdce pojímá jako obětní dar Otci „za všechny poklesky", kterých se Gertruda „dopustila myšlením, přáním nebo chtěním" (IV,17), a z jeho „zraněného srdce" se vylévají „červené potoky krve ... ‚ke smíru ... duším‘" (V,17). Jeho Srdce se stává oltářem, na němž „všichni andělé určení ke službě lidí" „s velkou radostí" obětují „všechny skutky a modlitby, které vykonali jejich chráněnci," a k němuž přistupují také všichni svatí", aby „jednotlivě přinášeli Pánu své zásluhy k věčné oslavě a ke spáse přítomných duší" (IV, Dodatek). V okamžiku proměňování hostie knězem při mši zároveň Pán Ježíš, pravý Velekněz, ze svého královského trůnu" přináší „Bohu Otci své nejsvětější Srdce" a „drže je vzhůru svýma rukama" je sám obětuje „tak vznešeným způsobem, jak to žádný tvor ani částečně nedokáže pochopit" (IV, Dodatek); Pán Ježíš tedy v tomtéž okamžiku koná v nebi to, co se děje na zemi službou kněze (tamtéž).

Darování Kristova Srdce Gertrudě je vyjádřením a znamením vzájemné důvěrnosti, navíc za tím účelem, aby dobra plynoucí z tohoto Srdce rozdílela druhým: „Mé Srdce ... jsem ti často daroval na znamení vzájemné důvěrnosti, ve spojení s onou láskou, ve které jsem je jako lidské srdce přijal pro lidskou spásu. Toto Srdce jsem ti dal jako projev přednosti zvláštního přátelství, abych z toho prokazoval ta dobrodiní, o něž prosíš, jako se podává nějakému boháči pokladna, aby z ní rozdával majetky svým přátelům" (IV,25).

Nahlédnutí do rány v boku udílí duši útěchu a zpečeťuje důvěrné společenství (IV,31), „dotknout se" pak rány v boku znamená „s vděčností uvažovat o lásce jeho Božského Srdce, v níž nás od věčnosti předurčil za děti a dědice svého království a nás nehodné stále předchází nekonečnými dobry a nás nevděčné sleduje" (IV,32).

Ze Srdce Kristova raší úchvatný strom lásky", který osvěžuje duši „voňavou zelení svých větví, ale i nezměrnou chutí svých plodů" a z jehož kořenů tryská za týmž účelem „jasný pramen proudící vody" (IV,35). „Skrze Srdce Božího Syna do srdcí vyvolených" také „mile přetéká sladkost Ducha svatého" (IV,38), neboť ono je příbytkem Ducha svatého (tamtéž).

Gertruda ve vytržení též viděla nade všechny tvory oblaženou Matku na hrudi svého milovaného Syna v naprostém klidu a Syn pak sám ze svého nejsladšího Srdce zase zpět vyléval s nevýslovnou vlídností všechny plody ctností, které na něho z vděčnosti přenesla, a tak byla nyní tím nádhernější, protože byla zušlechtěna v jeho Božském Srdci. Tyto plody ctností ji obklopovaly jako květy růží a lilií v dolinách a zdobily ji nevýslovnou jarní krásou" (IV, 46). Podobně Božské Srdce dle sv. Gertrudy zušlechťuje další své milovníky, jako např. sv. Bernarda z Clairvaux (IV,47) nebo sv. Augustina (IV,48), nebo doplňuje naše nedostatky v úctě k Panně Marie (IV,49; V,31).

V touze vlastnit „alespoň třísku" z Kristova kříže, aby ji mohla uctívat a Pán na ni kvůli tomu hleděl milostivěji," Pán Gertrudu zpravuje: „Moje nejcennější ostatky, které lze na zemi mít, jsou sladká slova mého nejdobrotivějšího Srdce" (IV,50).

Božské Srdce lze také pohnout zbožným zpěvem k tomu, aby „bylo ... proniknuto ... sladkostí" (IV,52), a je také místem jistého vyslyšení proseb: Pán položil svou pravici na své Srdce a z hloubi duše vyslovil následující slova: ‚Toto říkám z celého Srdce: Každý, kdo zde prosí, dostává‘" (IV,57). Kristus rovněž ujišťuje sv. Gertrudu o slitovnosti a dobrotivosti svého Srdce a o své touze po sjednocení s ní: „Různé obtíže a utrpení tvé nemoci, které přede mnou neustále úchvatně zaznívají, pobízejí mou dobrotu k soucitu a lásku mého Božského Srdce zaměřují na tebe, aby ti prokazovalo dobrodiní a víc a víc tě táhlo ke mně a se mnou tě spojovalo" (V,27).

V Srdci Páně Gertruda „nasává" „nadlidskou slast", jíž je Srdce „původním pramenem, z něhož každá slast kteréhokoli tvora vyvěrá" a která se vylévá „zpět do Božského Srdce", čímž dochází k úchvatnému proudění Boha do duše a zpětnému proudění duše do Boha" (IV, Dodatek; podobně i v III,28; srov. též V,4). Ze Srdce Páně se Gertruda napájí Kristova Božství (IV,13), v Božském Srdci je uzavřena a tak těsně spojena s Kristem (IV,38; srov. též V,27). Pán Gertrudě svýma rukama otevírá své Srdce, „aby se spojil s jejím stejně otevřeným srdcem v nevýslovné lásce," a poté „vyšlehl plamen božské lásky z řeřavého ohniště Božského Srdce a propálil její duši, takže se roztavila a jako rozpuštěná tekla zpět k Bohu" (V,27). Kristus dokonce vyměňuje své Srdce za její „coby silnější důkaz vzájemné důvěrnosti" (II,2). Nakonec i „během smrtelného zápasu" Gertruda z otevřeného Srdce Pána zakoušela božskou lásku na způsob nejpůvabnější květiny a vůně nějaké zahrady" (V,1) a poté, co byla její „duše osvobozena z těla", byla „přijata do jedinečné vznešené svatyně, do nejsladšího Ježíšova Srdce. Co nyní zakoušela ta, která si tak zasluhovala sem vystoupit, co viděla, co slyšela, jakou blaženost nabírala z plnosti božské lásky, který smrtelník by to dokázal změřit! Jaký proud slasti se na ni vylil z přeblaženého Ženicha, který ji uvedl do své nejniternější blaženosti, ... o tom nedokáže lidská slabost nic podat" (V,1). Její vítězství se pak stalo příčinou vylití mnoha milostí z Ježíšova Srdce na celý svět: V tu hodinu, co vzal Pán k sobě šťastnou duši, proudila z Ježíšova Srdce na celý svět přesladká dobrota, takže jak poznala Gertruda ve zjevení, nebyla tehdy na celé zemi žádná spravedlivá prosba, jež by nebyla vyslyšena" (tamtéž). Avšak rozdělovatelkou „dokonalostí všech ctností a všech dober" z Ježíšova Srdce se Gertruda po své smrti stává až po naprostém sjednocení se s vůlí Boží v nebi, aby tak činila v souladu s vůlí Boha, nikoli pouze podle svého vlastního uvážení (tamtéž). A i ji samotnou nyní v nebi po jejím zesnutí Pán napájí ze svého Srdce: ‚Plnými doušky nyní pij ze mne, po čem jsi na zemi žíznila skrze mé vyvolené‘" (V,3).

 

8. Další středověcí autoři benediktinské tradice

Z dalších středověkých autorů benediktinské tradice pojednávajících o Kristově ráně v boku či o jeho probodeném Srdci zmiňme cisterciáckého opata Konrada z Brundelsheimu (+ 1321), nebo původně kartuziánského převora a posléze benediktinského opata Johanna Roda (+ 1439), který ve svém díle Exercitium de Passione Domini píše:Je třeba se naučit pozvedat své srdce v modlitbě a směrovat je na Ježíše; zejména během zpívání žalmů je třeba rozjímat rány Spasitelovy, neboť v tomto Srdci jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání; je to brána nebeská, dveře, o kterých řekl: ‚Ego sum ostium.‘ [‚Já jsem dveře.‘, J 10,9] To je skutečná pastva Páně. Proto proste a tlučte: modlitba vystupuje vzhůru k Bohu a milost od něj sestupuje dolů."

V tomto výčtu jmen a osobností nemůže nezmínit ani anglickou poustevnici bamberg-ukrizovani-upr.jpgJulianu z Norwiche (+ 1416), podle jejíhož 10. zjevení zapsaného v díle Zjevení božské Lásky (The Revelations of Divine Love; kap. XXIV) „nás Kristus vede skrze svou ránu v boku do svého srdce, aby nám ukázal své božství a nesmírné štěstí a radosti v nebi. Kříž a Kristovo probodené srdce je ‚oknem‘ do života imanentní Trojice, do hlubiny Boha-Lásky."[35] Rána v Kristově boku se stává klíčem k porozumění celému Božímu stvoření a branou k pokoje a lásky plnému místu pro všechny spasené lidi, čehož příčinou je láska Pánova: „Pak náš Pán s radostným pohledem pohlédl do svého boku ... Se svým sladkým pohledem vedl k porozumění jeho stvoření skrze tu samou ránu v jeho boku. A pak ukázal krásné, rozkošné místo, dostatečně velké pro všechny lidi, kteří mají být spaseni, aby spočinuli v pokoji a v lásce. Načež připomněl jeho ctihodnou krev a drahocennou vodu, kterou nechal všechnu vylít z lásky. A se sladkým pohledem ukázal své blažené srdce rovnoměrně rozeklané vedví. ..."[36]

 

Závěr

Z právě uvedeného přehledu je více než zřejmé, že skutečnost Kristova probodeného boku, resp. Ježíšova Srdce je významným motivem nejen středověké zbožnosti, z níž jsme jako určitý „vzorek" uvedli benediktinskou mnišskou tradici. Probodené Srdce Ježíše se stává pramenem i cílem duchovního života, výrazem i „nástrojem" důvěrného vztahu mezi zbožnou duší a Kristem, útočištěm v našem pozemském putování i věčným nebeským příbytkem. Zbožnost ke Kristově probodeném boku, resp. k jeho Srdci, pevně zakořeněná v Božím zjevení, jak nám o něm svědčí Písmo, se postupem času prohlubuje a nabírá na intenzitě a je nepostradatelná, neboť otevřené Srdce Krista, resp. jeho bok je centrem či trestí Božího zjevení, zjevení spásné Boží lásky ke stvoření, jakož i zjevení ustavičného, odvěkého aktu sebeoběti v lůně Trojice. A jako toto tajemství proklaného Kristova boku odhaluje hlubinu Boha, vztah k tomuto tajemství rovněž odhaluje hlubinu vztahu zbožných duší s Bohem a hloubku jejich duchovního poznání Boha, jenž otevřením svého lidského Srdce zcela odhaluje veškerou niternost svého Božství a zve každého člověka, aby do tohoto trojičního Chrámu vystoupal po schodišti vody a krve, která boholidsky vyvěrá z Kristova na kříži probodeného boku a stává se tvorstvu pramenem vody života (srov. J 4,14 a Ez 47,9).

 

Použitá literatura:

  • Ancient Devotions to the Sacred Heart of Jesus by Carthusian monks of the XIV-XVII centuries, London 1953.
  • Aumann, J.: Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Praha 2000.
  • Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní, I-II, Praha 2009, 2012.
  • Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002.
  • Fiores, S. de - Goffi, T. (eds): Slovník spirituality, Kostelní Vydří 1999.
  • Gertruda z Helfty: Posel božské lásky, Olomouc 2014.
  • Hamon, A.: „Úcta k Božskému Srdci Páně", in Studijní texty ze spirituální teologie VIII., Olomouc 2012, s. 162-169.
  • Hrubý, J.: Dějiny pobožnosti k Bož. Srdci Páně, Brno 1922.
  • La dévotion au Sacré-Coeur (on-line: http://www.spiritualite-chretienne.com/s_coeur/).
  • Ladame, J.: Srdce Ježíšovo, srdce plné lásky, Kostelní Vydří 1996.
  • Letz, J.: Mystičky Západu, Prešov 2002.
  • Mechtilda Magdeburská: Tekoucí světlo božství, Stará Říše na Moravě 1920.
  • Michalský, J.: Duch i Nevěsta, Prostějov 1928.
  • Petrovits, J. J. Ch.: Devotion to the Sacred Heart, St. Louis - London 1918 (on-line: https://archive.org/details/DevotionToTheSacredHeartItsTheology).
  • Prieto de Acha, J.-C.: Le Sacré Coeur de Jésus. Deux mille ans de miséricorde, Téqui 2008 (on-line: http://www.spiritualite-chretienne.com/s_coeur).
  • Řeháková, V.: Trojice, Kristus a spása v díle Juliány z Norwiche, bakalářská práce, CMTF UP Olomouc 201.
  • Slovník křesťanských mystiků, Kostelní vydří 2012.

 

nejsvetejsi-srdce-jezisovo-001-4.jpg

 

 

Od téhož autora:

Apoštolské vyznání víry (Symbolum apostolicum)
Bohuslav Reynek (1892-1971)
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity
Filokalie a její působení
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Juliana z Norwiche
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Mystika, mystický
Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice?
Panna Maria - Matka Boží
Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Quicumque - Athanášské vyznání víry
Rány Kristovy 
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 
Tři údobí duchovního života  

 

Související články:

Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista
Mechtilda Magdeburská: Kterak duše chválí Svatou Trojici
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
R. Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce
Markéta Marie Alacoque: Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy
Bernard z Clairvaux: O Božském Srdci Páně
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Lukáš Drexler: Rány Kristovy
Dobrotivý Pelikáne
Kdo jsi, Bože?

 

Poznámky:


[1] De anima, 43; citováno in Michalský, J.: Duch i Nevěsta, Prostějov 1928, s. 37 a 106, upraveno.

[2] De montibus Sina et Sion, 9; citováno in Michalský, J.: Duch i Nevěsta, Prostějov 1928, s. 37-38, upraveno.

[3] Catecheses, III,13-19; citováno in Revue Theofil: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=2042.

[4] Adversus haereses, III,24,1.

[5] Komentář k Písni písní, in PL, LXXIX, col. 499; citováno in Petrovits, J. J. Ch.: Devotion to the Sacred Heart, St. Louis - London 1918, s. 9 a 12; dostupné na:

https://archive.org/details/DevotionToTheSacredHeartItsTheology.

[6] Srov. např. Aumann, J.: Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Praha 2000, s. 108.

[7] Vitis mystica, III; Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní, LXI,6.

[8] Kázání 63. na Jana Evangelistu.

[9] Meditace, X.

[10] De Passione Christi, in PL, CLVIII,761-762; citováno in Hamon, A.: „Nejsvětější Srdce", in Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 68.

[11] Kázání 63. na Jana Evangelistu.

[12] De opp. S. Trin. in Reg., III,10.

[13] O stvoření a vykoupení prvního člověka.

[14] Následující citace jsou převzaty z českého překladu Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní, I-II, Praha 2009, 2012, někdy mírně modifikovány pro kontinuální četbu našeho textu.

[15] Latinské clavus, které je v původním latinském textu, by zde snad bylo vhodnější vztáhnout na ránu v Kristově srdci, jak naznačuje následný úryvek ze Ž 55,22, a přeložit tudíž spíše jako „bodec" ve smyslu „kopí", jež probodlo bok Krista na kříži.

[16] De contemplando Deo, Sermo LXI,4; srov. i Meditace, VI.

[17] In Dominica Palmarum, Sermon IV,5.

[18] De Emmanuele Libri Duo, IV,21.

[19] Stimulus dilectionis.

[20] „Do rány v mém boku musíš vnořit svá ústa a své srdce, a tam musíš vzpomínat všechny, které jsem vykoupil svou krví."

[21] Doyère, P.: „Sv. Gertruda z Helfty", in Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 125.

[22] Tamtéž, s. 70.

[23] Tamtéž.

[24] Termolenová, R.: „Mechtilda z Hackebornu", in Slovník křesťanských mystiků, Kostelní vydří 2012, s. 564.

[25] Opera spiritualia, II,18; citováno in Hrubý, J.: Dějiny pobožnosti k Bož. Srdci Páně, Brno 1922, s. 10.

[26] Letz, J.: Mystičky Západu, Prešov 2002, s. 72, v knize citováno dle Buber, M.: Ekstatische Konfessionen, Insel Verlag 1921, s. 87-88.

[27] Schmidt, M.: „Svatá Mechtilda Magdeburská", in Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 144.

[28] Mechtilda Magdeburská: Tekoucí světlo Božství, IV,24; citováno dle Mechtilda Magdeburská: Tekoucí světlo božství, Stará Říše na Moravě 1920, v našem textu původně archaické citace z tohoto překladu mírně upravujeme.

[29] Český překlad: Mechtilda Magdeburská: Tekoucí světlo božství, Stará Říše na Moravě 1920.

[30] Srov. in Schmidt, M.: „Svatá Mechtilda Magdeburská", in Božské Srdce. Teologická reflexe, Olomouc - Velehrad 2002, s. 138-140.

[31] Český překlad: Gertruda z Helfty: Posel božské lásky, Olomouc 2014.

[32]Posel neúnavně mluví o něžné a silné lásce Boha k lidem, jejímž svrchovaným symbolem je svaté Srdce Spasitele: to je jádro a hlavní obsah knihy ...", Anselm Mansera: „Náčrt života svaté Gertrudy Veliké", in Gertruda z Helfty: Posel Božské lásky, Olomouc 2014, s. 376.

[33] Tamtéž, s. 372.

[34] Když sv. Gertruda na tomto místě píše: „... i na tělesná místa ... byly vtištěny klanění hodné jizvy ... nejsvětějších ran" Krista, má na mysli vlastní tělesná stigmata? Podobně i v II,22: „... že jsi mému srdci vtiskl vznešené znamení svých svrchovaně spásonosných ran a k tomu právě tak viditelně a účinně ránu lásky."

[35] Řeháková, V.: Trojice, Kristus a spása v díle Juliány z Norwiche, bakalářská práce, CMTF UP Olomouc 2014, s. 60.

[36] Juliana z Norwiche: The Revelations of Divine Love; X. zjevení, kap. XXIV.

 

[RSS]

Přečteno 2043x

další články