Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Filokalie a její působení

Filokalie a její působení

Lukáš Drexler, 23.8. 2014

Soubor svatooteckých textů "Filokalie" je v jistém slova smyslu kánonem východní duchovnosti, avšak projevuje svůj vliv i za její hranice.

 

Filokalie

nikodem-hagiorita-001-men.jpgI. Ačkoli první známou knihou pod názvem Filokalie je sbírka Órigenových (3. stol.) textů, kterou uspořádali Basil Veliký (+ 379) a Řehoř Naziánský (4. stol.), v současném kontextu je pod názvem Filokalie (Φιλοκαλια, z řec. filia - „láska" + kalos - „krásný" či „dobrý", tedy: „láska ke krásnému" či „k dobrému", ve vztahu k libovolné antologii textů pak s významem: „výběr těch nejkrásnějších textů") myšlena na prvním místě řecky psaná sbírka asketických a mystických textů pocházejících ze 4.-15. století, týkajících se především „modlitby srdce", konkrétněji „hésychastické modlitby" a shromážděných Makariem Notarasem z Korintu (+ 1805) a Nikodémem Hagioritou (+ 1809), jejíž první vydání bylo publikováno v Benátkách roku 1782.[1] Tato antologie byla reakcí jednak na postupující západní racionalizaci a sekularizaci a jednak na tureckou nadvládu, aby byl navzdory tomu zachován duch mnišské, hésychastické tradice Hory Athos.

Sbírka ve svém prvním vydání v rozsahu kolem 1 200 stran obsahuje texty, ať celé nebo pouze úryvky z nich, od následujících autorů, případně anonymní texty, to vše řazené chronologicky:

 

  • 1. část: Antonín Veliký, Abba Izajáš (ze Skétis), Evagrius Mnich (Pontský), Marek Asketa, Jan Kassián, Hésychius Jeruzalémský, Nil Sinajský, Diadochos z Fotiké, Jan z Karpathu, Theodor z Edessy, Maxim Vyznavač, Abba Thalassius (Libyjský), Jan Damašský, Abba Filemon, Theognostos, Filotheos Sinajský, Eliáš Ekdikos (Presbyter), Jan Klimak;
  • 2. část: Petr Damašský, Simeon Metafrastés, Simeon Nový Theolog, Niketas Stethatos, Theoleptos Filadefský, Nikefor Poustevník, Řehoř Sinajský, Řehoř Palama, Kallistos a Ignác Xanthopoulos, patriarcha Kallistos, Kallistos Telekudes, výbor ze svatých otců o modlitbě a pozornosti, Kallistos Katafygiotés, arcibiskup thessalonický Simeon, anonymní pojednání o „Ježíšově modlitbě", interpretace slov „Pane, smiluj se!", Maximus Kapsokalivitos, Makarius Korintský či Nikodém Hagiorita.

 

II. Mimo to se pod názvem Filokalie chápou i její „slovanské varianty", které vychází z řeckého vydání Filokalie, ovšem její obsah, a to již pod názvem Dobrotoljubie (Добротолюбие, z rus. dobro - „dobro" + ljubiť - „milovat", „mít rád", tedy: „láska k dobru", „milování dobra"), tvořivě variují:

 

1. Staroslověnská verze Paisije Veličkovského (+ 1794), jejíž první vydání se objevilo roku 1793, obsahuje texty těchto autorů:

 

  • 1. část: Antonín Veliký, Marek Asketa, Simeon Nový Theolog, Řehoř Sinajský, mnich Theofan;
  • 2. část: Hésychius Jeruzalémský, Filotheos Sinajský, Nikefor Poustevník, Theoleptos Filadelfský, patriarcha Kallistos, Kallistos a Ignác Xanthopoulos, Evagrius Mnich (Pontský);
  • 3. část: Abba Izajáš (ze Skétis), Petr Damašský.

 

2. Ruská verze Theofana Zatvornika (+ 1894), rovněž jako jakási reakce na postupující evropský racionalismus, humanismus a intelektualismus, vydaná v pěti svazcích v rozmezí let 1877-1889, je rozšířeným a do ruštiny volněji přeloženým překladem řecké předlohy a obsahuje na takřka 3 000 stranách tyto autory či anonymní texty:

 

  • 1. díl: Antonín Veliký, Makarius Veliký, Abba Izajáš (ze Skétis), Marek Asketa, Evagrius Mnich (Pontský);
  • 2. díl: Jan Kassián, Hésychius Jeruzalémský, Nil Sinajský, Efrém Syrský, Jan Klimak, Barsanufius a Jan, Abba Dorotheos (z Gazy), Izák Syrský;
  • 3. díl: Diadochos z Fotiké, Jan z Karpathu, Abba Zossimos (Palestinský), Maxim Vyznavač, Abba Thalassius, Theodor z Edessy, Blažený Theodor, Abba Filemon, Theognostos, Filotheos Sinajský, Eliáš Ekdikos (Presbyter);
  • 4. díl: Theodor Studita;
  • 5. díl: Simeon Nový Theolog, Simeon Zbožný, Niketas Stethatos, Theoleptos Filadelfský, Řehoř Sinajský, Nikefor Poustevník, Řehoř Palama, Kallistos a Ignác Xanthopoulos, patriarcha Kallistos, Kallistos Telekudes, výběr z otců o modlitbě a pozornosti, archiepiskop thessalonický Simeon, interpretace modlitby „Pane, smiluj se!", Maximus Kapsokalvitos, Makarius Korintský či Nikodém Hagiorita.

 

3. Mezi tyto prvotní edice Filokalie/Dobrotoljubia je třeba zařadit ještě ruský překlad Ignatije Brjančaninova (+ 1867), který vyšel roku 1857.

 

Co se týče řecké, tedy první edice Filokalie, její texty lze rozdělit podle oblastí jejich původu přibližně na čtyři okruhy: okruh Egypta, okruh Sinaje, okruh Konstantinopole a okruh Hory Athos, kterým odpovídají také čtyři okruhy akcentů, navíc zařazené do této sbírky v chronologickém pořadí:

1. akcent „pouště", tj. poustevnictví, otců pouště, poustevnického solitérství (Antonín Veliký, Marek Asketa a mnozí další);

paisij-velickovskij-men.jpg2. akcent neustálé „modlitby srdce" - hésychie, a to již ve společenství kláštera (Jan Klimak, Hésychius ad. autoři spjatí se sinajským klášterem), s počáteční formou úcty k Božímu jménu („Hořící keř" na Sinaji zjevující Jméno), jež se později rozvinula do známé „modlitby Ježíšovy" (která zní: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou /+ hříšným/!");

3. důraz i na praxis, tj. na askezi za účelem získání ctností a na působení a službu ve světě, aniž by se však opomíjel život modlitby (Theodor Studita, Simeon Nový Theolog, Petr Damašský ad., tj. autoři spjatí - ať přímo, či nepřímo - s městským studitským klášterem v Konstantinopoli);

4. akcent rozvoje „Ježíšovy modlitby" a klasického hésychasmu (Řehoř Palama ad.), s návazností na spiritualitu sinajské oblasti (Řehoř Sinajský) a v důrazu na účast těla na modlitbě a na zření nestvořeného světla „hory Tábor".

A právě s Horou Athos je spjat i vznik Filokalie, a to jak přímo její první, řecké verze, tak nepřímo i verze staroslověnské, kterou připravil Paisij Veličkovský, jenž byl svého času mnichem právě na Athosu, kde se mu také podařilo získat řecké rukopisy pro své pozdější překlady, i verze ruské, Theofanovy, neboť její vydání financovali mniši z ruského kláštera na Hoře Athos, kde i toto vydání vyšlo.

 

Působení Filokalie

Působení Filokalie, a to se týká všech jejích základních edic, vyjadřuje jeden základní motiv, a to „návrat k otcům", který je zdrojem duchovní a teologické obnovy. Tento aspekt je zcela zřetelný již po prvním, řeckém vydání Filokalie, která inspiruje a podněcuje k dalším recepcím ve slovanských Filokaliích - Dobrotoljubiích, ať v Paisijově, nebo v Theofanově. Tato obnova se týká zejména „způsobu smýšlení": „myslet jako otcové", od čehož je neoddělitelné „modlit se jako otcové" a „žít/věřit jako otcové". Tak s Paisijem Veličkovským a jeho překladatelským dílem, které započalo mnoho let před vydáním jeho Dobrotljubia, takřka současně s překladatelským úsilím „hagioritů" Makariem a Nikodémem, pozdějších to vydavatelů první, tj. řecké Filokalie, je spojena obnova mnišského života a způsobu modlitby. Shromažďují se kolem něho další mniši, nejdříve v Moldávii, posléze vzniká mnišské společenství v ruské Optině, jež má dalekosáhlý vliv nejen na obecnou ruskou duchovnost, ale působením optinských starců i na ruskou kulturní a intelektuální obec (v této souvislosti vzpomeňme jména osobností, jež navštívily Optinskou poustevnu a tato návštěva zanechala v jejich životě a díle výraznou stopu: Gogol, Tolstoj, Dostojevskij, Kirejevskij, Chomjakov, Solovjov ad.). Právě i zmiňované starectví, které je zdůrazňováno jako originální prvek ruské duchovnosti, je jakousi variantou „otcovství" pouštních otců, jejichž texty jsou ve filokalických antologiích zařazeny na prvním místě.

Tento „návrat k otcům" pak pokračuje i dále a postupně „prostupuje" ruské teologické, filosofické a duchovní myšlení. I „novopatristické hnutí" první poloviny 20. století (G. Florovskij, V. Losskij) lze považovat za ovoce tohoto „návratu k otcům", jež se poté odráží i v silné ruské emigrantské pravoslavné komunitě (Evdokimov, Bulgakov, Meyendorff ad.). (Jen pro zajímavost: jistou obdobu tohoto „návratu k otcům" /srov. pojem ressourcement/ a jeho vlivu na teologické a celocírkevní myšlení a tím potvrzení duchovní síly stále živého a oživujícího oteckého svědectví lze spatřit i v západní, cotki-001-upr-men.jpgtj. katolické církvi rovněž první poloviny 20. století v hnutí „nové teologie" /nouvelle theologie/, spjatém s teologickými osobnostmi, jakými byli H. Urs von Balthasar, H. Lubac, Y, Congar, J. Danielou ad., a v jeho vlivu na závěry II. vatikánského koncilu, z nichž v katolické církvi čerpáme dodnes.)

Tak se tento „kvas otců", vložený do východního křesťanství prostřednictvím filokalických antologií a skrze ty, kteří je uváděli v život, tj. mnichů, stal zcela zásadním a určujícím pro východní křesťanství, a to nejen pro mnišské či intelektuální vrstvy, ale i pro vrstvy „laické", „lidové". Vždyť sám autor řecké verze Filokalie Nikodém Hagiorita píše, že texty Filokalie jsou určeny „jak pro mnichy, tak pro laiky", neboť dobro Božího království, do něhož všechny Filokalie ukazují praktickou cestu, se týká všech a k jeho „zpřítomňování" se dochází skrze modlitbu, „modlitbu srdce", jejíž dobro je určeno pro všechny, neboť „modlitba je Bůh"[2]. Navíc tato forma je přístupná svojí jednoduchostí, která je srozumitelným vůdcem v modlitbě bez ohledu na vzdělání a stav ap. „Zasaženost" „kvasem otců" a „kvasem hésychastické modlitby" v širokých vrstvách ve své době podtrhuje rovněž slavný spis neznámého autora Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci (Откровенные рассказы странника духовному своему отцу) z roku 1870, jehož pozdější vydání obsahovalo úryvky právě z Veličkovského Dobrotoljubia, nebo třeba již samozřejmá přítomnost „Ježíšovy modlitby" ve zbožnosti pravoslavných věřících všech vrstev a stavů podobným způsobem, jak je tomu na křesťanském Západě ve vztahu k modlitbě růžence.

Co se týče působení Filokalií či hésychasmu a „Ježíšovy modlitby" na Západě, lze zmínit kontemplativně-obnovná hnutí, jako např. spiritualitu známého trapisty Thomase Mertona (+ 1968) nebo dílo cisterciáka a zakladatele hnutí „Contemplative Outreach" Thomase Keatinga. A leccos o vstupování hésychasmu a jeho kánonu Filokalie na Západ napovídá i dosavadní zájem západních knižních nakladatelství o vydávání titulů pojednávajících o východní spiritualitě či o „Ježíšově modlitbě".[3]

 

Literatura:

  • Aleš, P.: „Ctihodný Paisij Veličkovský, obnovitel dědictví otců", in Pravoslavný kalendář 1997, Olomouc 1996, s. 41-49 (dostupné rovněž na: http://www.orthodoxia.cz/spirit/pvelick2.htm, download: 3. 7. 2014).
  • Aleš, P.: „Láska k dobru a kráse (filokalia), cesta duchovní obnovy pravoslaví", in Orthodoxia (dostupné na: http://www.orthodoxia.cz/svati/pvelick1.htm, download: 1. 7. 2014).
  • Beníček, J.: Starci - duchovní otcové národa, Velehrad 1993.
  • Čemus, R.: Ježíšova modlitba - modlitba srdce, Velehrad 1996.
  • Dvořáček, M.: „Význam optinské poustevny a zdejších ctihodných starců v letech 1820-1930", in Revue Theofil, 27. 3. 2008 (dostupné na: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=270, download: 1. 7. 2014).
  • Evdokimov, P.: Poznanie Boga w kościele wschodnim, Kraków 1996 (fr. orig.: La connaissance de Dieu selon la tradition orientale, Paris 1988).
  • Filokalia, Ružomberok 2008.
  • Флоровский, Г.: Пути русского богословия, Paris 1981 (dostupné na: http://www.odinblago.ru/puti_rus_bogoslovia/, download: 1. 7. 2014).
  • Kadloubovsky, E. - Palmer, G. E. H., (eds.), Early fathers from the Philokalia, London - Boston 1981.
  • Kadloubovsky, E. - Palmer, G. E. H., (eds.), Writings from the Philokalia on prayer of the heart, London 1951.
  • Kallistos: „The inner unity of the Philokalia and its influence in East and West", in Myriobiblos (dostupné na: http://www.myriobiblos.gr/texts/english/wear_innerunity2.html, download: 23. 6. 2014).
  • Naumowicz, J. (ed.): Filokalia. Teksty o modlitwie serca, Kraków 2004.
  • Sládek, K. (ed.) a kol.: O Filokalii. Kniha, hnutí, spiritualita, Olomouc 2013.
  • Smith, A.: Filokalia, Praha 2008.
  • Špidlík, T.: „Filokalia", in Encyklopedický slovník křesťanského Východu, Olomouc 2010.
  • Špidlík, T.: Ruská idea, Velehrad 1996.
  • Špidlík, T.: Spiritualita křesťanského Východu. Modlitba. Velehrad 1999.
  • Teofan Zatvornik: Povzbuzení k duchovnímu životu. Korespondence, Olomouc - Velehrad 2004.
  • Tofiluk, J.: „Hésychasmus, hesychasmus", in Revue Theofil, 1. 6. 2008 (dostupné na: http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=314, download: 1. 7. 2014).
  • Tofiluk, J.: „Hezychazm i jego wpływ na rozwój duchowości", in Prawosławne Seminarium Duchowne (dostupné na: http://www.psd.edu.pl/files/artykuly/hezychazm_i_duchowosc.pdf, download: 1. 7. 2014).
  • Vopatrný, G.: Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita. Pohled na člověka a duchovní život z pravoslavné perspektivy, Brno 2003.
  • Ware, K.: „Philocalie", in Dictionnaire de spiritualité, XII, sl. 1336-1352, Paris 1894.

 

Související články:

Hésychasmus
Diadochos z Fotiké 
Bernard Ugeux: Modlitba srdce
Ignatij Brjančaninov: Poučení o modlitebním pravidle

 

Poznámky:


[1] Celý název tohoto prvního řeckého vydání však zní: Filokalie neptických svatých, shromážděná od našich svatých a theoforických otců, skrze niž se mysl, prostřednictvím duchovní filosofie praxe a kontemplace, stává očištěnou, osvícenou a dokonalou.

[2] Ware, K.: Síla Jména, Kostelní Vydří 2014, s. 6.

[3] V českém kontextu vizme např. knihy: W. Stinissen: Modlitba Ježíšova (1996), P. Köstner: Hledejte moji tvář (1993); R. Čemus: Ježíšova modlitba - modlitba srdce (1996), K. Ware: Síla Jména (2014), Anonym: Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci (2007), Teofan Zatvornik: Povzbuzení k duchovnímu životu. Korespondence (2004), Mnich východní církve: Vzývání Ježíšova jména (2007), B. Ugeux: Hledání vnitřního pramene, (2007), řada knih kard. T. Špidlíka (Spiritualita křesťanského Východu, Ruská idea ad.), sborník Tajemství srdce (1999), Spiteris, Y.: Řehoř Palama (1296-1359): milost a zkušenost (2011), Sládek, K. (ed.) a kol.: O Filokalii. Kniha, hnutí, spiritualita, Smith, A.: Filokalia (2008), Sládek, K.: Mystická teologie východoslovanských křesťanů (2010) a mnohé a mnohé další (viz i Literaturu v závěru našeho textu).

 

[RSS]

Přečteno 614x

další články