Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Modlitba srdce

Modlitba srdce

Bernard Ugeux, 20.12. 2011

Ukázka z knihy francouzského antropologa, katolického teologa a misionáře Bernarda Ugeuxe "Hledání vnitřního pramene" o modlitbě srdce, inspirované tzv. Ježíšovou modlitbou, jež je fenoménem pravoslavné spirituality.

 

V dějinách křesťanství přikládají mnohé tradice důležitost i tělu a znají tělesné pozice vhodné pro duchovní život. Setkáme se s tím u velkých světců jako byli Dominik, Terezie z Avily, Ignác z Loyoly... Mimoto si této otázky všímali již od 4. století mniši v Egyptě. O něco později vzniklo v pravoslavné církvi učení, které věnuje pozornost rytmu srdce a dýchání. Projevuje se to například v „modlitbě srdce" (neboli „modlitbě Ježíšově", která se obrací k Ježíši).

Tato tradice přihlíží k rytmu srdce, k dýchání a k přítomnosti sobě samému, díky níž je člověk lépe k dispozici Bohu. Její kořeny sahají hluboko do minulosti, vychází totiž z učení egyptských Otců pouště. Tito mniši zcela odevzdali svůj život Bohu jako poustevníci nebo členové společenství, velkou pozornost věnovali modlitbě, odříkání a ovládnutí vášní. Sami sebe vnímali jako nástupce mučedníků, velkých svědků víry z dob náboženského pronásledování, které ustalo po ustanovení křesťanství státním náboženstvím Římské říše. Na základě svých zkušeností se ujali duchovního doprovázení, ve kterém kladli důraz na rozlišování toho, co člověk prožívá v modlitbě.[1] Na ně navázala pravoslavná tradice modlitbou, ve které se slova převzatá z evangelia propojí s dýcháním nebo s údery srdce. Jsou to slova slepého Bartimaia: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!"[2] a celníka, který prosí: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!"[3]

Tato tradice byla západními církvemi znovu objevena teprve před nedlouhou dobou, přestože pochází z doby dávno před rozkolem mezi křesťany Západu a Východu. Je tedy společným dědictvím, které se nabízí k prozkoumání a vyzkoušení. Nás velmi zajímá proto, že zapojuje na křesťanské duchovní cestě tělo, srdce i ducha. Můžeme to vnímat i jako jisté sblížení s tradicí Dálného východu. (...)

 

Moc Jména

Proč se v pravoslavné mystice říká, že modlitba srdce je středem pravoslaví? Mimo jiné proto, že nepřetržité vzývání Ježíšova jména se přimyká k židovské tradici, pro niž je Boží jméno posvátné a má v sobě neobyčejnou sílu a moc. V této tradici je zakázáno vyslovovat jméno Jahve. Když Židé mluví o Božím jménu, říkají Jméno nebo tetragram - čtyři písmena. Nevyslovovali je nikdy, jen jednou za rok v dobách, kdy ještě existoval jeruzalémský chrám. Jméno Jahve směl vyslovit jedině velekněz ve velesvatyni. Když se o Jménu mluví v Bibli, používá se místo něj slovo Bůh. V samotném jménu je neobyčejná Boží přítomnost.

S důležitostí jména se znovu setkáváme ve Skutcích apoštolů, první knize křesťanské tradice hned po evangeliích: „A každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude zachráněn."[4] pravoslavny-mnich-001-men.jpgJméno je osoba, jméno Ježíšovo zachraňuje, uzdravuje, vyhání nečisté duchy, očišťuje srdce. Pravoslavný otec o tom říká: „Noste stále v srdci přesladké jméno Ježíš; srdce tak k němu díky nepřetržité připomínce tohoto milovaného jména vzplane nevýslovnou láskou."[5]

Modlitba srdce vychází z výzvy k ustavičné modlitbě, se kterou jsme se setkali díky Ruskému poutníku. Všechna její slova pocházejí z Nového zákona. Je to volání hříšníka, prosba Pána o pomoc. V řečtině zní „Kyrie eleison", ale toto spojení bylo užíváno i v katolické latinské liturgii. Dodnes se tato formule mnohokrát recituje při pravoslavných obřadech v řečtině. Opakování slov „Kyrie eleison" tedy hraje ve východní liturgii důležitou roli.

Abychom si osvojili modlitbu srdce, nemusíme přejímat celou větu „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou (hříšným)"[6], můžeme si vybrat jiná slova, která k nám živě promlouvají. Pokud však chceme pochopit celý význam tohoto vzývání, je podstatné, aby obsahovalo Ježíšovo jméno. V křesťanské tradici znamená jméno Ježíš, hebrejsky Ješua, „Bůh je spása". Modlitbou srdce má tedy člověk zpřítomnit Krista ve svém životě. Ještě se k tomu vrátíme později. Nyní předpokládejme, že nám více vyhovují jiná slova. Důležité je zvyknout si je pravidelně opakovat, jako když chceme někomu vyjádřit svou něhu. Když se vydáme na duchovní cestu a rozhodneme se, že to bude cesta ve znamení vztahu s Bohem, objevujeme jména, kterými Boha oslovujeme, jména, která máme obzvláště rádi. Mohou to být zdrobněliny nebo něžná oslovení, kterými Ho oslovujeme podle toho, jaký s Ním máme vztah. Pro někoho to bude Pán, Otec, pro jiné Tatínek nebo snad Milovaný. V modlitbě srdce

může stačit jedno jediné slovo, podstatné je neměnit je příliš často, pravidelně se k němu vracet a nechat toto slovo zakořenit ve svém i v Božím srdci.

Někteří z nás snad cítí výhrady vůči slovům „smiluj se" a „hříšník". Slovo „smiluj se" může zarazit proto, že má konotace s bolestínstvím a ponižováním. Když ho však pochopíme v jeho původním významu milosrdenství a spoluúčasti, modlitba může vypadat také následovně: „Pane, shlédni na mne s laskavostí". Skrze slovo „hříšník" bychom měli uznávat své slabosti. Nejde tu o žádné sebeobviňování spojené s výčtem našich chyb. Hřích je spíše stav, v němž si uvědomujeme, co nám brání milovat a nechat se milovat tak, jak bychom si to přáli. Hřešit znamená „minout se cílem". Kdo by nepřiznal, že se se svým cílem míjí častěji, než by chtěl?

Když se obracíme na Ježíše, prosíme ho, aby měl soucit s obtížemi, které zažíváme v hlubině svého srdce, v lásce. Je to prosba, aby nám pomohl osvobodit náš vnitřní pramen.

Jak vypadá takové dýchání Jména, jména Ježíšova? Ruský poutník říká, že člověk s pomocí uzlíkového růžence[7] opakuje určitý počet invokací. Padesát či sto uzlíků mu pomáhá sledovat, jak je daleko, ale počet není to nejdůležitější. Když starec Ruskému poutníku vysvětloval, jak postupovat, říkal: na počátku budeš opakovat tisíckrát, později dva tisícekrát. Pokaždé, když člověk vysloví Ježíšovo jméno, postoupí k dalšímu uzlíku. Uzlíky člověku při modlitbě umožňují soustředit mysl, připomínají mu, co právě dělá, a pomáhají mu být si průběhu své modlitby vědom.

 

[Úryvek převzat s laskavým svolením nakladatelství Paulínky z knihy Bernard Ugeux: Hledání vnitřního pramene, Praha 2007.]

 

Další ukázky z knihy v knihkupectví Paulínky  

Recenze knihy "Hledání vnitřního pramene" 

 

Související články:

Hésychasmus 
Lukáš Drexler: Filokalie a její působení 

 

Poznámky:


[1] Jejich učení se často šířilo v podobě přísloví nebo krátkých naučení zvaných „apofthegmata". Viz Jean-Claude Guy: Les apophtegmes des Pères du désert [Apoftegmata Otců pouště]. Livre de Vie (české vydání apofthegmat: Apofthegmata I. a II. Výroky a příběhy pouštních otců, přeložil Jiří Pavlík. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2000 a 2005).

[2] Mk 10,47.

[3] Lk 18,13.

[4] Sk 2,21.

[5] Otec Paisij Veličkovský, citováno podle Jacques Serr, art. cit., s. 11.

[6] Slovo „hříšným" si dodnes zachovaly některé tradice.

[7] Autor má na mysli tzv. čotki, což je modlitební pomůcka používaná v pravoslaví, jež se vzhledem i účelem podobá katolickému růženci. Pozn.RTh.

 

[RSS]

Přečteno 355x

další články