Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce

Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce

Hilda C. Graef, 17.6. 2009

Moderní úcta k Božskému Srdci nevznikla až v 17. století ve francouzském Paray-le-Monial zásluhou světice Markéty Marie Alacoque (1647-1690), nýbrž mnohem dříve v centrech středověkého kontemplativního života. Mezi její nejvýraznější představitele pak náleží svatá Gertruda Veliká (cca 1256-1302), proslulá mystička z Helfty.

 

gertruda-a-jezis-1-men.jpg

  

Amor meus continuus,

Tibi languor assiduus,

Amor tuus suavissimus,

Mihi sapor gratissimus.

 

(Má neutuchající láska

je ti ustavičnou únavou,

tvá nejsladší láska

je mi nejpříjemnější pochoutkou.) 

 

(Pán ke sv. Gertrudě)

 

Moderní úcta k Božskému Srdci je těsně spjata se jménem sv. Markéty Marie Alacoque (1647-1690) a lidových pobožností, jako je pobožnost devíti pátků a svaté hodinky, a její počátky nejsou příliš dobře známy. Nevznikla však v Paray-le-Monial, nýbrž ve střediscích středověkého kontemplativního života, zejména v benediktinských, cisterciáckých a kartuziánských klášterech. Snad jejím nejvýraznějším představitelem je svatá Gertruda Veliká, proslulá mystička z Helfty.

O jejím vnějším životě je známo málo - to nepřekvapuje, protože vstou­pila do svého kláštera ve věku pěti let a už jej nikdy neopustila. Dlouho se myslelo, že byla jeho abatyší, a většina obrazů ji dosud takto zobrazuje. Podle moderních vědců však byl tento názor založen na mylném ztotož­nění svaté Gertrudy s její jmenovkyní, Gertrudou z Hackebornu, jež řídila klášter za života světice. Je dokonce nejisté, zda byla benedik­tinkou nebo cisterciačkou. Hlavním pramenem našich vědomostí o ní jsou její Zjevení, psaná latinsky, jež zůstala dlouho po její smrti neznámá. Zdá se však, že jeden rukopis byl v majetku Mistra Eckharta, a jako první Gertrudinu nauku hájili dominikáni, kteří také r. 1505 přeložili její díla. K nim se přidali kartuziáni, zejména Justus Lanspergius, jenž se stal jedním z jejích nejoddanějších žáků, přiváben Gertrudiným kultem Božského Srdce.

Z pěti knih jejího spisu, latinsky zvaného Legatus Divinae Pie­tatis, od sv. Gertrudy pochází jen druhá kniha, ostatní byly sestaveny jednou z jejích jeptišek podle jejích poznámek. Z tohoto spisu víme, že Gertrudino mlá­dí bylo od pátého do pětadvacátého roku věnováno hlavně získávání vědomostí. Byla neobyčejně inteligentní, znala dobře latinsky a zajímala se zejména o svobodná umění. Ale jednou v adventu (patrně roku 1280) začal být její dosud klidný život rušen zvláštním neklidem a nevysvětli­telným pocitem vnitřní prázdnoty. Tento stav trval až do pondělí před svátkem Očišťování Panny Marie, kdy se jí zjevil náš Pán, když po kompletáři stála v dormitoriu, a vložil svou ruku do jejích a řekl: „Zachráním a vysvobodím tě, neboj se ničeho. S mými nepřáteli jsi lízala prach a hledala med v trní. Vrať se, já tě přijmu a opojím tě proudy své bož­ské radosti." Od té chvíle zanechala svých dosavadních zájmů a úplně se oddala modlitbě a studiu Písma a otců, zejména sv. Augustina, sv. Řehoře Velkého, sv. Bernarda a Huga od Sv. Viktora, a dostalo se jí daru poučovat jiné o tajemstvích víry. Zároveň se její vnitřní život stal řetězem nejvyšších duchovních zkušeností, soustředěných na lidství Páně, a tím se stala mystikem Vtělení a Božského Srdce par excellence. Od té doby žila ve světě Božské lásky, v němž nejmenší úkon vyzařuje lásku Božského Srdce a radosti i utrpení pozemského ži­vota jsou přetvářeny a zúrodňovány působením milosti.

Životodárný pramen tohoto nadpřirozeného světa, Srdce Ježíšovo, se jí zjevuje v bohatých obrazech. Je to pokladnice, v níž jsou uzavřena vše­chna bohatství, lyra rozeznívaná Duchem svatým, zlatá kadidelnice, z níž stoupají sladké vůně, nebo lampa zavěšená mezi nebem a zemí. Jako svatá Markéta Marie i ona na svátek svatého Jana obdržela veliké zjevení. Toho dne se jí při matutinu zjeví apoštol a zve ji, aby s ním šla spočinout na prsou Páně. Pak ji odvede s sebou, přivede ji k Ježíši a postaví ji po jeho pravici, zatímco sám se staví po levici. To činí, jak jí vysvětluje, aby mohla lépe čerpat útěchu, tryskající z Božského Srdce, neboť právě pravý bok byl proboden kopím. Když ji pak tlukot Božské­ho Srdce naplňuje nevýslovnou radostí, táže se svatého Jana, proč o tom nic nenapsal ve svém evangeliu, a on odpovídá: „Mým posláním bylo poučovat Církev v jejích nejranějších dobách o tajemstvích nestvoře­ného Slova, mohou-li být pochopena. Nemluvil jsem však o slastech Božského Srdce dříve než v těchto pozdějších dobách, aby svět, který ochladl, mohl být znovu rozehřát poznáním těchto tajemství."

Mezi zjevením Božského Srdce, jehož se dostalo sv. Gertrudě, a mezi velkými viděními svaté Markéty Marie je nápadný rozdíl. V životě mo­derní světice je Božské Srdce téměř vždycky viděno v utrpení, opovrho­váno lidmi, žádající si lásky a zadostiučinění. Jsme ve světě velkého odpadnutí, jež začalo v šestnáctém století a trvá doposud, dodávaje celému našemu křesťanskému životu jakoby ducha mučednictví, který si ostře uvědomuje zlé síly kolem nás. Svatá Gertruda nutnost utrpení a zadostiučinění ovšem hlásá také, ale je to zadostiučinění za hříšníky uvnitř jediné Církve, v Evropě, v níž křesťanství a civilizace jsou dosud synonymní slova. Božské Srdce se tu zjevuje v zářící slávě, milující a milované, a mystik odpovídá radostně, zpívaje „píseň na nástroji tvého Božského Srdce silou Ducha útěchy". Celý duchovní život svaté Gertrudy, ovládaný jejím těsným spojením s Božským Srdcem, dýchá neobyčejným štěstím, neboť Božské Srdce je jí jakoby domovem, kam je volána Hlasem svého Nebeského Milence: „Veni, mea, ad me! Intra, meum, in me!" - „Přistup, ty má, ke mně! Vejdi, ty mé, do mě!" gertruda-magna-men-vz.jpgTak ji často při kontemplaci přijímá do svého srdce a toto důvěrné spojení dává vznik rozkošné důvěrnosti mezi Tvůrcem a jedním z jeho nejmi­lejších tvorů. Právě tato důvěrnost snad někdy pohoršuje moderního čtenáře - jako když například světice klade našemu Pánu všemožné otázky, požadujíc podrobné vysvětlení jeho úkonů. Jsme tak tuze dospělí, že jsme té­měř zapomněli, že modlitba, jíž nás Pán naučil, znamená, že k němu máme opravdu přicházet jako děti k otci, ačkoliv nám dal tak nepochybně na srozuměnou, že je to jediný pro něj přijatelný způsob. Svatá Gertruda se tak k němu chovala, a příklad této ženy, jež byla tak inteligentní a učená, by měl přispět k odstranění předsudku, jako by dětská mysl, již si Pán žádá, byla neslučitelná s velikým rozumovým nadáním, což je, mimochodem, spojení, jež není neznámé u největších učitelů Církve.

Tato dětská důvěra v Boží otcovskou dobrotu proniká celý Gertrudin život a projevuje se zejména v jejím poměru k Nejsvětější svátosti, k níž tehdy lidé přistupovali mnohem řidčeji než za našich dob. Zdá se, že úcta k Božskému Srdci nutně zahrnuje touhu po častém přijímání, jehož byla světice horlivou zastánkyní. Když je pro svou nehodnost plná úzkosti, sám náš Pán utišuje její obavy: „Kdo přijímá z čisté touhy po mé oslavě, nikdy nepřijímá neuctivě." A o jedné z jejích sester, jež se z bázně vzda­lovala přijímání, řekl: „Co já pro ni mohu učinit, když ona sama si zakryla oči závojem své nehodnosti tak, že není schopna uzřít něhu mého otcovského srdce?"

Avšak tato něha, kterou světice velebí, je daleka slabosti. Důvěrný vztah mezi Božským Srdcem a mystikem je založen na dokonalé shodě jeho vůle s vůlí Boží a na jeho hluboké pokoře. „Když se pokořila při vzpomínce na své chyby, náš Pán na ni vylil ze svého Svatého srdce vše­chnu ctnost a krásu svých božských dokonalostí." Projevuje nelibost, když po něm chce, aby jí vrátil zdraví, aby mohla opět zachovávat řeholi, ne­boť on po ní chce, aby zachovávala dokonalejší způsob naprostého oddání se Božské Prozřetelnosti. Zde se už dotýká námětu, jejž o tři století po­zději tak bohatě rozvíjí svatý Jan od Kříže: „Vím," říká jí Pán, „že poskytnu-li ti, čeho si žádáš, a dovolím ti účastnit se obřadů, budu muset jít za tebou na místo, které se líbí tobě, kdežto odmítnu-li a ty se s tím spokojíš, půjdeš za mnou na místo, jemuž dávám přednost já. Jsem spo­kojenější s tvými dobrými úmysly ve stavu utrpení než se sladkostí tvé zbožnosti, jež uspokojuje tebe."

Tak si svatá Gertruda při všech radostech své kontemplace uvědomuje základní pravdu mystického života, že zřeknutí vlastní vůle, nechť jsou její úmysly sebezbožnější, je základní podmínkou spojení s Bohem. Když se ptá Pána, proč tak často zbavuje duše duchovní radosti o svátcích nebo v okamžiku přijímání, odpovídá, že má raději dobrý úmysl a po­koru než smyslovou zbožnost, a připomíná jí, že „utrpení tělesná i du­ševní jsou důkazem duchovního zasnoubení Boha s duší". Přes všechny mimořádné milosti, jimiž je zahrnuta, je často zaplavena smutkem a nikdy neustává oplakávat nesmírnost svých chyb. Mnohým křesťanům je jednou z největších záhad, jak svatí mohou uprostřed všech jim dávaných milostí zachovat tak opravdovou pokoru, již nemohou dosáhnout lidé, kteří by ji potřebovali mnohem naléhavěji. To je jeden z paradoxů duchovního života, ale svatá Gertruda nám k němu dává klíč, když při­pomíná slova našeho Pána: „Mé milosti jsou obyčejně k tomu, aby tě pokořily, protože máš za to, že jich nejsi hodna." Něco podobného na­lezneme i v přirozené oblasti. Když se muž a žena opravdu milují, oba se do­mnívají, že druhý je mnohem dokonalejší, a čím více projevů lásky se jim od druhého dostává, tím méně se mají za hodné, aby se jim jich dostalo. A je-li tomu tak v oblasti čistě lidské, tím spíše tomu tak je v lásce tvora ke Stvořiteli, kdy mezi oběma je nekonečná propast, jež může být překlenuta jen nevýslovnou blahovůlí Milovaného. Tak v mystickém životě, který je vrcholem života lásky, roste s láskou zá­roveň i pokora, neboť bez ní není pravé lásky, a veliký chvalozpěv sva­tého Pavla o lásce je zároveň nejkrásnější hymnou na pokoru.

Tato pokora, daná Gertrudě, aby ji chránila před lidskou křehkostí, ji uschopňuje k přijetí všech vzácných milostí, jež prýští z Božského Srdce. Vidění a zjevení následují ráz naráz, Kristus, Panna Maria a svatí s ní rozmlouvají důvěrně jako se sestrou; zdá se, jako by žila neustále v Boží přítomnosti. Toto důvěrné spojení s nadpřirozeným světem jí dává podivuhodnou moudrost, k níž se o radu obracejí lidé všech stavů. Její naučení pro život, roztroušená v jejích spisech, ukazují, že měla ve vy­nikajícím stupni ctnost opatrnosti a dar rady. Když je na pochybách, zdali některá zjevení pocházejí od Boha, je jí dáno toto pravidlo pro rozeznávání duchů: „Každý, kdo ví ve svém srdci, že jeho vůle je tak sjednocena s mou, že se od ní nikdy neodchýlí, ať se mu vede dobře nebo špatně, a kdo jedná a trpí ve všem jen pro mou slávu, může si být jist, že naučení, jichž se mu dostane v nitru ode mne, jsou prospěšná jiným a neodporují Písmu."

V jejím životě není napětí ani neslučitelnost mezi nebeským světem a jejím pozemským okolím. Naopak se zdá, že jedno proniká druhým a bohatá brokátová roucha i drahokamy jejích vidění a alegorií se k této klášterní mystice hodí stejně dokonale jako k něžným Pannám a svě­ticím Fra Angelica. Přirozené a nadpřirozené je spojeno v harmonický celek v duši této benediktinky, jíž Pán řekl, že používá smyslových věci, aby lidem učinil pochopitelnými nadsmyslová tajemství, „takže nikdo si nemá méně vážit duchovních věcí proto, že jsou skryty pod smyslo­vými obrazy".

Odporuje tato nauka svatému Janu od Kříže, který neustále varuje za­čátečníky, aby nedůvěřovali viděním a hlasům? Velký učitel mystiky věděl dobře, že tyto zkušenosti mají v kontemplativním životě své oprávněné místo a jsou pramenem nebezpečí jen tehdy, když jsou požadovány samy pro sebe, pro uspokojení pýchy a z „duchovního obžerství", nikoliv tehdy, když jsou pokorně přijímány jako známky nezasloužené božské přízně a jako prostředky poučení, používané ve službách lásky a podrobované autoritě. Neboť ačkoliv jediné milosti, které si můžeme přát sami pro sebe, jsou „gratiae gratum facientes"[1], bylo by vskutku nevděčné umenšovat význam „milostí daných darem"[2], jež jsou dávány svatým, aby posilovaly naši víru a rozplameňovaly naši lásku. I ony vycházejí, jako všechny milosti, z nevyčerpatelného pramene milosti, Božského Srdce, jež náš Pán ukázal svaté Gertrudě pod obrazem hořící lampy: „Hle, ukazuji očím tvé duše své milující Srdce, orgán Nejsvětější Trojice, aby v tobě dokonalo všechno dobré, jež sama nemůžeš naplnit."

 

(Z revue The Life of the Spirit přeložil Timotheus Vodička. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1946. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

 

nejsvetejsi-srdce-jezisovo-001-4.jpg
 

Související čánky:

L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány 
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité
Markéta Marie Alacoque: Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo
Markéta Marie Alacoque: Chtěla jsem jen a jen kříž 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista 
Bernard z Clairvaux: O Božském Srdci Páně
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce
Lukáš Drexler: Rány Kristovy 
Dobrotivý Pelikáne
Litanie

 

Poznámky: 


[1] Sem patří milost posvěcující nebo nějaká aktuální milost, udělená jejímu příjemci pro jeho vlastní spásu. Pozn. RTh.

[2] Lat. gratiae gratis datae, jedná se o tzv. charismata. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 500x

další články