Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Peklo, očistec a nebe v "Eschatologii" Josepha Ratzingera

Peklo, očistec a nebe v "Eschatologii" Josepha Ratzingera

Lukáš Drexler, 30.10. 2011

Stručná reflexe eschatologických skutečností pekla, očistce a nebe na základě teologické učebnice Josepha Ratzingera, současného papeže Benedikta XVI., "Eschatologie - smrt a věčný život".

 

V roce 1977 současný papež Benedikt XVI., tehdy však ještě jako profesor Joseph Ratzinger na konci své učitelské činnosti před přijetím biskupského úřadu, publikoval v nakladatelství Verlag Friedrich Pustet Regensburg knihu Eschatologie - Tod und ewiges Leben, zamýšlenou jako stručnou dogmatickou učebnici pro teology, zabývající se eschatologickými tématy. V knize se tedy věnuje otázkám smrti, nesmrtelnosti duše, vzkříšení, druhého příchodu Krista, soudu, pekla, očistce, nebe atd. My se na základě této knihy, v českém překladu vydané pod názvem Eschatologie - smrt a věčný život (Brno 1996[1]), podíváme v následující stručné reflexi na tři z nich: peklo, očistec a nebe.

 

purgatory-005-2-002-ram-men-inv-2.jpg
 

 

Peklo

Jako první ze tří posmrtných stavů člověka profesor Ratzinger probírá v krátkosti peklo, onen důsledek svobody, „jež i zatracenému ponechává právo požadovat své zatracení"[2].

Existence skutečnosti pekla je neoddiskutovatelná - svědčí pro ni novozákonní výpovědi Ježíš Krista i jeho apoštolů. Na těchto svědectvích Církev staví i svá dogmatická vyjádření, v nichž mluví o existenci pekla a o věčném trvání jeho trestů.

V průběhu dějin teologie byly snahy o setření definitivnosti svobodné volby člověka odmítnout vlastní sebeuskutečnění ve vztahu s Bohem, a to pomocí učení o všeobecném smíření (apokatastasis, viz např. Órigenés), neboť představa věčného zatracení se zdála být neslučitelnou s milosrdenstvím sebeobětujícího se Boha. Avšak ve hře je skutečnost svobody: svobody nabízejícího se neodvolatelného Milosrdenství - Boha a svobody Jeho obrazu - člověka, který je pro svobodu stvořen a ke svobodě povolán. Ač skutečná svoboda znamená být schopen „svobodně" si zvolit dobro, přesto Bůh činí člověka od počátku natolik „svobodným", aby si člověk „ve svobodě" mohl zvolit i neuskutečnění vlastní svobody a popření svého vlastního určení a zacílení k Bohu. Důsledkem a důkazem skutečné a Bohem darované svobody člověka je právě ona neodvolatelnost „sebezatracení" ze strany člověka a „nemožnost" Boha konat spásu (tj. záchranu a „dotvoření") člověka kvůli jeho svobodnému rozhodnutí.

Profesor Ratzinger se také dotýká souputnictví lidské duše s Kristem sestupujícím do podsvětí, což lze vidět ve zkušenostech velkých mystiků Církve, kteří „sdíleli jeho temnotu a sloužili spáse světa tak, že zanechali jeho spásu pro jiné"[3]. Vůdkyní k vítěznému přechodu „údolím smrti" je pak naděje.

 

Očistec

Ze strany reformovaných (z hlediska samotné existence očistce) i ze strany východních církví (z hlediska definování skutečnosti očistce západní církví) se jeví problematickou skutečnost existence přechodného stavu mezi smrtí a vzkříšením v den posledního soudu, nazývaného tradičně očistec, v oficiálních věroučných textech Církve uváděného spíše jako poenae purgatoriae seu catharteriae („očistné tresty") nebo purgatorium.

Skutečnost očistce Písmo jen naznačilo (2. Makabejských, Sírachovec aj.), proto cesta k vyjasňování této skutečnosti čekala na svůj průběh v dějinách, což započínalo již v patristickém období (Tertulián, Cyprián, Klémens Alexandrijský). Toto vyjasňování v patristickém období přicházelo v návaznosti jednak na židovské chápání a lidovou řecko‑římskou religiozitu (Tertulián), jednak v dialogu s platónskou tradicí tehdejšího období (Klémens Alexandrijský). Postupně tak dostává své kontury přesvědčení, že mezi smrtí a vzkříšením existuje jakýsi „mezi-stav", „ve kterém dostává duše příležitost, aby splatila ‚poslední halíř‘[4], a tak se osvobodila pro vzkříšení"[5] (Tertulián), aby se očistila pro konečné společenství s Kristem v nebi (Cyprián) a aby celý člověk byl očištěn a proměněn do „pneumatické dokonalosti"[6]. Toto vše je v logické a přirozené kontinuitě zrání člověka, které nebývá dokončeno v okamžiku jeho smrti, avšak přesto ho nelze „přeskočit" a pominout. Očistný oheň, který dokonává své dílo až v naprostém přetvoření člověka k podobě Boha, se dle patristické tradice počíná již křtem, jenž je překročením prahu mezi životem a smrtí[7].

Profesor Ratzinger se dále ptá po podstatě očistného ohně, kterým člověk v očistném procesu prochází, a dospívá k „prostému" poznání, že „Pán sám je soudným ohněm, který člověka proměňuje"[8]. Intenzita a těsnost „nebeského milování" lidské bytosti s Bohem je tak velká, že aby se člověk v tomto intimním sebesdílení mohl takovému „věčnému milování" a objektu své lásky zcela a beze zbytku oddat, musí odevzdat vše, co má a čím je, aby byl schopen přijmout mocné a působivé „laskání" svého Miláčka, který je „oheň stravující"[9]. V tomto perichoretickém „pronikání" se navzájem není možné být neproměněn Tím, který proniká, odevzdává-li člověk vše, co má a co je. „Setkání s Pánem je proměnou, ohněm, jež jej přetaví do oné očištěné podoby, která může být nádobou věčné radosti."[10] V podobném duchu píše i apoštol Jan: „Víme však, že až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký je. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý."[11]

Velký význam v tomto očistném procesu má také eklesiální aspekt, neboť „bytí člověka není uzavřenou monádou"[12], nýbrž je vztahovou existencí, pro-existencí. A vztahy mezi údy Těla jsou natolik účinné, nakolik jsou údy částí Kristova Těla, tj. Církve. Vzájemné působení jedněch údů na druhé, jak popisuje i apoštol Pavel v 1Kor 12,26, se pak děje skrze Krista, skrze účinný vztah s ním. Tomuto vzájemnému působení pak nepřekáží ani hranice smrti, již navždy zrušila Hlava Těla, tj. Kristus, svým vítězstvím na kříži: „‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil.‘ Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?"[13]

 

Nebe

Nebe je pak logicky výslednicí předchozího procesu očišťování. Je „konečným naplněním lidské existence skrze naplněnou lásku"[14], oním dokonaným „já v tobě a ty ve mně"[15], bezprostředním nazíráním na tvář svého vytouženého Miláčka[16]. Jak už bylo řečeno výše v souvislosti s očistcem, i nebe není „něčím", co teprve přijde, nýbrž je „něčím", co se počíná již zde, „tady a teď"[17], je křestní paschou. Nebe není ani mimo čas a prostor, ale ani „tam někde" a „tehdy". Je vstoupením Boha do stvoření (definitivně skrze Vtělení) a vtažením stvoření do Boha (tj. zbožštěním) - Bůh vstupuje do dějin, aby dějiny vyústily do věčnosti. Nebe je spočinutím stvoření v Bohu a Boha ve stvoření, kdy je „Bůh všecko ve všem"[18].

I zde je neoddělitelný prvek společenství: „Nebe nezná izolaci; je otevřeným společenstvím svatých a také naplněním všech lidských vztahů...,"[19] naplněním tužeb jednotlivce ve společenství s druhými, v jednom organismu stvoření.

O nebi lze říci, že je obdržením Odpovědi, po níž už není dalších otázek.[20]

 

Související články: 

Lukáš Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň
Július Pavelčík: Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vincenc Zahradník - O očistci I.
Vincenc Zahradník - O očistci II.

 

Poznámky:


[1] Poslední české vydání pochází z roku 2008, v našem textu však budeme odkazovat na vydání z r. 1996.

[2] S. 129.

[3] Srov. s. 129.

[4] Srov. Mt 5,26.

[5] S. 133.

[6] S. 134.

[7] S. 135.

[8] S. 136.

[9] Žid 12,29.

[10] S. 137.

[11] 1J 3,2b-3.

[12] S. 137-138.

[13] 1Kor 15,54b-55.

[14] S. 138.

[15] Srov. J 15,4.

[16] Srov. 1J 3,2b.

[17] Srov. 1J 5,13.

[18] 1Kor 15,28.

[19] S. 139.

[20] Srov. s. 141.

 

[RSS]

Přečteno 559x

další články