Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681)

Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681)

Hubert Jedin, 13.2. 2009

Po Chalcedonském koncilu (451) se objevují nové teologické spory a nové christologické bludy - monotheletismus a monoenergismus. K jejich řešení byly svolány další dva ekumenické koncily: 2. a 3. konstantinopolský, konané v letech 553 a 680-681.

    

Následky monofyzitismu

Chalcedon udržoval střed mezi falešnými obrazy Krista nestoriánů a monofyzitů. Současně to byla syntéza mezi Východem a Západem, mezi pa­pežem a císařem, ale byl to „výsledek tvrdého zápolení konkurujících sil: císařské říšské politiky, rivalizujících patriarchů, zvláštních národních zájmů, mnišského entuziasmu" (Grillmeier). Monofyzitské myšlení však v Egyptě a v sousedních zemích zapustilo příliš hluboké kořeny, než aby je víra Chalcedonu mohla vyhubit. Současně se spojilo se separatismem provincií příliš vzdálených od centra říše. V Alexandrii došlo ke krvavému vzbouření, jeden monofyzita se stal patriarchou, mnoho biskupských stolců bylo obsazeno monofyzity. Po jedno století se byzantští císařové zoufale namáhali ovlád­nout skrytý i veřejný odpor. Navrhli mlhavou sjednocovací formuli, „henotikon" (482), riskovali dokonce rozkol s Římem, tzv. akaciánský rozkol (484-519). Císař Justinián (527-565), obnovitel říše, jehož manželka The­odora byla tajně nakloněna monofyzitům, dostal na římský biskupský stolec Vigilia, který byl dříve papežským vyslancem v Cařihradě, zdánlivé vyho­vujícího v naději, že odstraní odpor Západu proti sblížení s monofyzity. Ale i Vigilius se nakonec přiznal k víře Chalcedonu.

Tu jeden císařův poradce připadl na myšlenku nepřímo, tj. úderem pro­ti hlavám antiošské školy vyjít vstříc monofyzitům, snad je dokonce usmířit. Císařským ediktem odsoudil Justinián 1) osobu a spisy Theodora z Mopsvestie, 2) spisy Theodoreta z Cyru (+ kolem 460) proti Cyrilovi Alexandrijskému a efezskému koncilu, 3) jeden list Ibase z Edesy, který hájil Theodora proti Cyrilovi. To byly ony „tři kapitoly", proti nimž měl zaujmout stanovisko říšský koncil, který svolal Justinián v dohodě s papežem Vigiliem začátkem roku 553 do Cařihradu.

Vigilius stál pod silným nátlakem. Císař jej nechal dopravit do Cařihradu z Itálie, která se po zničení východogotské říše stala východořímskou a jednal s ním jako se zajatcem. Vigilius uprchl do Chalcedonu a ze svého azylu, tamějšího koncilního chrámu, vzal zpět svůj příslib, že se osobně účastní koncilu, protože se obával majorizace od Řeků. Bez něho, dokonce proti jeho protestu, byl zahájen patriarchou Eutychiem druhý cařihradský koncil 5. května 553 v sekretariu biskupského chrámu před 150 biskupy. Osmé (zá­věrečné) sezení 2. června 553 podepsali 164 biskupové. Synod odsoudil ve svém 5. a 6. zasedání 19. případně 26. května ony „tři kapitoly", ačkoliv Vigilius v prohlášení ze 14. května, které bylo za něho podepsáno 16ti větši­nou západními biskupy, se distancoval od odsouzení osoby Theodora a obou druhých „kapitol". Teprve dodatečně 8. prosince 553 a ještě jednou s výslov­ným odůvodněním 23. února 554 souhlasil jezis-kristus-makedonie.jpgVigilius s odsouzením všech „tří kapitol" a umožnil tím koncilu ekumenické uznání. Dospěl k přesvědčení, že tím není činěna újma víře Chalcedonu. Církevní provincie milánská a akvilejská odmítaly dlouho uznání koncilu. Teprve 607 se vrátil akvilejský me­tropolita, který mezitím přijal titul patriarchy, do církevního společenství s Římem.

Nový pokus usmířit monofyzity se říšskou církví učinil poněkud později cařihradský patriarcha Sergius (610-638). Vycházeje z morální jednoty boho-lidského jednání Ježíše Krista, přijal jen jednu přirozenou boholidskou energii[1] a jednu boholidskou vůli (monotheletismus). Umírněná skupina monofyzitů, severiánů (podle antiošského Severa), se dala získat; přívrženci chalcedonského koncilu, zvláště mnich Sofronius, který vstoupil 634 na patri­archální jeruzalémský stolec, odporovali rozhodně podezřelé kompromisní formuli. Sergiovi se podařilo vylákat na papeži Honoriovi I. (625-638), kte­rý v této subtilní otázce byl méně poučen, všeobecné uznání, načež byl mono­theletismus v roce 638 předepsán říšským zákonem (ekthesis). Ale papež Martin I. (649-655) se na jednom lateránském synodu z roku 649 vyslovil proti  této nauce a pro „dvě přirozené vůle a způsoby činnosti" v Kristu. Byl proto jako velezrádce vypovězen na Krym a zemřel následkem utrpěné­ho zlého nakládání.

Teprve za císaře Konstantina III. (668-685) se obrátilo byzantské císař­ství, těžce tísněné na severu a východu Avary a Araby, zase jednoznačně na linii Chalcedonu. V dohodě s papežem Agathonem (678-681) svolal císař říšský koncil do Cařihradu. Tam přineslo osm papežových vyslanců synodál­ní dopis římského patriarchálního synodu, v němž byla vyložena pravověrná nauka.

Šestý ekumenický koncil, třetí cařihradský, zasedal od 7. listopadu 680 do 16. září 681 v kopulovém sále císařského paláce (trullus, proto Trullanum) za předsednictví papežských legátů. Ačkoliv pevnosti rnonofyzitismu, patriar­cháty alexandrijský a jeruzalémský, padly mezitím do rukou Arabů a sotva byly zastoupeny, stoupl počet účastníků až na 174. Císař Konstantin III. se osobně zúčastnil jedenácti prvních sezení. Po důkladném prozkoumání otázky a když byly oslabeny údajné důkazy mluvčího monotheletů, antiošského Makaria, byli ve 13. sezení 28. března 681 původce a stoupenci monotheletismu odsouzeni. V 16. (závěrečném) sezení bylo přijato, zase v císařově přítomnosti, příslušné vyznání víry, které označilo nauku o dvou přirozených vůlích a dvou energiích v Kristu za souhlasnou s pěti dosavadními koncily. V aklamacích na konci byl oslavován Konstantin jako nový Marcián a nový Justinián.

 

Honoriova otázka

Mezi příznivci monotheletismu, kteří byli odsouzeni na 6. ekumenickém koncilu, byl také papež Honorius I. „Honoriova otázka", která na vatikán­ském koncilu udělala tolik hluku, zní: Byl Honorius odsouzen, protože byl přívržencem bludné nauky, tedy kacíř, nebo pro svoji bezstarostnost a nedbalost v této otázce víry? Odpověď dal papež Lev II. (682-683), když usne­sení koncilu sice potvrdil, ale svého předchůdce obvinil jen z nedbalosti při potírání bludu a tím omezil rozsudek koncilu.

5. a 6. ekumenický koncil se neusnesly na žádných disciplinárních káno­nech. Takto vzniklou mezeru vyplnil v roce 692 synod shromážděný zase v Cařihradě, když vydal 102 kánony, které se týkaly téměř výlučně církevních poměrů Východu a zanedbávaly západní nároky (jako římský primát) a zvyklosti (např. při postu). Papež Sergius (685-701) je neuznával, ačko­liv sám pocházel z Východu; rodem byl Syřan. Řecká církev počítá také tento koncil mezi ekumenické.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

 

Malé dějiny koncilů - úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)

 

patristika-2b-men.jpg

 

Poznámky:


[1] Tj. „činnost", z řeckého energeia. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 943x

další články