Nacházíte se na: Theofil > Bible > "A hned vyšel ven..."

"A hned vyšel ven..."

Lukáš Drexler, 13.4. 2017

Evangelium apoštola Jana má mj. tu charakteristiku, že každé z jeho slov je jakoby "těhotné Duchem", "duchovním smyslem", připravené počít a porodit v srdci čtenáře Syna Božího, aby se i v nás On stal tělem a naplnil tak vůli nebeského Otce. A toto jistě platí i o jednom konkrétním verši z tohoto evangelia (13,30), který je spjat s událostí Zeleného čtvrtka.

   

posledni-vecere-003-men.jpg

   

„Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc."

(Jan 13,30)

 

Společenství učedníků s Ježíšem při ustanovení Poslední večeře je rajskou zahradou, v níž Bůh dává prvním obyvatelům nového ráje jíst ze stromu věčného života, kterým je On sám. Kdo však z něj „jí a pije nehodně" (srov. 1Kor 11,27), ten „bude vyvržen ven" (J 15,6; srov. Mt 8,12; Lk 13,28), „kde bude pláč a skřípění zubů" (Mt 8,12; Lk 13,28), do království tmy. A ne proto, že by jej tam chtěl vyhnat Bůh, neboť ten přišel do světa, „aby skrze Něj byl svět spasen", ale proto, že jej tam vyhnala jeho zlá vůle, která se přimkla k duchu tmy a k jeho skutkům, tj. hříchům, neboť takoví „lidé si zamilovali více tmu než Světlo" (J 3,19) a „nepřichází ke Světlu" (J 3,20), „protože jejich skutky byly zlé" (J 3,19). To svými skutky, skutky svého srdce byl Jidáš „vyhnán z ráje", kterým je společenství s vtěleným Bohem, Ježíšem Kristem - Stromem života. Jidáš mohl jíst ze stromu věčného života ke své spáse, on z něj ovšem pojedl ke svému zatracení. A „vyšel ven", ven z „ráje", kterým je společenství se vtěleným Bohem.

Ježíš „přišel (řec. élthen) do svého vlastního" (srov. J 1,11), tj. do nitra Jidáše, kterého stvořil i poté vyvolil, ale Jidáš „vyšel" (řec. ex-élthen) ze „svého vlastního", tj. ze společenství učedníků s Ježíšem, do kterého Pán Jidáše vyvolil. Ježíš „vstoupil do svého vlastního" (srov. J 1,11), tj. do jednoho z Dvanácti, jež si sám vyvolil, ale „jeho vlastní ho nepřijal" (srov. J 1,11), neboť ač Jej Jidáš skrze chléb, jímž je Pán sám, přijal svými ústy a svým tělem, přesto svým srdcem a svým duchem Ježíše, Syna Božího, odmítl, „nepřijal".

„Vyšel ven", podobně jako nečistí duchové, jimž Ježíš „pohrozil" (srov. Mt 17,18[1] ad.) a vyhnal je z „domu těla" člověka, který Pán „vyčistil a uklidil" (srov. Mt 12,43-45). Tentokrát však Pán nepohrozil, ale naopak i Jidášovi nabídl sám Sebe za „pokrm lásky" (agapé[2]) k jeho spasení. Avšak Jidáš kvůli svému rozhodnutí se pro skutky tmy byl samovolně „vymítnut" mocí „Světla světa" (srov. J 8,12), které „ve tmě svítí, ale tma Ho nepohltila," a které nemá žádné „společenství s tmou" (2Kor 6,14). Jidáš vyšel do tmy a nyní, opustiv „dům Páně" (kyriaké[3]), tj. dům opanovaný Pánem a „rajskou zahradu" nového ráje, „bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí", jež však nenalézá (srov. Mt 12,43), protože to lze nalézt jen „na hrudi" Páně, v Jeho náruči (srov. J 13,23) u „společenství stolu" jediného chleba (srov. 1Kor 10,17), po vzoru Synově, jenž nalézá věčné odpočinutí v náruči Otcově, v Otcovském lůně (srv. J 1,18), to jest v odvěčném konání Otcovy vůle - ve „jhu Kristově" (srov. Mt 11,29-30): „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším" (Mt 11,28-29).

Jidáš vyšel z „domu Páně" jako ti, kteří „vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi" (1J 2,19). Kdo je zrozen z Boha, zůstává „v domě", tj. v Bohu, navěky (srov. J 8,35); kdo však je „z ďábla" (1J 3,8), „nemá podíl na věčném životě" (1J 3,15), neboť „si zamiloval více tmu než Světlo, protože jeho skutky byly zlé" (srov. J 1,19), a proto „nepřichází ke Světlu" (J 3,20), ale „zůstává ve tmě" (srov. J 12,46).

 

Ten, který vyšel ze světla do tmy

I Syn kdysi „vyšel ven", „vyšel ze světla do tmy", ovšem ne tak jako Jidáš, že by se přimknul ke tmě a „stal se tmou" (srov. Lk 11,35; Ef 5,8), ale Syn‑Světlo, ač vystoupil ze světla[4] do tmy světa, padlého do hříchu, „ve tmě svítí a tma ho nepohltila" (J 1,5). „Když se naplnil stanovený čas" (Gal 4,4), Syn, poslán Otcem, „vyšel z Boha" (J 8,42; 13,3; 16,27-28.30; 17,8), tj. opustil „společenství světla" s Otcem (kenósis)[5], z něhož má Syn život (J 6,57), a „vešel" do tmy - do tmy našeho světa, aby „svět spasil" (J 12,47) a prozářil ho svým světlem, Sebou samým, aby svět proměnil ve světlo, aby svět „vysvobodil z moci tmy a přenesl do království Syna" (srov. Kol 1,13), aby svět „povolal ze tmy do svého podivuhodného světla" (1Pt 2,9). Syn vstoupil do tmy, „tma ho však nepohltila", jako Jidáše, ale „to Světlo ve tmě svítí" a „není v Něm nejmenší tmy" (1J 1,5), neboť i když Slovo-Syn „opustilo" lůno Otce (tj. „vtělilo se"), aby vstoupilo do našeho potemnělého světa, přesto stále zároveň „v lůně Otcově" zůstává (srov. J 1,18), maje život z Otce (J 6,57): není „vymítnuto" ze „společenství s Otcem" jako Jidáš ze společenství se Synem kvůli svým „skutkům tmy" (Řím 13,12), ale dobrovolně, v poslušnosti slovu Otcovu a v poslání od Otce, vstoupilo skrze lůno svaté panny do tmy „lůna světa", aby v tuto tmu světa vneslo své světlo, aby tak díky Němu ti, „kdo činí pravdu, přišli ke Světlu, aby se ukázalo, že jejich skutky jsou vykonány v Bohu" (srov. J 3,21), aby tito „vyšli ze tmy" ke Světlu a aby „jejich skutky vyšly najevo" (srov. J 3,20). Tma Ho však „nepřijala" (J 1,5). Kdo Je však přijal, tomu Slovo dalo „moc stát se Božími dětmi" (J 1,12), „syny světla" (J 12,36), které Bůh „vysvobodil z moci tmy a přenesl do království Syna" (srov. Kol 1,13), do království světla Pánova Srdce. Neboť ač Syn vyšel "ven", „do světa" (J 1,9; 10,36; 17,18), přesto zůstává stále „uvnitř", v Otci, v „domu Otcově", aby v něj, do „domu Otcova", přivedl všechny ty, kteří se k němu přimknou jako ratolesti naroubované k Pravému vinnému kmeni (srov. J 15), majíce věčný život z Něj, z jeho životadárné Mízy, tj. Ducha Božího.

A Kristus „vyšel ven" (řec. exélthen), z Otce, z lůna Otcova, podobně jako poté „ihned vyšla (řec. exélthen) krev a voda" (J 19,34) z lůna Kristova, probodeného na Kříži ostnem hříchu a nepřátelství světa. On však světu, každému z nás nabízí ze svého doširoka otevřeného lůna „skývu věčného života", skývu Sebe samého (srov. J 6,48), abychom z Něj „jedli" (srov. J 6,48-58; Mt 26,26; 1Kor 10,3) a tak jako synové „zůstali v domě navždy" (srov. J 8,35), a ne jako „otroci hříchu", kteří „nezůstávají v domě navždy" (srov. J 8,35), ale jsou „vyvrženi ven, do tmy" (srov. Mt 8,12; Lk 13,28), kde bude „pláč a skřípení zubů" (Mt 18,12) a kde „jejich červ neumírá" (Mk 9,48), červ, který nedává odpočinutí, jaké je v domě Kristova probodeného Srdce, místa nového ráje, ale který bez ustání hlodá „venku", v pustině bez Boha, kde „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil" (Mt 8,20), za „branami Města" (srov. Zj 22,14), za nimiž byl ukřižován „Král slávy" (srov. 13,12; Ž 24,7-10) a vně nichž „zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži" (Zj 22,15), tedy všichni ti, kteří si „zamilovali více tmu než Světlo" (J 3,19) a „nechtěli přijít ke Světlu" (srov. J 3,20), „protože jejich skutky byly zlé" (J 3,19), a kteří „nenávidí Světlo a nepřichází ke Světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo" (J 3,20). „Kdo však činí pravdu, přichází ke Světlu" (J 3,21) a má tak život věčný (srov. J 3,16), neboť „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen" (J 3,17), protože „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16).

 

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Evangelium
Přijetí Boha
Reinkarnace
Kontemplace
Oheň Eliášův
List Efezským
Rány Kristovy
O kontemplaci
Maria souznělá
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
Našel jsem svůj domov
Filokalie a její působení
Arte-factum - deo-factum
Panna Maria - Matka Boží
V čem spočívá věčný život
Tři údobí duchovního života
Quicumque - Athanášské vyznání víry
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik
Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice?
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici

   

Poznámky:


[1] „Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel (řec. exélthen) ..." (Mt 17,18); podobně srov. např. Mk 1,26; 9,26; Lk 4,35; 8,35.

[2] Jako agapé - „hod lásky" se dříve označovala společná hostina křesťanů spjatá s eucharistií.

[3] Z řeckého kyriaké, tj. „náležející Pánu", „Pánovo", pochází výraz „Církev" (i něm. „Kirche" nebo angl. „Church").

[4] „Světlo ze Světla"! - srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

[5] Podobně jako muž opouští svého otce i matku vstříc ženě, aby se s ní stal „jedním tělem"; srov. Gen 2,24; Ef 5,31-32.

 

[RSS]

Přečteno 1539x

další články