Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Habitus, habituální

Habitus, habituální

morální teologie, filosofie

Habitus, habituální 

(lat. habitus - „držení /určité věci/", „stav", „postavení", „položení")

  

Habitus v psychologickém smyslu znamená trvalý návyk a součet těch vlastností, které jako by lpěly na osobě (Platón), rovněž však pravidelný způsob chování se (Aristoteles). Moderní psychologie zde zdůrazňuje spíše typické psychofyzické znaky. Habitus znamená jistou zručnost k nějaké činnosti nebo všeobecně to, co podmět nějakým způsobem má, což se i dlouho uchovává. Hudebník např., i když dlouhou dobu nehraje, si uchovává habitus hudebního umění; člověk má vědění, ctnost, velikost atd.

[Převzato z: Kratochvíl, J. - Černocký, K. - Charvát, O.: Filosofický slovník, Brno 1937 (4. vyd.), a mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Habitus je jednou z deseti Aristotelo­vých kategorií, odpovídající na otázku: Co se přimyká k pod­statě jako ji obklopující?

Habitus psychologický je trvalá jakost, která zdokonaluje některou vlohu, např. ro­zum nebo vůli v jejím bytí a činnosti, stálá dispo­zice, která uschopňuje k rychlému a lehkému vykonání určitých skutků. Tato dispozice může být:

a) vzhledem k bytí (habitus entitativus), např. posvěcující mi­lost v duši,

b) vzhledem k činnosti (habitus operativus), např. ctnost,

c) intelektuální (habitus intellectualis), např. věda,

d) morální (habitus moralis), např. mravní ctnost, neřest,

e) přirozená (habitus naturalis), získaná vlastními silami,

f) nadpřirozená (habitus supernaturalis), udělená od Boha, např. posvěcující milost, teologické ctnosti.

[Antonín Salajka; převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Kol., Antonín Salajka, 17.5. 2009

Přečteno 895x

další křesťanské pojmy