Reginald Dacík, 7.6. 2010
Stručný úvod do doby a náboženského prostředí Německa čtrnáctého století, kdy právě v německé oblasti té doby působili tří velcí mystikové: Mistr Eckhart (cca 1260-1327), Jan Tauler (1300-1361) a Jindřich Suso (cca 1300-1365), kteří měli značný vliv na následující dějiny ne jen křesťanské spirituality.
Čtrnácté století německé mystiky je vyznačeno zvláště třemi slavnými jmény, která v dějinách zbožnosti znamenají nesmírně mnoho nejen v Německu, nýbrž v celém křesťanském světě. Jsou to Mistr Eckhart, Jan Tauler a blahoslavený Jindřich Suso. Všichni tři dominikáni, všichni tři velcí teologové a věhlasní kazatelé, kteří shromažďovali kolem kazatelny davy posluchačů a uváděli svými mysticky zanícenými řečmi v extázi řeholnice mnoha německých klášterů. V době, kdy se venku tolik bojovalo, kdy si světská moc tolikrát podrobovala moc duchovní, v době rozháraných evropských poměrů vykvetly na březích Rýna nejkrásnější květy mystické krásy. Byly to zvláště ženské kláštery, kde řeholnice pod vedením učených dominikánů dosahovaly velmi často mystických milostí. Celé ovzduší bylo prosyceno touhou po nadpřirozenu a, jak vypravuje bl. Jindřich Suso, nebylo žádnou zvláštností, když prostá venkovská žena mluvila o viděních a jiných mimořádných milostech.
Není však divu, že se vedle správných cest, vedoucích k Bohu, našla také řada cest křivolakých a třeba i takových, které mohly vést pouze k záhubě. Tato doba je velmi bohatá na různé mystické skupinky, jejichž členové pěstovali spekulativní i praktickou mystiku. Velmi známé bylo sdružení kněží i laiků nazývané Přátelé Boží, jejichž vedení bylo většinou v rukou dominikánů. Nejlepší německá mystická literatura tohoto období vychází vesměs z těchto kroužků Přátel Božích. Přátelé Boží se věnovali velmi přísné askezi, odříkali se všech věcí, bez nichž mohli ve svém povolání žít, a snažili se dobrým příkladem ve svém okolí šířit lásku ke Kristovu evangeliu. Jestliže někdy ve své horlivostí šli příliš daleko a dovolovali si volat - mezi nimi i laici - po reformě kléru, musíme takovémuto úkazu rozumět ve smyslu doby, která reformy opravdu potřebovala, a vměšování laiků do záležitostí Církve nebylo tehdy tak těžce neseno.
Vedle sdružení pravověrných mystiků v této době nacházíme také řadu takových, kteří přišli ve věcech učení do sporu s Církví. Jsou to některá sdružení beghardů a bekyň a zvláště pak Bratři svobodného ducha.
Třinácté a čtrnácté století znamená obrovský rozmach řeholního života. Vedle řádů, které tu již byly, vzniká řada nových, jejichž kláštery se plní den ze dne novými žadateli o řeholní roucho. V této době však vzniká také zcela zvláštní typ řeholního života, bekyně, které žily buď roztroušeny po městech nebo společně ve velkých beginážích, kde obvykle každá bekyně měla svůj domek. Skládaly sliby jen na určitou dobu, takže mohly svobodně opustit řeholní život, jakmile tato doba uplynula. Řada domků, obydlených bekyněmi, tvořila jakési městečko, uprostřed něhož byl kostel, v němž se shromažďovaly bekyně k modlitbě. Duchovní vedení měl vždy kněz, obyčejně řeholník. Podobná sdružení, třebaže v menším počtu, tvořili také mužové, nazývaní beghardi. Tato sdružení se pozvolna rozšířila z Holandska a Vlámska do Francie a Itálie a zvláště do Německa. Nedostatek mnišských zvyklostí, nedostatek řeholní kázně však v těchto sdruženích záhy přivodil velké nepořádky, a tak mezi bekyněmi a zvláště mezi beghardy nacházíme řadu bludařů, proti nimž musí roku 1311 za Klementa V. zakročovat autorita Viennského sněmu. Základem jejich bludu je určitý kvietismus, který vedl k hrozným důsledkům v morálním životě, zvláště v jeho vyšších stupních.[1]
Daleko nebezpečnější sekta této doby, která nacházela značného přijetí mezi vzdělanějšími zvláště v Německu, byli Bratři svobodného ducha. Ve 14. století nacházíme velký počet členů této společnosti hlavně ve velkých městech a církevní inkvizice, zvláště v Kolíně, se stále zaobírá jejich případy. Zdá se, že Bratří svobodného ducha mají nejen duchovní příbuznost s beghardy, nýbrž vycházejí většinou z begináží, které se stávají semeništěm pantheistických a kvietistických bludů. Již ve druhé polovině 13. století byl sestaven pravděpodobně sv. Albertem Velikým seznam jejich bludů, obsahující 97 vět, vybraných z jejich spisů, ale tato společnost šířila své nauky dále, i když se musela většinou skrývat a zastírat své bludné učení rouškou horlivosti.
Základní naukou Bratří svobodného ducha byl bezuzdný pantheismus, vedoucí k naprosté svobodě nejen v myšlení, nýbrž i v jednání. Podle nich je duše částečkou samého božství, tedy věčná. Každý tvor je částečkou Boha. Není proto rozdíl mezi člověkem, jenž dospěl jistého stupně svatosti, a jinými svatými, které proto není třeba uctívat. Ba ani Kristus nepřesahuje člověka, který se ponořil v propast božství. Člověk, který se spojil s Bohem, již nepotřebuje Církev, je zcela svobodný, nemá žádné mravní zákony, je sám sobě zákonem jako sám Bůh. Nemůže pak vůbec hřešit, protože jeho hřích by byl hříchem Boha, s nímž je člověk dokonale a již nerozlučně spojen. Bylo by proto zbytečné vyznávat se z hříchů a žádat o odpuštění. Právě tak pro člověka, spojeného s Bohem, neplatí posty a jiné skutky křesťanské kajícnosti, protože to vše muže být jen překážkou na cestě spojení duše s Bohem. V této době, kdy atmosféra ženských klášterů byla přesycena touhou po mimořádných jevech duchovního života, kdy mnoho řeholnic bylo často vedeno až chorobnou a přímo epidemickou žádostí po mystických jevech, kdy kláštery byly plné závodění ve výstupech na vrcholky svatosti, nalézalo učení Svobodných bratří velmi mnoho ohlasu, když slibovalo naprosté zaniknutí v čirém božství, z něhož již není návratu na tuto bídnou pozemskou pouť.
(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1939. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky redakce Revue Theofil.)
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Jindřich Suso: Povzbuzení duši
Giselher ze Slatheimu: O lásce
Gerlach Peters: Jen Boha chci!
Mistr Eckhart: Marie a Marta
Mistr Eckhart - životopis
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler - životopis
Beghardi, begardi
Bekyně, begině
Begináž, bekináž
Begináže - fotogalerie
Henry Hane - životopis
Jindřich Suso - životopis
Johannes Franke: Synovství Boží
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení
Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku) - životopis
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Jan Tauler: Jarní práce na vnitřním člověku
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem
Jan Tauler: My jíme našeho Boha
Bl. Jindřich Suso a eucharistie
[1] V první zavržené větě se praví: „Člověk si v přítomném životě může získat takový stupeň dokonalosti, že se stává neschopen hřešit a nemůže již pokračovat v milosti..." (srov. Denzinger, 471), a dále: „Takovíto dokonalí nemají už povinnost zachovávat církevní přikázání" (Denzinger, 473).
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.