Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)

Stín Bonifáce VIII.

O dvě desetiletí později se papežství za panovačného Bonifáce VIII. vyšvihlo na vrchol své moci. V bule „Unam sanctam" formuloval ne novou, ale veskrze době poplatnou nauku o dvou mečích v papežově ruce, o duchovním a světském, z nichž jeden je prý nesen od církve, druhý pro církev. Jeho srážka s francouzským králem Filipem Sličným a jeho zajetí královými emisary v Anagni 7. září 1303 tvořily předehru k nové epoše papežství, „k avi-gnonskému vyhnanství". Stín Bonifáce VIII. ležel také na koncilu, který jeho druhý nástupce Klement V. svolal 12. srpna 1308 z Poitiers, kde se setkal s Filipem Sličným, do Vienne, města na Rhôně. Jako předměty porady svolávací bula jmenovala záležitost templářského řádu, otázky víry, reformu církve a znovuzískání Svaté země. Na koncil nebyli pozváni všichni biskupové, jak bylo jinak obvyklé. Byl učiněn výběr, který - příznačné pro nynější papežovo postavení - byl předem dohodnut s francouzským králem. Jeden seznam pozvaných, zvaný podle místa nálezu pařížský seznam, obsahuje 165, druhý, konečný, 231 jmen. Z nich se dostavilo 20 kardinálů, 4 patriarchové, 29 arcibiskupů, 79 biskupů a 38 opatů. Nejpočetněji byli zastoupeni Francouzové a Italové, ale přítomnost arcibiskupů tarragonského, bragského, compostelského, york-ského, armaghského a dublinského, kolínského, magdeburského a brémského ukazuje, že „veškerý episkopát byl platně zastoupen" (E. Müller). Mnoho nepřítomných poslalo zástupce (prokurátory). Viennský koncil byl ještě koncilem biskupů, ale také již prokurátorů.

„Mnohé zde mi je nepříjemné. Místo je mimořádně chladné a to mi působí v mém stáří velké potíže. Masa lidí se tísní v malém městě a tím vzniká mnoho nepohodlností. Ale je nutné mít trpělivost" - tak rezignovaně psal 9. listopadu 1311 valencijský biskup Rajmund, vyslanec aragonského krále Jakuba II., svému pánovi. Tři týdny předtím, 16. října, zahájil Klement V. ve Vienne 15. všeobecný koncil.

Liturgický ceremoniál zahajovacího zasedání ve Vienne (1311)

Zasedání všeobecných koncilů nejsou jen církevními právními akty, ale také liturgickým slavením asi jako svatořečení nebo papežská korunovace. Jejich liturgická forma je více než oblečení v roucha, náleží k jejich podstatě: rozhodují-li závazně o víře a disciplíně církve, stanoví akta boží úcty.

Zahajovací zasedání ve Vienne 16. října 1311 vykazuje již tutéž liturgickou výstavbu, jakou najdeme opět na koncilech kostnickém, basilejském a tridentském; jisté odchylky, které tam najdeme, jsou určeny papežovou osobní přítomností ve Vienne.

Klement V. vstoupil v pontifikálních rouších s malým průvodem do katedrály a zaujal místo na trůnu v kněžišti. Latinští patriarchové alexandrijský a antiošský seděli mimo pořadí uprostřed chrámu, všichni ostatní preláti v chórových pláštích s plátěnými mitrami ve třech řadách nad sebou v hlavní lodi, celkem 114 nositelů miter. Papež udělil požehnání, zpěváci intonovali antifonu, pak všichni, vyzváni jáhnem (flectamus genua), poklekli, povstali a papež pronášel, obrácen ke koncilu, modlitbu k Duchu svatému, předepsanou v „Ordinariu": „Zde jsme, Hospodine,... shromážděni ve Tvém jménu. Přijď k nám, buď s námi...". Po modlitbě všichni znovu poklekli a modlili se litanii ke všem svatým, po níž následovala druhá modlitba papeže. Kardinál jáhen Napoleon Orsini zpíval evangelium o rozeslání 70 učedníků (Lk 10,1-16), které se zpívalo na druhém lyonském koncilu a které se zase mělo zpívat o 200 let později při zahájení tridentského koncilu. Pak papež intonoval hymnus „Přijď, Duchu Stvořiteli" (Veni, Creator Spiritus), celé shromáždění vpadlo do zpěvu a dokončilo strofy.

Vše to byla příprava. Teprve nyní papež začal svoji zahajovací řeč a rozvinul program koncilu, který obsahoval tři body: otázku templářského řádu, znovuzískání Svaté země, reformu mravů a svobody církve. Závěrem ohlásil utvoření koncilní deputace k vyšetření záležitostí templářů, ale ještě nejmenoval termín pro další zasedání, jak jinak bylo obvyklé. Papežské požehnání tvořilo závěr.

Tolik o zahájení viennského koncilu. Na pozdějších koncilech, které nezasedaly za papežova předsednictví, předcházela výše popsanou zahajovací ceremonii obvykle mše k Duchu svatému s kázáním některého účastníka koncilu. Namísto zahajovacího kázání papeže nastupuje krátká promluva předsedy a zaha-jovací usnesení učiněné vyřčením „placet" účastníků opráv-něných k hlasování, v pozdějších zasedáních předčítání a přijetí dekretů. Hlasy („vota") jsou registrovány sběrači hlasů jdoucími od místa k místu. Ti také přijímají eventuální písemná zdůvodnění nebo omezení na vlastnoručně psaných lístcích („schedae"). Závěr tvoří pravidelně Te Deum.

Proces s templáři a církevní reforma

Zahájení zpožděné o více než jeden rok bylo způsobeno procesem proti rytířskému řádu templářů, který měl být na koncilu doveden do konce. Templáři, původně určení pro ochranu poutníků do Palestiny a pro hájení svatých míst, ztratili po ztrátě Svaté země svoji původní úlohu. Jejich velké bohatství bylo důvodem - mravní škody, které se mezi nimi nepochybně vyskytly, byly pro francouzského krále Filipa záminkou -, že 13. října 1307 dal zatknout všechny příslušníky řádu ve své zemi - jsme v pokušení použít pověstného výrazu „bleskurychle" - a jejich statky konfiskovat. Bylo to flagrantní porušení kanonického práva, jemuž byl řád podřízen. Také když Klement V. vztáhl proces na sebe a jmenoval papežskou vyšetřovací komisi, byl stále pod tlakem krále, který byl ještě zesílen jeho požadavkem, aby dodatečně odsoudil Bonifáce VIII., jeho nepřítele na život a na smrt. Během celého procesu používal Filip tohoto požadavku jako prostředku politického nátlaku. Soudci jmenovaní papežem trvali na tom, že rozsudek v procesu s templáři nesmí být vynesen jen na základě inkvizičních akt částečně vynucených na mučení, ale že řádu musí být dána příležitost k obhajobě. Výsledkem dlouhých jednání, která vyplnila celou zimu 1311/1312, nebyl žádný soudní výrok koncilu, ale dva dny po Filipově příchodu do Vienne, 22. března 1312, správním aktem papeže provedené zrušení řádu, jehož statky však nebyly přiřknuty, jak král žádal, nějakému nově zakládanému rytířskému řádu a jeho prostřednictvím jemu samotnému, ale johanitům. Zrušení řádu bylo ohlášeno ve 2. zasedání 3. dubna 1312. Proces proti Bonifácovi VIII. se neuskutečnil.

Také obě konstituce o dodržování chudoby ve františkánském řádě a o nauce františkána Jana Petra Olivi, které byly vyhlášeny ve třetím (závěrečném) zasedání 6. května 1312, měly dlouhou předchozí historii. Směr „spirituálů", který se odvolával na ducha zakladatele řádu Františka z Assisi, vytýkal řádové většině, že opřena o papežská privilegia prý opustila původní ideál chudoby; naopak ona napadla pravověrnost jednoho vůdce spirituálů, právě Oliviho. Vyšetřování komisí utvořené z kardinálů a biskupů koncilu zprostilo obvinění řádovou většinu, byla jí však uložena ustanovení o praktickém uskutečňování ideálu chudoby („usus pauper"). Byly odsouzeny tři Olivimu připisované nauky bez uvedení jména, stejně jako názor, že lidská duše není „formou" těla.

Klement V. vyzval biskupy, aby sestavili v pamětních spisech zlořády panující v jejich obvodech, aby získal podklady pro reformní porady. Z bohatě došlého materiálu se vylouply dva komplexy otázek: nářky (gravamina) na zasahování a přehmaty světské moci do církevní sféry, např. do zvláštního soudního postavení duchovenstva, do jeho daňové svobody (imunity), do správy církevních statků a špitálů; za druhé omezování biskupů exempcemi, tj. od papežů zaručeným osvobozením katedrálních a kolegiátních kapitul, jednotlivých klášterů a celých řádů od soudní pravomoci biskupů. První bylo důsledkem zesilující státní moci, druhé následkem centralismu rozvíjeného římskou kurií. „Ze 35 prebend, které se uvolnily za dvacet let mého biskupského působení u mé katedrály, jsem směl udělit jen dvě," naříkal biskup Lemaire z Angers. Projdou-li se stížnosti biskupů, najdou se zaznamenány téměř všechny zlořády, které zase byly projednávány na koncilech 15. a 16. století. Tím je již řečeno, že reformní dekrety, které byly přijaty v závěrečném zasedání, nezpůsobily nějaký pronikavý účinek. Teprve zase po přepracování byly Janem XXII., nástupcem Klementa V., zaslány 25. října 1317 univerzitám a uvedeny v platnost; tvoří součást tzv. Klementin, dodatku ke Corpus iuris canonici. Konstatujeme: papež se považoval za oprávněného definitivně redigovat rozhodnutí učiněná na koncilu, v případě potřeby je revidovat a konečně uvést v platnost.

Také byla opět řeč o křížové výpravě. Ukázalo se ale, že idea křížové výpravy, tj. boje proti nevěřícím, je v úpadku, misijní idea na vzestupu. Na pobízení filosofa Rajmunda Lulla nařídil tzv. „jazykový kánon" viennského koncilu, aby se na univerzitách zřídily katedry pro řečtinu, hebrejštinu a arabštinu, protože znalost těchto jazyků je prý předpokladem pro misii mezi Židy a muslimy. Kánon byl proveden jen na některých univerzitách: chyběly síly.

Velkorysé reformní myšlenky, které biskup Durand z Mende rozvinul ve svém rozsáhlém „Traktátu o všeobecném koncilu": plánovité posilování biskupské moci při současném omezování papežské správní praxe, oživení starocírkevní synodální ústavy, zvýšení vzdělání kleriků, nepřišly ve Vienne na pořad. V nich se již ohlašuje nová doba.

„Koncil stojí na rozhraní dvou světů" (E. Müller). Papežské generální koncily pozdního středověku byly výtvory reformního papežství. Všechny byly svolány a řízeny papeži. Byly to biskupské koncily jako staré koncily, ale rozšířené účastí opatů, zástupců kapitul, ba i laických mocí, které sice nevykonávaly hlasovací právo v plném smyslu, ale měly jistě spolurozhodovací právo v záležitostech, které se dotýkaly jich samých. Papež dal koncilním dekretům poslední formu a přijal je většinou do svého zákoníku. Na koncilech se jeví jako hlava církve a současně křesťanstva, jako vrchol pyramidy, která v sobě obsahovala jak církev tak společnost křesťanských národů. To vše se změnilo, když se pro koncily jako „zastoupení" křesťanstva a údů církve vyžadovala konstituční práva a když byla snaha během jedné periody slabosti papežství je prosadit.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274)