Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)

Innocenc III. na čtvrtém lateránském koncilu (1215)

„Toužebně jsem si přál ještě před svým utrpením slavit s vámi tyto velikonoce" - těmito slovy Páně (Lk 22,15) zahájil v tušení blízké smrti papež Innocenc III. 11. listopadu 1215 velký koncil v Lateráně, k němuž pozval dva roky předtím, 19. dubna 1213, „po způsobu starých Otců" biskupy Východu a Západu, představené velkých mnišských řádů a zástupce katedrálních kapitul, ale také křesťanské krále. Mezi 404 jmenovitě známými biskupy, kteří uposlechli pozvání, chyběli rovněž požádaní Řekové cařihradského patriarchátu. Naproti tomu se dostavili biskupové ze zemí - dříve nezastoupených - evropského Východu, z Čech, Uher, Polska, Livonska a Estonska, kteří svým příchodem dosvědčovali svou příslušnost ke křesťanskému Západu. Počet opatů se udává na 800. Císař Bedřich II., králové francouzský, anglický, aragonský, uherský, také křižácké státy a některá města jako Janov poslali vyslance. Celé křesťanstvo, duchovní i světské, se „reprezentovalo".

Koncil měl jen tři zasedání, 11., 20. a 30. listopadu 1215. Jejich výsledkem je 70 „kapitol" přešlých většinou do církevního zákoníku, o jejichž vzniku i o celkovém průběhu jednání zase chybějí prameny. V čele stojí vyznání víry, které - aniž je jmenuje - je namířeno proti bludům katharů. Obsahuje pojem „přepodstatnění" (transsubstantiatio) v eucharistii vypracovaný v konfliktu s bludem Berengara z Tours a odsouzení nauky o Trojici kalabrijského opata Jáchyma de Fiore. Obranný boj, který církev musela vést proti bludům katharů, valdenských a podobných sektářských skupin se zrcadlí v předpisech o inkvizici. Dodnes je v platnosti proslulá 21. kapitola, která zavazuje každého křesťana, jenž dospěl k užívání rozumu, k roční zpovědi a velikonočnímu přijímání; byl to minimální požadavek, který ale zcela odpovídá snaze papeže nedekretovat nic, co bylo neproveditelné a co proto muselo zůstat mrtvou literou.

Tento realistický duch prochází všemi reformními zákony koncilu, které podle dobře promyšleného plánu obsahovaly všechny hierarchické stupně a všechny stavy a chtěly sloužit duchovní správě. Žádná diecéze nesmí být osiřelá déle než tři měsíce (23. kapitola). Protože biskupové pro velikost svých diecézí nemohou vždy plnit sami svoji povinnost hlásat víru kázáním, jsou přidržováni k tomu, aby si ustanovili vhodné kazatele a zpovědníky u katedrál (kapitola 10.) a zvlášť aby pečovali o kázání v mateřské řeči věřících (9. kapitola). Nad prováděním reformních dekretů mají bdít roční provinciální synody (6. kapitola) a generální kapituly řádů (12. kapitola). Ke zvýšení vzdělání kleriků má být u katedrál ustanoven jeden mistr gramatiky, u metropolitních chrámů školení theologové (11. kapitola). Pro laiky bylo důležité omezení překážek manželství, zákaz pokoutních manželství (matrimonia clandestina), rovněž ochrana před náboženským podvodem u ostatků a poutí (62. kapitola). Zákonodárství o Židech (zákaz vycházení během velikonočního týdne, nošení zvláštního oděvu) nespočívalo na rasových předsudcích a nebylo míněno jako ponižující příkoří, protože platilo rovněž pro muslimy žijící mezi křesťany. Jeho motivem byla ochrana křesťanské víry - přesto zůstává poplatné dobovým názorům.

Za Innocence III. stálo středověké papežství na výši své duchovně-světské autority. Přesto čtvrtý lateránský koncil nebyl nikterak pouhou „stafáží papeže jako absolutního pána veškeré církve", ani biskupové nebyli degradováni na „nástroje všemocného papeže" (Heiler). Innocenc také nemohl prosadit svoji vůli ve všem. Finanční zajištění papežských úřadů (kancelář a komora) právě jako dvorského státu pravidelnými příspěvky celé církve nenašlo schválení koncilní většiny, možno říci ke škodě věci, neboť pak by nebylo došlo k výstavbě kuriálního systému tax a daní ve 14. století, který mezi národy nadělal tolik zlé krve. I když mnohé koncilní dekrety nesou pečeť papežovy osobnosti, přece zůstává pravdou, že reformní zákonodárství čtvrtého lateránského koncilu je výsledkem pravé spolupráce mezi papežem a účastníky koncilu. Právě proto mělo dobré účinky, zvláště v Anglii, i když do základů jdoucí obnova církve, kterou papež od koncilu očekával, se nedostavila. 16. prosince příštího roku přišla „poslední hodinka papeže" (Federer), kterému dějiny pozoruhodně odepřely příjmení Veliký; ve stáří teprve 55 let zemřel v Perugii.

Dle autority, kterou papežství vyžadovalo i ve světské oblasti a kterou se vyznačovalo, učinil koncil také politická rozhodnutí, která ovšem všechna nějak souvisela s církevními zájmy: přenesení toulouského hrabství, kde bylo středisko katharství, na Simona de Montfort; odsouzení Velké charty (Magna charta) vynucené na anglickém králi Janovi; potvrzení Bedřicha II. císařem. Koncil stanovil 1. červen 1217 za termín začátku velké křížové výpravy, za místo setkání určil Sicilii; k úhradě nákladů měl klérus po tři roky odevzdávat dvacetinu svých příjmu. Aby potřebný lodní prostor zůstal pro křižáky volný, byla na dobu čtyř let zakázána veškerá lodní doprava s muslimy, rovněž obchod se zbraněmi a válečným materiálem, služba na saracénských lodích jako lodivod nebo kormidelník. Široce založené verbování na křížovou výpravu mělo plný úspěch, výprava sama, která směřovala proti Egyptu, mocenské základně všeho ohrožování svatých míst, se stala fiaskem.

Ještě hlouběji než čtvrtý lateránský koncil zasáhl do politického dění příští generální koncil, který byl papežem Innocencem IV. uspořádán v Lyonu. Jeho dějiště naznačuje osudné přesunutí váhy, které začalo během závěrečného boje mezi papežstvím a Štaufy ve 13. století a v následujícím století vedlo k přesídlení papežů do Francie.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179)