Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Před ukřižováním

Před ukřižováním

bl. Jindřich Suso, 6.4. 2009

Nejznámnějším dílem bl. Jindřicha Suso (cca 1300-1365), německého dominikánského mystika a žáka Mistra Eckharta, je "Kniha o věčné Moudrosti", psaná na způsob rozhovoru Věčné Moudrosti se služebníkem. V následující úryvku se tento rozhovor dotýká především cesty k povýšení skrze ponížení: "Nikdo nemůže do­sáhnout božských výšin ani oné nevýslovné sladkosti, neprojde-li nejdříve mou hořkostí a lidským ponížením," říká Věčná Moudrost.

  

Věčná Moudrost: Když na mne po poslední večeři dolehly na Olivové hoře smrtelné úzkosti, tak jako by na mne již sahala smrt, úděs mého srdce a strasti obklopující mne ze všech stran vynutili krvavý pot. Pak jsem byl nepřáteli zajat, ztuha spoután a surově vle­čen. Potom, když mi zastřeli oči, mne mučili ranami a potupami, časně zrána jsem byl před Kaifášem potupen a uznán hodným smrti. Viděl jsem nesmírnou bolest své přečisté Matky, již zakoušela od prvního pohledu na má muka až do ukřižování. Byl jsem hanebně postaven před Piláta, křivě obžalován a odsouzen k smrti. Se zuřivýma očima stáli proti mně jako smělí obři a já jsem stál před nimi jako tichý beránek. Já, věčná Moudrost, jsem byl před Herodem oblečen v bílý šat a jako blázen jsem došel výsměchu. Útlé tělo mi bylo hrozně rozedráno nesčetnými ranami, hla­va probodána trny a tvář potřísněna sli­nami a krví. Konečně jsem byl potupně odsouzen na kříž a vyveden k popravišti. Pokřikovali na mne a co chvíli hlučelo vzduchem: Ukřižujte ho, ukřižujte ho, zloducha!

Služebník: Ach, Pane, je-li takový za­čátek, jaký pak teprve bude konec? Nesnesl bych ani, aby tak někdo přede mnou zacházel s dravou šelmou. Jakpak může mé srdce a má duše klidně vyslechnout slova o tomto utr­pení! Leč je mi to divné! Milovaný Pane, hledám tvé božství, a ty mi ukazuješ své člověčenství; hledám tvou sladkost, a ty přede mne stavíš svou trpkost; chtěl bych z tvého prsu sát mléko, a ty mi kážeš, abych se odříkal. Pane, co tím míníš?

bicovani-men-vz.jpgVěčná Moudrost: Nikdo nemůže do­sáhnout božských výšin ani oné nevý­slovné sladkosti, neprojde-li nejdříve mou hořkostí a lidským ponížením. A čím více se kdo snaží vyletět, aniž projde mým člověčenstvím, tím hlouběji klesne. Mé člověčenství je cesta, mé utrpení brána, kterou je třeba se ubírat tomu, kdo hledá to, co ty. Proto odvrhni bázeň a přistup ke mně na kolbiště rytířské statečnosti. Neboť služebníku nesluší mnoho mazlení tam, kde se Pán vydává ve smělý zápas. Obléknu ti svoji zbroj, neboť veškeré mé utrpení musíš dle možnosti vytrpět i ty. Ozbroj se předem statečností, neboť tvé srdce mnohokrát dostane smrtelnou ránu, než přemůžeš svoji přirozenost a úzkosti nad mnohým bolestným utrpením, jímž si tě budu připravovat. Musíš vyronit krvavý pot, ne­boť chci tvoje sazeniště zúrodnit rudými květy. Musíš být spoután vůči všem svým starým návykům a od mých nepřá­tel být často tajně prohlášen za špatného a ve­řejně zbaven cti, a lidé o tobě pronesou nejeden nesprávný a křivý úsudek. Proto musíš vroucně a s mateřskou láskou mé utrpení cho­vat v srdci. Najde se velmi mnoho lidí, kteří budou posuzovat tvůj zbožný život a tvé ctnost­né jednání budou z lidského hlediska tu­pit jako bláznovství. Tvé neumrtvené tělo bude bičováno tvrdým a přísným životem a ty budeš potupně korunován trním, totiž zesměšněním svého svatého ži­vota. Potom tě jako mne povedou křížo­vou cestou, jestliže se vzdáš vlastní vůle a zapřeš sebe a budeš-li zcela prost všech tvorů ve všem, co by tě mohlo oddálit od cesty spásy, jako umírající, jenž se již loučí se světem a již s ním nechce nic mít.

Služebník: Ach, Pane, to je příliš obtížná kratochvíle. Celá má přirozenost se třese nad tvými slovy. Pane, jak to mám vše vytr­pět? Dovol mi, prosím, jen toto pozna­menat: Nemohl jsi pro mne ve své věčné moudrosti nalézt jinou cestu, abys mě za­chránil a dokázal svou lásku ke mně, tak abys ušetřil sebe tak velkého utrpení a mne hořké soustrasti? Jak podivné jsou tvé úradky!

Věčná Moudrost: Nikdo se nemá sna­žit vniknout do propasti mých tajemství, v nichž vše řídím svou Prozřetelností, ne­boť je nikdo nepochopí. Bylo v nich sice možné to či ono a mnoho jiného, co se nikdy neuskutečnilo. Leč věz, že nemůže být lepšího uspořádání než tak, jak je. Pán přirozenosti se neřídil tím, co by v ní dovedl a mohl, nýbrž co je pro jednotlivého tvora nejprospěšnější. Jak lépe by mohl člověk poznat božská tajemství než v člověčenství, jež jsem oblékl? Jak správněji než trnitou cestou mohla být člověku vrácena čistá radost, již svou žá­dostivostí ztratil? Kdo by nastoupil ne­známou cestu tvrdého, odříkavého života, kdyby po ní nekráčel Bůh? Jakou větší lásku by ti kdo mohl prokázat než ten, kdo by za tebe, odsouzeného k smrti, obětoval život? Mohl by ti někdo projevit větší věrnost a lásku anebo tě více k vděč­né lásce povzbudit? Co by pohnulo k vroucí lásce, co by obměkčilo tvrdé lid­ské srdce, kdyby to nedovedla má ne­smírná láska, nevyslovitelné milosrden­ství, jasné božství, lidi milující člověčen­ství, přátelská věrnost? Viz uspořádání a účelnost všeho tvorstva a otaž se ně­kterého, zda jsem se měl k němu zachovat spravedlivěji, zda jsem mohl jinak dokázat své milosrdenství, jinak zušlechtit lidskou přirozenost, jinak zahrnout svými dary, jinak smířit nebe a zemi, než svou přehořkou smrtí?

Služebník: Opravdu, i já začínám po­zorovat, že je tomu tak. A každý, kdo nemá zaslepený rozum a ponoří se do těchto myšlenek, musí to uznat a tento krás­ný způsob nade vše chválit. Leč poho­dlnému tělu se zdá následování velmi ob­tížné.

Věčná Moudrost: Nedej se zastrašit mým utrpením, neboť ten, ke komu se Bůh sklání tak, že mu ulehčuje utrpení, si nemá co naříkat. A moji nesmírnou sladkost nepožívá nikdo, kdo se mnou nestál v nejtvrdším hoři. Jen ten, kdo nezná jádro, si stěžuje na tvrdost skořápky. A ten, kdo má dobrého společníka, má již napolovic vyhráno.

Služebník: Pane, tvá srdečná slova mne tak dojala, že se mi zdá, jako bych mohl vše dokázat a vše vytrpět. Proto tě snažně žádám, abys mi zcela odhalil poklad svého utrpení a ještě více mi o něm vypověděl.

 

(Přeložil Silvestr Maria Braito. Převzato z bl. Jindřich Suso: O věčné Moudrosti, Olomouc 1937. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Více o bl. Jindřichovi Suso 

 

Od téhož autora:

Bl. Jindřich Suso a eucharistie  

 

Související články:

Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler - životopis
Giselher ze Slatheimu: O lásce
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století 
Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži?
Růžena z Limy: Kříž - jediné pravé schodiště do ráje
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Brigita Švédská: Jak byl Kristus bičován a odsouzen k smrti 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha

 

[RSS]

Přečteno 315x

další články