Mistr Eckhart, 28.1. 2008
Krátké pojednání německého středověkého mystika Mistra Eckharta (1260-1327) o cestě k "vidoucímu životu": "Chceme-li kdy dosáhnout vidoucího života, pak je nutné, abychom vzplanuli nejžhavější láskou v Duchu svatém. Raději podstoupit všechna muka, než vědomě spáchat hřích. A kdyby bylo možné jedním jediným hříchem z pekla vykoupit nespočet duší: lépe to nečinit. Tolik musíme milovat Boha, chceme-li Mu důvěrně hledět tváří v tvář!" (úryvek)
Prýští z Boží milosti, čte-li nebo slyší-li člověk rád o Bohu, což je pro duši krásné pohoštění. Obírat se sám ve svých myšlenkách Bohem je sladší než med, ale naprostou útěchou ušlechtilé duši je poznání Boha a konečně sjednocení v lásce s Bohem je radost věčná. Té můžeme již zde dosáhnout tolik, kolik si jí zasloužíme. Je velmi málo lidí, kteří jsou dokonale schopni hledět do zázračného Božího zrcadla; je málo těch, kterým zde na zemi byla dopřána milost života vidoucího. Mnoho jich začne a nedokončí: nedokončí proto, poněvadž řádně necvičili také život činný, život Marty. Jako orel zavrhne své mládě, jež nesnese pohledu do sluneční záře, tak podobně se stává i duchovnímu dítěti! Kdo chce vysoko stavět, nechť staví na důkladných základech. Správným základem je příkladná cesta a putování našeho Pána Ježíše Krista. On sám řekl: „Já jsem cesta, pravda a život."[1] Chce-li duše - jak říká Dionýsius - sledovat Boha do pouště Božství, pak musí právě zde na zemi následovat Tělo Kristovo do dobrovolné chudoby.
Na námitku, že to je lenošení, sv. Bernard odpovídá: „Čeká-li kdo na Boha, není to lenošení. Je to veliká práce, tím větší pro toho, kdo ji ještě nezná." Hledáme-li Boha, hledejme ho v Božství! Kristus přece říká: „Bude-li ti zabraňovat otec nebo matka, nebo cokoliv jiného, zanechej všeho a služ Bohu přes všechny překážky."[2] Nebo v řeči filosofů: člověku, který byl zasažen působením První Příčiny, již není zapotřebí lidských rad. Má poslouchat to, co je nad každý rozum, neboť se ho dotkla skrytá první pravda.
Když přemýšlíme o svatých dílech, jež vyprýštila z pokory nebo chudoby našeho Pána a sami po nich toužíme, pak je takové myšlení zbytečné. Je marné i tehdy, toužíme-li sice s opravdovou pílí, ale neprahneme po nich s celou horoucností. Rádi bychom byli pokorní - ale bez opovrhování. A dědictvím této ctnosti je opovržení a pohrdání. Rádi bychom byli také chudí - ale bez strádání. I trpěliví bychom byli - ale bez svízelů a protivenství. A tak je tomu u všech ctností. - Také dobrovolní chudí sestupují do údolí pokory, nehledajíce útěchy v pomíjejících věcech. Pak přijdou potupy a protivenství, jež jsou nejlepší zkouškou pro člověka, aby poznal sebe sama. A v té míře, v jaké člověk poznává sebe sama, v té míře může dojít také k poznání Boha. Ach, děti snášející potupy, tupí-li vás svět, tak mu podejte pomocnou ruku a pomozte mu tupit sebe samy! Náš Pán Ježíš Kristus řekl: „Není služebníka nad Pána; nenávidí-li vás svět, vezte, že mne prve nenáviděl!"[3]
Musíme našemu Pánu přinést výkupné za to, co pro nás učinil! Najdou se lidé, kteří našeho Pána následují jen částečné. Zakládají si na statcích, na přátelích, na cti, a tyto věci jsou jim příliš blízké, než aby mohli zapřít sebe samy. Je mnoho lidí, kteří se sice nepachtí za poctami, ale působí jim náramnou radost, prokáže-li se jim nějaká čest.
Sv. Bernard praví: dostane-li se člověk tak daleko, že baží po věcech, po nichž málokteří touží: po hanbě, potupě a opovržení, a přijímá-li je rád, tu dospěje k pokoji a pravé svobodě, které je nutno dosáhnout, chceme-li skutečně nazírat do zrcadla Božího, totiž k naprostému klidu a oproštění od každé pohnutky. Také náš Pán říká: „Přidružujte se mého slova a pravda vás osvobodí."[4] V tom je svoboda duše: že nenajde na sobě žádné viny a nestrpí žádnou duchovní nedokonalost. Ale je ještě vyšší svoboda duše: neulpívání na ničem, co má jméno. A nejvyšší svoboda je: pozvednout se nad sebe samu a se vším, co je, se vlít do bezedné propasti svého pravzoru, do Boha samého. - proto nám náš Pán Ježíš Kristus radí, abychom se vzdali všech věcí: aby nám co nejméně překážely. Sv. Bernard praví, že všechen čas, kdy se nezabýváme Bohem, máme pokládat za ztracený. A dále: nejsubtilnější pokušení, jež může koho potkat: zabývat se příliš vnějšími věcmi. A ještě: nehledat svou domovinu mezi vnějšími věcmi: není ničeho, co by tak dokonale připravovalo pro říši nebeskou.
Nejnepatrnější vnitřní dílo je vyšší a ušlechtilejší než největší dílo vnější. A přece i na to nejušlechtilejší vnitřní dílo musíme zapomenout, má-li být Bůh přítomen v duši naprosto dokonale. Nejlepší věc, kterou můžeme učinit, je: vším prahnout po spojení s přítomným Bohem a očekávat jej se stálou pílí. Sv. Pavel praví: „Nejlepší je sjednotit se s Bohem." Pro tuto jednotu je nutno odloučit duši nejen od všech vnějších věcí, ale i od věcí vnitřních a duchovních tak, aby se Bůh sám stal bezprostředním činitelem, aby duše strpěla jen Jeho dílo, jen Jemu byla poddanou a naprosto poslušnou, aby Bůh mohl svého Syna zrodit v duši právě tak, jako v sobě samém. To je to sjednocení, kdy se duše v jediném okamžiku s Bohem více sjednotí, než všemi věcmi, jež kdo může vykonat, ať jsou to díla smyslová nebo duchovní. Bůh je „zrozen"v čisté duší tak, že se jí projeví novým způsobem, v osvícení, které už není osvícením, které je samo Božské Světlo. Sv. Augustin k tomu říká: Byla-li duše zažehnuta Božskou Láskou, tu se zrodí v duši Bůh, a Duch svatý je rozněcovatelem lásky.
Proto Bůh propůjčil duši Božské Světlo, aby ve svém vlastním věrném obrazu nalezl zalíbení. Žádný tvor však nemůže působit mimo hranice, jež mu byly vymezeny. Tudíž také ani duše nemůže nic počít s tím, co jí Bůh přidal věnem jako její nejvyšší majetek, neboť třeba že to je světlo Božské, přece jen je něčím stvořeným: Stvořitel je jedno a toto světlo je druhé. Proto Bůh přichází k duši v lásce, aby ji láskou pozvedl k působení mimo sebe samu. Láska nepůsobí, nenalézá-li něco sobě přiměřeného a Bůh se účastní jen potud, pokud nalezne v duši svůj věrný obraz. Je nutno milovat bez hranic, pak může Bůh působit podle velikosti lásky; a i kdyby člověk žil tisíc let, stále by ještě lásku nevyčerpal. Jako u ohně: pokud má oheň dříví, potud se jím živí; čím větší oheň a čím silnější vítr, tím více roste. Představme si nyní lásku místo ohně a Ducha svatého místo větru; čím větší láska a čím silnější Duch svatý v podobě milosti, tím více se dílo blíží dokonalosti. Ne však najednou, nýbrž pozvolna, růstem duše. Neboť by nebylo dobré, kdyby člověk celý pojednou vzplanul ohněm.
Duše se tak sjednotí s Bohem, až ji milost tísní; nespokojuje se s milostí, protože i ta je stvořena. Duše je tak zázračně okouzlena, že neví, že je a domnívá se být Bohem; do takového vytržení se dostává. - Ale přece, nechť si je ve vytržení sebe větším, přece zůstává i nadále stvořením. Jako kdybychom nalili kapku vody do vědra vína: víno tím nezničíme! Pohlíží-li duše na sebe samu, vidí ducha. Pohlíží-li na anděla, vidí opět ducha. Ale Bůh je Duchem tak naprosto, že duše i anděl jsou vůči němu takřka něčím tělesným. Kdyby někdo chtěl nejvyššího ze Serafínů namalovat černou barvou, byla by podobnost mnohem větší, než kdyby chtěl malovat Boha v podobě nejvyššího Serafa: Nezměřitelně nepodobné!
Chceme-li kdy dosáhnout vidoucího života, pak je nutné, abychom vzplanuli nejžhavější láskou v Duchu svatém. Raději podstoupit všechna muka, než vědomě spáchat hřích. A kdyby bylo možné jedním jediným hříchem z pekla vykoupit nespočet duší: lépe to nečinit. Tolik musíme milovat Boha, chceme-li Mu důvěrně hledět tváří v tvář! - A dále: nechť je naše srdce nezarmoucené. Když jsme se pak připravili, nalezněme si nerušené a osamělé místo. - Tělo ať odpočine od tělesného díla; nejen ruce, nýbrž i jazyk a všech pět smyslů. V mlčení si člověk nejsnáze zachová svou ryzost. Není-li tělo odpočaté, může být snadno přemoženo leností; pak nechť je řídí s velikým úsilím rozum, opřený o Božskou lásku.
Takto se nám dostane svobodného jasnozření při potlačených smyslech tak, že se vnitřně pozvedneme nad sebe samé k zázračné Boží moudrosti - která je přece všem tvorům naprosto nepochopitelná. Až k Božím výšinám se musíme pozvednout: „K vysokosti srdce se má člověk pozvednout, aby Bůh byl povýšen!", jak praví David. Pak je nepatrnost všech tvorů pojata do vysokosti Boží.
Dále získáme dokonalost a stálost věčnosti. Neboť zde není ani času, ani prostoru, ani dříve, ani potom, nýbrž vše se přítomně uzavírá v novém, rašícím Nyní!, kdy tisíciletí jsou tak krátká a rychlá jako okamžik.
Dále jsme spoluúčastni nejrozličnějších radostí nebeského vojska. Tolik radostí má jen sama Královna Nebes Maria: kdyby ostatní nebeské vojsko mělo jen tisící díl její radosti, pak by každý pociťoval ještě mnohem více radosti, než kdy bylo duši dopřáno. Každičký duch se zde raduje radostí jiných a cítí ji přesně jako svoji vlastní - podle své velikosti. Každý v nebeské říši má bytí, poznání a plnost lásky v Bohu, ať je anděl nebo duše. A rozlišující postřeh, kterak je jeden Bůh ve třech osobách a tyto tři v Bohu, působí tak nevýslovně zázračnou radost, že naplňuje všechno toužení. A čeho je plný, to si žádá bez ustání a čeho si žádá, to má vždy v nové, radostné, rašící slasti. A této blažeností smí s jistotou užívat od věčnosti do věčnosti.
Podle toho máme vnikat do pravdy: k naprosté jednotě, kterou je sám Bůh - aniž bychom při tom hledali to Jeho; tak dospějeme ke zvláštním zázrakům. U těchto zázraků je pak třeba se zastavit, neboť lidský rozum jim nemůže přijít na kloub. Chce-li kdo přece jen proniknout zázraky Božími, získá si snadno poznání - ze sebe sama.
(Mistr Eckhart: Návod k životu vidoucímu; z němčiny přeložil V. Vokolek, v roce 1937 v Pardubicích vydal Karel Viktora. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, obrázek z původního vydání z r. 1937.)
O rození Slova Otcem
Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
Mistr Eckhart: Marie a Marta
Jan Tauler: Píseň lásky
Jindřich Suso: Povzbuzení duši
Giselher ze Slatheimu: O lásce
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Tomáš Akvinský: Blaženost člověka spočívá v patření na Boha
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu
Johannes Franke: Synovství Boží
[1] J 14,6.
[2] Srov. Mt 19,29n, Mk 10,29n.
[3] J 15,20 a 15,18.
[4] J 8,31-32.
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.