Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Návod k vidoucímu životu

Návod k vidoucímu životu

Mistr Eckhart, 28.1. 2008

Krátké pojednání německého středověkého mystika Mistra Eckharta (1260-1327) o cestě k "vidoucímu životu": "Chceme-li kdy dosáhnout vi­doucího života, pak je nutné, abychom vzplanuli nejžhavější láskou v Duchu svatém. Raději podstoupit všechna muka, než vědomě spáchat hřích. A kdyby bylo možné jedním jediným hříchem z pe­kla vykoupit nespočet duší: lépe to nečinit. Tolik musíme milovat Boha, chceme-li Mu důvěrně hledět tváří v tvář!" (úryvek)

 

scan10340-maly-vz.jpgPrýští z Boží milosti, čte-li nebo slyší-li člověk rád o Bohu, což je pro duši krásné pohoštění. Obírat se sám ve svých myšlenkách Bohem je sladší než med, ale naprostou útěchou ušlechtilé duši je poznání Boha a konečně sjednocení v lásce s Bohem je radost věčná. Té mů­žeme již zde dosáhnout tolik, kolik si jí zasloužíme. Je velmi málo lidí, kteří jsou dokonale schopni hledět do zázračného Božího zrcadla; je málo těch, kterým zde na zemi byla dopřána milost života vidoucího. Mnoho jich začne a nedokončí: ne­dokončí proto, poněvadž řádně necvičili také život činný, život Marty. Jako orel zavrhne své mládě, jež nesnese pohledu do sluneční záře, tak podobně se stává i duchov­nímu dítěti! Kdo chce vysoko stavět, nechť staví na důkladných zákla­dech. Správným základem je příkladná cesta a putování našeho Pána Ježíše Krista. On sám řekl: „Já jsem ces­ta, pravda a život."[1] Chce-li duše - jak říká Dionýsius - sledovat Boha do pouště Božství, pak musí právě zde na zemi následovat Tělo Kris­tovo do dobrovolné chudoby.

Na námitku, že to je lenošení, sv. Bernard odpovídá: „Čeká-li kdo na Boha, není to lenošení. Je to veliká práce, tím větší pro toho, kdo ji ješ­tě nezná." Hledáme-li Boha, hledejme ho v Božství! Kristus přece říká: „Bude-li ti zabraňovat otec nebo matka, nebo cokoliv jiného, zane­chej všeho a služ Bohu přes všech­ny překážky."[2] Nebo v řeči filosofů: člověku, který byl zasažen působe­ním První Příčiny, již není zapotřebí lidských rad. Má poslouchat to, co je nad každý rozum, neboť se ho dotkla skrytá první pravda.

Když přemýšlíme o svatých dí­lech, jež vyprýštila z pokory nebo chudoby našeho Pána a sami po nich toužíme, pak je takové my­šlení zbytečné. Je marné i tehdy, toužíme-li sice s opravdovou pílí, ale neprahneme po nich s celou horoucností. Rádi bychom byli pokorní - ale bez opovrhování. A dědictvím této ctnosti je opovržení a pohrdání. Rádi bychom byli také chudí - ale bez strádání. I trpěliví by­chom byli - ale bez svízelů a pro­tivenství. A tak je tomu u všech ctností. - Také dobrovolní chudí sestupují do údolí pokory, nehleda­jíce útěchy v pomíjejících věcech. Pak přijdou potupy a protivenství, jež jsou nejlepší zkouškou pro člověka, aby poznal sebe sama. A v té míře, v jaké člověk poznává sebe sama, v té míře může dojít také k po­znání Boha. Ach, děti snášející po­tupy, tupí-li vás svět, tak mu podej­te pomocnou ruku a pomozte mu tupit sebe samy! Náš Pán Ježíš Kristus řekl: „Není služebníka nad Pána; nenávidí-li vás svět, vezte, že mne prve nenáviděl!"[3]

Musíme našemu Pánu přinést výkupné za to, co pro nás učinil! Najdou se lidé, kteří našeho Pána následují jen částečné. Zakládají si na statcích, na přátelích, na cti, a tyto věci jsou jim příliš blízké, než aby mohli zapřít sebe samy. Je mnoho lidí, kteří se sice nepachtí za pocta­mi, ale působí jim náramnou radost, prokáže-li se jim nějaká čest.

Sv. Bernard praví: dostane-li se člověk tak daleko, že baží po vě­cech, po nichž málokteří touží: po hanbě, potupě a opovržení, a přijímá-li je rád, tu dospěje k pokoji a pravé svobodě, které je nutno do­sáhnout, chceme-li skutečně nazí­rat do zrcadla Božího, totiž k na­prostému klidu a oproštění od každé pohnutky. Také náš Pán říká: „Přidružujte se mého slova a pravda vás osvobodí."[4] V tom je svoboda duše: že nenajde na sobě žád­né viny a nestrpí žádnou duchovní nedokonalost. Ale je ještě vyšší svoboda duše: neulpívání na ničem, co má jméno. A nejvyšší svoboda je: pozvednout se nad sebe samu a se vším, co je, se vlít do bezed­né propasti svého pravzoru, do Bo­ha samého. -  proto nám náš Pán Ježíš Kristus radí, abychom se vzdali všech věcí: aby nám co nejméně překážely. Sv. Bernard praví, že všechen čas, kdy se nezabýváme Bohem, máme pokládat za ztrace­ný. A dále: nejsubtilnější pokušení, jež může koho potkat: zabývat se příliš vnějšími věcmi. A ještě: ne­hledat svou domovinu mezi vněj­šími věcmi: není ničeho, co by tak dokonale připravovalo pro říši ne­beskou.

Nejnepatrnější vnitřní dílo je vyšší a ušlechtilejší než největší dílo vnější. A přece i na to nejušlechtilejší vnitřní dílo musíme zapomenout, má-li být Bůh přítomen v du­ši naprosto dokonale. Nejlepší věc, kterou můžeme učinit, je: vším prahnout po spojení s přítomným Bohem a očekávat jej se stálou pílí. Sv. Pavel praví: „Nejlepší je sjednotit se s Bohem." Pro tuto jednotu je nutno odloučit duši nejen od všech vnějších věcí, ale i od věcí vnitřních a duchovních tak, aby se Bůh sám stal bezprostředním čini­telem, aby duše strpěla jen Jeho dílo, jen Jemu byla poddanou a na­prosto poslušnou, aby Bůh mohl svého Syna zrodit v duši právě tak, jako v sobě samém. To je to sjednocení, kdy se duše v jediném okamžiku s Bohem více sjednotí, než všemi věcmi, jež kdo může vykona­t, ať jsou to díla smyslová nebo duchovní. Bůh je „zrozen"v čisté duší tak, že se jí projeví novým způ­sobem, v osvícení, které už není osvícením, které je samo Božské Světlo. Sv. Augustin k tomu říká: Byla-li duše zažehnuta Božskou Lás­kou, tu se zrodí v duši Bůh, a Duch svatý je rozněcovatelem lásky.

Proto Bůh propůjčil duši Božské Světlo, aby ve svém vlastním věr­ném obrazu nalezl zalíbení. Žádný tvor však nemůže působit mimo hranice, jež mu byly vymezeny. Tu­díž také ani duše nemůže nic počít s tím, co jí Bůh přidal věnem jako její nejvyšší majetek, neboť třeba že to je světlo Božské, přece jen je něčím stvořeným: Stvořitel je jedno a toto světlo je druhé. Pro­to Bůh přichází k duši v lásce, aby ji láskou pozvedl k působení mimo sebe samu. Láska nepůsobí, nenalézá-li něco sobě přiměřeného a Bůh se účastní jen potud, pokud nalezne v duši svůj věrný obraz. Je nutno milovat bez hranic, pak může Bůh působit podle velikosti lásky; a i kdyby člověk žil tisíc let, stále by ještě lásku nevyčerpal. Jako u ohně: pokud má oheň dříví, potud se jím živí; čím větší oheň a čím silnější vítr, tím více roste. Představme si nyní lásku místo ohně a Ducha sva­tého místo větru; čím větší láska a čím silnější Duch svatý v podobě milosti, tím více se dílo blíží doko­nalosti. Ne však najednou, nýbrž pozvolna, růstem duše. Neboť by ne­bylo dobré, kdyby člověk celý po­jednou vzplanul ohněm.  

Duše se tak sjednotí s Bohem, až ji milost tísní; nespokojuje se s mi­lostí, protože i ta je stvořena. Duše je tak zázračně okouzlena, že ne­ví, že je a domnívá se být Bohem; do takového vytržení se dostává. - Ale přece, nechť si je ve vytr­žení sebe větším, přece zůstává i nadále stvořením. Jako kdybychom nalili kapku vody do vědra vína: víno tím nezničíme! Pohlíží-li duše na sebe samu, vidí ducha. Pohlíží-li na anděla, vidí opět ducha. Ale Bůh je Duchem tak naprosto, že duše i anděl jsou vůči němu takřka něčím tělesným. Kdyby někdo chtěl nejvyššího ze Serafínů namalovat černou barvou, byla by podobnost mnohem větší, než kdyby chtěl malovat Boha v podobě nejvyššího Serafa: Nezměřitelně nepodobné!

Chceme-li kdy dosáhnout vi­doucího života, pak je nutné, abychom vzplanuli nejžhavější láskou v Duchu svatém. Raději podstoupit vše­chna muka, než vědomě spáchat hřích. A kdyby bylo možné jedním jediným hříchem z pe­kla vykoupit nespočet duší: lépe to nečinit. Tolik musíme milovat Boha, chceme-li Mu důvěrně hledět tváří v tvář! - A dále:  nechť je naše srdce nezarmoucené. Když jsme se pak připravili, nalezněme si ne­rušené a osamělé místo. - Tělo ať odpočine od tělesného díla; nejen ruce, nýbrž i jazyk a všech pět smy­slů. V mlčení si člověk nejsnáze za­chová svou ryzost. Není-li tělo odpočaté, může být snadno přemo­ženo leností; pak nechť je řídí s ve­likým úsilím rozum, opřený o Božskou lásku.

Takto se nám dostane svobodného jasnozření při po­tlačených smyslech tak, že se vnitřně pozvedneme nad sebe samé k zázračné Boží moudrosti - která je přece všem tvorům naprosto nepochopi­telná. Až k Božím výšinám se musíme pozvednout: „K vysokosti srdce se má člověk pozvednout, aby Bůh byl povýšen!", jak praví David. Pak je nepatrnost všech tvorů pojata do vysokosti Boží.

Dále získáme dokonalost a stálost věčnosti. Neboť zde není ani času, ani prostoru, ani dříve, ani potom, nýbrž vše se přítomně uzavírá v novém, rašícím Nyní!, kdy tisíciletí jsou tak krátká a rychlá jako okamžik.

Dále jsme spoluúčastni nejroz­ličnějších radostí nebes­kého vojska. Tolik radostí má jen sama Královna Nebes Maria: kdyby ostatní nebeské vojsko mělo jen tisící díl její radosti, pak by každý pociťoval ještě mnohem více radosti, než kdy bylo duši dopřáno. Každičký duch se zde raduje radostí jiných a cítí ji přesně jako svoji vlastní - podle své velikosti. Každý v nebeské říši má bytí, poznání a plnost lásky v Bohu, ať je anděl nebo duše. A rozli­šující postřeh, kterak je jeden Bůh ve třech osobách a tyto tři v Bohu, působí tak nevýslovně zázračnou radost, že naplňuje všechno toužení. A čeho je plný, to si žádá bez ustání a čeho si žádá, to má vždy v nové, radostné, rašící slasti. A této blažeností smí s jistotou užívat od věčnosti do věčnosti. 

Podle toho máme vnikat do pravdy: k naprosté jednotě, kterou je sám Bůh - aniž bychom při tom hledali to Jeho; tak dospějeme ke zvláštním zázrakům. U těchto zázraků je pak třeba se zastavit, neboť lid­ský rozum jim nemůže přijít na kloub. Chce-li kdo přece jen pronik­nout zázraky Božími, získá si snad­no poznání - ze sebe sama.

 

(Mistr Eckhart: Návod k životu vidoucímu; z němčiny přeložil V. Vokolek, v roce 1937 v Pardubicích vydal Karel Viktora. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, obrázek z původního vydání z r. 1937.)

 

Mistr Eckhart - životopis 

 

Související články:

Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Jindřich Suso - životopis
Jindřich Suso: Před ukřižováním 
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Jan Tauler - životopis
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Giselher ze Slatheimu: O lásce
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století  
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně

Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit

 

Poznámky:

[1] J 14,6.

[2] Srov. Mt 19,29n, Mk 10,29n.

[3] J 15,20 a 15,18.

[4] J 8,31-32.

 

[RSS]

Přečteno 614x

další články