Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Ludvík Maria Grignion z Montfortu

Ludvík Maria Grignion z Montfortu

1673-1716 / kněz, kazatel, spisovatel, zakladatel kongregací / svatý

francouzsky Louis-Marie Grignion de Montfort

 

ludvik-maria-grignion-z-montfortu-001-men.jpg
 

 

„Čím více se duše zasvětí Marii, tím více se zasvěcuje Ježíši."

sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu

 

Ludvík Grignion se narodil v městečku Montfort-la-Canne 31. ledna 1673. Rodina byla chudá a osm dětí vyžadovalo nemálo starostí. Na křtu chlapec dostal jméno Ludvík, k němuž na biřmování připojil jméno svaté Panny, kterou vroucně uctíval již od nejútlejšího dětství. Záhy byl dán na středo­školská studia do internátů otců jezuitů v Rennes, kde projevil nejen značné intelektuální nadání, nýbrž i velkou sílu mravního charakteru. Jako člen Mariánské družiny, jež kvetla v ústavu, Ludvík prohluboval svou lásku ke svaté Panně, která dá zcela zvláštní ráz jeho celému dal­šímu životu.

V Rennes se Ludvík rozhoduje nastoupit kněžskou dráhu a počíná stu­dovat bohosloví. Tehdy ještě nebylo pevné zřízení kněžských seminářů, jak je tomu dnes, a tak se mladík musel starat sám o sebe a navštěvovat přednášky na veřejném bohovědném ústavu.

V Rennes Ludvík nezůstal dlouho. Jednak bylo jeho studium velkým zatížením pro rodinu, jednak se naskytla příležitost dobrodinců, kteří mu nabízeli pomoc ve studiu bohovědy v Paříži. A tak Ludvík odchází do Paříže. Dalekou cestu jde pěšky, protože nemá na povoz. V Paříži se ubytovává u staršího kněze P. de la Barmondièra, který za mírný po­platek poskytoval příbytek a stravu chudým studentům teologie. Ludvík neměl prostředky na to, aby se ubytoval v sulpiciánském semináři; byl rád, že mu dobroditelka, sl. Montigny, zaplatila nepatrnou měsíční penzi u dob­rého kněze.

Byl šťastný, jak člověk může na světě být šťastným. Studoval s největší horlivostí, modlil se, věnoval se s takovým zápalem skutkům kajícnosti, že můžeme jen žasnout nad úsilím dvacetiletého bohoslovce o podrobení těla duchu. První Ludvíkovou obětí, když přišel do Paříže, jak píše jeho životopisec, bylo naprosté potlačení zvědavosti. Přišel do Paříže jen proto, aby hledal křesťanskou dokonalost, a proto měl zavřené oči pro vše ostatní. Třebaže byl v podstatě uměleckou duší, potlačil v sobě všechny umělecké sklony a byl zcela slepý pro všechny krásy Paříže. Když po deseti letech odcházel z Paříže, znal toto město a jeho umělecké bohat­ství právě tak, jako když do něho přišel. Ti, kdo jej znali, vídali jej, jak chodí vždy s očima sklopenýma, nevidí napravo, nevidí nalevo, je zcela ponořen v myšlenku na Boha. Ulice, umělecké památky, proudící dav lidí, to vše pro něho nemělo žádnou přitažlivost.

Tento způsob jednání ovšem leckomu připadal podivný a byl předmě­tem mnoha kritik. Jedni jej pokládali za podivína, jiní o něm mluvili s opovržením. Jen ti, kdo jej znali blíže, věděli, jaký smysl má tato oběť. Byl to útok proti přirozenosti, boj o vládu nadpřirozena. Člověk, uvažu­jící jen lidsky, to nepochopí. Nemůže to pochopit. Krása je velká hod­nota, řekne, krása dokonce má vést člověka k Bohu, absolutní Kráse. Jak je možné ospravedlnit útěk od krásy? Zajisté, hledá-li kdo absolutní Krásu, může mu být stvořená krása dobrým a platným průvodcem. Jestliže však už někdo absolutní Krásu našel, netouží po jejím stvořeném odlesku. A pak jsou jistě různé typy lidí a také různé typy světců: co jed­nomu prospívá, druhému může škodit. Ludvík věděl, proč začíná duchov­ní život krutou askezí. Sledujeme‑li jeho další život, můžeme jen kon­statovat, že nikdy této oběti nelitoval, tak jako nelitoval jiných obětí, třeba i daleko těžších, kterými vyplnil svůj život až po okraj.

ludvik-maria-grignion-z-montfortu-004-men.jpgLudvíkův klidný život netrval dlouho. Ztratil svou dobroditelku, a tak se ocitl ve velkém městě bez haléře. Musel si vydělávat, aby mohl žít a studovat. P. de la Barmondière mu našel zaměstnání. Bylo to zaměstnání zcela zvláštní, jež mělo pronikavý vliv na jeho duchovní život: měl hlídat mrtvoly ve farnosti sv. Sulpice. To znamenalo, že třikrát až čtyři­krát za týden musel probdít noc u mrtvých. Ludvík se chopil tohoto zaměstnání a konal je se zvláštní láskou. Noc rozdělil mezi modlitbu a duchovní četbu a málo dbal na to, že se nevyspí a že jeho tělo těžce trpí. Jeho hlavou táhly úvahy o lidském životě a jeho smyslu, a smrt, tak často viděná, mocně působila na jeho duchovní život. Zvláště dva mrtví, s nimiž strávil Ludvík celou noc, měli na jeho myšlení velký vliv. Prvním byl nějaký šlechtic, který našel smrt při noční orgii. Ludvík myslel na náhlou smrt ve chvíli hříchu a jeho duše byla naplněna hrůzou z věč­nosti. Pohled na dvorní dámu, jež platila za největší krásku Paříže a jež ztratila ve čtyřiadvaceti hodinách všechnu krásu a jejíž obličej se obestřel mrtvolnou ošklivostí, vyvolal v Ludvíkovi jako odezvu hluboký odpor proti všemu časnému, pomíjejícímu a prchavému. Tak jeho duše byla od mládí utvrzena ve věčných pravdách, které později jako misio­nář dovedl nenapodobitelným způsobem předkládat svým posluchačům.

Na kněze byl Ludvík vysvěcen 5. června 1700. Jeho duše byla naplněna takovou vděčností k Pánu Bohu za dar svatého kněžství, že celý den strávil před svatostánkem v díkůčinění. Několik dní se připravoval na první mši svatou. Sloužil ji s neobyčejnou vroucností a usebraností, takže kněz, který mu asistoval, měl dojem, že před sebou vidí anděla.

A nyní nastalo v Ludvíkově životě období, jež bychom označili slo­vem práce pro nesmrtelné duše a nikdy nepřestávající utrpení. Toto ob­dobí trvalo šestnáct let a bylo ukončeno teprve blaženou smrtí neúnav­ného misionáře.

Ludvíkovou touhou bylo pracovat mezi venkovským lidem, vrátit Kris­tově víře a lásce ty duše, jež mu byly odcizeny. Jansenismus byl tehdy ještě živý, nejeden církevní prelát byl v jeho zajetí. Ludvík proti jansenistickému rigorismu, proti jeho strohosti v mariánské úctě bojoval sta­tečně. Jansenismus vzdálil duše důvěrné lásce k Bohu, a proto je učinil chladnými i vůči Marii. Ludvíkova zbožnost byla plna důvěrné prostoty a citového vznětu. Toužil vrátit nejen celou Francii, nýbrž celý svět vroucí lásce ke Kristu a jeho svaté Matce. Bude jeho svatá touha pochopena, nalezne jeho nezištná horlivost oporu a příslušnou podporu?

Ludvík prochází krajem z městečka do městečka a koná lidové misie. Jeho nadšená a procítěná kázání nalézají ohlas u lidu, nikoliv však vždycky u církevní vrchnosti. Mluví o něm jako o člověku, který si libuje ve zvláštnostech a navádí lidi k nezvyklým věcem. Je vypovězen z nejedné diecéze, množí se všelijaké pomluvy, jeho krásné úmysly jsou křivě posuzovány a nesprávně vykládány. Ludvík počíná klesat na mysli. Ne­bylo by lepší, aby odešel do cizích krajin, tam, kde ještě nesvítí světlo evangelia? Nač nabízet své síly těm, kdo jimi pohrdají? Tak uvažuje ve své bezradnosti a odhodlává se k cestě do Říma. Stran své další životní cesty chce slyšet rozhodnutí z úst Kristova náměstka.

Ludvík se vydal do věčného města jako poutník, s holí v ruce, bez peněz, s knihou Písma svatého, s breviářem, růžencem a obrázkem svaté Panny v tlumoku. Peníze jsou zbytečné pro člověka, který se chce postit a vyžebrat si nejnutnější. Klement XI. přijal poutníka s dobrotou otce všeho křesťanstva. Ludvíkova víra viděla v Kristovu náměstku samotného Krista. „Svatý otče," prosil Ludvík, „rád bych na misie na dálný Východ, obracet nevěřící..." A svatý otec pohlíží na svatého horlivce a odpovídá: „Francie je dost velká, abyste v ní mohl uplatňovat svatou horlivost; nechoďte jinam, pracujte dále s dokonalou podřízeností biskupům v diecézích, do kterých vás pozvou. Pán Bůh požehná vašim pracím."

Ludvík se vrací pevný ve svém rozhodnutí učinit to, co si přeje papež. Dává se znovu do práce. Už nemalomyslní, ani když bude pronásledován. Neopustí pracovní pole, které mu určil Kristův náměstek. Věří, že mu Bůh požehná.

A tak znovu prochází města a vesnice a koná misie, zvláště v bretaňském kraji. Je originální v práci, v životě, v celém způsobu jednání. Jedni jej zbožňují, druzí se mu posmívají nebo nad ním kroutí hlavou. V jeho životě jsou jistě skutky, nad nimiž se člověk pozastaví. Nelze vše napodobovat. Životopisec vypravuje například tuto událost: Bylo to blízko Nantes, kde Ludvík konal misie. Když cestou vesnicí zvanou Motte de Saint-Nicolas zaslechl velký hluk a dozvěděl se, že to tančí mládež, rozhodl se k činu, jenž mluví o podivuhodné odvaze a zároveň o moci, jakou měl nad lidskými dušemi. Šel mezi tančící a snažil se je dostat od sebe. Mládež se mu však smála, strhla jej do kola a všichni spustili píseň, která se zpívala při jeho misiích. Nevěda, co si počít, vzal růženec, vztáhl ruce vzhůru a zavolal, jak nejsilněji dovedl: „Jsou-li v této společnosti přátelé Boží, nechť se vrhnou na kolena se mnou!" Sotvaže pronesl tato slova, všichni, jak tančící, tak diváci, se vrhli na kolena a modlili se s ním desátek růžence. Pak udělal promluvu proti tanci, který bývá zpravidla nebezpečím mnoha hříchů. Jeho promluva měla zázračný účinek: u mno­hých se změnil smích v pláč a shromáždění v klidu opustilo místo zá­bavy.

A uvedu ještě jiný případ, charakteristický pro poznání světcovy osobnosti. Jeho přítel vypráví: „Šel jsem kolem čtvrté hodiny odpolední po náměstí v Nantes, když tu vidím, jak vojáci vedou Ludvíka do zámku, za nimi pak táhne povykující lůza. Měl odkrytou hlavu, usmíval se a modlil se hlasitě růženec, který držel v ruce. Šel tak rychle, že mu vojáci sotva stačili. Nedovedli ho však až k zámku, protože jeden z jeho přátel ho vyrval z jejich rukou. Byl nespokojený, protože, jak pravil, už dlouho toužil, aby byl vězněm pro Ježíše Krista. Ptal jsem se ho pak, co se stalo, že šel v průvodu vojáků. Vylíčil mi svůj případ stručně takto: ‚Vracel jsem se z kláštera sv. ludvik-maria-grignion-z-montfortu-003.jpgKlementa. Viděl jsem vojáky, kteří se rvali s komedianty a hrozně kleli. Mnoho lidí tomu přihlíželo. Šel jsem tam a modlil jsem se. Mnozí se přidali ke mně. Když jsem se pomodlil Zdrá­vas a políbil jsem zemi, vrhl jsem se mezi zuřivce a roztrhl jsem je od sebe. Komedianti, třebaže byli silnější, se hned vzdálili. Vojáci zůstali na bitevním poli. Pak jsem se vracel. Tu jsem uviděl nějaký stolek se zvlášt­ní hrou, o které mi pravili, že denně působí takovéto sváry a rvačky. Tak jsem jej převrátil a rozbil. Vojáci se na mne vrhli jako šelmy, rvali mi vlasy a šaty, a chtěli, abych jim hru zaplatil. Pravil jsem jim, že bych jim dal třebas milion, kdybych měl. A tak se rozhodli, že mě předvedou svému veliteli, aby mě zavřel. Škoda, bylo to překaženo. Jsem přilil velký hříšník, nezasloužil jsem si tuto milost.‘" Někdo řekne: podivný způsob jednání. Je však třeba mít na mysli Ludvíkovu nadpřirozenou víru, kte­rou viděl události a věci značně jinak, než jak ji vidí pouhý přirozený rozum. A právě tato silná víra byla východiskem jeho činů, a proto je také výkladem toho, co je na nich nezvyklého.

Ludvíkova misijní činnost byla velmi požehnaná. Kdekoliv se objevil, byl zpravidla přijímán velmi srdečně. Jeho kázání byla četně navštěvována, často přicházeli lidé z velké dálky, aby ho mohli poslechnout a vykonat si u něho svatou zpověď. Poněvadž nestačil na všechny práce spojené s misiemi, nalezl si brzy společníky jednak z jiných řádů, jednak ze světského kléru. Výsledkem jeho misijní práce bývala spousta konverzí, smíření s Bohem a všelijakých náprav. Sám neměl ani haléř, a přece mu nikdy nic nescházelo. Při misiích ještě obyčejně rozdával chu­dým, pořádal pro ně občerstvení a mnohdy je i šatil z toho, co dostal od věřících. Vždy toužil založit kongregaci, která by se věnovala misiím. Podařilo se mu to teprve dvě léta před smrtí. Svou kongregaci nazval Tovaryšstvo Mariino. Chtěl, aby láska k Marii, která byla jeho význačným rysem, byla také charakteristickou známkou jeho kongregace. Na všech misiích učil lásce ke svaté Panně a zaváděl modlitbu svatého růžence, a totéž chtěl, aby konali jeho misionáři, kteří měli být misionáři vpravdě mariánskými.

Ludvíkova misijní činnost netrvala dlouho, Bůh mu popřál šestnáct let ode dne jeho vysvěcení na kněze. Za tuto dobu však vyoral velmi hlu­bokou brázdu a francouzský katolicismus má jeho horlivosti mnoho co děkovat. Byla to práce, která se neztrácí, která svými účinky přechází z generace na generaci. Ludvík odchází s tohoto světa uprostřed práce. Právě konal misii v Saint-Laurent. Vyčerpán námahou onemocněl a v ně­kolika dnech se loučí s tímto světem. Je připraven. Přeje si, aby mu dali do rakve železné řetízky, které nosil na krku, na rukou a na nohou jako znamení zvláštní služby svaté Panně, do rukou kříž, který si přinesl z Říma, a sošku Panny Marie, kterou nosil všude s sebou.

Ludvík je opravdu svérázný světec. V tom se shodují všichni jeho současníci, to nám dává tušit také jeho literární dílo. Zdá se, že tato zvláštnost a svéráznost Ludvíkova života je způsobena několika příčinami. Je to především jeho snaha žít neustále v Boží přítomnosti a pak jeho pohrdání věcmi tohoto světa, jejichž ne­znalost ho činila mlčenlivým a ponořeným v sebe, když se jednalo o bezvýznamných a malicherných vě­cech. Láska k duším a horlivost pro čest a slávu Boží ho však vyvolávaly okamžitě k životu a dodávaly jeho slovu zvláštního entuziasmu. Byl vždy buď ponořen v mlčení nebo kázal. Jeho duše byla velmi čistá a proto se hrozila každého hříchu. To nám vysvětlí nejeden moment jeho života, kdy se nám zdá být zaujatý proti všemu přirozenému. Všechny své síly zasvětil hlásání evangelia, které chtěl vidět uskutečněné do posledního písmene. Neznal polovičatost, nevěděl, co je to povrchnost. Vše, co konal, konal cele. Snad odtud vyvěrala jakási strohost, která jedny přitahovala, jiné odpuzovala. Krutou askezí byl tak vzdálen od všeho časného, tak odhmotněn, že ani největší stvořená krása pro něho neměla kouzlo.

Každý světec je silnou osobností, velmi vyhraněnou, každý je v něčem zvláštní. Není divu, že tuto vlastnost nalézáme i u sv. Ludvíka Grigniona. A je‑li snad originálnější než jiní světci, není tím méně svatý.

Reginald Dacík

 

Doplnění redakce Revue Theofil:

Ludvík Maria Grignion z Montfortu zemřel 28. 4. 1716 v Saint-Laurent. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství příchozích a jeho hrob byl následně znám jako místo mnoha zázraků.

Sv. Ludvík po sobě zanechal množství písemností, z nichž nejznámější je pojednání O pravé mariánské úctě s dodatkem Modlitby doporučované sv. Ludvíkem M. Grignionem z Montfortu, dále List přátelům Kříže, Tajemství Mariino (jde o jakési „zhuštění" prvního jmenovaného díla), Tajemství svatého růžence, Láska věčné Moudrosti, lidové hymny, modlitby, básně, dopisy. Mnohá z těchto děl vyšla i v českém překladu (viz níže česká vydání). Jeho nejvlivnější spis O pravé mariánské úctě byl objeven až roku 1842, tj. více než sto let po Ludvíkově smrti, avšak paradoxně je v současnosti jedním z nejvlivnějších křesťanských spisů, zejména v oblasti mariánské úcty.

Kromě v textu výše zmíněného Tovaryšstva Mariina, resp. kongregace Misionářů Tovaryšstva Mariina, nazývané jako „Montfortovi misionáři", z níž se později stala Společnost Mariina, sv. Ludvík založil ještě kongregaci Dcer Moudrosti a rok před svou smrtí, tj. roku 1715, Učitelský řád Bratří sv. Gabriela.

K Ludvíkovým ctitelům patřilo i mnoho papežů, např. Lev XIII., sv. Pius X., ctih. Pius XII. či bl. Jan Pavel II., který o Ludvíkově nejproslulejším díle napsal: „Četba pojednání O pravé mariánské úctě znamenala obrat v mém životě. Nejdříve jsem měl obavy, aby mariánská úcta neodváděla křesťany od úcty ke Kristu a neupírala Mu Jeho oprávněné místo, ale když jsem přečetl pojednání Grigniona z Montfortu, zjistil jsem, že je to jinak. Náš niterný vztah k Matce Boží je výsledkem našeho začlenění do tajemství Kristova."[1] Úcta bl. Jana Pavla II. ke sv. Ludvíkovi se odráží rovněž v jeho papežském hesle „Totus Tuus" - „Celý Tvůj", jež pochází právě od sv. Grigniona.

Za ctihodného byl Ludvík prohlášen roku 1838 papežem Řehořem XVI., blahořečen byl roku 1888 Lvem XIII. a svatořečen 20. července 1947 papežem Piem XII. V současnosti je, a jistě právem, kandidátem na titul „Učitel Církve".

 

Česká vydání děl sv. Ludvíka z Montfortu:

  • Dokonalé zasvěcení přesvaté Panně Marii Královně srdcí podle bl. Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, Ladislav Kuncíř, Praha 1931.
  • List přátelům Kříže, Ladislav Kuncíř, Praha 1932; novější vydání: Matice cyrilometodějská, Olomouc 2000.
  • Malý katechismus pravé pobožnosti k Panně Marii s návodem ku přípravě na zasvěcení se Panně Marii, Vincentinum, Praha 1925.
  • Modlitby doporučované sv. Ludvíkem M. Grignionem z Montfortu (dodatek k O pravé mariánské úctě, Olomouc 2011), Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999.
  • O pravé mariánské úctě, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2011; starší překlady a vydání téhož: O pravé oddanosti k Panně Marii, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992; O pravé pobožnosti k Panně Marii, Ladislav Kuncíř, Praha 1922.
  • Tajemství Mariino, Krystal, Olomouc 1936; novější vydání: Matice cyrilometodějská, Olomouc 2002.
  • Tajemství svatého růžence, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2012.

 

Použité zdroje:

  • Aumann, J.: Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Karolinum, Praha 2000.
  • Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999.

 

[Text Reginalda Dacíka je převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1947, kde byl uveřejněn pod názvem "K připravovanému svatořečení bl. Ludvíka M. Grigniona z Montfortu". Text upravil a doplnil Lukáš Drexler.]

 

Z díla: 

Okružní list přátelům Kříže 1 

Okružní list přátelům Kříže 2 

Okružní list přátelům Kříže 3 

Okružní list přátelům Kříže 4  

Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně

 

Související články:

Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie

Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 

 

Sv. Ludvík na internetu:

 

Další související články: 

Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 1/6
André-Marie Meynard: Uctívání Svaté Panny a dokonalost
Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie
Gabriel od sv. Marie Magdaleny: Maria Prostřednice
Bernard z Clairvaux: A jméno té panny bylo Maria 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Jan Maria Vianney: Panna Maria, prostřednice 
Emilián Soukup: Maria - Matka božské milosti  
Ambrož Milánský: Matka Boží, vzor panenství
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána 
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Emilián Soukup: Maria prvních křesťanů 
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha 
René Laurentin: Maria, naše Matka 
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Stará irská litanie k Panně Marii
Lukáš Drexler: Maria souznělá
Emilián Soukup: Bohorodička 
Denis Kartuzián: K Marii 

 

Poznámky:


[1] Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999, s. 7.

 

Reginald Dacík, Revue Theofil, 3.5. 2013

Přečteno 633x

další křesťanské osobnosti