Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Maria, Služebnice Pána

Maria, Služebnice Pána

Adrienne von Speyr, 14.11. 2011

Výběr z hlubokých úvah švýcarské mystičky Adrienne von Speyr (1902-1967) o osobě Panny Marie, Matky Páně, pocházejících z knihy "Služebnice Pána" ("Die Magd Des Herrn"), kterou v českém překladu vydalo roku 1993 Karmelitánské nakladatelství.

 

Jako je snop uprostřed svázán a na koncích se rozšiřuje, tak je Mariin život shrnut v jejím „ano". Z něho dostává svůj smysl a svou podobu a rozšiřuje se dozadu i dopředu.

¤

Mariino setkaní s andělem je jakoby shrnutím celého jejího dosavadního života, tráveného v kontemplaci. Je tím prvním, co se o ní dovídáme. Nevíme, kdo je, neznáme její minulost. Ale když se dovídáme, že spatřuje anděla, stává se nám zároveň viditelným i celkový stav její duše. Anděl, který se zjeví, je naplněním její modlitby. Ne v tom smyslu, že by se byla modlila o zjevení nebo kvůli zjevení, že by ho byla očekávala, ale tak, že se připravovala na poslání, ještě pro ni neznámé. Žila v postoji modlitby, a tento život ji uschopňuje, aby v rozhodujícím okamžiku uviděla, že k ní vstupuje anděl, a aby ho uposlechla. Obojí, vidění i poslušnost, vyvěrají u ní ze stejného pramene: z otevřenosti k poslání, které jí může Bůh dát, kdy a jak se mu zalíbí. Její poslušnost je vzor každé budoucí křesťanské poslušnosti, která dostává celý svůj smysl ze života modlitby, z poznání Boží vůle. Ale pro Marii se Boží vůle ještě nestala zjevnou ve své určitosti. Čeká ještě na oznámení této vůle. V modlitbě je připravena ji přijmout, i když vůbec neví, co tím přijme. Ví, co je dokonalá indiference[1]. A kdo z budoucích křesťanů bude znát její smysl a dosah, bude za tuto znalost vděčný hlavně Matce.

¤

Pán se jako nový Adam nechce zapojit do společenství lidí bez spolupůsobnosti nové Evy. Teprve tím, že se činí závislým na ženě, úplně ukazuje, jak bezvýhradně vzal na sebe zákony lidstva. Člověk, který by nepocházel z ženy, který by nebyl na ženě závislý, který by nevděčil ženě, jež je jeho matkou, nejen za svou tělesnou existenci, ale i za svou výchovu, za své základní názory, by nebyl člověkem mezi lidmi. Tak je Pánova Matka vtažena do dění, jímž je Zjevení. Stává se svým způsobem pramenem, ze kterého vychází Vykupitel, a tím i vykoupení. Tím, že si Syn zvolil Matku, vložil do ní celou svou lásku k lidem, aby se mu jí dostalo zase od ní. Dává jí, aby byla plodným pramenem, ze kterého sám vzniká, kterému stále daruje svou milost, jakou jí dal na začátku, milost, která je křesťanská tím, že nejen sama dává, ale když ji někdo obdrží, může ji znovu darovat dál.

¤

Na každé sebeodevzdání člověka Pánu odpovídá Pán plodností, na níž má jeho Matka podíl. Zvolil si jednu Matku, aby měl všechny lidi za bratry. Ale když Matka předává své mateřství dál, stávají se Ježíšovi bratři sami matkami. Matčino „ano", které žije dál, umožnilo splnění Synova výroku: že všichni, kdo řekli „ano" a plní vůli Otce, stanou se nejen bratry a sestrami, ale i matkami Pána.

¤

Maria se stala prostřednicí milosti setkáním s andělem, který ji oslovil jako „milostiplnou". Kam přichází se svým Dítětem, tam proudí skrze ni do světa milost tohoto Dítěte.

¤

Doba těhotenství je pro Marii dobou dokonalé kontemplace, úplného naslouchání Synu. A přece je zároveň již dobou akce, neboť jde k Alžbětě, aby jí donesla Syna, aby dar, který obdržela od Boha, darovala dále.

¤

Totální „ano" panny bylo duchovním lůnem dítěte. Teprve potom se stalo lůnem, které je neslo, i Matčino tělo.

¤

Ale jako vstoupilo semeno, darované jí Duchem svatým, do jejího lůna duchovním způsobem, tak ani zralý plod, Syn, neopustí její lůno způsobem přirozeným. Tak jako početí Syna neporušilo její panenství, tak nebude porušeno ani porodem.[2] Adventní nálada, která se stupňuje s blížícím se porodem, se však nestane utrpením při porodu, během něho a po něm. Neboť Syn opustí její lůno tímtéž duchovním způsobem, jak do něho vstoupil a jako bude později vstupovat a odcházet zavřenými dveřmi večeřadla a církve.

¤

V Marii se shrnuje celé očekávání světa. Vykoupení je jí slíbeno, její Vykupitel je již ukryt v jejím lůně, je přítomen. Ale bude moci lidská bytost porodit Božího Syna? Bude očekávání světa stačit, aby donosilo Boží zaslíbení? Nejde o to, že by Mariina víra selhala. Ale její víra se musí ve svém očekávání podílet na temnotě víry Syna na kříži, kdy Syn převezme tajemství své Matky a v úplné opuštěnosti a nechápání bude rodit nový svět a vykoupení. Obě tajemství, tajemství adventu a kříže, se navzájem zahrnují. Matka se ve svém adventu předem podílí na duchovních porodních bolestech svého Syna, takže tím přebírá svou spoluvýkupnou ženskou roli.

¤

Syn sám je Bůh, on sám je zjevení Otce. I Matka se dívá jen na Syna, aby poznala Otce. Ale tajemství, která zjevuje Syn světu, vkládá nejdříve do Matčina srdce, tajemství Boží i lidská, veřejná i důvěrná. Matka ví, jak se přijímají Boží tajemství. Jen s odstupem úcty, klanění, láskyplného uctívání a zahalení můžeme vůbec zahlédnout Boží věci. Nelze se jim naučit bez přípravy jako nějakým historickým a vědeckým faktům. Tolik na nich lpí ovzduší tajemného nebeského světa, že se dají postřehnout jen pod rouškou ticha, modlitby a kontemplace. Matka vytváří svým mlčením a svým rozjímáním atmosféru, v které jedině můžeme i my plodně přijímat Pánova tajemství. Když předává církvi tajemství, o kterých rozjímala a která „vynosila" v lůně svého ducha, neděje se to nikdy tak, že by k tomu nedarovala něco ze svého vlastního rozjímání. Tak dochází k tomu, že jen ze skrytého ticha Mariina srdce mohou křesťané najít pravý přístup k vnitřnímu světu jejího Syna. Právě mariánské modlitby: novény, litanie, růženec, vyžadují a vytvářejí klid, odstup, čas. Všechny učí Matčině kontemplaci, která zprostředkovává kontemplaci Synovu.

¤

Matka sama nezjevuje, poněvadž žena to v podstatě nikdy nedělá. Svým zahalením a svou mlčenlivostí udává Maria ráz pozdějším ženským povoláním v církvi. Její role je jiná: přivedla na svět Syna, který je Boží Slovo. Přijala slovo v podobě andělova slova i v podobě Syna samotného. I později bude žena slyšet a přijímat z Božího slova víc nežli muž. Ale žena nezjevuje to, co slyšela, nýbrž nechává muže, aby to zjevil. Tak bude Kristus zjevovat sám sebe, a přitom bude současně odhalovat nebeského Otce a spolu s ním pozemskou Matku. Ale na druhé straně je přece zjeven i tento vztah mezi mužem a ženou, mezí Kristem a Marií, a je úkolem Ducha svatého, aby ho zjevil. Duch svatý je tak objektivní, že může ze svého odstupu od Otce a Syna, jako i od Matky a Syna, šířit světlo nad touto nejintimnější skutečností. A je i tak subjektivní, že nikdo jiný než on nezná a nemůže popsat toto nejintimnější pouto mezí Otcem a Synem, jako i mezi mužem a ženou. Intimní tajemství svého srdce a Matčina srdce nezjevuje Syn, ale Duch. Toho nám Syn zanechává, aby nás uvedl do všech jeho tajemství. Syn zjevuje Matku prostřednictvím Ducha, jako byl Syn sám zjeven prostřednictvím Ducha. Tak je Duch velkým zjevitelem. Ale Kristus a Maria ztělesňují přitom všechny pozdější vztahy mezi mužem a ženou v církví a Duch jim všem na tyto stále nové vztahy vrhá světlo.

¤

Kanonické Zjevení je Písmem svatým zakončeno. Ale Písmo je tak živé, že dává podnět k stále novým výhledům. A postavení Matky vzhledem k jejímu Synu, k Duchu, k Josefovi, k Simeonovi, k Janovi, a tak dále, je v něm tak nevyčerpatelně mnohotvárné, že poměr mezi mužem a ženou v něm můžeme nazírat z nekonečného množství hledisek. I tyto výklady, vysvětlení, zjevení skutečnosti, dosud skryté, se dějí za vedení Ducha svatého. Je to exegetická tradice, která spočívá neustále na Písmu a odvolává se na ně, bere si je za výchozí bod vždy hlubších pohledů. Takto zůstává první spojení mezi mužem a ženou v Kristu a Marii rozhodujícím pro všechna pozdější: na tomto prožitku staví všechna budoucí, což nevylučuje, že probíhají pokaždé nově a původně.

¤

Matka je zahrnuta do eucharistické formy bytí. Její jednota se Synem se stala o velikonocích tak velikou, že už nemohou být od nynějška rozděleni. Tam, kde je Syn podstatně a skutečně přítomen, tam nemůže Matka chybět. Jestliže to, co přijímá křesťan u oltáře, je opravdu Tělo Pána, pak je to i tělo, které se stalo tělem v Matce a kterému dala všechno své k dispozici. Protože řekla „ano" k tomu, aby se stal člověkem, říká „ano" i ke každému jeho novému příchodu na svět, který se uskutečňuje v proměňování při každé mši svaté.

¤

Narozením Syna se Matka neocitá u konce své plodnosti. Naopak, právě tím získává schopnost rodit každého křesťana, který je Kristovým údem. Tělesné mateřství jí uděluje neomezené duchovní mateřství. Všude, kde se člověk přibližuje k jejímu Synu, kde někdo opravdu hledá - ať už víru, obrácení, povolání -, tam upravuje svým ženským způsobem cestu. Dělá to oním téměř nepostřehnutelným způsobem, který je jí vlastní a který je přece nejmocnější. Vytváří spojení mezi hříšníkem a svým Synem. Nestaví se mezi ně jako někdo třetí, kdo by mohl jakkoli zakrývat pohled na Syna. Naopak, odklízí z cesty všechno, co by mohlo tomuto pohledu bránit.

¤

Všechny formy křesťanské plodnosti, tělesná i duchovní, panenská i manželská, jsou předobrazeny v Marii. Všechny jsou obsaženy v ní jako v dokonalé ženě, ale tak, že její dokonalosti z ní vycházejí jako paprsky a zasahují všechny věřící, bez rozdílu věku, pohlaví a stavu, aby se v nich nejrůznějším způsobem rozvíjely. Pro každého jednotlivce a pro každou určitou skupinu lidí je viditelně předznamenána určitá cesta od Matky k nim a od nich k Matce. Přitom se sice u člověka vždy předpokládá ochota k sebeodevzdání, ale tak, že je zahrnuta do překypující milosti odevzdané Matky. Ona má plnost plodnosti a my máme na ní účast plachým přáním, pokusem, zárodkem sebeodevzdání. Její a naše plodnost se mají k sobě jako milost a zásluha: milost nepůsobí bez našeho spolupůsobení, ale to samo je už výsledkem působení milosti a je to zahrnuto do její větší a nosné sféry.

speyr-sluzebnice-pana-1-orez-upr-2-men-3.jpg
 

 

[Úryvky převzaty s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství z knihy Adrienne von Speyr: Služebnice Pána, Kostelní Vydří 1993. Z němčiny přeložily Marta Pavlíková a Terezie Brichtová.]

 

Více o Adrienne von Speyr

 

Od téže autorky:

Lumina
Skrze Marii ke Kristu
Modlitba odevzdání toho, co nemám
Modlitba za osvobození od sebe sama
"Já jsem alfa i omega, první i poslední" 

 

Související články:

Adrienne von Speyr - životopis
Lukáš Drexler: U Boha a u lidí - recenze knihy Adrienne von Speyr
Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Ludvík Maria Grignion z Montfortu: Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně
Gabriel od P. Marie Bolestné: Věřím v Tebe, Maria, Matko mého Boha a Matko má!
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Mikuláš Ďurkáň: Hlas otců církve o Panně Marii prostřednici
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
René Laurentin: Maria, naše Matka 
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Lukáš Drexler: Maria souznělá 

 

Poznámky:


[1] Něm. Indifferenz, jež odkazuje na pojem indiferenceDuchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly, který značí určitou nelišnost, oproštěnost od všeho svého a očekávání všeho od Hospodina. Pozn. RTh.

[2] Adrienne von Speyr zde má na mysli zachování Mariina panenství při Ježíšově početí i při a po jeho porodu, což je křesťanským dogmatem. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 264x

další články