Adrienne von Speyr

 

Život

Adrienne von Speyr (1902-1967) byla soudobou švýcarskou konvertitkou, mystičkou, manželkou a autorkou více než šedesáti knih o spiritualitě a teologii. Do Církve vstoupila pod vedením velkého teologa Hanse Urs von Balthasara. Krátký životopis Adrienne von Speyr, jenž následuje, je založen na knize von Balthasara První seznámení s Adrienne von Speyr (First Glance at Adrienne von Speyr, Ignatius Press 1981), nejpodrobnějším a nejdůkladnějším úvodu do jejího života, teologie a díla.

Adrienne se narodila 20. září 1902 ve městě La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, v protestantské rodině. Její otec, Theodor von Speyr, byl očním lékařem. Její matka, Laure Girard, byla potomkem rodiny významných hodinářů a klenotníků z Ženevy a Neuenburgu. Adrienne byla jejich druhým dítětem. Sestra Helena byla o jeden a půl roku starší. Její druhý bratr, Wilhelm, se narodil roku 1913 a byl po mnoho let ředitelem banky v Londýně.

Adriennina matka ji denně kárala, což vedlo Adrienne k formující se silné důvěře vůči Bohu a k oddanosti jemu, jakož i k poznání významu oběti a odříkání. Zároveň si ale vytvořila hluboký vztah se svojí babičkou, svatou a zbožnou ženou. Adrienne také chovala oddanost vůči svému otci, který k ní přistupoval se vzájemnou úctou a porozuměním a často ji s sebou bral do nemocnice na návštěvy nemocných dětí. Tak ve svých prvních školních letech začala pracovat s chudými a dokonce spolu se svými přáteli utvořila společenství pro ty, kteří žijí v nedostatku.

Adrienne jako velice bystrá studenka občas zastupovala jednoho ze svých vyučujících, jenž trpěl astmatem. V průběhu hodin náboženství začala pociťovat prázdnotu protestantismu, který jí byl předkládán. Je to k neuvěření, že ve věku devíti let rozmlouvala se svými spolužáky o jezuitech: jakýsi „anděl" jí řekl, „že jezuité byli lidé, kteří zcela milovali Ježíše, a že pravda Boha byla vždy větší než pravda lidí, a v důsledku toho by člověk nemohl jakživ říci lidem všechno přesně tak, jak to chápe v Bohu" (First Glance at Adrienne von Speyr, 21). (Adrienne řekla von Balthasarovi, že když jí bylo šest let, zažila tajemné setkání se sv. Ignácem, když na Štědrý den vystupovala po strmé ulici.) Během jejího středoškolského studia napomenula svoji učitelku náboženství kvůli chybování při projednávání jiných náboženských vyznání, zejména co se týče katolických doktrín.

Adrienne byla často nemocná a měla neustálou bolest v zádech, která ji přinutila ulehnout na dlouhá časová údobí. Vždycky onemocněla před Velikonocemi; vysvětlovala to tak, že to bylo v důsledku Velkého pátku. Navzdory svým tělesným útrapám se soustředila na pomáhání ostatním, kteří prožívali utrpení, a trávila čas utěšováním a povzbuzováním hospitalizovaných pacientů. Nebylo překvapením, že šla na střední školu s úmyslem stát se lékařkou, což bylo rozhodnutí, které podporoval její otec, ale nikoli její matka. A po dvou letech střední školy byla její matka úspěšná v jejím přemístění na základě toho, že bylo příliš mnoho umožňováno setkávání se s chlapci. Adrienne pak strávila rok ve vyšší dívčí škole. Ačkoli byla Adrienne nešťastná, potkala svoji nejlepší přítelkyni, Madeleine Gallet. Obě dvě stále hovořily o Bohu, o duchovním životě a o tom, jak by mohly obrátit své spolužačky.

Adriennin otec jí dovolil vrátit se na střední školu. Ačkoli byla jedinou dívkou ve své třídě, byla velmi oblíbená pro svůj šarm, humor a přirozené vůdcovství. V listopadu roku 1917 prožila mystickou vizi, zjevení Marie obklopené anděly a svatými; její pozdější dílo následně trvale neslo hluboce mariánský charakter.

V té samé době nějakým způsobem poznala, že její otec zanedlouho zemře. Po jeho smrti (z důvodu perforace žaludku) Adrienne navštěvovala jak obchodní, tak střední školu. Roku 1918 u ní došlo k naprostému tělesnému kolapsu způsobenému tuberkulózou v obou plících. Lékaři měli za to, že zemře během jednoho roku. Byla poslána do Leysinu; zde o ni pečovala Charlotte Olivier, příbuzná díky sňatku a lékařka. Mezitím se dokonce ještě více od ní vzdálila její matka. Adrienne trávila čas čtením a učením se ruštiny. Bylo to právě v Leysinu, kde se často modlila v chladné katolické kapli, že začala poznávat, že je volána do katolické Církve. Došlo k dalšímu tělesnému kolapsu, po němž následoval návrat do školy.

Její matka jí sjednala práci a případného manžela, ale Adrienne se rozhodla být lékařkou. To vedlo ke dlouhému období mlčení mezi matkou a dcerou. Adrienne pokračovala ve svému studiu a nemocniční praxi. V „těchto a mnoha dalších zkušenostech," poznamenal von Balthasar, „se Adrienne učila hledat Boha, kterého ještě nedokázala skutečně nalézt prostřednictvím služby bližnímu."

V létě roku 1927 potkala profesora historie Emila Dürra, vdovce se dvěma mladými syny. Vzali se, ale on v roce 1934 náhle zemřel. Adrienne musela krátce po svém sňatku složit státní zkoušku; byla první ženou ve Švýcarsku, které bylo dovoleno vykonávat lékařskou praxi. Roku 1936 se provdala za Wernera Kaegiho, mimořádného profesora pracujícího pod vedením profesora Dürra, který převzal jeho katedru historie na Univerzitě v Basileji.

V průběhu několika dalších let Adrienne učinila několik neúspěšných pokusů o kontaktování katolických kněží, aby je zpravila o své touze konvertovat. Na sklonku roku 1940 byla představena knězi Hansi Urs von Balthasarovi (tehdy byl jezuitou), jenž byl krátký čas předtím jmenován studentským kaplanem v Basileji. Pověděla mu o své touze stát se katoličkou. Na slavnost Všech svatých byla pokřtěna a zanedlouho poté byla biřmovaná. Její rodina byla zpočátku šokovaná; co se týče usmíření, mělo to trvat mnoho let, než k němu pozvolna došlo. Ona však utvářela přátelství s mnoha velkými katolickými mysliteli, jakými byli Romano Guardini, Hugo Rahner, Erich Przywara, Henri de Lubac, Reinhold Schneider, Anette Kolb a Gabriel Marcel. Její lékařská praxe byla velmi úspěšná: měla od šedesáti do osmdesáti pacientů denně.

Hans Urs von Balthasar napsal, že krátce po její konverzi „Adrienne ve zdánlivě chaotické bouři, jež ji rozvířila do všech stran zároveň, zaplavil opravdový proud mystických milostí. Především milosti v modlitbě: byla vynesena nad veškerou ústní modlitbu nebo nad na sebe orientovanou meditaci, aby mohla po nějakém neurčitém čase být postavena na nové místo s novým chápáním, novou láskou a novými předsevzetími." To zahrnovalo „stále větší otevřenost a důvěrné spojení s Marií." Jedné noci krátce po své konverzi uviděla při cestě domů velké světlo před autem a slyšela hlas, který říkal: „Tu vivras au ciel et sur la terre" („Budeš žít v nebi i na zemi"). Toto byl „klíč ke všemu, co následovalo" v jejím životě.

Léta po roce 1940 byla naplněna mnohou tělesnou bolestí (včetně srdečního záchvatu, cukrovky, silné artritidy a nakonec slepoty), mystickými zážitky (včetně stigmat) a důvěrným vztahem s otcem von Balthasarem, který se stal jejím duchovním vůdcem a důvěrníkem a se kterým pomáhala založit sekulární institut Společenství sv. Jana (něm. Johannesgemeinschaf). Začala diktovat svá díla Balthasarovi, včetně jejích výkladů několika biblických knih (janovské spisy, některé Pavlovy katolické listy, Apokalypsu a části Starého zákona). Balthasar napsal: „Zřídkakdy diktovala déle než půlhodinu denně. V průběhu dovolené občas diktovala dvě až tři hodiny, ale to bylo výjimečné." Výsledkem bylo přibližně asi šedesát knih nadiktovaných mezi lety 1940 a 1953. „Ovšem její duchovní produktivita neznala žádná omezení," napsal Balthasar, „díky ní bychom dnes mohli mít právě tak dobře dvakrát či třikrát tolik jejích textů."

Od roku 1954 byla Adrienne tak nemocná, že musela pozastavit svoji lékařskou praxi. Každý den strávila hodiny v modlitbě, pletením oblečení pro chudé a čtením - mezi jinými francouzskými autory - Bernanose a Mauriaca. Od jejích pětapadesáti let byla natolik nemocná, že se její lékaři podivovali, jak může zůstávat naživu. Roku 1964 oslepla. Její poslední měsíce byly naplněné „nepřetržitými, neúprosnými mukami," jak řekl Balthasar, „které snášela s obrovským klidem, stále se zajímající o druhé a neustále se omlouvající za to, že mi způsobuje tolik starostí." Zemřela 17. září 1967, na slavnost sv. Hildegardy, taktéž mystičky a lékařky.

Balthasar napsal, že třemi vlastnostmi Adrienne von Speyr, které byly nejpozoruhodnějšími, byly její radostnost, její odvaha a její schopnost zůstávat dítětem, vyzařujíc dětskou průzračnost a úžas. V knize Náš úkol (Our Task, Ignatius 1994) von Balthasar předkládá tuto charakterovou črtu:

„Byla charakteristická humorem a iniciativností. Byla jako onen chlapec v pohádce, který se vydal za zkušeností strachu. Na podnět své matky musela opustit vysokou školu, ale tajně v noci při světle svíčky studovala řečtinu, aby mohla držet krok s ostatními. V Leysinu se učila ruštinu. Po jejím přechodu na vysokou školu v Basileji se rychle naučila němčinu a v ten samý čas se vrhla na intenzivní kurz angličtiny, aby dohnala zbytek třídy. Jak jsem již řekl, daní za její lékařská studia byla nutnost doučování. Pak je zde její odvážná pohotovost obhajovat spravedlnost. Když jistý učitel uhodil jednoho chlapce do tváře pravítkem, vrhla se dopředu, otočila učitele čelem ke třídě a zvolala: ‚Chcete vidět zbabělce? Tady je jeden!‘ Při jiné příležitosti v přednáškové posluchárně nějaký praktikant dal injekci pacientovi, která ho okamžitě usmrtila. Praktikant lživě obvinil zdravotní sestru a byl hájen profesorem. Adrienne přiměla své spolužáky, aby bojkotovali profesorovy přednášky na tak dlouho, dokud nepřestoupí na jinou univerzitu. Byla to právě tato statečnost, zastávaná tváří v tvář té největší fyzické bolesti, která jí umožňovala po její konverzi vzít na sebe, desetiletí za desetiletím, každý druh duchovního a tělesného utrpení, obzvlášť účast na Kristových mukách v Getsemanech a na Kříži. Skutečně, když si uvědomila jeho důležitost pro usmíření světa, neustále o ně žádala."

 

Jak, podle Hanse Urs von Balthasara, číst Adrienne von Speyr?

„Při setkání s množstvím jejích děl se mnozí ocitají v rozpacích. Probírají se dvěmi či třemi knihami a pak, kvůli zdání nekonečnosti, ztrácí touhu a odvahu číst další. Právě pro ty opakuji to, co jsem řekl již dříve: něco, co vyrostlo z rozvážné meditace, lze také náležitě vstřebat pouze rozvážně a meditativně. Toto je na místě zejména u komentářů k Písmu, ony jsou nejvhodnější jako příprava pro vlastní kontemplativní modlitbu. Někdo si přečte verš Písma a poté úvahu Adrienne von Speyr nad oním veršem a užívá je jako ‚výchozí body rozjímání‘. Například Kázání na hoře, Pašije podle Matouše, List Filipanům a List Kolosským, Žalmy a Podobenství.

Odlišný přístup k jejím dílům je doporučován u jejích menších děl, jakoby traktátů, které rozvíjejí specifický aspekt jejích teologických vizí. Na prvním místě by měl být čten titul Služebnice Pána (Handmaid of the Lord, česky 1993), pak rozsahem menší díla jako Brány věčného života (Gates of Eternal Life), Nesmírný Bůh (The Immeasurable God), Tvář Otce (The Face of the Father) atp. Z tohoto pohledu jsou pak rozsáhlejší díla jako Svět modlitby (The World of Prayer) a Zpověď (Confession) snadněji přístupná."

(First Glance at Adrienne von Speyr, s. 248-249)

 

[Ze stránek Ignatius Insight nakladatelství Ignatius Press přeložil a o českou bibliografii doplnil Lukáš Drexler.]

 

Česká bibliografie:

 

Monografie:

• Člověk před Bohem, 1998
• Eliáš, 1992
• Lumina, 2001
• Slova na kříži, 1994
• Služebnice Pána, 1993
• U Boha a u lidí, 2011
• Tři ženy a Pán, 2015
  

 

 

 

Články:

• Adam a Bůh, in Communio, 3 (1997)
• Boží dar, in Communio, 1 (1997)
• Církev jako tajemství, in Communio, 3-4 (2000)
• Mytí nohou, in Communio, 3 (1998)
• Návrat k Otci, in Communio, 3 (1999)
• Největší tajemství, in Communio, 3-4 (2010)
• Pánovo nebe, in Communio, 3 (2002)
• Pomazání do smrti, in Communio, 1 (2008)
• Svatost v každodenním životě, in Communio, 4 (2003)
• Světelná tajemství růžence, in Communio, 1 (2005)
• Velikonoční dar, in Communio, 2 (2001)
• Zápisky, in Via, 2 (1970)

 

Sekundární literatura:

• Balthasar, H. Urs von, Literární dílo Adrienne von Speyr, in Communio, 4 (2002)
• Pavlíková, M., Úvod, in Speyr, A. von, Lumina, 2001

 

Adrienne von Speyr na internetu:

Kompletní bibliografie Adrienne von Speyr v Johannes Verlag Einsiedeln 

Vonspeyr.net - Who was Adrienne von Speyr? - stránky zasvěcené teologickému studiu Adrienny von Speyr

Adrienne von Speyr - polské stránky o Adrienne von Speyr

 

Z díla:

 

(Následující úryvky jsou převzaty - není-li uvedeno jinak - z knih vydaných Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří: Člověk před Bohem, 1998, Služebnice Pána, 1993 a Lumina, 2001 a z knihy vydané nakladatelstvím Paulínky v Praze: U Boha a u lidí, 2011.) 

 

Otevření se k Bohu

Bůh dovoluje člověku, aby se s ním setkal, aby v něm našel radost a pravdu. A jestliže se člověk často právě při svém prvním setkání s Bohem přesvědčuje o vlastní nicotnosti, tak tento první úsudek jen připravuje půdu pro to, co přijde. Člověk se zříká reptání proti Bohu, vynucení partnerství, ve kterém by mohl pořád házet na misku vah své slovo proti Božímu slovu. Poznal jednou provždy, jak ho Bůh převyšuje. Poznal však také, jak velice se mu Bůh přiblížil vtělením svého Syna, aby mu otevřel cestu k sobě. A každé nové setkání bude mít smysl naléhavého pozvání. Vyslovil-li však své „Pane, nejsem hoden", nebude už ztrácet čas přemýšlením o vlastní nehodnosti a lpěním na ní; naopak, otevře se, aby do sebe vpustil Boha, který jediný je hoden. Bude upírat od nynějška svůj pohled na Boží pravdu a nechá se jí vést. Je to vedení dítěte Otcem. Bude to ve většině případů něco úplně prostého a přímého - Bůh ho bude zkoušet, požadovat, aby se stále rozhodněji odlučoval od svého hříchu - avšak bude to nepřetržitě vedení do pravdy, jež je tak velká, že nechává prostor pro každou radost. Ten, kdo se setká s Bohem, nemůže říct, že hledal své štěstí; může nanejvýš tvrdit, že toužil po pravdě a že se mu jí v přemíře dostalo. A všechno, co k tomu patří, i štěstí Božího dítěte, všechno mu je darováno ne vedle pravdy, nýbrž v pravdě, protože všechny Boží dary patří k milosti jeho sebezjevení a protože všechny chtějí přetvořit člověka k pravému obrazu pravého Boha, k výstižné odpovědi na Boží volání, jež ho zasáhlo.

Odpovědí člověka na Boží pravdu nemůže být stále nové zpochybňování a zkoumání této pravdy; pravda je zde, církev ji přezkoušela, Bůh se dal dostatečně poznat, odpovědí musí být skok do „nekonečné" pravdy. A ten, kdo skočí, zakusí, že jde pokaždé o mnohem víc, než očekával. Bůh, který se člověku jednou odhalil, se už nikdy nestáhne zpět do nepřístupného a abstraktního. Daruje se mu stále konkrétněji v eucharistii, ve všech svátostech církve a ve všech slovech Písma. I v bližním potkává křesťan Boha stále živěji, na celé životní pouti se mu staví věčná láska skutečněji do cesty, takže už nemůže přestat ji uctívat.

(Člověk před Bohem)

 

Církev ve světě

Kristova slova se jeví světu jako paradox, jeho přikázání odporují tomu, co lidé považují za chytré a užitečné. Co tato slova slibují, je vždy nebeské, pochází z nebe a vede do nebe; to, co naproti tomu dělají lidé v hříchu a v nevěře, směřuje k věčnému zatracení. Nebe a peklo jsou pokaždé poslední alternativou a v každém rozhovoru mezi Bohem a ještě neobráceným hříšníkem jde o to, ukázat jasně oba extrémy.

Pán však nevmetl své slovo do nevěřícího světa bez ochrany, založil ve světě svou církev. Církev má jednu stranu otevřenou ke světu, ano, je sama otevřenými dveřmi pro svět, aby svět mohl vstoupit do Boží svatyně, kde se slaví tajemství chleba a vína. Okolo tohoto tajemství je církev vírou a nadějí a láskou a působením, které pochází z nebe. A tím, že do toho člověk vstupuje a prožívá to, nachází nebeské. A Bůh nevybudoval svou církev tak, že by byla přístupná několika vyvoleným, jen těm, kteří žijí v čistotě víry, ale vybudoval ji jako všeobecné, veřejné místo, těsně vedle ulice, kde každý prochází, a pokud chce, může vstoupit. Venku je popírání všeho věčného, uvnitř přijímání všeho pomíjejícího do světa nekonečného Boha. Eucharistie je nejvnitřnější událostí, při které se církev neustále obnovuje a dává poznat; avšak i každá bohoslužba, všechny zbývající svátosti jsou setkáním s Pánem, který se vydává, který poukazuje na své výkupné utrpení a vysílá své věrné, obdařené Duchem svatým. Mají zvěstovat venku evangelium a obracet hříšníky. Tak je církev vždycky místem setkání Pána s hříšníkem, nebeské milosti se světem. A protože je to Bůh, kdo se na tomto místě zjevuje, je tato událost pokaždé ohromující a přesahující.

(Člověk před Bohem)

 

Apoštolské vyznání víry

(úryvek)

Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest.

Otče, tys nám daroval svého Syna takovým způsobem, že se jeho život mezi námi dá vyjádřit slovy, jakými lze popsat a shrnout i obyčejný lidský život. Při početí jsi ho však seslal skrze Ducha svatého a dovolil jsi, aby ho nosilo panenské lůno. A ono ho teď nosí a přivede na svět tak, jako jsi ho ty sám od věčnosti zplodil a nosil ve svém klíně. Tím, že se narodil z Marie Panny, jsi nám všem daroval v Duchu účast na tajemství takového narození a ve víře jsi nám dal růst spolu s ním v poslušnosti a moudrosti. Prosíme tě, dopřej, aby se život těch, kteří ti patří a kteří v tebe věří, dal shrnout tak prostě a jasně jako pozemský život tvého Syna. Dopřej, aby se každý život, kterému jsi přece daroval něco ze své vlastní svatosti, stal takovým, jakým by měl být, aby byl hoden milosti, kterou mu nabízí tvůj Syn. Dej, abychom rostli a rozvíjeli se přispěním Ducha svatého. Dovol, aby nám podle tvé vůle tvůj Syn daroval ke tvé oslavě život, který bude smět mít hodnotu života jednoho z jeho bratří v tobě, Otče.

(U Boha a u lidí)   

 

Hřích

Nic není zahaleno do tajemství lásky více než hřích. Nic by pro pochopení či vysvětlení nevyžadovalo tolik lásky. To, co je v poznání hříchu to nejhlubší, spočívá v lásce, a to nejprve v původní lásce Otcově. Pak v lásce Syna a nakonec v lásce Ducha Svatého. Teprve když láska od Otce a Syna dospěje skrze Ducha Svatého až k nám, nabývá hřích charakteru, jaký má po vykoupení: charakteru úplného oddálení se od lásky, odmítnutí a nepřijetí lásky, protikladu lásky. Teprve potom poznamenává hřích tak silně a výlučně všechno, co je negativní, že jej dokáže smazat pouze láska, pouze nejryzejší láska, jediná ryzí láska. Božská láska jej může dovést zase zpět do středu lásky. A nyní Pán dává hříšníkům, kteří však zakusili jeho lásku a žízní po ní, možnost hřích překonat. A to láskou.

(Velikonoční dar, in Communio, 2/2001) 

 

Varia

Jako Bůh má Kristus stejné vědění jako Otec a Duch svatý. Jako člověk má od prvního okamžiku svého bytí oblažující patření na Boha. Kromě toho mu bylo Duchem svatým vlito zvláštní vědění, aby mu nechybělo nic, co potřebuje pro své vykupitelské poslání. Ale protože je každému člověku vlastní, aby získával vědění i svými smysly, chtěl Kristus získávat toto lidské zkušenostní vědění postupně, neboť se nám ve všem připodobnil.

(Služebnice Pána)

 

Každý, kdo si přeje stát se dokonalým v následování Pána, stojí už ve stínu kříže a budoucího utrpení.

(Služebnice Pána)

 

Když Bůh vyslovuje své slovo, vkládá do něho něco z vlastního života, a tím, že slovo jakoby překračuje hranice nebe k zemi, nepřichází o tento život, nýbrž se stává dárcem života ve všech možných životních situacích.

(Člověk před Bohem)

 

Průměrný křesťan má často tendenci vidět v Bohu jakéhosi vyššího člověka, kterého si představuje podle vlastního chápání. Nedopřává Bohu volnost, aby byl úplně jiný, nekonečně větší a opravdu věčný.

(Člověk před Bohem)

 

Pramenem dogmat je církvi slovo zjevení, které dosvědčuje Písmo svaté. Každý může z Písma čerpat, jen ho musí vykládat podle církevního chápání víry a podání a neustále ho přitom chápat jako pozadí a měřítko dogmatiky.

(Člověk před Bohem)

 

Kdybychom chtěli přečíst díla nespočetných, kteří psali o Bohu a o tom, co pro ně a pro jejich cestu Bůh znamenal, brzy by nám bylo jasné, že všichni říkají v podstatě totéž a že chce přesto každý přesvědčit svou intimní zkušeností a skládá svědectví o cestě, kterou mu osobně Bůh určil. Bůh dopouští a chce pestrou směsici názorů, pokud se zakládají na křesťanské víře a chtějí v ní žít, aby se co nejrůznější lidé cítili osloveni a našli odpovídající přístup. I když se církev pokouší formulovat hlavní pravdy zjevení v dogmatech tak, aby se k nim mohl hlásit každý a nemohl tedy tvrdit, že nemá k té či oné pravdě žádný přístup z hlediska poznání, tak to nebrání tomu, že si přesto každý musí razit přístup k těmto objektivním formulacím z vlastní zkušenosti s Bohem. Přirozeně nesmí měřit dogma podle své zkušenosti, ani ho na ni redukovat; k požadavkům jeho víry patří však i to, aby se snažil hledat přístupy, které odpovídají tomu, jak byl Bohem osloven. A kdo je nemůže objevit sám, má si je nechat ukázat jinými, zkušenějšími. Našel-li někdo pro sebe dobrý přístup, proměnil-li dogma, v které objektivně věří, v pravdu, která subjektivně rozdává život, tak může a musí přispět k tomu, aby skrze něho vrostli do křesťanské pravdy i ostatní.

(Člověk před Bohem)

 

Je naším zvykem dělit život na okruhy a jsme ochotni vážit si lidí, kteří k nim patří - rodina, přátelé, zaměstnání atd. -, a přiznávat jim místo ve svém životě. Ten, kdo stojí vně, zůstává cizím, jako bychom mohli plnit přikázání lásky k bližnímu jen v malých dávkách a potřebovali k tomu jistý přehled, jako by bylo všechno nepřehledné přetížením.

Setká-li se pak někdo osobně s Bohem, zdá se, jako by byl na okamžik vytažen ze svých okruhů, jejich platnost ustupuje silně do pozadí. Když se do nich vrátí, musí své vztahy nově uspořádat. Od nynějška musí sdílet radost ze setkání, radost, jež se v něm stala živou a pochází z okruhu nade všemi okruhy, neboť Boží okruhy jsou bez hranic.

(Člověk před Bohem)

 

Bůh se může setkat s člověkem ve světle své slávy tak, že se tím promění celý jeho život: jeho víra začne zářit, takže osvětluje celé jeho okolí, všechno dostává nový cíl, mnohé, co bylo doposud nejisté, se jemu a jeho okolí ujasňuje. Toto rozjasnění je radostí, účastí na všeobecné radosti.

(Člověk před Bohem)

 

Někdy člověk zahaluje svou tvář a odmítá se dívat a setkat se s Bohem. Ale Bůh může zatahat za jeho roušku, takže ta najednou padá, a my chtě nechtě musíme spatřit, co nám chce darovat. Od této chvíle jsou všechny naše pohyby ovlivněny jeho světlem a vznikají v jeho světle. Stali jsme se vidoucími a nové vidění převyšuje všechno dosud obvyklé. Všechny věci získávají své místo a svůj smysl a odpovídají dosud netušené nepředvídané radosti. I úkol, který nám Bůh uděluje: poslání a všední den a vůbec všechno, co děláme a myslíme, je teď určováno radostí z trojjediného Boha. Tak musí věřící vyzařovat radostnou sílu, jež by se neměla nechat zaměnit za náladu člověka, který Boha nikdy nepotkal. Neboť jedinečnost setkání s Bohem nelze zaměnit s jinými zkušenostmi. Setkáme-li se skutečně s Bohem, pak žije tato zkušenost v nás dál.

(Člověk před Bohem)

 

Každý člověk, od prvního až k poslednímu, je předurčen a pozván k věčnosti a k její „nekonečné" radosti. Je Božím hostem, který má tam, kde by se mohl domnívat, že je cizincem, věčné domovské právo.

(Člověk před Bohem)

 

Křesťanská láska zajisté znamená obojí: ve svém bližním poznávat Pána a v Pánu svého bližního.

(Lumina)

 

Sebeláska je láska, která sebe cení. Láska k bližnímu je láska, která sebe daruje. O Boží lásce se dá pouze říci: nechává za sebou spálenou půdu.

(Lumina)

 

Kdo věří v Boží lásku, tomu nic není tak paradoxní, že by se tomu nedalo věřit.

(Lumina)

 

Krev Páně se nikdy nesráží. Zůstává živá a teče teplá po všechny časy.

(Lumina)

 

Kdybys ještě nikdy nepil, nemohl bys pojmenovat žízeň.

(Lumina)

 

Aniž by to věděla, jde často ústní modlitba právě za tím, co nachází rozjímavá modlitba.

(Lumina)

 

Protože velké mi chybí, je má povinnost vytrvat v malém o to závažnější.

(Lumina)

 

V opravdu věřících to nekatolické nemůže déle obstát vedle katolického. Všechno, co se kloní ke kompromisu, se rozplývá, ani hodina už pro něj není pomíjivá.

(Lumina)

 

Rozjímání  je podílem na věčnosti. Už teď konáme, co budeme dělat věčně.

(Lumina)

 

Pokud člověk v modlitbě zakouší svou vlastní osobitost, nemůže prožít, že Bůh je osobní bytí v Trojici. Pokud žije vlastní já, stojí vůči Bohu jakoby v partnerství, oba jsou si vzájemně někde srovnatelní, a Bůh pak nemůže být vzhledem k člověku rozdílnější, než je člověk sám.

(U Boha a u lidí)

 

Každé poznání v oblasti víry je doprovázeno příměsí tajemství. Tím však není řečeno, že by se člověk měl poznání vzdát. Naopak, ten, kdo se modlí, má doufat, že časem bude do tajemství hlouběji uveden.

(U Boha a u lidí) 

 

Člověk se snaží být v Bohu a současně má být u lidí. Stát se pro všechny vším. Uchovat si humor a vtip. (...) Nikdo nemá mít pocit, že ten, kdo se modlí, se skrze modlitbu vzdálil. Zůstat přirozený! 

(U Boha a u lidí) 

 

Samota, opuštěnost a protivenství jsou zde jenom proto, aby těm, kdo jsou tvoji, urovnaly cestu do tvého nebe.

(U Boha a u lidí) 

 

Další texty:

"Já jsem alfa i omega, první i poslední"

Lumina 

Maria, Služebnice Pána

Modlitba odevzdání toho, co nemám

Modlitba za osvobození od sebe sama 

Nekonečnost v konečném 

Skrze Marii ke Kristu 

Vzývání Nejsvětější Trojice  

 

Související články:

Lukáš Drexler: U Boha a u lidí (recenze + ukázky z knihy)
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání 
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve  
Hans Urs von Balthasar: Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Hans Urs von Balthasar: Syn je vzorem i cílem světa   
Hans Urs von Balthasar: Tajemství božské bohaté chudoby   
Hans Urs von Balthasar: Ježíšova smrt je interpretem jeho života