Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Lumina

Lumina

Adrienne von Speyr, 27.9. 2011

Krása plodí a rodí člověka, a proto promlouvá i lidskými slovy, jež o ní svědčí a nemohou ji skrýt. Tak jako u švýcarské mystičky Adrienne von Speyr (1902-1967), jejímž duchovním vůdcem i vydavatelem byl význačný teolog Hans Urs von Balthasar (1905-1988).

 

adrienne-von-speyr-006-upr.jpgAdrienne von Speyr (1902-1967) pocházela ze staré švýcarské protestantské rodiny, usazené v Basileji. Už jako dítě si přála stát se lékařkou, aby mohla pomáhat svým bližním, a tento úmysl přes odpor své rodiny a přes těžkosti, které jí působilo její vždy chatrné zdraví, později také splnila. Konvenční zbožnost evangelíků, v jejichž prostředí žila, ji neuspokojovala, a tak roku 1940 konvertovala ke katolicismu. Po letech obětavé a vyčerpávající lékařské praxe jí její vlastní choroba znemožňovala další aktivní charitativní činnost ve službách trpících. Věnovala se čím dál více meditaci, studiu Písma svatého a výkladu, zvláště spisů sv. Jana evangelisty, jejichž výsledky pak vydávala tiskem v řadě svazků, které vycházely od roku 1947. S přibývající slepotou psala a diktovala už jen své stručné myšlenky, jež byly po její smrti nalezeny v zásuvce jejího psacího stolu. Tyto zápisky, které v mnohém připomínají myšlenky Blaise Pascala nebo Simony Weilové, posmrtně vydal teolog a spisovatel Hans Urs von Balthasar (1905-1988) a zde z nich podáváme alespoň malý výběr. (Pozn. Revue Theofil: Tyto posmrtně vydané zápisky Adrienne von Speyr, z nichž je prezentován výběr níže, vyšly pod názvem Lumina und neue Lumina, v novém českém překladu pak roku 2001 v Karmelitánském nakladatelství pod názvem Lumina.)

 

Více o Adrienne von Speyr

 

Lumina

 

Kdo zná plnost světla, neměl by z úsporných důvodů žít v přítmí.

 

Láska nezná žádný začátek, neboť ještě než zpředmětněla, už byla přítomna svou připraveností.

 

Křesťanská láska znamená asi zároveň: poznávat Pána ve svém bližním a v Pánovi svého bližního.

 

Víra umožňuje křesťanské naději, aby nezůstávala pouhým očekáváním, nýbrž aby se v každém okamžiku stávala bezprostředním uskutečněním lásky.

 

Jen víra může držet to, co slibuje naděje.

 

Kdo nemá tušení o milosrdenství Božím, nemůže říci ani slovo o utrpení člověka.

 

Naše víra má být dost silná, aby všechno chápala: také nenávist a nevíru. Pak budeme nenávistníka a nevěrce milovat a modlit se k Bohu, aby konal své dílo.

 

Čím tajemnějším se ti jeví Bůh, tím blíž tobě je.

 

Jen umíš-li mlčet, naučíš se mluvit; co je ti uloženo, abys to řekl, to může dozrát jen v mlčení.

 

Bůh vytvořil v pohlavním aktu jakýsi symbol hlubokého významu každého opravdového daru: jeho plodnost se ukáže teprve časem.

 

Radost není jen projev, je to především stav, nejinak než pokora nebo víra.

 

Řekli jsme: „Zříkáme se všeho" a mínili jsme tím: „Chceme jen tebe". V tom „jen" spočívá stále ještě míra naší žádostivosti, v tom „tebe" však přemíra tvého nekonečného milosrdenství.

 

Někteří lidé dychtí po tom, aby se vydali: vždy se staví do služeb nějaké věci; ale jen co poznali její dimenze, pozbudou o ni všeho zájmu. Kdyby se však místo toho prostě postavili do služeb Božích, kdyby byli poznali jeho dimenze?

 

Svědomí není nic jiného než k Bohu připoutané vnitřní vědomí.

 

Než o čemkoli začneme přemýšlet, měla by duše nejprve být uvedena do stavu lásky.

 

Nebrání se ti milovat sebe sama, ale musíš se milovat jen tak, jako kteréhokoli ze svých bližních, s pokorou a v milosti Páně. Pokus se o to a poznáš, že právě to nedovedeš.

 

Tělesného utrpení by možná vůbec nebylo třeba, kdyby duše ve svých utrpeních neměly k dispozici tolik narkotik.

 

Hříchy ostatních se nikdy nemohou stát měřítkem tvých vlastních.

 

Chceš se odevzdat? Raději se toho zdržuj, nemáš-li dost síly, aby ses odevzdal plně. Jsou umělecká díla, která raději ani neměla být tvořena, když se nedostávalo sil k jejich dotvoření. Natrvalo se slib, který stále jen slibuje, stává nesnesitelným, v umění stejně jako v odevzdanosti.

 

Kdyby byla možnost vybrat si: buď jen činit dobro, nebo jen potírat zlo, měl by se člověk rozhodnout pro to první.

 

Zlá slova působí zpravidla rychleji než dobrá, ale dobrá působí přece jen trvaleji.

 

Pravý hněv je spravedlivý a krásný; modlitba je jeho tavicí kelímek, který ho pročišťuje, a když z něho vyjde, září tím jasněji a také sama modlitba se jím stala jen ještě živější. Nespravedlivý hněv se však bojí modlitby a vysouší ji.

 

Utrpení bez víry by bylo jako láska bez naděje.

 

Baudelaire napsal: „Národy nemají velké muže než proti své vůli." Nahraďme tu jen národ církví a velké muže světci a pochopíme svou situaci!

 

Duchovní péči o druhé nemůžeme provozovat, dokud jsme péči o vlastní duši plně neodevzdali Bohu.

 

Čím více lásky člověk přijímá, tím chudším se stává. Čím více lásky člověk rozdává, tím bohatším se stává, protože bohatství je teprve tehdy bezmezné, když se stalo nahou chudobou.

 

Měli bychom každý svátek druhých považovat za svůj vlastní. Slavíme tak zřídka, protože hledáme jen vlastní svátky.

 

Vlastníma očima vidím všechno jen lidsky. Bože, oslep mne, abych byl nucen svěřovat všechno jen tvým očím.

 

Noc je tu, aby ti připomínala tvou bezmocnost. Žehnej temnotě, neboť ti zjevuje Pána.

 

Oběti jsou nejněžnější květiny; ztrácejí vůni, jakmile se o nich mluví.

 

Duše, jež se pokoušejí žít zcela v Bohu, poznávají Boží přítomnost i v nejmenších věcech všedního dne.

 

Mlčí-li dva lidé spolu, bývá vždy možno, že se aspoň jeden z nich modlí.

 

Křesťanská kajícnost je zásobnice, z níž modlitba vždy znova může čerpat posilu.

 

Rozjímání lze přirovnat k ozvěně. Člověk nesmí zůstat příliš vzdálen, a přece zachovávat jistý odstup úcty, aby směl doufat, že zaslechne Boží odpověď.

 

Lepší je dát se Bohem nalézt, než ho sám hledat.

 

Smrt je vynález Boha, jenž nakonec hříšníkovi zabrání, aby se vzpíral jeho milosti.

 

Nemohu své mrtvé ztratit. Co mi dávají, to právě mnohdy tvoří živost mého srdce.

 

Nemohu se přemoci, Pane, nuž překonej mne ty!

 

Pane, jsme znaveni dospělostí, nech, ať se staneme dětmi. Vezmi nám vše, o čem jsme se domnívali, že si to musíme osvojit, zbav nás všeho poznání, zakal naše vědění a poruš naši vypočítavost. Místo mnoha slov a nekonečných jmen dej nám lásku, tvou lásku, Pane, ne naši lásku.

 

[Přeložil a úvod napsal O. F. Babler. Původně vyšlo pod názvem Zápisky v časopise Via, 2 (1970). Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Více o Adrienne von Speyr

 

Od téže autorky:

 Skrze Marii ke Kristu 
Maria, Služebnice Pána 
Modlitba odevzdání toho, co nemám
"Já jsem alfa i omega, první i poslední" 
Modlitba za osvobození od sebe sama

 

Související články:

Lukáš Drexler: U Boha a u lidí
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání 
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve

 

[RSS]

Přečteno 202x

další články