Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Nekonečnost v konečném

Nekonečnost v konečném

Adrienne von Speyr, 3.2. 2018

Slovo Ježíšovo je jako eucharistie, protože jak slovo, tak eucharistie je vždy sám Pán. To je jedno z mnoha sdělení v hutném úryvku z díla švýcarské mystičky Adrienne von Speyr (+1967).

 

jezis-kristus-men-2.jpgKdyž se Boží Syn stal člověkem, naučil se mluvit naší řečí a vyjadřovat se pomocí našich slov. Slovo, které používáme, mu stačí, aby se učinil srozumitelným a vypověděl to, co je jeho Otce. Tím, že k nám mluví, se dozvídáme, že je Slovo Otce, že je tedy v něm řečeno všechno, co nám Otec chce říct. Tato skutečnost propůjčuje samotnému slovu dosud netušený rozsah. Slovo je božské, Bůh sám je Slovo! Od věčnosti je Slovo v říši Otce a nepřestává být tímto Slovem, ani když žije mezi námi. A jeho bytí Slovem není jen to, co je vyjádřeno řečí, spočívá i v jeho postoji, v celé jeho božsko-lidské podstatě. Zajisté vyjadřuje v lidských větách božské pravdy, které jsou v plnosti tohoto slova tak velké, že se jimi můžeme nekonečně dlouho zabývat a rozebírat je. Jednotlivé výroky však tady nikdy nestojí oddělené, nýbrž vždy obklopeny celou komplexní bytostí Syna. Jako by zůstávalo jím vyslovené slovo neustále spojené s ním jako s mluvčím, protože jen v něm dostává svůj poslední smysl a svůj život. Vyslovené slovo si ponechává svůj význam po tisíciletí, nejen proto, že je Syn v nebi stejně živý jako tenkrát na zemi, nýbrž i proto, že se Syn nikdy neoddělí od svého slova. Slovo zůstává v něm a on je Život. Nikdy se nemůže stát mrtvým slovem. Jakkoli je božské slovo konečné, zůstává i jako vyslovené zakotveno v Synu, takže je tato konečnost zároveň stále novým vycházením. Zakotvení slova v Synu je výrazem neustále aktuální živosti Boží existence a vůle, ale i výrazem neustále aktuálního vycházení Syna z Otce a také vycházení Ducha svatého z Otce a Syna. Slovo není nikdy ochablé ani vyčerpané, nikdy zapuzené nebo vyhoštěné, nýbrž zůstává spojeno s hovořícím, ať už se dostane kamkoliv. Je srovnatelné s eucharistií, v níž jsou podoby chleba a vína, dokud trvají, neoddělitelné od Pánovy bytosti.

Jsou-li dnes slova útěchy z řeči na rozloučenou nebo Otče náš živá, pak ne umělou živostí, jež by byla slovu dodána kazatelem nebo čtenářem, ale naopak, ustavičnou vlastní božskou živostí, která se ukazuje ve svém působení. Je možné, že ten, kdo vykládá Pánova podobenství, aby přiblížil jejich smysl, zvolí jiné obrazy, srovnání a pojmy dnešní doby, které by tehdejší lidi nenapadly, ano, byly by jim nepochopitelné. Avšak obsah a smysl samotného podobenství a v něm vystavěný most mezi nebem a zemí, přiblížení Boha k lidem: to všechno zůstalo stejné, protože Boží slovo je věčně živé. „Boží království je jako...", začíná Pán a volí malý, dobře známý obraz, kterému může každý porozumět, který by však bez té souvislosti nikomu nezprostředkoval představu království. Vyklíčení semene nevyvolá nikdy v nikom, kdo není křesťanem, myšlenku nebe na zemi. V ústech Syna ten obraz obsahuje naději na věčnou blaženost. Všechny obrazy podobenství tvoří jen málo spojitou řadu, ale každý obraz, slyšený křesťansky, rozšiřuje náš pohled na věčný život. Za každým lidským slovem stojí Boží slovo, jež zjevuje Boží podstatu.

Lidský zrak zachycuje zjev Syna člověka; učedníci toho mohli hodně vyprávět o způsobu, jímž se Pán choval. Pro nevěřícího by se tento zjev nelišil od vystupování jiných lidí. Kristus však zprostředkovává svým slovem a počínáním milost, celým jeho bytím přitéká k lidem ono božské, otřásá jimi, budí je a mění a umožňuje jim, aby pochopili, proč on je Slovo.

Nedochovalo se nám mnoho Pánových slov, stačí však bohatě na to, aby zavolala a vybídla každého člověka k odpovědi Bohu. A dříve, než člověk odpoví, musí v sobě slovo přijmout, uznat tak, jak je, nechat se rozšířit jeho plností, vnímat především jeho požadavek, jeho pouto, to, co zavazuje. Uzná-li člověk tyto vlastnosti slova, stane se schopným zakoušet jeho plýtvání. A i kdyby přijal každé slovo a stal se nositelem slova, plýtvání by ho přesto nepochopitelně přesahovalo. Nikdy nemůže slovo úplně ukrýt v sobě. Neboť je vůči Bohu jen obrazem a zrcadlem a nikdy nemůže vrátit Bohu všechno, co od něho obdržel. I tam, kde jaksi tuší dimenze božského, nemůže rozbít svůj prostor tvora, zůstává mu neschopnost odpovídat Boží nekonečnosti: jak v chápání pravdy, tak v následování, tak i ve svatosti. Každý svatý naráží ustavičně na tuto hranici; každý, kdo následuje, každý, kdo se opravdu modlí, musí být pln své neschopnosti, dokonce ve chvílích, kdy mu není nařízeno, aby si toho výslovně všímal, protože slovo je v něm tak silné, že jakoby v milosti vstřebává lidské hranice. Slovo je tak živé, že může nést v sobě jako život to, co je v hříšníku mrtvé. Malá Terezie „volí všechno", ve volbě následování však ví, že je jí přesto uloženo omezení; nemusí se tím však trápit (i když to ví); Pán je převezme a nechá rozplynout ve své milosti.

 

[Převzato s laskavým souhlasem Karmelitánského nakladatelství z knihy Adrienne von Speyr: Člověk před Bohem, Kostelní Vydří 1998, přel. Marta Pavlíková.]

  

Více o Adrienne von Speyr

 

Další texty autorky:

Lumina
Maria, Služebnice Pána
Modlitba odevzdání toho, co nemám
Modlitba za osvobození od sebe sama 
"Já jsem alfa i omega, první i poslední" 
Vzývání Nejsvětější Trojice 
Skrze Marii ke Kristu

 

Související články:

Lukáš Drexler: U Boha a u lidí
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání 
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve
Ludvík Granadský: Slovo Boží

 

[RSS]

Přečteno 1048x

další články