Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Brigita Švédská

Brigita Švédská

1303-1373 / manželka, matka, řeholnice, zakladatelka řádu, mystička / svatá, spolupatronka Evropy

též Brigitta Švédská či Birgitta z Vadsteny, vlastním jménem Birgitta Birgersdotter

 

Úvod

Mezi největší ženy středověku, jejichž vliv v tom či onom ohledu byl pronikavý buď na současnou církevní a světskou společnost nebo na poli duchov­ního života, je zcela právem počítána i svatá Brigita Švédská. Šla Evropou jako horlivá karatelka morál­ních neřestí, a v tom ji můžeme srovnat s největšími kazateli doby, jakým byl např. sv. Vincenc Fererský. Prosila a zapřísahala papeže, aby se navrátil tam, kde je jedině jeho pravé místo, do věčného města Řím, a tím se podobá velké světici Kateřině Sienské. Ve svých modlitbách a vytrženích se nořila až na dno božských tajů a nejednou slyšela tajemná slova, kte­rá člověk nemůže vypovědět lidskými slovy, a tím se řadí k velkým vizionářkám Mechtildě, Gertrudě a Hildegardě.

 

Život

brigida10-a-vz-men.jpgRod svaté Brigity byl ve Švédsku slavný. Její otec - Birger Persson - byl langmanem, řekli bychom upplandským místodržícím. Brigita se narodila ko­lem roku 1303. Již záhy ztrácí milovanou matku, ale nebeská vidění, která zakouší již od sedmi let, jí ský­tají nadzemskou útěchu jako náhradu za pozemskou bolest. Ještě mladičká je zasnoubena s rovněž mladým Ulfem Gudmarssonem, který se brzy stává mís­todržícím Nericie. Ze šťastného manželství vzešlo osm dětí, z nichž vynikla obzvlášť svatá Kateřina, od mládí zá­vodící ve svatosti se svou matkou.

Časy byly zlé a Brigita, plná lásky k Bohu, po­hlížela jen s velkou bolestí na rozklad společnosti synů tohoto světa i dětí Božích. Brigita nemohla nevidět okem rozumu a okem prozářeným světlem Božím, co viděli velcí hlasatelé pokání od Vincence Fererského až po Milíče z Kroměříže. Vincenc po­pisuje současné poměry v jednom svém dopise velmistru řádu: „Když jsem opustil naposledy Romaň, kázal jsem ... tři měsíce v Lombardii..., navštívil jsem Turín, Savojsko, Grenobl... Mezi hroznými bludy, které znetvořily tyto kraje, je zvláště jeden, jenž spočívá v tom, že vzdávají veřejnou poctu jis­tému druhu božstva, které nazývají Východem, to je Slunce. Kult je velmi rozšířený, má svá bratr­stva, jeho hlavní svátek je pondělí po Božím Těle. Řeholníci a faráři se neodvažují proti těmto bludům kázat, protože bludaři jim hrozí smrtí..."[1]

Podobné poměry byly více méně v celé Evropě. Že pak ruku v ruce s teoretickým bludařstvím šel také úpadek mravního života, je samozřejmé. Brigita se snaží na všech stranách uplatňovat svůj vliv, jak na dvoře krále Magna Erikssona, kde byla hofmistryní, tak v celém svém okolí.

Její pravý život se však datuje cestou do Compostelly v letech 1341-43. Slavné místo hrobu svatého apoštola Jakuba lákalo poutníky z celého světa právě tak, jako dnes francouzské Lurdy. Mnozí putovali do krásného Španělska, putovala i Brigita se svým manželem Ulfem. Cesta byla dlouhá a skončila vlast­ně smrtí Brigitina manžela po návratu ve slavném cisterciáckém klášteře v Alvastře.

Nyní už Brigitě nic nebránilo, aby se zce­la oddala jen svým touhám po svatosti života. Přichází chvíle, kdy je jí možné uskutečnit myšlenku, brigita-svedska-a-sestry-vz-men-2.jpgkterou dlouho v sobě nosila: založit nový řád Spasitelův (Ordo S. Salvatoris), jehož organizace by se zcela lišila od dosavadních řádů. Již roku 1346 stojí první klášter tohoto řádu pro 60 sester ve Vadsteně a při něm oddělený konvent pro 13 kněží mnichů, 4 jáhny a 8 bratří laiků. Byla to vesměs symbolická čísla: celkový počet všech členů takového dvojitého kláštera měl být 72, což je počet učedníků Páně; třináct kněží mělo připomínat dvanáct apoštolů se svatým Petrem, čtyři jáhni byli stanoveni podle počtu čtyř západních církevních učitelů[2]. Celý klášter i ve své mužské části byl podřízen abatyši z úcty k Panně Marii, které byl poslušný sám Boží Syn Ježíš Kristus. Jen pochopení středověku v jeho lásce k ženě, kterou miloval a ctil středověký věřící člověk v Panně Ma­rii, způsobí, že nežasneme, když čteme, že v době svého rozšíření měl tento řád v Evropě na 80 klášterů, jež šířily v celém svém okolí nejen víru, nýbrž i kulturu a civilizaci. Většina těchto kláš­terů zanikla v době reformace a dnes existuje jen několik ženských brigitských klášterů. Idealismus světice byl větší, než může snést lidská přirozenost zraněná hříchem přes všechny léky, jaké přinesl Kristus ve své smrti.

Láska k Církvi vedla Brigitu do Říma, ke hro­bům mučedníků, z jejichž krve vyrostlo veškeré křesťanství, k nástupcům Petrovým a náměstkům Kris­tovým, představujícím viditelně neviditelného Kris­ta. Všechny její cesty vedly do Říma, v němž také umí­rá 23. července roku 1373. Její dcera Kateřina pře­vezla rok nato její tělesnou schránku do Švédska.

Taková byla pozemská pouť této velké ženy stře­dověku: prožila šťastné dětství pod vlivem dobré křesťanské výchovy, okusila všechny slasti a strasti klidného manželského života, dala Církvi duchovní řád, procestovala celou Evropu, poklekla na místech posvěcených životem a smrtí našeho Spasitele, ká­rala zlořády malých i velkých jako reformátorka, která nezná bázně a zná jen krásu a velikost Boží, byla téměř neustále ve spojení s nadzemským svě­tem a zanechala nám ve svých spisech poklad, který nikdy neztratil na své kráse a hodnotě.

 

Dílo

Nejhlubší apoštolát v duších, toužících po těsněj­ším spojení s Bohem, vykonala Brigita svými spisy.[3] Je to hlavně osm knih Zjevení, Řeč andělova o vzne­šenosti Panny Marie a některé dodatky ke Zjevení, zvané Extravagantes. Její Řehole řádu Spasitelova není dílo zcela původní, nýbrž spíše přepracování řehole sv. Augustina. Modlitby, které se vydávají za její, jsou vesměs cizího původu.

Brigita znala latinsky jen nedokonale, a to teprve v pozdějších letech - bylo jí téměř padesát let, byla v Římě, kde by mnohem raději navštěvovala chrámy a hroby mučedníků, jak vypravuje, ale přání svaté Panny, aby se učila latinsky, jí bylo rozkazem, který se snažila vyplnit, jak dovedla v tak pokroči­lém věku. Svá zjevení diktovala vesměs švédsky Petru ze Skeningu a Petru Olafssonovi, kteří je překládali do latiny. Sama jim dovolovala, aby použili výrazů, které by vhodněji vyjadřovaly její myšlenku. Cítila mnohdy až příliš velkou neschopnost vyjádřit lid­ským slovem tajemství, jež byla předmětem jejího vidění. Tento pocit nedokonalosti lidského slova vů­či slovům Božím, lidského jazyka pro božské pravdy zakoušeli všichni, kdo poněkud nahlédli do tajů nadzemských skutečností.

 

 

 

Brigita na sobě zakusila a v sobě prožila vlivy několika duchovních škol. Byla ve stálém styku s františkány jako jejich terciářka a právě od nich se naučila velké lásce k ukřižovanému Kristu, od nich čerpala afektivní stránku své spirituality. Kristocentrismus je sice charakteristickou známkou celé středověké mystiky, všech škol, ale zvláštní, bouřli­vá afektivnost tohoto kristocentrického směru je vlastní františkánské škole. Neméně pronikavý vliv měl duch dominikánský z kláštera a studijního domu, který měl řád ve Skekingu, blízko Brigitina bydliště. Odtud její umírněnost a theologická hloubka. Naroz­díl od mnoha jiných vizionářek je Brigita prosta vší fantastičnosti a její vidění jsou vesměs theologicky přesná, pokud to jen lze očekávat od ženy. Nejvíce se však Brigita stýkala s cisterciáckými mnichy slav­ného kláštera v Alvastře a jejich duch byl duch svatého Bernarda, který ve svých promluvách na Velepíseň oslavil Kristovo lidství jako nikdo před ním a nikdo po něm, který dovedl plakat s plačícím Kristem a nacházet největší radost v jeho potěšení. Tato mystika Kristova lidství uchvacovala Brigitinu duši už od nejútlejšího mládí, provázela ji v dospělém věku a šla její cestou zvláště tehdy, kdy mohla sama číst spisy velikého učitele z Clairvaux.

Po prvním vidění Krista, jehož se jí dostalo v sed­mém roce, rostla její touha po objetí nebeského Snoubence duší, a Brigita netoužila po ničem více, než po chvílích klidu a ticha, kdy by se mohla oddá­vat jen jeho lásce. Čteme-li její Zjevení, zdá se nám, jako by se před námi odehrával život Ježíše Krista, cítíme jeho blízkost, zmocňuje se nás jeho slovo a dotýká se nás svou rukou, která uměla činit jen dobře. Její obrazy jsou prosté, lidové, bezprostřední, a proto je­jich působivost je tím větší, čím méně je v nich strojenosti a umělkovanosti. Je to styl, který nám připo­míná prostý styl evangelních parabol. Snad ten či onen výraz neodpovídá dobře mentalitě moder­ního člověka a způsobům dnešního bá­snického vyjadřování. Ale cožpak od chvíle, kdy švédská světice pohlíže­la do tajů božství, neuplynula celá dlouhá staletí? Brigita je podivuhodná ve svých líčeních Krista a jeho svaté Matky. Četba těchto vizí působí i na nejtvrdší srdce, že roztává láskou a touhou po hlub­ším proniknutí do tajů Kristova života právě tak, ja­ko se zachvěje hříšník, čte-li hrozná líčení soudu a trestů, jaké čekají Boží nepřátele. V tom je světice věrnou dcerou středověku.

Je ovšem samozřejmé, že vše, co Brigita píše, nemůžeme přijímat jako skutečné Boží zjevení. Víme, že na mnoha místech je ovlivněna středově­kými legendami a že v jejích viděních je mnoho sub­jektivního. V otázce soukromých zjeve­ní je to ostatně vždy velmi obtížné, ba přímo nemožné rozlišit, co má objektivní hodnotu Boží řeči a co je výplo­dem zvroucněného citu a obrazotvornosti mystika. Jen Církev by tu mohla dát rozhodující slovo, ale ta je pravidelně nedává. Spokojuje se obyčejně s tím, ze schválí podobná vidění jen negativně, pokud prohlá­sí, že ta nebo ona vidění a zjevení neobsahují nic, co by odporovalo křesťanské víře.

Proti Zjevením švédské světice bylo učiněno mno­ho výpadů se strany některých theologů. Byl to zvláš­tě kancléř pařížské university Jan Gerson, který vy­týká dokonce papeži a všem hodnostářům, že tak snadno věří nějakým viděním zbožných žen.[4] Má na mysli zřejmě svatou Kateřinu Sienskou a svatou Brigitu, které uplatňovaly svůj obrovský vliv i na papežském dvoře. Na basilejském sněmu byla znovu otevřena otázka zjevení svaté Brigity a byla sestavena celá komise theologů, kteří měli zkoumat jednotlivé věty z Brigitiných spisů. Po slavné obhajobě světice, které se ujal učený dominikán Jan Torquemada, později kardinál, byla Brigita očištěna ode všech obžalob a četba jejích spisů byla doporu­čena, i když byly odsouzeny jisté výstřelky některých Brigitiných ctitelů, stavějících její spisy na roveň evangeliu. Definitivní slovo v této a podobných otáz­kách řekl konečně papež Benedikt XIV., když na otázku, jak máme smýšlet o schváleních soukromých zjevení, kterého se dostalo některým mystikům, ja­ko sv. Hildegardě, sv. Kateřině a Brigitě, odpovídá: „Řečeným zjevením, i když jsou schválené, nemusí­me a nesmíme přikládat souhlas katolické víry, ný­brž pouze lidské víry podle pravidel opatrnosti, po­dle nichž řečená zjevení jsou pravděpodobná a za­slouží si uctivého přijetí."[5]  

 

Nauka

Statečnost, říká velký znalec středověké mystiky Vernet,[6] je hlavní rys svaté Brigity. Pod křehkým zevnějškem skrývala energickou duši, přirozeně ne­závislou; až k heroismu stupňovala božské umění podrobovat se. A na této cestě statečné poslušnosti je jí vzorem Kristus, jako v celém jejím životě. „Já, dokonalost sama," pravil jí, „jsem poslouchal svého Otce až na kříž, abych ukázal, jak se Bohu líbí, když se někdo zřekne své vlastní vůle."[7] „Má matka, vaše paní," pravil jí při jiné příležitosti, „od počátku svého života až do konce nečinila nikdy nic jiného, než co jsem chtěl já. Budete-li to činit i vy, vaše srdce bude v mém srdci a bude zapáleno mou láskou."[8] Brigitina mystika tedy ne­ní jakýmisi mlhavými vidi­nami, nevznáší se jen v životě, který nemá kontakt se skutečností lidského života, která je šedá a plná od­povědnosti. Brigita zná život, zná i život duchovní od jeho nejnižších stupňů, a ví dobře, že jeho vrchol­ků lze dosáhnout jen tehdy, když se člověk pevně zachytí v jeho základech, které naznačil Kristus, když řekl: „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe."[9]

brigita-svedska-zehnani-vz-men-men.jpgZvláštní známkou Brigitina ducha je rozumnost a umírněnost. Světice se ve svých postech a umrtveních nikdy nedává zavést na bludné cesty těch, kteří ničili své tělo více, než bylo třeba, jako by právě to­to ničení hmotné stránky člověka bylo cílem du­chovního snažení. O řeholi, kterou dala svému řádu, praví, že je vedena duchem lásky, pokory a rozumné umírněnosti, a čteme-li například takovou kapitolu o koupání, vidíme na první pohled, jak se světice liší od mnoha současných malicherných asketů, kteří ale­spoň zdravým lidem zakazovali jakékoliv koupání jakožto nedostatek ducha umrtvenosti. Brigita do­voluje koupel nejen nemocným, nýbrž i zdravým, aby si uchovali své zdraví, které je právě tak darem Bo­žím jako svatost života.

Ve škole svatého Bernarda se Brigita naučila veliké lásce ke Kristovu lidství a něžnému poměru k jeho svaté Matce, a tyto dvě lásky ji provázejí po celý život, určují směr její zbožnosti, řídí projevy její ctnosti nábožnosti.

„Jednoho dne," vypravuje její životopisec, „usly­šela kázat o umučení Páně a vryla do svého srdce, co slyšela. Noc nato se jí zjevil Kristus ve stavu svého ukřižování a pravil jí: ‚Pohleď, jak jsem byl zraněn.‘ Brigita se domnívala, že byl znovu ukřižován, a odpověděla mu v duchu: ‚Pane, kdo s tebou takto na­kládal?‘ ‚Ti, kdo na mne nedbají a pohrdají mou láskou,‘ odpovídá. Od tohoto dne, když přišla Brigita k sobě, uchovala si vzpomínku na Kristovo umučení, že na ně nemohla myslet, aniž by neplakala. Zakoušela tak velikou sladkost v úvahách o ranách svého Snoubence, že byla mnohdy zcela uchvácena láskou a lítost ji nutila prolévat slzy."[10] Čteme-li toto svědectví životopisce, nedivíme se, že o utrpení Páně dovedla mluvit tak realisticky a procítěně, ja­ko málokterý ze středověkých mystiků. Její slova jsou život, hluboká zkušenost po cestách sjednocení s Kristem trpícím. Nedostalo se jí sice známek trpí­cích s Kristem, jako svatému Františku a jiným mi­lujícím Muže bolesti, ale rány Kristovy nosila ve svém srdci a jejich bolest byla tím větší, čím méně byly viditelné. A jak mohutné jsou projevy její duše, oddané Kristu!

Čteme například: „Byl korunován trny. Jeho oči, jeho uši a vousy byly plny krve... Jeho čelisti byly napnuty, ústa otevřena, jazyk pokryt krví... Břicho - stlačené dozadu - se dotýkalo zad, jako by neměl vnitřností..." Zdá se nám, čteme-li tato realistická líčení středověké mystičky, jako bychom byli přene­seni do doby baroka, které nám podává Krista zcela ve smyslu tohoto podání. Je to jen jeden z plamenů veliké lásky k svatému Kristovu lidství, který vyšlehl v duši velikého Bernarda z Clairvaux, zapa­loval tisíce duší 13. a 14. století a projevil se pak v nejrůznějších formách a v nejrozmanitějších odstínech od svaté Terezie z Avily až k baroknímu kazatelství, literatuře a umění.

Nemenší byla její láska ke Kristu eucharistickému. Bůh jí přikázal, aby přijímala často, a Brigita, poslušná jeho hlasu, přistupovala ke stolu Páně kaž­dou neděli a svátek, což bylo v té době přijímání vel­mi časté. Při tom se však každý den zpovídala, jak svědčí Bonifác IX. v kanonizační bule. Obdržela ta­ké od papeže zvláštní privilegium, že v jejím klášte­ře mohla být každý den vy­stavena Nejsvětější svátost, a pak také že představená kláštera mohla při­nést a ukázat proměněnou hostii, aniž se jí dotýkala (v monstranci), nemocným sestrám, které z důvodů možnosti vyvrhnutí nemohly přijímat.

 

Panna Maria

Její něžná láska ke Kristu nemohla být nevšíma­vou vůči Marii. Kdysi se rozhovořila v důvěrné roz­pravě se svatou Pannou a její řeč, kterou zazname­nala v 63. kapitole Extravagantes, je mystickou hrou duše, jež pozbyla pojetí o čase a prostoru a žije ve sfé­rách nadpřirozena a věčnosti.

„Požehnaná buď ty, ó Maria, Matko Boží," pra­vila Brigita, „a požehnaný buď též tvůj Syn Ježíš Kristus za všechnu radost, kterou mi dal tím, ze ty jsi jeho Matka... On ví dobře, že Maria, dcera Joachimova, je mi mnohem dražší, než děti Ulfa a Brigity... A raději bych chtěla, aby Brigita, dce­ra Birgerova, se nebyla nikdy zrodila, než aby Ma­ria, dcera Joachimova, nebyla prvorozená. A snáze bych zvolila, aby Brigita byla v pekle, než aby Maria, dcera Joachimova, nebyla Matkou Boží v nebi."

A Maria odpovídá své milované dceři: „Má dce­ro, věz a buď ujištěna, že tato Maria, dcera Joachi­mova, ti bude mnohem užitečnější, než ty, Brigita, dcera Birgerova, můžeš být sama sobě. A tato dcera Joachimova, která je Matkou Boží, chce být matkou i dětem Ulfa a Brigity."

Tak mluvívala Brigita s Matkou Boží, a v jejích rozmluvách můžeme najít téměř celou mariologii. Při četbě Brigitiných zjevení se nám zjeví celý život svaté Panny, zvláště pak ve spisu Řeč andělova o vznešenosti svaté Panny. Maria byla od věčnosti v myšlence Boží jako vyvolená dcera Boha Otce, aby se v čase stala matkou jeho Syna. Velmi jasně světice mluví o neposkvrněném početí svaté Panny a o je­jím ustavičném panenství. Ani nauka o prostřednictví Marie Panny, o její součinnosti v díle vykoupení lidstva, jí není neznáma. Proto doporučuje pobož­nost k bolestem Panny Marie, které ona dovedla spojit s bolestmi Kristovými za naši spásu.

 

Závěr

Když Brigita umírá roku 1373 v Římě, zanechá­vá veliké dílo, které přetrvá věky. Její spisy jsou hojně čteny a stále překládány do všech jazyků, a láska ke Kristu a její svaté Matce se vrývá hluboko do srdce čtenářů. Její dílo je stále svěží a každé době ukáže, jak je možné a jak je třeba se dostat blíž ke Kristu a jeho svaté Krvi.[11]

 

 

hrob-sv-brigity-svedske.jpg
 

 

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 6, 1938. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh, mezititulky jsou redakční.) 

 

 

Z díla:

 

Andělova řeč o vznešenosti blahoslavené Panny Marie 

Jak byl Kristus bičován a odsouzen k smrti 

O Kristově křtu v Jordánu 

O svaté Marii Magdaléně 

O svatém Františkovi 

O svatém Janovi, apoštolu a evangelistovi 

Zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista 

 

 

Související články:

 

Jan Pavel II. - Spes Aedificandi (Naděje na vybudování)

 

 

Sv. Brigita na internetu:

 

 

Související články:

Juliana z Norwiche: Osmé zjevení Boží lásky 
Juliana z Norwiche: Láska Kristova
Juliana z Norwiche - životopis
Kateřina Sienská: List bratru Tomášovi della Fonte
Kateřina Sienská: Naše Vzkříšení! 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Hildegarda z Bingenu: Touha po zjevení Božím
Hildegarda z Bingenu: Chor panen
Hildegarda z Bingenu: Liturgické hymny
Hildegarda z Bingenu - životopis
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Elisabeth Leseur: Per Crucem ad Lucem
Elisabeth Leseur (Alžběta Leseurová) - životopis
Marie Magdaléna de'Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás
Marie Magdaléna de'Pazzi - životopis

 

Poznámky: 


[1] Cituje Saudreau, La piété à travers les âges, Angers 1927, str. 441. Soudobý náboženský úpadek v mnoha krajinách, který sytými barvami popisují tehdejší kazatelé, odklon od častého přijímání svátosti, nedbání postů, šíření pověr, kouzel a čarodějnictví, bylo z velké části důsledkem neblahého pobytu papeže v Avignonu, jak zdůrazňovala sv. Kateřina Sienská a jak pak dokázal z toho vzniklý západní rozkol. Byl-li papež spíše poddaným francouzského krále, než samostatným vládcem křesťanského lidu, nemohlo tomu být jinak.

[2] Jsou to: Augustin, Ambrož, Jeroným a Řehoř.

[3] Česky z jejích spisů vyšlo v Dominikánské edici Krystal v Olomouci r. 1938 pod názvem Tajemná slova: zjevení a vidění svaté Brigity Švédské následující: Andělova řeč o vznešenostech Panny Marie, Výbor ve zjevení o ži­votě a utrpení Ježíše Krista a jeho svaté Matky, Zjevení o svatých a Zjevení o soukromém soudu. Stylisticky krásný a věčně dokonalý překlad je od P. Ludvíka Vrány.

[4] Jan Gerson, De examine doctrinarum, Cons. 3. Gerson zde vy­pravuje zajímavou historku, která skvěle demonstruje du­cha středověkých polemistů. Praví: Papež Rehoř IX. uznal, ale, žel, pozdě, co pravím. V okamžiku, kdy měl opustit svět, drže ve svých rukou Tělo Kristovo, doporučil všem okolostojícím, aby nedůvěřovali takovým mužům a tako­vým ženám, které vám pod pláštíkem zbožnosti vykládají svá imaginární vidění. On sám prý se dal obalamutit, po­hrdaje moudrými výstrahami rádců, a jednal tak, že by vy­stavil Církev rozkolu, kdyby nezasáhl milosrdný Kristus... Gerson má na mysli jistě sv. Kateřinu a Brigitu a jeho anekdota prýští zřejmě z nacionalistických tužeb Francouzů zabránit návratu papeže do Říma.

[5] De servorum Dei beatificatione et canonisatione, III,LIII,15.

[6] Dictionnaire de spiritualité, I,1951, Paris 1937.

[7] Zjevení, VI,121.

[8] Zjevení, I,1.

[9] Mt 16,24.

[10] Birger, Vita s. Brigitae, VI.

[11] Více než svými Zjeveními se Brigita stávala slavnou díky Patnácti modlitbám o utrpení Páně, které jí byly od XV. století připisovány. Těmto modlitbám, jež jsou ostatně krásné a povzbuzují zbožnost věřících, byl během doby při­pojen jistý úvod, který zaručuje jejich naprosté vyslyšení, budou-li splněny jisté podmínky. Podle zjevení sv. Brigity, praví se tam, Kristus utrpěl 5460 ran. K jejich uctění se mají modlit právě tyto modlitby. Kdo se je bude modlit, říká se tam, vysvobodí 15 osob z očistce, 15 hříšníků obrátí a 15 spravedlivých bude utvrzeno v dokonalosti, a on sám přijme 15 dní před smrtí eucharistii a dojde spásy. Ten, kdo bude po 30 let v těžkém hříchu a bude se modlit tyto modlitby nebo alespoň bude mít úmysl se je modlit, dosáhne spásy a splní se mu i jiná jeho přání. Není divu, že pro tento úvod, plný pověr, byly tyto modlitby roku 1671 kongregací Indexu zakázány, dokud tento úvod nebude odstraněn. Srv. Dumoutet, Le Christ selon la chair, Paris 1932, s. 38n.

 

Reginald Dacík, 7.8. 2009

Přečteno 802x

další křesťanské osobnosti