Reformace

Reformace

(z lat. reformatio - „obnovení", „přebudování")

Přinejmenším od koncilu ve Vienne (1311-1312) v Církvi, jejíž život byl na všech stupních poznamenán vážnými zlořády, byla slyšet volání po „reformě hlavy i údů". Tato volání zesílila během „babylónského zajetí" papeže v Avignonu (1305-1374), během velkého západního schizmatu, kdy byli současně dva nebo tři papežové (1378-1417), a následkem konciliaristického hnutí a skandálů spojených s renesančním papežstvím. Různé pokusy o reformu uvnitř katolické církve nabíraly síly a nakonec dosáhly svého cíle v průběhu Tridentského koncilu (1545-1563).

Na tom samém podkladě je třeba nahlížet také na protestantskou reformaci, často označovanou za vlastní reformaci. V samém srdci tohoto hnutí stál Martin Luther (1483-1546) a ve druhé generaci Jan Kalvín (1509-1564). Dalšími předními postavami protestantské reformace byli Ulrich Zwingli (1484-1531), reformátor z Curychu, a Filip Melanchton (1497-1560), Lutherův spolupracovník ve Wittenbergu.

Anglická reformace započala manželským sporem Jindřicha VIII. (1491-1547) a neúspěchem kardinála Thomase Wolseyho (cca 1474-1530) v dosažení zneplatnění Jindřichova manželství. Následně byla odmítnuta papežova autorita a zrušeny kláštery. K vůdčím reformátorům v Anglii náleželi arcibiskup Thomas Cranmer (1489-1556), biskup Hugh Latimer (cca 1485-1555) a biskup Nicholas Ridley (cca 1500-1555).

K šíření reformace bezpochyby přispěl nacionalismus a rovněž ekonomické záležitosti, avšak často se jednalo o hluboké a opravdové náboženské hnutí, jehož cílem bylo očištění života Církve a založení křesťanského života na Písmu svatém (Unitatis redintegratio, 21). II. vatikánský koncil uznal tuto neustálou potřebu obnovy, ke které Kristus vyzývá Církev (Unitatis redintegratio, 6).

[O'Collins, G. - Farrugia, E. G.: A Concise Dictionary of Theology. Z polského vydání (Leksykon teologiczny, Kraków 2002) přeložil Lukáš Drexler.]